Anemon & Azrael - Jako za starých časů?

Čas
Jako na příběhu

Místo
Jako na příběhu

Účastníci
Anemon a Azrael 


Úvodní post:
Procházela jsem se mezi vlky až jsem nakonec došla tak daleko, že jsem se nacházela v relativní samotě. Sedla jsem si a otočila hlavu směrem k vlkům. Nikdy bych neřekla, že budu ráda za ticho.

Mladý Virentem švihl ocasem. Bylo neuvěřitelné jak čas rychle letěl a nyní mu byl rok a půl. Stejně jako neuvěřitelné bylo, jak rychle se stával nepřístupný pro své okolí. Ovšem je jedna vlčice, ke které bude otevřený vždy. Ke svojí o pár minut mladší sestře. Pozvedl čumák a v davu vlků chtěl zachytit ten jeden.. jedinej. Když se to podařilo, přišel k ní. Seděla mimo všechnu společnost. Sám se divil, že u ní nesedí zase Hato. Ale to vzal jako zelenou a nyní si s ní může promluvit o jejich budoucnosti. Budou vždy držet spolu jak si před rokem slíbili, či se jejich cesty rozejdou. To ví, jen Rintintin sám.

Sledovala jsem to okolí a všechno si bedlivě prohlížela. Tu trávu, co se lece hýbala s vánkem, ptáky, kteří létali kolem a nezajímali se o naše životy. Každý si žil to svoje. Jenomže tak tomu bylo i mezi vlky. Zastříhala jsem ušima když jsem zaslechla jak se někdo blíží. Otočila jsem tím směrem i hlavu a usmála se, když jsem spatřila mého brášku. “Nazdárek, vzpomněl sis na mě?” Rýpla jsem si, ale přitom se stále usmívala.

Blížil se k ní a na vteřinku se zatvářil hrdě, že si dává na své okolí pozor. Ovšem následně i vteřinku výraz naštvanosti, že je překvapení tatam. ''Proč bych si nevzpomněl na tu jedinou, která drží moje srdce?'' Ušklíbl se a přišel k ní blíže. Takovou lásku, jako ke své sestře necítil ani ke svému bratrovi ani jiným příbuzným. Posadil se blízko k ní a culil se na ni. ''Je to zvláštní, viď? Tohle stěhování.'' Začal, aby konverzace nevázla.

Sledovala jsem ho a uculila se po jeho poznámce. “Ále, já si počkám na to, až tohle jednou řekneš své vyvolené,” řekla jsem a švihla ocasem. I když teda musí říct, že mě ta slova potěšila. Také jsem ho milovala tou sourozeneckou nekonečnou láskou. Avšak nemohla jsem říct, že je jediný, kdo má mé srdce. “Jo, to je. Je zvláštní jak se s územím mění i vlci, vždyť se podívej na nás,” broukla jsem lehce do něj šťouchla tlapkou.

Skoro se zatvářil znechuceně, ale zasmál se. "Já a nějaká vyvolená. To se ti něco zdálo, ne?" Uculil se a šťouchnutí ji vrátí. "Jo. Nedostatek pozornosti rodičů se na nás taky popisuje. Ale jedno mám jasné už od chvíle kdy jsme opustili rodné území..." Načal větu, ale nechtěl ji nedokončil. Ne hned. Chtěl ji držet v napětí, protože přece neřekne všechno hned, no ne?

“Ale prosímtě, tohle si povíme za pár let,” mrkla jsem na něj a natočila hlavu ja stranu, když nedokončil načatou větu. Něco mi říkalo že o tohle šlo i minule, když se ptal Hata. “Na drhou stranu jsme museli dospět rychleji, když nám nikdo nestál za zadkem,” řekla jsem po chvíli.

I další jeho výraz byl ironický znechucený. "Bych se bál, že bych měl povahu Orfeona." Vyplázl i jazyk, ale nakonec nad tím mávl tlapkou. Když nebyl poblíž, proč by mu měl říkat otec, když se k nim jako otec nikdy nechoval, že jo. "Aspoň víme, že nás Elloris nedrží žádnými dalšími pouty, mě stačí že máme jeden druhého." Mrkl na ni a švihl ocasem. Stále naznačoval, že by chtěl od Orfeona a Půlnoc odejít pokud cestu na nové území zvládnou, k čemž nepochyboval.

"No tak to spíš ne," řekla jsem s úšklebkem a podívala se směrem, kde se měl nacházet. I když jsem si nedávno řekla, že už ho nikdy nenazvu otcem, protože si to nezaslouží, stále jsem ho vnímala jako svou rodinu a měla ho ráda. Nebyla jsem schopná někoho nesnášet. "Naznačuješ to samé jako minule když s námi byl ještě Hato?" pozvedla jsem zvědavě obočí a mávla ocáskem. "Ach vy Virentemové, potřebujete si dokazovat svůj rod," usmála jsem se mrkla na něj. Mohlo mi být jasné, že se v něm časem ozvou geny a pokusí se založit vlastní smečku. A já u toho samozřejmě budu.

''Já něco naznačuji?'' Nevině se uculil a párkrát zastřihal pravým ouškem. Pohled posunul na nebe, ale po chvíli zase na Ane. ''Taky jsi Virentemová.'' Mrkl na ni. ''Ale nebylo by to úžasné? Já, ty a Hato. V čele jedné smečky, kterou bychom společně vedli a získali bychom si o ostatních jen to nejlepší mínění a byly bychom smečkou, která je zároveň dobrým přítelem, ale i obávaným nepřítelem.'' Zasnil se.

"To jsem," kývla jsem hlavou a obtočila si ocas kolem nohou. "Myslím že si to barvíš moc dorůžova. Bude za tím hodně úsilí..." pronesu a zvednu se, protože mě začínají bolet nohy. Pomalu se protáhnu a poté se opět otočím na Azraela. "Ale pokud budeš chtít, pomůžu ti," mrknu na něj modrým okem a drcnu do něj packou. "Schválně jestli jsem pořád rychlejší," řeknu a rozběhnu se pryč.