Emerithy de Mal a Faratho Casino-Root = Konečná

Probudil se do toho deštivého rána, několik týdnů zase uběhlo od jeho posledního pořádného výletu a celkově od nějaké pořádné činnosti. Mlaskl nespokojeně sám nad sebou a automaticky se rozhlédl kolem jak se snažil najít tu svou vyvolenou, tu jedinou co mu tu zbyla.
Jako vždy ležela věrně poblíž,  bylo až zvláštní, že i po takové době to stále nebral jako samozřejmost, něco uvnitř v něm stále pochybovalo o tom že je pro ni dostatečně dobrý. Stále se tak nějak ptal, proč s ním vůbec je? Přitom jak se chová a co dělá, nebo spíš nedělá. V jeho tváři se mihl smutek jak hleděl na to její pohublé tělo, jako by se už tak někdy nezdála dost křehká, teď jako by se měla doslova na místě rozsypat. To všechno v něm budilo ještě větší pocit viny, chvíli na ni tak sklesle hleděl, pln melancholie a smutku. Až se nakonec odhodlal do ni přece jenom lehce, nepatrně dloubnout čenichem.
Ticho prolamoval jenom zvuk kapek dopadajících na zem a její dech. Kdo ví kam se poděly hlásky jejich vlčat, co se s nimi stalo, kam ta zmizela.

Spala klidným spánkem, bez jediného škubnutí tlamou, nepříjemného mračení, dokonce ani mrmlání a tichého mluvení. Nenacházela chvíli dostatečně vzrušující na to, aby se odhodlala probudit se z dlouhého a ještě delšího spánku. Až v jednu chvíli, krátce poté, co do ní její partner žďuchl a pomalu to vypadalo, že se skutečně už nikdy neprobudí, otevřela nenuceně nejprve jedno a pak i druhé oko. Zamžourala, aby si zvykla na ne zrovna nejostřejší pohled - zrak se jí pomalu a jistě horšil rok od roku -, načež zdvihla pomalu hlavu, aby se mohla rozhlédnout, zívnout a pořádně se usmát na milovaného. Přitulila se ještě víc k němu a tiše zavrněla. „Jsi úžasný.” pronesla do ticha nevšímajíc si deštivého počasí, kapek bubnují ích do listů, do úkrytu, do půdy i do vody. Pohlédla mu do očí a jen se v nich mlčky ztrácela.

Tiše ji pozoroval a jak se pomalu rozkoukávala, schoval mezitím všechny své starosti do ústraní, tak aby je neviděla. Nechtěl ji samotné ještě přidávat, natož vypadat že tu celou situaci nějak nezvládá, na to měl ještě pořád nějakou hrdost. Od srdce se usmál, když promluvila a jemně ji olízl tvář na pozdrav. ,,Ani zdaleka." Šeptl spíš pro sebe dusíc přitom v sobě tu všechnu nenávist vůči sobě samému a chtíc ji přitom říct jak málo on je ve srovnání s ní a jak lépe by si mohla počínat, kdyby byla s někým své úrovně, s někým kdo si ji doopravdy zaslouží.
,,To spíš já bych tu na tebe měl pět ódy." Ušklíbl se a přisunul se k ní, aby ji byl co nejblíž. ,,Jak se cítíš?" Optal se stále s poměrně optimistickým tónem v hlase. ,,Hádám jsme toho zase dost prošvihli. Jako by těch změn stále nebylo dost." Pronesl poté zamyšleně a letmo se koukl za sebe k východu. Vše se za tu dobu změnilo...Roční období, pachy a i oni. Fyzicky rozhodně.
Kdo je asi teď ve vedení smečky, jak se daří Spirit? A Kayovi? Nebo Dracovi? Žijí ještě? Při poslední otázce se lehce zachvěl, smrt byla v poslední době tak častá, že už ji viděl téměř na každém kroku, najednou přišla a on se na to zkrátka ani nepřipravil. O to víc ho celá ta věc s Em štvala.

