[18+] Dino & Richu; Kolik toho skrývá stáří, kolik toho stáří poskytuje?

Ležel jsem a odpočíval v doupěti, které jsem našel sic narychlo, ale za tu dobu se mi povedlo si jej pořádně oblíbit. Pozoroval jsem, že se mi zhoršuje zrak, ale i sluch, přesto jsem však měl stále jiskru v očích a jistou vitalitu. Cítil jsem, že stárnu, přestože jsem si to nechtěl přiznat. Cítil jsem se pořád jako mladík, o to mi šlo. Takovýto odpočinek, o který jsem se pokoušel víc, se mi zdál jako jedna z mých za poslední dobu nejčastějších, no zároveň nejoblíbenějších činností. Potřeboval jsem jej už jen protože jsem se snažil být stále stejně akční.
Mé uši se postavily a já zavětřil. Cítil jsem Richu. Byla tady.

Mířila jsem po Dinově pachu a doufala, že ho najdu. Tenhle pach byl čerstvý a vedl do lesa, který jsem zatím moc nepoznala. A možná už ani nepoznám. Nikdo nemládne. To mě však nijak netrápilo. Byla jsem se svým životem spokojená a už jsem chtěla jen prožít jeho zbytek spokojená, šťastná a bez té zatracené artritidy. Au. Bylo by fajn mít klouby jako za mlada. Nebo už bych chtěla moc? Ale co. Jsou i horší věci. například taková potopa světa. A že vím o čem mluvím, jednu takovou, i když nejspíš ne zas tak velkou jsem přece taky zažila. Konečně jsem dorazila k doupěti. A vida, můj oblíbený růžový keřík rostl právě tady. Přesněji řečeno, povaloval se. "Ahoj, Dino. Jak se vede?" Pozdravila jsem vesele.

Usmál jsem se a zamrkal, ve snaze zaostřit. Už jsem ji dokonce viděl. Moji nádhernou chlupatou čubinku. Hodil jsem na ni štěněcí výraz, kterým jsem se ji snažil samozřejmě přesvědčit, ať se přidá ke mně. ,,Ahoj Richu. Teď je to ještě lepší a hezčí. Děkuji," pravil jsem jí s nadšením v očích, radostně. V mém hlase i výrazu bylo tolik energie, jakobych snad ani já sám do sebe neřekl, že už mi táhne na patnáct. ,,Miluju tě..." zašeptal jsem.

Vlezla jsem dovnitř a uložila se na místo hned vedle něj. Přece se nenechám dlouho přemlouvat. "Optimistický jako vždy, kde se to bere?" No, Dino nebyl vždy optimistický, ale i tak celkem často a to stačilo. Zabořila jsem čenich do jeho kožichu a nadechla se jeho, tolik známé, vůně. "Já tebe taky. Už je to pěkně dlouho, co jsme se poprvé potkali, co říkáš?" Bylo to krátce po mém příchodu an NIwat. nějakých... jedenáct let? Jak ten čas letí. nejlepší léta v čudu. Co teď v důchodu? Co mohli takoví dva senioři dělat?

,,Já nevím..." rozhlídnu se. ,,Co se kam dere?" nedoslýchavě jsem natočil ouško k Richu a instinktivně s ním střihl. Poté však ona udělala to, co jsem tak strašně zbožňoval. Zabořila se mi, do dnes už ne tak hustého zeleného kožichu. Položil jsem slastně hlavu na zem. Nevydržela mi tam však dlouho. Jakmile mi odpověděla, hlava šla opět nahoru, do pozoru. ,,Je to řada let, vskutku. A dokonce to bylo při podobné příležitosti, jako je teďkom," snažil jsem se matně oprášit všechny vzpomínky, který jsem na náš společný začátek měl. Už tehdy jsem věděl, že to s touto vlčkou nějak dopadne. Jen jsem netušil jak. ,,Co vše se od té doby změnilo?"

"Říkala jsem že... no, to je fuk." Co že jsem to vlastně říkala? No, když jsem to už stihla zapomenout, zřejmě to nebylo důležité. Netřeba se tím znepokojovat. "Podobná situace? Nepotkala jsem tě spolu s Fólicem v lese Niwatských srn?" Nebo to byla Spirit? Ne, nebyla to Spirit, ale Rialey. Dina jsem potkala nejspíš až tady v Neyewu, spletl si mě se svou starou partnerkou. Ach, mám v tom zmatek. Na jeho otázku se ale dalo odpovědět snáz. "Jsme starší, bydlíme jinde, máme obrovskou rodinu, i když je z velké části už mrtvá. Patříme do jiné smečky. A zmínila jsem už, že jsme starší?" Zasmála jsem se. tentokrát za to nemohla zapomnětlivost, jen jsem si z něj dělala legraci.

,,Ano, no... já vlastně ani nevím. Teda... jó vlastně, vím! To jsme dělali tam něco v tom lese... jakože po té bouřce, nebo co to bylo... pamatuju si velký prd, ale základy zážitku tam zůstalili..." zamotal se mi jazyk, tak jsem s ním raději začal pracovat na nádherně čisté srsti Richu, tak jak jsem to měl rád. Toto jsem měl vlastně úplně nejradši. ,,Přišli jsme o naše celoživotní doupě, musíme se zabydlet někde... třeba tady... jo, straší... Kde kdo straší? Krom nás dvou v této smečce?" zasmál jsem se a dále pokračoval v intenzivním čištění.

