Argdem a Miroki - Nemilé?

Úvodní post:
Hranice Zeiss a Elloris
Veliký vlk s dvoubarevnýma očima ďábla opět cestoval. Území bývalé Ishimury znal naprosto nazpaměň a prošel by ho i se zavřenýma očima, ve vzduchu to bylo však něco jiného. Ano, letěl. Plachtil nízko nad lesem, občas mávl žíhanými křídly. Nebál se být nápadný, stále byl na území Zeisském. A proč tu byl? Možná se snažil hledat starší sestru a ukázat jí, jak moc udělal dobře, že se vzdal svitu. Možná se jen snažil zabít nudu a najít někoho, kdo mu s tím pomůže... Přistál na mýtině, tiše jako peříčko. Se sovími ponožkami byl tichý jako myška. Křídla zmizela a žíhaný opět ucítil pírko pegase skryté v husté srsti na hrudi. Zavětřil a rozhlédl se, uši nastražené. Nebyl daleko od hranice... vlastně byl od ní jen na délku pár normálních vlků...

Šel jsem kolem hranic se Zeiss. Nenáviděl jsem je, ale přesto jsem tudy šel. Tady jsem málem umřel, vznikl tu můj vztah s mou bývalou partnerkou, ale tady se Rias rozhodla i skončit se svým životem. Nenáviděl jsem to tu celým svým srdcem. Proč se rozhodla se zabít v Zeiss. Mělo to být gesto pro mě? Ty jsi odsud přišel a já tu odejdu? Co jsem tady vlastně hledal. Musel jsem jít pryč. Rychle. Nemohl jsem se dál utápět v minulosti. Ale najednou jsem ucítil Zeissáka. Stočil jsem pohled k němu a pozoroval ho z dálky.

Nic se nedělo a nikoho zatím necítil, a tak si ke svému keři lehl. Studený vítr pročísl Argdemovi srst. Že by Aysu? Neee. Ta tu nebyla, to by o ní už dávno věděl. Byl tu někdo jiný. Sviťák. Žíhaný zavětřil a zorničky se mu v barevných očích zlověstně zúžily. Asi si na někom potřeboval vybít vztek. Ale proč? Mentálně labilní nebyl, nejednal jako hlupák. Alespoň ne teď. Sledoval šedo-zeleného a každý jeho krok, přičemž začal mávat huňatým ocasem jako vzteklá kočka. Když si ho sviťák všiml, nepřestával. Nehnul jinak ani brvou, jen se tvářil temně a nedostupně, jak to umí každý vlk z temna. Po chvíli zvedl 'obočí' v otázce. Co chtěl sviťák asi docílit tím, že na něj bude koukat? Mohla by být zábava, v táboře Zeiss už začínala být nuda.

Tiše jsem zavrčel. Znamení N jsem měl naštěstí na druhém boku a tak nemohl vědět, že má před sebou bývalého Zeissana. To by mě zřejmě zabil na místě. Neměl jsem zájem o rvačku, ale na to on nemyslel. Tito vlci měli vymytý mozek Naiominýma kecama o tom, že sviťák = kořist a sviťáky zabíjet. Bojovat za smečku, temnou jak noční můra a hnusně páchnoucí. Ach. Tak rád jsem to kritizoval. Sice pouze v myšlenkách, ale i to mě bavilo. Ta ironie. A všichni se stále mění. I pro mne byla jednu dobu Nai vzorem. Až potom jsem si uvědomil že to je všechno obráceně. Jen jsem se na temného zamračil a šel dál pomalu po svých.

Plán vycházel. Teda... plán? Žádný nebyl! Jen Argdem tak nějak odhadovál sám sebe, co v příštím momentě udělá. Vlk zřejmě nerad viděl Zeissana, bylo to vidět na postoji těla i na očích. Tím víc zábavy, pousmál se žíhaný posměšně. Nezájem by mohl být předstíraný, ale žádný nezájem se na Argově tváři neobjevil. Ba naopak - měřil si Mirokiho s neskrývaným zájmem v očích. Však on byl dobrý herec, jen by to chtělo kulisy a počkat, než udělá vlk nějakou blbost, které by mohl využít. Šedý vlk se ale místo toho rozešel dál. Žíhaný ještě chvíli ležel a sledoval každý jeho krok, dokud mu nezmizel z dohledu. Pak se urychleně zvedl a tiše klusal lesem, brzy vlka dohnal. Bylo to skoro jako sledovat kořist.

Pomalu jsem šel lesem. Necítil jsem se líp, ani o trochu. Něco jako by mi říkalo, že mě něco sleduje. Byl to takový ten špatný pocit, kdy jste se neustále ohlíželi a stále jste zrychlovali krok, aby vás to něco sledujícího nedostalo. Jediné co jsem na tom neudělal bylo zrychlování tempa. Já si šel pořád tím samým krokem. Pomalu. Když jsem se jednou ohlédl, viděl jsem vlčí stín. Vítr nebyl na mé straně a já necítil co se tam skrývá, ale jelikož tamten žíhaný vlk vypadal, že to nevzdá, měl jsem jistou představu že mě stále sleduje. Byl zřejmě velice dobrý a tichý. Netušil jsem jestli má v plánu mě zabít, porvat se nebo mě jen dlouho sledovat či něco chce. Tohoto Zeissana jsem ale stoprocentně neznal. "Proč mě sleduješ?" zavolal jsem do lesa. Můj tón měl normální hrubý hlas. Takže vlk nemohl určit zda o něm vím nebo si nejsem jistý a jen zkouším. Já však opravdu jen zkoušel. Mohla to být zvěř, nebo jen moje představivost, ale chtěl jsem si být jistý.

