Hato&Azrael - Přátelství, či nepřátelství?

Zasměje se. "Můžeš to tak brát, že jsem si tě přivlastnil. Ber to jak chceš." Kývne rameny a nevinně se zazubí. Když do něj štouchl Hato, skoro ztratil rovnováhu. "Panejo. Sílu teda máš." Zasměje se a když závod Az vyhrál, i vítězně se zazubil. "Horší s rychlostí, ale. Tonse jednou zlepší!" Poví zadýchaně a na jeho poklonu zastřihal ušima. "Díky! Snad se to jednou stane." Odpoví mu. Alfou určitě by jednou chtěl být i když jak vidí u otce, tak nebude čas i na rodinu. Po jeho dotazu kývne rameny. "Vlastně nic. Říká se mu les Pěti statečných. Víc o něm nevím. Jen se mi tu líbí víc, než kdekoliv jinde, kde jsem zatím stihl zajít." Odpovímu jednoduše.

Zasmál se nad jeho odpovědí. ''Promiň, nečekal jsem, že budeš tak pomalý.'' Opět do něj přátelsky šťouchne a všimne si jeho úsměvu. Hle! Hned vypadal mnohem přátelštěji. Nad tím dalším se musel od srdce zasmát. Měl pravdu. Když na to přišlo, byl Azrael v té 'vyvýšené poloze' nad ostatními, i když nebyl nikdo. Jen obyčejným vlčetem, které chtělo poznat svět a mír. Možná byly jeho přání paranoidní, ale i přesto to chtěl. ''Já v doupěti a v tomhle lese. Takže jsme na tom stejně.'' Mrkne na něj a zasměje se nad tím jak mu zakručelo v žaludku. ''Och. Tak doufám, že umíš lovit.'' Zastřihá ušima. Každým dnem byl Azrael ve větším souznění z přírodou. Teď neví jestli by dokázal vzít nevinnému stvoření život. Cítil jejich bolest a strach mnohem impulzivněji, než ostatní a zkušenější vlci. Z mladého Virentema zřejmě roste vegetarián. Kdo ví, třeba ještě změní názor, když nebude muset lovit on.

,, Zase vynikam v síle. Počkej až se budeme prát." Řeknu se zubatým úsměvem a strcim do něj tlapou, abych ho drcnutim neshodil. Kyvnu na jeho slova a zavetrim zajíce: ,, První zajíc, kterého jsem měl ulovit, tak mi zdrhnul." Přizná se a pak mě něco napadne: ,, Co takhle kdyby ses predvedl, jak umis lovit?" Navrhnu a vyzyvave se na něj podívám. Třeba od něj něco odkoukam, i když mi to bylo trapné přiznat.

Uchechtl se. "Všiml jsem si. Sílu máš úžasnou, to musím uznat." Zastřihá ušima a švihne ocasem. Nad jeho slovy se jen nevinně zazubil. "Aspoň si to zkoušel." Řekne povzbudivým hlasem. Avšak pak jen zavrtí hlavou. "Vždyť ty máš hlad." Mrkne na něj a zasměje se. Ale popravdě to byla výmluva. Nelovil ještě a ani neví jestli se mu lovit chce. Hlad měl, ale žaludek ho svým naříkáním ještě neprozradil a proto jeho výmluva zněla důvěrně.

Můj pokus ho přimět k lovu selhal, tak jsem musel lovit sám: ,, Proč nemůže ke mě zajíc přijít sám?" Po myslím si a zarazim čumák k zemi. Pach není moc daleko a tak jsem se vydal rovně vstříc možná uspesnemu lovu. Zastavil jsem se, když jsem uviděl zdroj pachu. Pár metrů ode mne ležela mršina srny, která byla napůl sezrana: ,, Azri? " Zavolal jsem za sebe a pak pokračoval: ,, Žije tu něco jiného než vlci, kteří loví?" Zeptam se a priblizim se k srne, která vypadala, že už tu pár hodin leží: ,, To co srnu ulovilo je už určitě pryč." Řeknu si v duchu, abych si dodal odvahu a pustim se s chutí do jídla.

