Eldunari&Azrael ~ Dospělá a vlček

Místo ~ Les pěti statečných
Čas ~ Jako na příběhu
Děj ~ Záleží na zúčastněných

Začni, prosím c:

L. p. s.

I než jsem se vzpamatovala, ten zelenej vypelichanec a vlčata byly coby dup. Pak jsem si ale všimla, že někdo zůstal. Hm? "Azrael, že?" zeptám se malého vlčka. Na jména jsem měla vždycky špatnou paměť, a tak bylo lepší se znovu zeptat. "Pročpak jsi nešel s ostatními?" poznamenám a ohlédnu se směrem kudy odešli. Až teď jsem si uvědomila, že se pěkně ochladilo. Jakoby mi Antonio četl myšlenky, poznamenal "Začíná být pěkná zima. Neměli bysme se poohlédnout po úkrytu?" zeptal se starostlivě. Přestože to nebylo znát, snášel zimu líp než my všichni ostatní. I přivinul si k sobě malou poštolku, jenž se začala třást zimou, a zahříval ji svým vnitřním teplem. "Nejde to. Nikde tu nic není, do našeho doupěte to je daleko a nemůžeme toho malého opustit. Navrhla bych abys udělal ohniště, ale nechceme s ním podpálit i les, ne?" ušklíbnu se a otočím se zpět k maličkýmu.

Mladý Virentem pohlédl na hnědou vlčici, která se nechystala odejít. Na její dotaz rázně přikývl hlavičkou a zazubil se. "Ano. Sám velký Azrael." Vypnul černou hrudičku a poté se zasmál. Na další dotaz pouze kývl rameny. "Protože rodinu už znám, chci poznávat nové vlky a teď už vím, že nejsi zlá." Zazubil se a zavrtěl ocáskem. Poté se chvíli dívala na svého opeřeného přítele a během chvíle se však otočila zpět k Azimu. "Zopakuješ, kdo že ten krasacec je?" Zazubil se nevinně a párkrát střihl ouškem.

// aaaa promin za zpoždění t-t

"Až tak?" usměju se nad vlčkovým přizvyskem Veliký. I co, třeba z něj někdy velikán vyroste. I zahřeje mě u srdce že mě nebere jako zlouna, ale i tak mě jeho sebejistota zarazí. "Jsem poctěná za tvou důvěru, ale musíš být víc opatrný ohledně neznámých vlků. Sice se situace za tu dobu změnila,
ale i tak se tu urcitě pohybuje dost neprátel co by ti mohli uškodit." poznamenám a trochu se zachmuřím. Hige byl ze Zeiss, přesto jsme se spřátelili a nakonec... stali partnery. Ach Hige... smutně si povzdechnu a trochu se zasním, když si to uvědomím, zavrtim hlavou a dál se věnuji Azraelovi. "Ou! Promiň, trochu mě unesli vzpomínky myslí pryč. Tohle je Antonio, můj fénixčí parťák a kamarád. Už se známe řádku let. Býval kdysy tak krásný a rozkošný ptáčátko...." hodím po něm okem - nebyl dvakrát šťastný z toho co jsem řekla. "No hele, já jsem pořád krásný a rozkošný!" vypne hruď a zaskřípe zobákem.