[Teru a Liam]: Papírová zvířata #2

Účastníci:
Teru a Liam

Místo/Čas:
Kousek od hranic Kirigakure/Poledne

Příběh:
Neznámý >:3

Poklidně jsem ležela a hlavu měla položenou na vlastních tlapkách. Jako většinou se mi nic nezdálo, (// Teru má non REM :'o)což mi popravdě celkem vyhovovalo. A tak mi šel spánek v pořádku, bez žádného převalování a mumlání. Ovšem spala jsem dost lehce a tak mě probudil sebemenší zvuk. Teď to bylo zavolání mého jména. Otevřela jsem oko a rozhlédla se. Slunce už bylo dávno na obloze a Třináctka stál vedle mě. Potlačila jsem zívnutí a postavila se vedle něj. "Dobré poledne." pozdravila jsem s náznakem úsměvu.

VŽDY ZA TERU
Trochu jsem sebou cukla a zmateně na něj vykulila oko. Takhle se normálně nechoval... Ruplo mu v bedně? Co to má znamenat? Na jednu stranu jsem cítila silnou potřebu se rozchechtat na celé kolo, na druhou se ho zeptat, jestli se mu nic nestalo. Ale raději jsem všechno zamítla a rozhodla se k normální odpovědi, tím se přece nic nezkazí. "Jo, hezký den." Na chvíli jsem se odmlčela, aby si uvědomil, že mě jeho slova poněkud překvapila, a pak jsem pokračovala. "To je na tobě, pořádně nevím, co se tu dá všecko dělat." Ačkoliv on to nemohl vidět, po tváři se mi roztáhl úsměv, který k mému úžasu nebyl ani trochu pobavený. Proč ale přemýšlet nad úsměvem, když před sebou možná máme skvělý den? Navíc s Třináctkou...O, dobrá, snad neumí číst myšlenky. Tiše jsem se zasmála a šťouchla do něj tlapou. "Chci vidět, jak bys mě zakousl!" Další smích jsem raději zadusila v hrdle, protože to už bych se smála jeho divné mluvě. Možná jsem si to jen vysvětlovala, ale připadalo mi to, jako kdyby mi lichotil...a nebo jsem si to jen představovala. Jo, to je pravděpodobnější.

Zdálo se, že si to srovnal v hlavě a začal se chovat normálněji, ačkoliv musím uznat, že jeho předchozí slova se mi také celkem líbila, jen pro mě bylo těžké si to přiznat. "To je v pohodě...teda asi není. Vyhnanecká smečka mi připadá jako pěkná hovadina." vyjádřila jsem svůj názor a pohodila hlavou. Pak jsem se ušklíbla. "Hm, oboje vypadá lákavě. Ale mě je to jedno vyber ty." Připadala jsem si celkem laskavě, když jsem konečné rozhodnutí přenechala na něm, tohle jsem zatím udělala jen párkrát, o svém životě jsem vždy rozhodovala jen já.

"Paráda, to zní zajímavě." zazubila jsem se a v mé tváři se objevil tak široký úsměv, že vedle krvavého šátku a spousty jizev musel vypadat skoro až nadpřirozeně. Trochu mě překvapilo, co to dělá, chvíli se nějak šteloval, ale když se nakonec poklonil, radost v mé tváři se snad nedala popsat. Dobrá, chovala jsem se divně, možná až moc divně, ale tohle bude skvělý den a proto je třeba si ho užít. Ven z doupěte jsem za Třináctkou skoro vyběhla a zašvihala jsem ocasem. "Veďte mě, lorde." prohlásila jsem velice důležitě a po jeho boku se vydala určeným směrem.