Zavrtala čumák do jeho srsti a zavřela oči. „Jsi to nejlepší, co mne v životě potkalo. Jsi mé štěstí, jsi... jsem strašně moc šťastná, že jsem svůj život mohla prožít s tebou.” usmála se do kožichu a opět nanněj pohlédla.hluboko do jeho očí. Zamýšlela se nad každým jeho slovem, který ji na duši hladil, jako ten nejsladší a nejjemnější med.
„Asi ano... Hlavně své nejmladší roky.” zasmála se lehce, při čemž si v mysli počítala, kolik že vlastně let už na tom světě je. Odhadem samozřejmě, přesně to vědět asi nemohla.. okolo devíti - desíti let. Zadržela na moment dech, při tak.. poměrně vysokém čísle. Jeho oči ji však opět uklidnily. „Miluji tě.” zašeptala mu do ouška poté, co se k němu naklonila. Usmála se a věnovala další pohled výhledu z doupěte. Nasála pach a vzdychla. Cítili neznámé vlky. Bylo jich tu tolik, že překryli všechny známé, kterých... tak jako tak bylo poměrně málo. Při vzpomínce na Eboshi lehce posmutněla. Byla to jediná vlčka, kterou si zamilovala, ale už jí nikdy víc neviděla.

Ušklíbl se poťouchle, když tam tak básnila, narozdíl od ní nebyl tak v dobrý této sladkomluvě, své city vyjadřoval dost slabě ale o to víc to pro něj znamenalo, když dal konečně něco najevo. Či provedl větší romantické gesto. ,,Jsem rád, že jsem si tě stihl tak rychle přivlastnit, konkurence v Ishi byla vždy dost velká." Lítostivě se usmál a pohlédl ji do očí, přičemž mu ihned v tu chvíli došlo co vlastně před chvílí řekla. Že jsem svůj život mohla prožít s tebou. Proč zrovna taková věta? Proč to znělo tak, vzdáleně a spíš jako minulost. Trochu rozpačitě se zasmál a ihned spustil, : ,,na těch letech nezáleží, ještě pár nám jich zbývá a ty využijeme naplno, to ti slibuju, budu se snažit víc než předtím." A ačkoliv to sám řekl, cítil se tak neuvěřitelně naivně, samozřejmě že to nejlepší už bylo za nimi, ale proč se nořit do ještě většího smutku? Kvůli minulosti? Ne, měli by se víc zaměřit na to co bude dál.
,,Já tebe taky, ale", zhluboka se nadechl a očima přejel po jejím těle. ,,Na co máš chuť, řekni si o cokoliv, seženu to." V jeho hlase přitom šla slyšet podivná naléhavost, sám pořádně netušil kde se zrovna ta vzala. Ale ačkoliv na tom sám nebyl fyzicky nejlépe, měl potřebu ji dát aspoň trochu do kupy, mohl za to koneckonců z velké části on sám.

Pod vrstvou černých a zelených chlupů se skrývala kůže, pod níž všechny svaly byly zkrácené a ochablé. Při chůdi bylo možné vidět pohybující se lopatky a pomalu skoro i žebra. Ani modravá šála už nebyla, jako dřív. Nebyla zdaleka tak hebká a příjemná, jako kdysi, nehledě na vybledlou a našedivělou barvu kvůli prachu, na němž se stále válela.
„Nezáleží, ale když si tak vezmeš, asi 94% svého života jsem trávila spáním. Celý život mi tak utekl mezi prsty a teď... Už jsem skoro jako táta, když jsem ho viděla naposled, seč nemám tolik šedivých chlupů okolo tlamy. Ale podívej se. Ta šála byla modrá a teď není ani tak hezká a vůbec už na dotek. Věčné ležení v prachu jí nedělá dobře. Musíme víc podnikat akce!” poslední větu téměř vypískla. Šťastně. Byli spolu od mala, ale stejně nebyl den (kdy nespala), kdyby neměla pocit, že se do něj zamilovává znova a znova. Zdá se to ohrané, ale je to tak. Cítila, že přestože svůj život chce žít dál a po jeho boku být šťastná, prožila svůj život klidně a části, které neprospala, naplno. Cítila, že ve svém životě “účel” splnila. Zrodila dva životy nesoucí dál rody Casino-Root a de Mal. Cítila, že život byl už teď kompletní. Ale stejně ani jednou nezamýšlela nad smrtí. Nad tím, co bude po smrti, kdy zemře, kdy zemře on a už vůbec, že jejich děti jsou mrtví. Nikdy. Přála si je poznat víc, opět vidět, jen také cítila, že Samanthu zřejmě už nepotká, stejně tak Feama. Nikdy.
Posmutněle zavrtěla nesouhlasně hlavou na jeho otázku a usmála se. „Leda na tebe...” zasmála se lehce. Klidná, trochu smutná, ale jinak bezstarostná černá vlčka ležela vedle svého partnera. Milovaného partnera. „Pamatuješ, jak jsem jednou spadla do vody, na níž byl led, který začal rychle mrznout? Zachránil jsi mne o chlup. Můj hrdino.” usmála se při vzpomínce na onen den.