Protočí očima a zasměje se. Hlavně nad jeho myšlenkou. Jo. A mohla by rovnou chodit mrtvá. Domyslel si jeho větu z úšklebkem. Čtení myšlenek si zatím nechával dost pro sebe. Aspoň do doby, než se to naučí ovládat a neposlouchat úplně všechno. Když ho Hato zavolal, klusem došel k mršitě, kterou Hato pojídal a přemýšlel nad jeho dotazem. "O ničem nevím. Ale můžu se zeptat mamky, nebo taťky." Odpověděl mu. Na chvíli se na maso a zaschlou krev díval z odporem, ale už se žaludek ozíval. Nedokázal tomu hladu odporovat. Přišel blíž a kus si odtrhnul pro sebe a při odtrhávání se z hrdla ozývalo tiché vrčení, že jakmile se někdo k němu přiblíží, nebude hodný. Přestal až když to snědl. Poté se podíval a prázdnou kost. Zmocnil se ho empatie, kvůli mrtvému zvířeti. "Och, u draka..." Řekl tiše a ublíženě kost a zbytek mršiny sledoval. Pokud Hato nechce vidět scénu, měl by ho donutit od té mrtvoly odejít. "Azi, patří to k potravinovému řetězci. Je to zcela v pořádku." Uklidňovala jej Eerwa. "Ale víš jak muselo to zvíře trpět, když umíralo? Jak se jeho duch asi tváří, když mu někdo žere maso z kostí?" Ptal se , neuvědomujíc si, že to říká nahlas a myslel jen na tu bolest, kterou srnka musela prožívat při své smrti.

Jím dokud nemám dost a ohládnu se na Azriho, který si utrhne kus, a pak se hned klidí dál: ,, Děláš, jako kdyby ti to chtěl někdo sežrat. " Řeknu nechápavě a olíznu si čumák od krve. Sledoval jsem, jak si mluví sám pro sebe a plácnul se tlapou do tlamy: ,, Co chceš jiného žrát, když ti tohle vadí?" Řeknu nechápavě a pak mě něco napadne. Utrhnu zuby kus masa a dám ho před něj, potom mu zakryju tlapou oči: ,, Tak, teď můžeš jíst, bez toho, aby ti jídla bylo líto! " Řeknu vítězně a cítím se jako génius. Škoda jen, že to neocenil: ,, To je ale cíťa. " V duchu obrátím oči v sloup a dám tlapu dolů: ,, Tak pojď ty kytko žroute. " Řeknu a hlavou ho strkám pryč od mršiny. Když jsme dost daleko, zastavím se a podívám se na něj, přičemž mi je v očích vidět myšlenka: ,, Je tu nějaké místo, kde se nacházejí šutry? " Zeptám se ho.

Přestal se koukat na maso a snažil se nevnímat zaschlý pach krve. Ignoroval tak slova Hata. "Pojď už odsud, pryč prosím." Pověděl a vydal se za ním s pořád lehce zhuseným pohledem. "Nevím, prostě teď mi to nejede." Odpověděl mu po chvíli a když se konečně uklidnil, už zastavovali dost velký kus od toho místa. "Určitě jo, proč?" Zeptal se nechápavě.

To že mě ignoroval jsem nějak přešel a přestal ho strkat hlavou: ,, Už jdeme cito." Řeknu: ,, To zvladnes
 Jsi přeci vlk a navíc synem Alfy." Řeknu povzbudive: ,, Víš jaká sranda je skákat po sutrech a nechat je kutalet se dolů?" Řeknu se zubatým úsměvem a hrave svihnu ocasem, ve kterém projede bolest. Syknu bolestí a radši ho svesim.

