Rïalta&Angaraw ~ Osudy spojené pouty

Místo - Les kirigakurských srn, může se změnit
Počasí - večer, celkem teplo, může se změnit

Začni prosím c:

Nenáviděla svojí nemoc, příčila se jí jen od chvíle, co o ní slyšela a nebo jí poznala. Nenáviděla jí kvůli tomu, že půlku svého života prospala. Podívala se na své tlapky a ušklíbla se. Dlouho se takhle pěkně neprošla jako dnes, ale zase... zhluboka se nadechla a koukla se k nebi. Cítila se unaveně kvůli nemoci, ale spala dlouho. Zhluboka se nadechla a pustila se do běhu. Měla hlad a potřebovala se někde najít nebo by jí kleplo. Žaludek se jí kroutil hůře než žížala vytažená ze země. Zaskuhrala a vydala se tedy radši hledat nějakou tu srnu. Neměla tady být? Nebo se snad plete? Dlouho se tu neprocházela. Byla tu vůbec její matka? Byl tu někdo z její rodiny? Stýskalo se jí po nich a jak.

Poklidně jsem polehával pod jedním z mnoha stromů a přemýšlel do čeho zapíchnout. Po dlouholetém spánku, už jsem pomalu opět nabíral dobrou váhu a už jsem nebyl jen kost a kůže. Začal jsem si trošku upravovat peří na křídlech, když v tom jsem zaslechl šustění listí. Napřímil jsem se a následně postavil. Nedaleko se zde pohybovala černá vlčice. Hm, možná bych mohl se víc teď seznamovat. Celkem dost vlků na územích přibylo od doby co jsem usnul. Chvíli jsem ji jen tak pozoroval, jak jde lesem, přímo mým směrem, však jsem se nehodlal zvednout od stromu.

Zastavila se. Úplně se zasekla. Byl tam vlk. Nechápala, kde se tam vzal. Ona se nikdy nepokoušela moc socializovat, za svůj život znala jen málo vlků na které si teď ani moc nevzpomínala. Vzpomínala si jen na rodinu, na více vlků ani ne. "Kdo jsi?" Zachraptěl její hlas do ticha. Dlouho jej nepoužívala a tak se jí zdálo nezdálo divné, že teď skoro nemohla mluvit. "Můžeš mi říct, co se tu stalo? Díky nemoci jsem usnula na dlouho a vše se tu změnilo." Zeptala se vlka. Snad věděl více než věděla ona. Jestli ne, tak si to neuměla jinak vysvětlit. Byla hubená až na kost a blbě se jí vše dělalo díky únavě,

Pootočil jsem hlavou, když na mě tiše promluvila, soudě dle toho jak vypadala, také se nedávno probudila z dlouhého spánku, což nakonec potvrdila i její otázka. ''Angaraw Newt, jméno mé.'' Představil jsem se. ''Říkej mi kterým jménem chceš.'' Usmál jsem se a nakonec se vyšvihl teda na tlapy. ''Obávám se že, ani já ti toho moc nepovím. Sám jsem se po několika letech probral. Ishimura už nepáchla Ishimurou, ale Zeissem a když jsem přišel do Kirigakure, dozvěděl jsem se, že to není už Kirigakure, není ani Stříbrný Fénix, ale je to jedna smečka Elloris, která vznikla spojením těch dvou smeček, právě kvůli tomu, že Zeiss si získala území Ishimurské. To je vše co vím.'' Shrnul jsem jednoduše, myslím, že ji i stačila pouze tato věc. ''A kdo jsi ty?''

Sledovala jej s hrůzou v očích. To znamenalo, že její matka... či její sourozenci nebo její otec... oni mohli být mrtví? Krev jí tuhla v žilách, stejně jako žaludek jako fitget spinner rotoval v jejím žalůdku o sto šest. Byl to vlk, kterého nikdy nepotkala a ani neměla čest znát jeho jméno, ale teď... teď jej konečně poznala. Mami.... žiješ ještě tady někde? A co ty tati? Zeptala se sama sebe ve své hlavě. "Mé jméno je Rïalta Fireshadow Killer. Jsem dcera Roxynor a Varga...bývalých alf Kirigakure." Špitla tiše a sklopila hlavu k zemi.

Pokýval jsem hlavou. ''Takže původně z Kirigakure. To máš štěstí, sic je to teď jiná smečka pořád své území máš.'' Usmál jsem se. ''Já jsem z Ishimury. Své území mám pod nádvladou těch  zasr*ných tyranů...'' Vzdychl jsem, zamračil se a hrábl do země takovou silou, že se tam objevil malinkatý důlek. Zatřepal jsem hlavou, zklidnil dech a opět jsem se podíval na Rïaltu. ''Co jsem potkal bratra, ten hraje, že mě nezná. Pak Kyurabi, ta si nevzpomíná ani kdo je ona sama, natož kdo jsem já.. A obávám se, že nikdo jiný už buď nežije, nebo tu už není..'' Sklopil jsem uši a opět se podíval na ni.

Podívala se na své packy. Nic si sama nepamatovala. "Já... slyšela jsem, že je tu vlčice s hodně rody, co znala Kindreda nebo zná někoho, kdo jej zná důvěrně a jestli si pamatuji... tak je to zrovna Věčný lovec. Ale nepamatuji si to pořádně. Slyšela jsem to jen... s vánkem větru, když sem se potulovala po probuzení v okolí tábora. Nějak... jsem se neodvážila to více prozkoumat, prostě sem se bála, že by mě měli za zrádce za to, že jsem dlouho spala." Dostala ze sebe drobná vlčice. Vůbec se jí nedařilo nahnat původní váhu a do toho jí trápila nemoc. "Ale...co jsem slyšela... tak ty zprávy od ní tě nepotěší. Byl v tom větru cítit náznak smutku." Zamumlala ještě a pak sklopila hlavu k zemi.

Pokýval jsem hlavou na její slova. "Chápu. Já si už otce ani nepamatuju. Je mi to relativně fuk." Pokrčil jsem rameny a koukl ji hluboko do očí, ale rychle jsem zase uhl pohledem. "No. Nechceš se třeba projít?" Navrhl jsem z úsměvem a švihl ocasy, protáhl jsem si i křídla, ale ty jsem zase rychle složil k tělu. Možná, bych se mohl někdy v blízké době po dlouhé době proletět.

RÏALTA
Rïalta se na něj koukla a zastřihala ušima. Musela se usmát, tento vlk byl zvláštní a i přes její nemoc stálo za to, aby se s ním bavila
Zhluboka se nadechla a kývla na jeho návrh. "Ale musím tě varovat, většinou jsem unavená až moc. Mám takovou zvláštní nemoc." Varovala ho a pak upírala stále svá modrá očka jeho směrem. Bylo na něm něco zvláštního, něco co jí i zároveň přitahovalo.