Brzy se Ardemovi povedlo se na zelenkavého vlka pověsit a sledovat jeho kroky. Probodával ho pohledem, ale vždycky, když se sledovaný obrátil, nenápadně zmizel. Vždyt ho kdysi učil sám Aragorn... mít jeho zbarvení a velikost, tak by ho za takovýhle podmínek neviděl nikdo. Tohle nenápadné sledování byla celkem bžunda, když cítil, že vlk o něm možná ví, ale nevéděl, kde zrovna je. Žíhaný se držel po pravé stranélě, za hranicí. Nebál by se přejít hranici, bál by se spíš reakce své alfy, která uměla poznat všechno. Zábavu brzy zničila slova toho vlka. Asi bylo moc dlouho ticho. Argdem se ale nezastavil. Naopak zrychlil a Mirokiho předběhl. Teď, když už o něm věděl, musela přijít nová hra. "Teď už se zase nudím..." Zakoulí Argdem barevnýma očima a vystoupí z křoví, aby vlk mohl vidět jeho úctyhodnou velikost a ďábelské oči. "Proč vlastně ne? Viděl si mě snad?" Usměje se sladce, z jeho hlasu zní nadsázka. Zkoumavě si vlka prohlížel.

Jak jsem tak stál a díval se do lesa, slyšel jsem jen šustění a podle toho se snižil určit kde vlk zrovna je. Zrak mi nic neříkal a čich zrovna tak, spoléhal jsem se jen na sluch. Začínalo to být děsivé, ale nebál jsem se. Věděl jsem že by toho vlk využil. To by byla chyba. Dál jsem se tedy díval na místa kde by mohl být. Dokud nepromluvil. "Hraješ si se mnou. Co chceš?" řeknu stejným tónem. Vlk za chvilku vylezl z křoví. Byl větší, zřejmě silnější a rozhodně nevypadal přátelsky. Stále jsem se snažil držet si odstup abych byl na území Elloris. "Drž se u svých hranic. Sice jsem tě neviděl ale nejsem hloupý," dodám jen co dořekne svá slova. Mírně jsem nadzvedl obočí.

Hra? Dobrý nápad! Vnukl zelený Argovi myšlenku. Teď už byl čas představit svůj šarm i ve slovech, ne jen v úžasně nenápadném plížení. Hleděl do Mirokiho prhuhovaných očí s nadsázkou, ale byl naučen nepodceňovat svého nepřítele hned při prvním setkání. "Co chci? Zabít nudu..." Podíval se zasněně na oblohu, tak hrozně nevinně by vypadal nemít ty zvláštní barevné oči. Při sviťákových slovech o hranici jen mrkl a opět přesměroval pohled na vlka. "Aha, už to vidím," řekl žíhaný 'překvapeně' a přimhouřil oči ,"já se hnusím tobě a ty se hnusíš mně, jak typické... Neznáme se náhodou? Tvůj pach mi něco připomíná," zazubil se pošetile a vzpomínal, kdy a kde jen podobný pach cítil.

Podezřívavě jsem sklopil uši. Vlk si chtěl opravdu zřejmě jen hrát. "Pojď pryč," navrhnul Nibori. Upřímně jsem s tou myšlenkou souhlasil. Jenže zatím si vlk jen hrál. Jeho slova byla tak přehnaná, že byla až moc milá na Zeissana. Že chce zabít nudu jsem věřil. Co v Zeiss? Zrovna hezky tam není, tak chce provokovat vlky u hranic. Na to jsem vážně neměl náladu. "Ten Ellorijský? Jistěže! To bude asi tím že odsud budeš pár vlků znát," povím taky tak přehraně jako on. Teď byl opravdu nejvhodnější čas odejít. Jenže stále jsem nechtěl odhalit znamení N. Vlkovi by to asi došlo, co jsem zač.

Stále si udržoval ten medový a milý podlézavý přístup. Ano, hrál divadélko. Byla to sranda, vidět zase kukuč sviťáka, který hned nezdrhnul, takže přistoupil na Argdemovu hru. Argdem udělal jistý a odvážný krok dopředu, dva, tři, aby byl k sviťákovi blíž. V mysli zpracovával tento pach a vzhled onoho vlka. Potřeboval mít nějakou zbraň, která dokáže vlkovi rozzdrásat srdce, ale žádnou nenacházel. Hleděl vlkovi do očí s výrazem jako správný psychopat. "Nemyslím Ellorisský, nebuď bláhový. Nikdy jsme se nepotkali, ale... Už vím! Něco podobného jsem cítil v táboře Zeiss. Buď nějaká iluze, ale to je vyloučené, takže nějaký tvůj příbuzný. Byla to vlčice, šedo-zelená... nebo černo-zelená? Nevzpomínám si..." Usmál se s šíleným výrazem a popošel kousek dál od vlka.