Trénink rychlosti 2,1 -> 2,2

Konečně vydechl a švihl ocasem, když se zachechtal nad jeho slovy. "To možná ano, ale každý má přece nějakou svou slabinu, no ne?" Mrkl na něj. Poté z úsměvem zavrtěl hlavou. "Ne, tohle jsem vážně ještě nezkoušel." Odpověděl mu a všiml si také bolestného syknutí při pohybu ocasem. "Mám ohledně tvého ocasu takovou teorii..." Začal zamyšleně, ale pak se zazubil. "...ale řeknu ti ji až potom." Vyplázl vlčensky jazyk a rozběhl se zase k nejbližším skalám. Snažil se aktivně dýchat, a zapojoval do běhu snad všechny svaly v těle. Když se však otočil hlavičkou na Hata, nevšiml si stromu před ním a plnou rychlostí do něj narazil. Chvíli mu v ní třeštilo, ale zasmál se nad tím. "Jsem v pohodě." Pověděl, aniž by se ho na to někdo ptal a když se srovnal, tak se dál zase do běhu. Nakonec za chvíli běhal strmou cestou, kterou tvořila půda a v ní kameny, až byl ve skalách na jednom z vyvyšených místech. "Ten strom mi vlezl do cesty." Obhájil se přecijen nakonec. "Kdyby si se koukal kam běžíš a ne za sebe..."

Nad jeho slovy jsem chvíli uvažoval: ,, I můj otec měl slabinu?" Ptám se sám sebe v duchu a docela by mě zajímalo, jak ho tehdy Kay porazil. Ale na to se zeptám přímo Kaye, až bude v lepší náladě a já nebudu tolik ,,smrdět" jako otec: ,, Chce to víc seběvěmí můj bahnitý kamaráde. " Řeknu s úšklebkem, který je i zároveň úsměvem. Pak se na něj podívám tázavě: ,, no? Jakou? " Zaptám se ho, ale jeho úsměv mi napověděl, že mi to jen tak neřekne: ,, Co? Ale já ji chci vědět hned! " Řeknu a zamračím se, ale to už byl někdě, Drak ví kde: ,, Zase běhání?" Povzdychnu si v myšlenkách a neochotně se rozběhnu za ním. Samozřejmě jsem za ním zaostával a tentokrát jsem mu neodoběhl ani ocas: ,, Chce to motivaci." Po myslím si a zkouším vymyslet jakou. Rozhodl jsem se, že jako cíl si dám chytnutí jeho ocasu. Ku podivu mi to jako motivace stačila, tak jsem i přidal a v tu chvíli bum! Můj bahnitý kamarád vrazil do stromu. Zabrzdil jsem u něj a zakroutil hlavou: ,, Troubo." Řeknu a zase se musím rozběhnout, protože mi mizí Azri v dáli. Dokud jsem běžel po ,,rovině" bylo to dobré, ale jakmile se změnila na šterkovitý povrch, bylo pro mě těší s ním udržet krok. Celý udýchaný jsem se zastavil kus od něj a měl co dělat, abych si tu nelehnul. Tak jsem si aspoň sednul. Když jsem popadnul dech, podívám se na něj: ,, Jasně, normálně stromy nastavují kořeny, abys o ně zakopnul. Ale tobě se rovnou celý přesunul do cesty!" Řeknu a začnu se smát.

Zavrtěl ocasem a zasmál se. ''No samozřejmě! Ten strom tam nebyl a najednou bum! Byl tam!'' Stále se obhajoval, ale smíchu mu to nezabránilo. Moc dobře věděl, že kdyby koukal na cestu tak by se to nestalo, ale přece nemohl to nechat jenom tak a že to byla jeho vina. To přece pro vlče nebylo možné, byla to vina toho stromu! Poté se ohlédl kolem na různé kameny a tak podobně. ''Tak, tu máš kameny, co tedy s nimi?'' Zeptal se a párkrát střihl ouškem.

