Diego&Anemon- Synovečku?

Polodémon seděl na vyvyšené skále a sledoval ostatní. Najednou spatřil chlupatou kuličku jak se blíží k němu. "Ahoj." Usmál se na ni a zavrtěl za dvěma ocasy, ale hned na to je zase obtočil kolem kolem těla a hleděl stále na všechny s vypnutou hrudí. Přemýšlel nad budoucností a co by mu a jeho rodině přineslo nové území. Nový život.

Také jsem při pohledu na vlka zavrtěla ocasem a přifařila se až k němu, kde jsem si lehla a opřela si tak o něj záda. "Diego? Mohla bych se na něco zeptat?" řekla jsem po chvíli a zadívala se kamsi ze skály. Už delší dobu jsem v hlavě nosila kopu otázek, na které mi měli odpovědět rodiče, ale ti tu nebyli a já fakt potřebovala odpovědi. Doslova jsem po nich prahla.

Pohlédl na Anemon a opět se usmál, když cítil jak se o něj opřela. Zvědavě nahnul hlavu. "Cožpak nevíš, že se musíš dívat do očí, když mluvíš s někým?" Povytáhl obočí a uchechtl se. "A copak máš na srdéčku?" Zeptal se nakonec.

"To mi nikdo neřekl," odpověděla jsem mu a tentokrát naklonila hlavu tak, abych mu do těch očí opravdu viděla. "No já... chtěla jsem se zeptat," odmlčela jsem se a trochu se zamyslela. "Chtěla jsem se zeptat, kde se berou děti. Však víš... to prostě jako najednou jsou? Objeví se?" zeptala jsem a mávla ocáskem.

Ušklíbl se a opět mávl ocasem, tentokrát pouze jedním.. "Nemusíš mě brát vážně, jen tě škádlím." Mrkl na ni a lehl si, aby ji byl na úrovni její hlavy. Jenže následně překvapeně zamrkal. Její dotaz ho přímně dostal. "To pochopíš až budeš starší." Vyhl se odpovědi, bez toho aby se nějak zakoktal, zaváhal, nebo uhnul pohledem jinam.

Ušklíbla jsem se na vlčka a nedočkavě čekala na jeho odpověď, která se mi vůbec nezamlouvala. "No tak... proč mi to nechceš říct? Co je na tom tak tajnýho? Chci to vědět teď,  proč je to takový problém?" vysypala jsem na něj tunu otázek a propalovala ho modrým pohledem.

Nepatrně si povzdech. Šlo vidět, že nejsou přímá rodina. Jak vzhledově, tak povahově. U draka, on jako vlče se bál i vlastního stínu a Anemon se nebojí získávat takové informace. Ale teď byl jiný. Byl odhodlaný, statečný a ochotný chránit svou rodinu. Všechnu. Tu vlastní i nevlastní. Stejně tak je odhodlaný chránit i smečku a každého jedince v ní. "Drak rozhodne jestli budeš mít vlčata, nebo ne. Tento dar přinést na svět nové životy má však jen Vlčice." Odpověděl ji. Vážně nehodlal vysvětlovat vlčeti akt mezi samicí a samcem. Je to přirozenost na kterou přijde sama až pozná toho pravého, stejně jako on svou milovanou Eveline.

"A to prostě jen tak? Drak se rozhodne, která vlčice bude mít vlčata a které ne? Co potom dělají tedy vlci, když ten dar má jenom vlčice? K čemu tedy potom jsou?" vyptávala jsem se dál a nějak jsem si nevšimla, že by tohle téma vyvádělo Diega z míry. Proč by taky mělo? Bylo na tom snad něco nechutného? Tajného? Bolestivého? Nechtěl mě vyděsit?

Byla vytrvalá to se ji musí nechat. "Heleď, květinko. Mám své vlastní potomky, nemyslíš že vím, že drak rozhodl jestli moje partnerka bude mít vlčata?" Pozvedl obočí a uchechtl se. "Když vytvoříš pár s někým koho miluješ, drak rozhodne jestli z vás budou dobří rodiče nebo nebudou, proto tu jsou i samci. Samice pak vychovává a samec rodinu chrání, loví pro ně je tu pro ně, kdykoliv to budou potřebovat, pokud ty vlčata rozhodně chtěl a byl připraven plnit roli otce a pomáhat tak matce." Odpovídal dál. Vždyť to byla pravda, jen opravdu nemínil zmiňovat před ní akt mezi nimi. Až na to přijde, pozná to že ji povede vlastní přirozenost pro zachování svého druhu a rodu.

"Hmm," broukla jsem zamyšleně. To by mě zajímalo, kterej drak dal vlčata mým rodičům. "A kdy se stanou vlci partnery? A jak poznáš, že někoho miluješ?" zeptala jsem se ještě a koukla na své tlapky. "A může... může se drak splést?" dodala jsem ještě tiše. Moji rodiče se o mě nestarali. Proč by tedy měli potomky?

//Jsem ti trošku nahrála na smeč, co?

