Angaraw&Miroki - Bratře..?

Počasí - jako na příběhu, akorát už je po bouřce
Děj - Angarawt se po pár letech probudil a jako silnou náhodou potká vlka, jenž je jeho bratrem.
Poznají se a budou si mít co říct?
Místo - Elloris - hranice
Úvodní post
Otevřel jsem své oči, připadal jsem si o něco těžší, než si pamatuji. Když jsem pohlédl na své vychrtlé tělo, nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Byl jsem kost a kůže. Křídla také nevypadala, že by mě zrovna dvakrát chtěli unést. Ztěžka jsem se postavil na nohy a udělal pár pomalých krůčků. ''To tu už není Ishimura.. Nebo ano? Proč to páchne jako Zeiss?'' Kladl jsem si dotazy. ''A jak dlouho jsem vlastně spal..?'' Padl další dotaz. Pomalými kroky jsem se vydal nějakým směrem. Kráčel jsem po hranicích a vlastně přešel na druhou stranu a doufal jsem, že jako prvního po nevím jak dlouhé době spánku potkám někoho ze svitu. Na Zeissáky nemám náladu a ani sílu.

Vždy za Mirokiho
Hranice

Šel jsem jako nová kappa Elloris po hranicích. Bylo divné že hsem zatím nepotkal žádného hraničáře. Jenže najednou jsem ucítil přítomnost dalšího vlka. Jeho pach mi byl povědomí, ale kdo to byl? Počkal jsem až ho uvidím a pak se ukáže jestli ho znám.

Šel jsem bezcílně dál a dál, když v tom pach. Tak neznámě známý, až mě to píchlo u srdce. Vydal jsem se po něm a po čase jsem spatřil černězeleného vlka. Někoho mi strašně připomínal. Sic na mě nebyl nejhezčí pohled, momentálně, ale ani sílu rvát jsem se ne měl. Pokud však na to dojde, budu se bránit. Chladným pohledem jsem vlka sledoval a snažil se přijít na to, koho mi tak připomínal.

Pach mi byl opravdu povědomý a jakmile jsem vlka spatřil, poznal jsem svého bratra. Angarawt Newt. Dlouho jsme se neviděli a zatím to teď byl jediný o kterém jsem si byl jistý že je živý. Odteď ano. Rozhodl jsem se ale dělat že ho neznám, jelikož on se netvářil že by mě znal. "Zdravím," řeknu hako bych měl jít pak hned dál, ale u vlka jsem se zastavil.

Přimhouřil jsem oči a na jeho pozdrav pokýval hlavou. ''Zdrávko.'' Odpověděl a když se u mě zastavil, jeho pach jsem nasál pořádně. ''Miroki?'' Pozvedl jsem obočí a mávl ocasy a posadil jsem se. Opravdu mi ho dost připomněl a teď i ten hlas! Jistě to musel být on! Můj bratr. Kolik už to bylo let, co jsme se viděli naposledy? Takové tři nebo čtyři roky to budou určitě.

Angarawt mě poznal. Bylo to docela zřejmé, ale i tak jsem si zachoval vážnou tvář. "Ehm. Cože? Vy znáte mé jméno?" hraju nevědomého a tvářím se udiveně. Doufal jsem že se náhodou neorozradím ale zatím jsem to měl dokonale pid kontrolou. Což byla výhoda pro to co jsem chtěl zahrát.

Střihl jsem ušima a pozvedl obočí. Tak ty takhle. Pomyslel jsem si. ''Ále, jen hádám. Nebo možná si vás pamatuji z doby, než jsem usnul spavou nemocí.'' Kývl jsem rameny a pokýval hlavou, přičemž jsem slovo 'vám' řekl totálně ironickým hlasem.. Inteligentním jsem byl dost na to, abych poznal svého bratra a jeho hry, ale když si chtěl hrát, přidám se do jeho hry, než abych se snažil vybojovat si to, že jsme bratři. Protáhl jsem si křídla a pootočil hlavou a v krku mi lehce zakřupalo, jak jsem byl ztuhlý po pár letech toho ničemného spánku.

Protočil jsem nechápavě očima a hrál dál svou roli o po tom co mě prokoukl. "Eh cože?" zeptám se opět nechápavě a zavrtím hlavou. Možná že bych měl jít už dál aby to vypadalo opravdu věrohodně. Rozejdu se tedy dál s pohlem co naznačuje jako by byl Angaraw magor a hned potom si to felim dál s doufáním že se tohle nebude opakovat.

I já protočil očima nad tím, že se vydal dál. Tohle mě nebavilo. "Miroki, budeme ve stejné smečce, opravdu si myslíš, že se mi budeš vyhýbat dlouho a dělat, že mě neznáš?" Štěkl jsem k němu a přes zaťaté zuby se mi dostalo i tiché zavrčení.

Zatnu zuby. Má hra mi teď opravdu nevycházela. Angaraw si byl jistý tím, že jsem jeho bratr, i přes spavou nemoc na to nezapomněl. Zastavil jsem se. Otočil jsem se k němu na tu stranu kde z srsti vystupovalo znamení N a kde byly mé rány nejviditelnější. "A co má být? Jestli si myslíš, že budeme opět rodina a budeme se k sobě chovat mile, tak to já nechci. Náš otec je mrtvý, já málem umřel taky a myslím že už jsem toho stratil dost," řeknu bolestně. Chtěl jsem se chránit před tím abych stratil i bratra. Už teď mi na něm záleželo, byl přeci z rodiny, ale s tím že mi zemře jak partnerka tak i celá rodina jsem žít nechtěl. Nechtěl jsem s ním tedy mít nic víc. To by pak bolelo.

Jak se bratr otočil, viděl jsem ty zranění, to "N". Podpis Naiome. Zamračil jsem se nad tím. "Co má být?" Zopakuji jeho dotaz z následným ušklebnutím. "Právě proto, že z naší rodiny jsme už zbyli jen my dva, měli bychom se k sobě chovat jako bratři." Prosedil jsem mezi ostrými dlouhými tesáky. "Rodina by měla být při sobě. Já už nezmizím znovu ne, ale měl bys mě pustit znovu do tvého života." Pokračoval jsem a trval na svém. Pokud je pravda co řekl, na světě už mám jen jeho. "A nevěřím, že si až tak sám. Cítím z tebe pachy. Pachy dvou vlčic, které sis k tělu pustil. Cizí vlčice a svého bratra odmítáš?!" Vyštěkl jsem a vyzývavě hrábl do země i mávl ocasy.

Zavrčel jsem. Jeho přídtup se mi líbil čím dál míň. "Angarawe, to nemůžeš vědět. Nechtěl jsi usnout spavou nemocí a vidíš? Rád bych si tím byl jistý, i já přece můžu zmizet," řeknu ještě v klidu. Už mě ale fakt štval. Nechápal to že je jen můj problém když si ho k sobě nepustím. Sice jsem ho odmítal, ale už mi pomalu docházely argumenty. To že mám pár přátel bylo vlastně stejné jako kdybych si k sobě pustil bratra, mohu ho ztratit. Kdykoliv. Stejně tak Asuku a Kleeiu. Povzdechnu si. "Ten koho cítíš je má nevlastní dcera. Kvůli její matce jsem tak na dně a já jsem jediný kdo jí zůstal. Vím že nemám jinou možnost než to vzdát," promluvím k němu zcela vážně a varovně zavrtím ocasem. Vážne? On se chce prát? Měl by víc uvažovat.