Protočil jsem očima, ale na tváři jsem měl úsměv. Byl tak střeštěný a zábavný, že jsem se na něj nemohl dívat jako na troubu. I když nezapírám, že se jako trouba chová: ,, Slíbil jsi mi, že mi řeknuš tu svou teorii o mém ocasu." Připomenu mu a rozhlédnu se po skalách: ,, Kutálení šutrů dolů a sledovat, kam se dokutálí?" Navrhnu a vylezu na jednu vyvýšeninu, kde vidím uvolněné kameny. Poté do jednoho zatlačím hlavou do doby, kdy ucítím, že se pohnul. Pak trochu couvnu a vrazím do kamene, který se začne kutálet dolů: ,, Schválně čí se dokutálí do támhle té jamky." Řeknu hravě a najdu si další uvolněný kámen.

Jeho úsměv se roztáhl do úšklebku a z jeho hrdla se prodíral tichý chechot, rádoby temný smích, při zlotřilém plánu. "Řekl jsem, že ti to řeknu později. Neřekl jsem kdy a kde." Odpověděl mu, přičemž se poté normálně rozesmál. "Ne, dobře... Možná to máš magií. U mě a sestry taky není možné, abychom měli tak krásné hlasy, kdyby to nebylo z magie. Pochybuji, že na falešný zpěv by rostli květiny a vlastně celá příroda okolo nás." Pověděl svou teorii a následně kývl rameny, při sledování toho jak se kámen kutalí dolů. Zase tak zábavné mu to nepřišlo, ale na jeho slova pozvedl obočí. Jamku neviděl a když se kutálel další kámen, Azrael se ušklíbl. "Do téhle?" Řekl se smíchem a pár centimetrů před balvanem se vytvořila hlubší puklina, ve které uvízl.

,, Pan Bahno umí být i zlomyslný." Řeknu s usklebkem a musím uznat, že na mě zapůsobil. Myslel jsem si, že bude takový ten slušňák, kterému zábava nic říkat nebude: ,, Ty umis zpívat? Tomu nevěřím. Zatím si mi pouze ukázal, že umis třást zemí." Nevericne zavrtim hlavou a nad jeho uvahou se za myslím: ,, Opravdu by to mohlo tak být? Ale co za magii mám?" Přemýšlel jsem, ale k odpovědi jsem se nedostal. Při kutaleni kamenů jsem si všiml, že taková činnost baví akorát mě: ,, No jo, ve všem si nemusíme rozumět." Po myslím si, ale nehodlam se své zábavy vzdát. Když vidím, že se kámen zasekl, začnu mít podezření, že tu jamku vytvořil on: ,, Chceš chytat šutry do vlastních děr? Jak je libo!" Kriknu s tím, že je to pro mě výzva. Postupně na něj poustim kameny, které samozřejmě zachytí. Až dojdu k jednomu o dost většímu: ,, Chytej tenhle!" Řeknu na něj a pak vratim do kamene, který se začne vyklat, až nakonec se rozkutaly směrem k němu.

Protočil očima nad tou přezdívkou, ale neřešil to. Taky se mohl narodit, buď sněhově bílí, nebo černý jako noc, ale ne. Azrael se narodil půl na půl. ''Po otci. I on umí zpívat..'' Obhájil se a potom se zamyslel, že Orfeona ještě zpívat neslyšel. ''Aspoň jsem to slyšel, že to umí.'' Dodal nakonec odevzdaně. ''Nojo, nojo. A umím toho víc.'' Mrkl na něj sebejistě a rychle uhýbal před valícíma se balvany. ''Tohle je nebezpečné.'' Zavrčela Eerwa. Mladý Virentem sice uměl ovládat svojí magii, ale ne ve velkém měřítku, tudíž nestíhal pro všechny balvany vytvářet dost hluboké pukliny na to, aby uvízli. Když se začal válet jeden opravdu velký, což se Azrael divil, že s ním Hato vůbec hnul, sklouzla mu tlapka na jednom kluzkém kameni a spadl na tlapu. A balvan se řítil přímo na něj. Před očima mu proběhl snad celý život, když je pevně stiskl k sobě. Čekal krutou bolest, ale nic nepřišlo. Mezitím co Azrael měl zavřené oči, Hata mohlo oslepovat zlaté světlo. Ze zlatého světla vyšla bytost temnější, než tma. Rychlím skokem vzala Azraela do své ozubené tlamy a taktak se vyhnuli valícímu se balvanu. Eerwa mladého Virentema položila na zem a svými pronikavýma žlutýma očima se na něj přísně dívala. Azrael se na ní pomalu podíval. Slizká lesklá kůže, zuby skoro jednadvacet centimetrů dlouhé a už na pohled velmi ostré. ''Ty blbe, já jsem říkala, že to je nebezpečné!'' Zasyčela hlasem tak sychravým a vysokým, jako by promlouvala samotná smrt. Tvor co stál před vlčaty, byl snad tři metry vysoký a na délku měl takových šest metrů, měl šest tlap a majestátní a přitom velmi nebezpečný postoj. Její svalstvo bylo dost výrazné. ''Eerwo...?''