Pohlédl na ni. "Cítíš se s tím druhým jinak, než s ostatními. S Eveline se znám od vlčete. Už od první chvíle jsem věděl, že musí být jednou má. U ní jsem začal překonávat svůj strach z mluvení z jinými. Změnila mě." Pověděl o svém případě, jak poznal, že onu černou vlčici z šedomodrýma očima a rudou ofinou a drápky jenž vypadali jako diamanty, miluje. "Z přátelství může vyrůst láska, z lásky se však může stát jednou nenávist, ale z nenávisti už se nestane nic." Dodal pohledem na nebe, ale při jejím dotazu opět pohlédl na ni. "Podívej se na mě. Nejsem vlk. Nejsem démon. Jsem obojím a přesto nejsem zlým. Spousta vlků si pod pojmem démon představí stvoření, které je určené ke zkáze. Své pravé rodiče jsem si nevybral. Určil mi je drak. Přesto jsem však našel Kaye se Saphou. Kteří mi pomohli a přijali mě jako svého syna. Někdy jen drak určí špatně a rodinu můžeš najít u jiných, kteří tolik štěstí s drakem neměli." Usmál se, ale hned na to mu to došlo. "Cožpak, chápu správně, že pochybuješ o Půlnoc a Orfeonovi?" Zeptal se tentokrát on, i když věděl co se děje. Viděl to a smečce měl přehled. Za celou dobu neviděl ani jednoho ze by se staral o své potomky.

//jo, doufala jsem, že to uděláš  

Poslouchala jsem Diegovo povídání a přitom přemýšlela. Nevěděla jsem, jestli to, že mě při jeho popisování lásky někdo napadl bylo dobře nebo špatně. Nebo jestli to byla jenom náhoda. "Jak poznáš, že někdo miluje tebe?" naklonila jsem hlavičku na stranu a mávla ocasem. "Proč by z lásky vznikala nenávist? Když někoho miluješ, tak ho miluješ napořád, ne?" zeptala jsem se nechápavě a poté jsem na Digovo přání zvedla pohled k němu. "Půlnoc spí od té doby co jsem vylezli z doupěte a s Orfeonem jsem snad nemluvila co pamatuji," řekla jsem smutně.

Zamyslel se. "Cítíš to." Odpověděl po chvilce. "Když dotyčného pozoruješ chová se k tobě jinak, než k ostatním. Pokud je povahou divoch, ale k tobě se chová mile, nějaký signál to je." Řekl a nevědomky narážel přímo na její situaci, jenže to nevěděl. Jen viděl, že už od začátku se k sobě s Hatem mají. Přesně jako, když on viděl poprvé Eveline. "Jak se cítíš, když je u tebe jeden z bratrů, jak se cítíš, když je u tebe úplně někdo cizí, koho jsi právě potkala a jak se cítíš, když si s.. Já nevím.. Třeba s Hatem." Ušklíbl se. Diego nepotřeboval ani magii, v pocitech se vyznal skvěle. Stejně jako v signálech těla. "Spavá nemoc je špatná věc, která vlky skutečně odcizuje. Myslíš si, že radši spí, než aby byla s vámi? Nemůže za to. Mění to tvou lásku k matce v neznámost a možná právě nenávist. Samotného mě mrzí, že vlka dokážu vyléčit snad ze všeho, jen nevím co z onou nemocí. Máš zlomené žebro, které tě každým nádechem ohrožuje na srdci a plicích? Žádný problém. Umíráš ve spánku? Jsem bezmocný." Řekl a opět do toho zahrnul sebe, jako léčitele. "Co si pamatuji Orfeon se vždy staral o smečku. Pro něj je smečka a rodina na stejném místě. Kdyby si měl vybrat, neuměl by to." Zastal se ho, ale věděl jaký je. Ani Diegovi sympatie jako otec neměl. Diego by se pro každého svého potomka rozkrájel. Orfeon bohužel ne, ale nechtěl Anemon tlouct do hlavy negativní myšlení, naopak.. Chtěl, aby to brala s klidem a chápala to, že není vše tak jednoduché jak se může zdát.

Sledovala jsem Diega a trochu ve mě hrklo, když narazil na to... na co jsem myslela. Nervózně jsem se ošila a stáhla ouška, když vyslovil jeho jméno. "Eh... já vůbec nevím o čem to mluvíš," špitla jsem rychle a odvrátila hlavu. Nebýt srsti, asi bych byla rozpaky celá červená. "Já matce nic nezazlívám, chápu že spavá nemoc je zákeřná a nemůže proti ní nic udělat, ale otec... on čas má! Já to vím, akorát je pro něj přednější povídat s ostatními vlky než s námi," řekla jsem napůl smutně a napůl naštvaně.

Zasmál se. "Přesně o tomhle mluvím." Mrkl na ni a a zastřihal ušima a opět švihl jen jedním ocasem. "Břímě alfy není tak jednoduché. Ne při takové početné smečce. I Evelininy rodiče byly Alfami, ale nikdy jim to nezazlívala a to zrušili kvůli Alfování spoustu rodinných akcí." Řekl.

Jeho poznámku ohledně vztahů jsem radši přešla a doufala, že už se v tom nebude pitvat. “Eh, debata o otci by byla na hodně dlouho a já...ááááh,” zívla jsem si hlasitě a zvedla se k odchodu. “Jsem unavená a hladová. Takže radši půjdu a ty se koukej někdy ukázat i s rodinou,” mrkla jsem na něj a rozešla se pryč.

Podezřívavě na ni koukl a poté se zasmál. "Vymlouvat se umí každý." Mrkl na ni a zašvihal ocasy a opět se na skále usadil a sledovat ostatní dole. "Jasně, jasně. Někdy určitě. Se k nim přidej během cesty, hm?" Opět na ni mrkl a pohlédl na nebe.

//Konec.