Teebihe&Kyurabi - Jeden jako druhý?

Teebihe & Kyurabi

Čas
Území už je po ničivé bouři relativně uklizené, svítí slabě slunce, které občas překryje nějaký ten mrak a je ráno, lehce fouká větřík.

Místo
Aralský les

Děj
Tam kde momentálně její vzpomínky sahají, tam kde se dostala po dlouhodobém spánku, tam opět potká vlka, kterého viděla po probuzení jako první. S jejími nestálými myšlenkami, ji tam neustále právě onen vlk běhá a stále má potřebu mu poděkovat, i když on si jistě myslí, že ji moc nepomohl, když to potřebovala, však ona to vidí jinak.

Úvodní post
Protáhla jsem si křídla, když jsem se opět probrala. Každým dnem, kdy se probouzím děkuju, že jsem se probrala. Stále si na nic nevzpomínám, stále mě to ničí, že si nemůžu vzpomenout na nic ze své minulosti. ''Ach..'' Vzdychla jsem a kráčela mezi stromy, kterých bylo méně, než před bouří. Bouře zničila toho tolik. 'Radši se zajímej o sebe...' Zaznělo mi v mysli, ale nikdo okolo nebyl. Posadila jsem se v lese na takovém volnějším prostranství a pohlédla na oblohu, na plující mraky. Toužila jsem roztáhnout ta křídla a odletět někam daleko, však bála jsem se, že létat jsem zapomněla, stejně jako sama sebe, k čemu ty křídla vlastně mám?

Po krátké události v Aralském lese se můj život vrátil do starých, nudných kolejí. Neměl jsem moc kamarádů, nic na práci a ani ponětí, co se svým životem udělám, abych to snad napravil. Přesto mi zbytky mého bývalého nezdolného optimismu pořád pomáhaly zachovat si dobrou náladu. No co, že život není dokonalý? No co, že nemám kamarády a nedaří se mi žádné najít? Mohlo by být i daleko hůř a měl bych tedy být spokojený s tím, co mám. Nakonec, stejně když se objeví nějaká akčnější situace, tak nemám ani ponětí, co bych měl dělat. Přesto mě mé kroky zavedly zpět do toho lesa. Hexy tu už nebyla, ani Orfeon a ani ta malá bílá, jak jsem si tedy zpočátku myslel. Jenže osud mě brzy vyvede z omylu.

Dále bych koukala na to nebe, dokud by jsem neucítila pach. Určitě to byl on. Přestala jsem snít o obloze a začala se koukat kolem sebe, zda ho nespatřím. ''Haló?'' Zvolala jsem a tichý vítr si pohrával z listy, které na stromech zůstali i přes počasí a jeho období. Po chvíli jsem spatřila hnědou srst se zlatými(?) znaky a můj úsměv se rozšířil do úsměvu. Však teď jsem mlčela, chtěla jsem, aby si mě všiml sám.

Les byl touhle roční dobou docela pěkný, možná bych sem měl chodit častěji. I když bouřka a padání stromů mu zrovna neprospělo. Nastražil jsem uši. zdálo se mi to, nebo tu někdo volal? Okamžitě mi přišla na mysl událost, která se stala posledně, když jsem tu byl, jen s tím rozdílem, že tehdy jsem volal spíš já. Ale ne, tohle nebyli ti dva vlci, které jsem tu na krátko zahlédl, i když mi ten hlas byl povědomý. Vydal jsem se po něm. někde tu musela být i jeho původkyně. Á, ano, bílá srst a červená ofinka, támhle stála a dívala se přímo na mě, což mě přimělo roztáhnout tlamu ve veselém úsměvu. "Ahoj!"

Zavrtěla jsem letmě a přitom tak šťastně ocasem, protože si mě všimnul. Mě, té která je ztracená sama v sobě. ''Ahoj, Teebi!'' Zvolala jsem nadšeně a už jsem začala uvažovat nad nějakou přezdívkou pro něj, protože se to jméno tak těžce vyslovovalo. ''Jak se máš? Od té bouře jsme se neviděli.'' Pověděla jsem trošku smutněji, než jsem původně zamýšlela, ale i přesto úsměv z mé tváře nemizel.

Byla to ona, sice jsme se neznali moc dlouho, ale tuhle vlčici nebylo snadné si s někým splést. Obdivoval jsem její veselí, vzhledem k tomu, že prakticky ztratila paměť. Takovéhle vlky jsem měl rád. Já byl většinou taky optimista, všechno špatné může být i k něčemu dobré. "Jde to, opět ten starý poklidný život. Co ty?" Vlastně jsem ani nevěděl, jak se jmenuje. Neříkala nějaké jméno Hexy? Nebo neznala Hexy nějakého jejího příbuzného? No, budu se holt muset chvilku vyhýbat jakémukoli oslovení a nebo jí vymyslet přezdívku.

Pokývala jsem hlavou nad jeho odpovědí. ''Ach, to chápu. Některé části území si vybavuji mlhavě. Dokonce mě poznal jeden vlk na Jižní straně a pořád mi opakoval Kyurabi. A byl o tom tak přesvědčený, že to jsem já...'' Zamyslela jsem se. ''Jinak nic nového, i když vlastně nové je všechno. Mám z toho takové smíšené pocity.'' Odpověděla jsem. ''Je to normální?'' Naklonila jsem zvědavě a hned na to ji zase narovnala, nechybělo ani pohození hlavou, kvůli dání ofiny za ucho.. tedy, alespoň většinu z ní. Vždy jsem prostě musela mít nějaké ty prameny v obličeji.