Užíval jsem si svůj způsob zábavy a neuvědomil si, že posledním kamenem jsem to už přehnal. Když si všimlu, že Azrielovi se zasekne tlapka, přejede mi mráz po zádech: ,, Teď bude z mého jediného přítele placka!" Po myslím si zděšeně a přemýšlím, jak to sdělím jeho otci: ,, Jsem mrtvej." Po myslím si a radši zavřu oko, abych neviděl, jak ho to přejede. Ale nic se neozve, žádný zoufalé knučení, pouze cizí hlas. Otevřu oko a podívám se na místo, kde má stát Azriel. Před ním stojí něco, co se mi hnusí a vstávají chlupy hrůzou: ,, Co to má být?! I Fevris vypadá oproti tomuhle přátelštěji." Po myslím si a skrčím se, abych nebyl tolik vidět. Co když to není přátelské a chce si ho to jenom ulovit?: ,, To... nemůžu dovolit!" Po myslím si odhodlaně a pomalu jdu k nim: ,, Hej ty! To je můj přítel!" Křiknu na divnou věc před Azrim a snažím se vypadat, že mi nenahání hrůzu.

Mladý Virentem zaujatě sledoval svou patronku. Když slyšel Hata, oba se otočili jeho směrem. Eerwa se na něj dívala dosti vražedně. Vždyť ji málem zabil svěřence. Dřív, než však stačila něco říct, ujal se slov Azri. "Hato, to je Eerwa. Moje patronka." Řekl mu najednou úplně z nadšením, jakoby mu před pár minutami vůbec neproběhl celý jeho krátký život před očima. "Eerwa, by mě zabít nemohla. Zemřela by sama, že? Ušklíbl se a zavrtěl ocasem. "Ale jeho zabít můžu." Řekla s chladným hlasem a zasyčela. Těžko říct jestli to šlo porovnat ke kočičímu, nebo hadímu sykotu. "Ale to nesmíš!" Skoro až za křičel a Eerwa ačkoliv neochotně se stáhla. Její svěřenec je totiž její pán. A vůbec se ji nelíbí, že ji zvládl objevit v tak mladém věku. Přání mladých jsou někdy... K z bláznění.

Stál jsem tam před tou obludou a tvaril se nebezpečně, i když uvnitř jsem měl nutkání vzít roha: ,, Ono to má jméno?"  Po myslím si s pochybami a stále se snažil tvářit sebejistě: ,, Jsem Hato z rodu Gája." Představil jsem se tomu, protože jsem si nebyl jistý, jestli mě to zná: ,, Vlastně patron tě musí chránit co?" Vzpomenu si na to, co mi říkal Kay, když jsem se s ním po druhé setkal. Ale její výhrůžka se mi vůbec nelíbila. Trochu jsem couvl a svihnul ocasem, na kterém se už vytvořil bodec. Celkově se už strupy zformovaly do něčeho, jako krunýř. ( už více připomíná ocas štíra ) I když se stáhla, pořád jsem byl na pozoru, nevěřil jsem jí totiž: ,, Tohle ti sídlí v hlavě?" Zeptam se ho a prejizdim pohledem po plazovy.