"Nesněžilo náhodou? Já jsem si celkem jistá, že sněžilo. Nebo to bylo až pak?" ne, ten den nesněžilo, určitě bylo všechno okolo zelené. Jaro nebo léto. Možná taky podzim... zatracená skleróza! "Asi je to fuk, podstatné je, že jsme se potkali, nemyslíš?" Natočila jsem se, aby lépe dosáhl na můj kožich. "Myslím, že tady to bude dobré. Jen je škoda, že už jsme tu zůstali jen my dva. Moment, tady straší?" Nebo to myslel, jako že je fajn, že tu strašíme jen my dva? Bavit se o duších bylo ale asi stejně dobré, jako bavit se o čemkoli jiném. Když si o nich chtěl, ať už z jakéhokoli důvodu, povídat on, já nebyla proti. "Ty jsi někdy viděl nějakého ducha?" zajímavé, jaká témata na rozhovor dokáže stvořit trocha nedoslýchavosti.

,,Možná... já nevím... jednoduše, potkal jsem tam tebe a to je hlavní," uchechtl jsem se nakonec naší konverzaci a přitulil se k ní. Tak nějak jsem jí pudově snažil naznačit, že bych si s ní možná i ještě rád užil. Ale tak jakože nenápadně. ,,No tys říkala, že tu straší... nebo ne? Ducha? Ne, neviděl. Ale znám pár vlků, kteří ano," odpověděl jsem jí a opatrně se posunoval tak nějak jakoby za ni. Možná si to uvědomovala, možná ne, nicméně, přitom jsem pokračoval v čištění Richiny srsti. ,,I tak, ve starém doupěti jsem stále cítil pach mladých... a docela mě to... no, ty víš... omlaďovalo..." ušklíbl jsem se.

"Jo, jo." Souhlasila jsem spokojeně. "Já? Já nic takového neříkala, to tys s tím začal. přišlo mi to jako téma na konverzaci. Nemyslel jsi to tak snad?" Nedoslýchavost nejen nabízí nová témata na rozhovor, ale taky vytváří zmatky. Ale co? Hlavní bylo, že jsme byli spolu, v doupěti, a měli se rádi. No ne? Vždyť na ničem v životě víc nezáleží. jak se tak posuoval, otočila jsem se k němu a zmařila mu tak veškerou snahu, i když nevědomky Možná to mohlo vypadat, jako že jsem si jeho snahy všimla a byla proti, to bych to ale pak nesměla pohřbít onou větou: "To je fakt. Nezkusíme si ještě nějaká pořídit?" Myslela jsem to vážně jen napůl. vlčátka by sice byla fajn, ale... věděla jsem, že už nejsou moc pravděpodobná. A nevadilo mi to. Vždyť už jsme jich spolu měli tolik. Starost o zachování rodu teď už byla na mladších generacích.

,,Já? No... vlastně ani nevím, jak to... no, to máš asi jedno. Možná to někdy můžem rozvést víc, a možná to někdy nastane dříve, než si můžeme myslelelelet..." opět se mi zamotal jazyk a hluboce se zamyslel. Bylo mi s Richu krásně. A takto, přesně v této poloze, přesně na tomto místě a přesně s touto vlčicí, bych byl ochoten spokojeně umřít. Ale kdepak, smrtka mě stále zatím nechtěla a toho jsem patřičně využíval. ,,Jakože mladé? Hele, čteš mi myšlenky... vlastně... to by bylo docela pravděpodobné. Zkusit to můžem. Na stará kolena, hyhy," ještě jsem jí dočišťoval poslední suché či zaprášené místečka v srsti. Nikdy jsem nebyl spokojenější.

"Nastane co?" Zeptala jsem se. Co? začne tu strašit a budou se nám pelechem promenádovat duchové a prosit nás o deset deka cukru, jako nějací staří sousedé? Možná. "Číst myšlenky bych ti asi mohla, co?" Ne, myšlenky jsem mu opravdu nečetla. Tu schopnost jsem nepoužila už opravdu dlouho. Natočila jsem se tak, jak jsem byla předtím. "Jen aby se nás pak ti prckové neptali, jestli jsme jejich rodiče, nebo děda s babičkou." Zasmála jsem se. Proč mi najednou připadal jako vlče, kterému někdo dovolil sežrat zákusek ještě před obědem? "Já to sice moc pravděpodobně nevidím, ale za pokus to stojí, ne?"

,,Helé, já se představuju jako děda všem. Není to už snad jedno? I děda s babčou mohou vychovávat," zazubil jsem se opět drze na svou partnerku a dloubnul do ni. Poté jsem se pokoušel dostávat níž a níž. V tomto jsme s Richu už byli zkušení a ne jako kdokoli jiný, my si u toho troufli ještě povídat. Ona věděla moc dobře, jak mi zlepšit přístup do míst, kam jsem se potřeboval dostat. ,,Určitě, hnojí," pokýval jsem, aniž bych jí nějak lépe rozumněl a obejmul ji ve slabinách, načež jsem se pokusil co nejlépe narovnat tak, aby nám oběma byla poloha příjemná.