Lazarus, Rowenn, Minor, Diego - Spontánna SH

Hranice
Škvrnitá, na istú dobu zabudnutá bola ešte stále tam. Pokojným a viac-menej vyrovnaným pohľadom hnedých očí sledovala všetko čo sa dialo. Fakt, že ju vĺča plánuje oslobodiť od zranení nekomentovala, ani ich ďalšiu diskusiu. Nad faktom, že hrubá sila je silnejšia ako myseľ len pokrútila hlavou, rovnako ako nad myšlienkou vĺčaťa, že vlčice sú slabé. Ale aspoň sa zatiaľ nerozhodol spojiť so Zeiss. Nemajú novú posilu, pomyslela si. ,,Sila má rôzne formy v akých existuje. V podstate je silný každý- len iným spôsobom. Preto nikdy netreba podceňovať nikoho," ozvala sa nakoniec. Typicky ticho. ,,A silu mysle či slov už vôbec nie," dodala ešte. O tom by som vedela rozprávať, prebehlo jej mysľou.

Slova šedé vlčice ji zaujala. "Tři roky? Hm... no, a já tu už žiju deset let. Takže myslím, že, co se té informovanosti týče, na tom budu přeci jen o něco lépe." Neodpustila si poznámku, která ji tak nepříjemně pálila na jazyku. "Ale v tomto se příliš nemýlíš." Odpověděla na její slova tak trochu, no, neurčitě. Jak by také měla asi tak říct, že přesně z tohoto důvodu také smečce nepřišla na pomoc, že ani ona ty dva neuznávala a to, čím si prošli, mínila jako poučení pro příště...? Ale o tom zase jindy.
Po chvíli ticha, kdy se vlče stihlo ponořit do své vlastní říše snů, přešlápla z packy na packu. "A co tu vlastně pohledáváte, smím-li se zeptat?" Své blankytně modré oči přesunula ze spícího vlčete na zeissáky.

> Hranice
Opustil své nové doupě a vydal se k hranicím, které se nacházely relativně nedaleko. Vlastně ani pořádně nevěděl, proč to tu navštěvoval tak často, možná protože jím poté cloumalo mnoho pocitů a topil se ve vzpomínkách, možná jakási část jeho podvědomí doufala, že se třeba opět střetne s Traurem - tuto možnost si ovšem nehodlal v žádném případě připustit. Však jak kráčel lesem, který již téměř důvěrně znal, k jeho uším začaly doléhat i jiné zvuky než ty, které slýchal obvykle. Jednalo se o hlasy. Instinktivně se zastavil a ohlížel se. Cítil se nejistě, neboť první, kdo mu přišel na mysl, nebyli nikdo jiní než zeisští vlci. Přemítal, zda se vrátit, či raději nejprve z úkrytu dotyčné zmerčit a poté se rozhodnout, jak zareagovat. Dodal si tedy kuráže a více se zavrtal do svého hraničářského pláště, který kryl jeho zářivě bílou srst, a vydal se přímo tím směrem, odkud slyšel onen rozhovor. Kráčel pomalu, nohy měl strachem ztuhlé. Co nejrychleji a nejtišeji se pohyboval od stromu ke stromu, od keře ke keři, a skrýval se ve stínech. Dle nich se i pohyboval, pohupoval se, aby lépe splynul. Netrvalo dlouho a on skutečně spatřil skupinu vlků, které neznal. A potom tu byl ještě někdo... pes. A toho znal pravděpodobně lépe, než kohokoli jiného z Niwatu. Zůstal stát za stromem a chvíli mlčky naslouchal konverzaci, pysky semknuté k sobě do poměrně úzké štěrbiny - na psovitou šelmu.

Po nějaké době, kdy se mi nedostalo odpovědi jsem vydechl a začal se rozhlížet po okolí. Čekaní na nic mě přestalo bavit a tak jsem přemýšlel, kudy bych mohl odejít. Najednou jsem ale zbystřil, když jsem uviděl zvláštně se pohybující stín. Chvíli koukání to zabralo, pak mi ale došlo že to na co se koukám nebyl stín ale vlk, nebo pes. Nebyl moc cítit, skoro vůbec, a nebyl jsem schopný určit kdo to je, tedy jen dokud z pod pláště nevykouklo rameno toho stvoření, které zdobilo velké oko. Ezro? pomyslel jsem si ale nahlas nic neříkal.
// Jen připomínám Traura nové jizvy, aby se na ně nezapomělo (Eito teda hlavně) ^^