Takže Kyurabi. Nebudu se tedy muset ptát. To jméno se k ní ve skutečnosti docela hodilo. "Možná že jsi. Kyurabi. To zní pěkně. Můžu ti tak říkat?" Normální? Jo, to kdybych věděl... Napadlo mě vhodné přirovnání, abych ji uklidnil, jen jsem to musel šikovně formulovat. Ona si přece na nic nepamatovala, těžko bych tedy mohl začít slovem 'Pamatuješ'. "Víš, když jsem byl ještě malé vlče, rodiče se nám moc nevěnovali a tak jsem vyrostl, aniž bych o světě něco věděl. Teprve jako dospělý jsem ho začal opravdu poznávat a taky to bylo zvláštní, protože jsem měl pocit, že všechny ty nové věci bych měl už dávno znát. ostatní je znali, jen mě připadaly nové a zajímavé." Řekl jsem. "Myslím, že ano."

Přikývla jsem. "Můžeš. Celkem se mi to líbí, tak aspoň doufám, že si mě nepletl s někým jiným." Usmála jsem se a z úsměvem jsem si vyslechla i další věci co povídal. Nevím proč, ale ztracela jsem se v jeho milým hlase. "A co kdyby jsi byl mým společníkem za opětovným poznáváním světa?" Navrhla jsem. Jeho přítomnost mi dodávala na úsměvu. "Tedy. Pokud ti nevadí moje přítomnost." Dodala jsem trošku stydlivě, což šlo poznat kvůli tomu jak jsem sklopila lehce hlavu a jemně hrábla do země, a ofina mi opět z ucha spadla do očí.

Bylo to roztomilé jméno a i kdyby se ten vlk spletl, když jí tak řekl, mně k ní opravdu sedělo. "Neřekl bych, pokud vypadal, že tě opravdu dobře zná. Víš, vzhled se dá splést snadno, ale pachy si pamatuješ pořád." Tuhle skutečnost jsem si ověřil, ačkoli byla zvláštní. Najít dva vzhledově podobné vlky bylo dost těžké, ale pachy si často podobné byly, hlavně když šlo o příbuzné. Usmál jsem se. "Rád budu." Jak bych taky mohl odmítnout, Vlastně jsem si teď připadal docela zvláštně. jako silný vlk, který byl někým požádám o ochranu a který je naprosto odhodlaný bránit toho druhého do posledního dechu. No, nebylo to sice zas tak podobné realitě, ale odpovídalo to. Možná že to byl ten pocit zodpovědnosti. Dostal jsem úkol a chtěl v něm být co nejlepší, i když tím úkolem bylo doprovázet jednu vlčici při toulkách po území. "Ani trošku." Ujistil jsem ji a pak se bezmyšlenkovitě natáhl a čenichem jí zastrčil vlasy zpět za ucho.

Z úsměvem jsem jej poslouchala. "Obojí by si vlk co zná druhého měl dobře pamatovat, že?" Řekla jsem s úsměvem a tím jsem mu chtěla dát za pravdu a taky jsem dala. Už jsem tedy přijala to, že se očividně jmenuji Kyurabi. "A víš co? Stačí Kyu. Líbí se mi to." Povím z úsměvem. Když pověděl, že mu to nevadí, spokojeně jsem zavrtěla ocáskem a trošku se mi zatajil dech, když mi upravoval ofinu, svým čumákem on. "Děkuji." Řekla jsem rozpačitě. Postavila jsem se s krásně milým úsměvem. "Ukážeš mi třeba nějaké tvé oblíbené místo?" Navrhla jsem a prosebně mávala ocasem ze strany na stranu.

Horlivě jsem přikývl. "To rozhodně. Občas ale, když potkáš někoho hodně podobného, tak ho můžeš omylem oslovit cizím jménem, nebo když potkáš někoho po dlouhé době tak se jeho pach může změnit a..." Uvědomil jsem si, že tohle zrovna nepomůže, leda bych ji tak mohl přesvědčit, že není Kyurabi a měla by pátrat dál, což jsem nechtěl. Bylo to roztomilé jméno, které k ní sedělo, nepotřebovala jiné. "Tak tedy Kyu. těší mě, Kyu, já jsem Toby." Představil jsem se, jako bychom se sotva potkali a vesele zavrtěl ocasem. "Jasně. Pojď za mnou." S úsměvem jsem vyrazil směrem k bývalému Kirigakure a rozmýšlel se, kam ji zavedu, až jsem nakonec zvolil skály bílých muflonů. Tam byl nádherný výhled.

Zasmála jsem se nad jeho řečmi, ačkoliv jsem nějak moc nepochopila co tím chtěl vlastně říct, ale možná to bylo dobře. Možná bych to teď jen pochopila špatně a tak jsem nad tím v duchu jen mávla tlapkou. ''Těší mě, Toby..'' Přidala jsem se do seznámení po jeho vzoru a švihla ocasem. ''Lépe se to vyslovuje.'' Uchechtla jsem se a poté se vydala za ním. Šli jsme části územím, které mi tolik moc a přitom tak málo něco připomínalo. Mé srdce mi našeptávalo slovo domov, ale nepustila jsem si to do mysli. ''A kde to vůbec půjdeme?'' Zeptala jsem se a spokojeně pohybovala ocáskem sem a tam.

Usmál jsem se na ni. "To rozhodně." Bylo to vlastně docela roztomilé. Stejně jako ona. Kdy to bylo naposledy, kdy jsem považoval vlčici za roztomilou a zároveň se s ní dokázal úplně normálně bavit? Kyu byla rozhodně výjimečná. Vedl jsem ji tedy před bývalé území Kirigakure na skály. "Uvidíš. je to místo které mám docela rád. A je odtamtud úžasný výhled." Mimo to mufloní maso taky nebylo zrovna k zahození, i když se lovili poněkud špatně. "Myslím, že by se ti tam mohlo líbit."