Oslovení jsem přijala pokývnutím hlavou, bylo zvláštní slyšet takováto slova a navíc určená mě. Ale rozhodně nemohu říkat, že by to bylo nějak nepříjemné, právě naopak. Při jeho dalších slovech jsem se na chvíli zatvářila překvapeně, ale pak se mi po tváři zase rozlil spokojený úsměv. Ještě že mě nevidí, bylo by mu divné, proč se každou chvíli tlemím jinak. "No..." začala jsem a zamyslela se, co bych mu o sobě tak měla říct. Mě můj životní příběh nějak extra zajímavý nepřipadal, ale tak proč ne. "Pocházím z nevímodkud, ale je to směrem na sever a docela dost daleko, byly tam takové zubaté hory občas pokryté sněhem a moc tam toho nežilo. Měla jsem matku, otce a sestru a nějak noo...prostě jsem díky řadě nepříjemných událostí přišla o oko a o rodinu a díky další řadě nepříjemných událostí jsem se dostala sem. Musím uznat, že tady jsem snad poprvé v životě spokojená." To snad stačí. Nepotřebuje vědět, že mi jednu dobu ruplo v bedně. Opět jsem po tváři roztáhla úsměv a švihla ocasem. "Jste na řadě, můj lorde."

Kývla jsem hlavou, bylo mi jasné, že si prožil hodně špatných věcí. A asi nebylo dobré ho nutit, aby o tom povídal. Proto jsem raději mlčela a soustředila se jen na chůzi. Musím uznat, že jsem občas po očku mrkla po mém společníkovi. Fajn, řekněme, že jeden z důvodů bylo to, že jsem obdivovala, jak jistě se bez jakéhokoliv zraku pohybuje. Další důvody byly trochu jiné, ale...kašleme na to. Za chvilku se před námi rozevřel pohled na dost rozlehlé jezero, plné načervenalé vody. Ohromilo mě to. Ještě nikdy jsem tak obrovskou louži krve neviděla. Ano, ta voda opravdu hodně připomínala krev. "Jo." přitakala jsem a z tónu mého hlasu musel poznat, že jsem mile překvapena. "Vypadá to suprově." poznamenala jsem vesele a střihla ušima. "Díky, že jsi mi to ukázal."

Můj úsměv se zase o trošku rozšířil. "Asi nevíš, jak je možné, že je ta voda červená, viď?" zeptala jsem se a začichala. Voda páchla poněkud nezvykle ale určitě to byla voda, ně krev. Tohle místo se mi líbilo. Jako by se tu všude vznášela bolest, utrpení a smrt. Kolik vlků a zvěře zde umřelo? Možná hodně. Podívala jsem se na Třináctku a pak zase na jezero. Tohle místo se k němu hodilo, jako by bylo stvořeno přímo pro něj.

Přikývla jsem. Bylo to sice zvláštní, ale absolutně jsem netušila, jak by se takovýhle jev mohl vysvětlit. A ačkoliv mě ta červená voda fascinovala, bylo vlastně úplně jedno, proč taková je, prostě taková byla. Mírně jsem sebou cukla, když se ke mě Třináctka přiblížil a přísahala bych, že si přivoněl k mé srsti. Na jednu stranu se mi to celkem líbilo, na druhou jsem si připadala maličko trapně. Ale rozhodla jsem se to neřešit a lehla si k němu, přičemž jsem špičku jazyka ponořila do vody. Chutnala docela normálně, ale něco na ní bylo nezvyklé. Když začal Třináctka hovořit, otočila jsem se k němu a nastražila uši. "Ta původní vyhnanecká smečka...jak dlouho tu byla?"

Přikývla jsem. "Kdo je Flame a Tosar," položila jsem mu další otázku. Dost by mě to zajímalo, když zvládli něco, co dřív muselo být i celkem velkolepé, tak pohnojit. S nepřítomným výrazem jsem si namočila tlapu do jezera a mírně s ní čeřila červenou hladinu. Pak jsem se znovu otočila k Třináctkovi a odolala pokušení do něj šťouchnout. Vypadalo by to divně. "Ale dost o hloupé smečce, nechceš povídat ještě něco o sobě?" nadhodila jsem s úsměvem a přisunula se k němu o nepatrnou vzdálenost blíže.