Hranice
Jeden člen skupiny se otočil. Šlo o Traureho. Eito nepochyboval o tom, že ho rozpozná, ačkoli mu vykukovala jen část náprsenky a levé rameno, neboť levou přední končetinu měl o něco více vpředu, než tu pravou, a lem pláště ji lemoval. Povšiml si, že na dobrmanově tváři je něco podivného, nešlo o kovový kroužek, jenž se mu pohupoval v nose, neboť s tím byl již seznámen, jednalo se o zranění, které se mu táhlo přes oko. Povšiml si i jiných drobných i větších jizev, jimiž měl poseté tělo a se kterými se ještě neviděl. Stáhlo se mu hrdlo a mysl se zaplavila úzkostnými myšlenkami, ačkoli napovrch si ponechával kamenný výraz. Proč jsem ho tam jenom nechal, proč jsem ho nějak nepřinutil, aby šel se mnou? Proč jsem ho prostě neodtáhl, i kdyby nechtěl jít se mnou? Kdo ví, co mu tam dělaj, stejnak nakonec skončil jako obětní beránek! Zachvátily ho pocity lítosti a měl co dělat, aby se neobrátil a neodešel zpět do lesa, aby nikdo nemohl spatřit horké slzy, které se mu draly do očí. Zaslechl myšlenku. Nevěděl přesně, komu patří, ale brzy vydedukoval, že nemůže patřit nikomu jinému, než Trauremu - ostatně nikdo z přítomných jeho, ač nepravé, jméno neznal. Pokývl hlavou. Stále se skrývajíc za stromem pohledem zabloudil ke zbylým vlkům. Nepoznával je. Bál se opustit svůj malý úkryt, nevěděl, co by si o něm pomysleli, a zatím ani nechápal, co se to tu probůh děje. Nepřipadalo mu normální vidět tolik cizinců na hranicích, ačkoli si uvědomoval, že někteří jsou možná členy Elloris. Tím si ovšem jistý být nemohl. Tak či onak tu byl Traure, kterého měl za kappu smečky Zeiss, tudíž existovala jistá pravděpodobnost, že zbylí vlci pocházejí ze stejného koutu Niwatu.

Slova vlčete mě nerozhodila. Bylo ještě hodně malé a navíc bylo obklopené samými svitáky. Bylo logické, že vlčice bere jako slabé. Ušklíbla jsem se: "Chceš vědět, jak je možné, že vlčice může být vůdcem a učitelem? To není žádný problém. Můžu vám domluvit osobní setkání". Vlče místo odpovědi usnulo, takže jsem přesunula svou pozornost k ostatním zúčastněným. Pobaveně jsem se zasmála, když jsem si vyslechla argumenty skvrnité vlčice. Sice jsem byla zářným příkladem, že i toho nejslabšího není radno podceňovat, ale v té chvíli jsem si to nepřipouštěla. Znělo mi to jako naprostá blbost. Nebyla jsem ochotná věnovat skvrnité vice pozornosti, místo toho jsem se otočila na elitní vlčici. "Nic ti do toho není, ale když už se ptáš, tak ti odpovím. Kontrolovali jsme naše hranice a hleděli si svého, dokud nás Elloris nenapadla", odpověděla jsem jí na její otázku. Kdybych neměla na tváři vypočítavý výraz a poslední větu neřekla zvláštním tonem, mohlo to vypadat, jakože si stěžuju. Nyní to ale vypadalo, jakože tohle je předzvěst něčeho většího. A možná jsem měla dokonce pravdu, jeden nikdy neví, co Naiome plánuje na další den.

//Přece to tady nenecháme umřít

Lazarus sa prebudil. Otvoril svoje rôznofarebné oči a zazíval. "Čo sa stalo?" - spýtal sa do vetrra no neskôr sa uvedomil. Postavil sa na labky a natiahol sa. Potom zaujal hrdý postoj. "Tak ju zavolaj, rád sa s ňou stretnem!" - vyštekol po vlčke, keď začul jej slová. Nepoznal vlčicu, ktorá by mohla naozaj dobre viesť svorku. Zdalo sa mu však, že ak vážne vlčica vedie svorku, sú jej títo vlci oddaní. A tak to malo byť. Zo všetkého bol zmetený...Aspoň, že už nebol unavený. Ale. Začalo mu kručať v bruchu. Bol hladný....