Příběh smečky Kirigakure II.

[Aoi]

Mamincino brisko

Můj příjemný pelíšek mi poslední dobou začal připadat poněkud těsný. Pořád se to ale dalo snést. Až do dnešního dne. Začalo to být k nevydržení.* Třeba když tady natáhnu packu, trochu se to tu zvětší.*Začal jsem kolem sebe máchat pacičkama jak jen to bylo možné * Mě se tu už ale vůbec nelíbí. Chci odtud pryč! *Začal jsem se převalovat a kroutit ještě o něco víc.

[Kuriko]

Doupie

Lezim. Trasu se. Knucim. Zrazu mne ale neco zebralo a zacalo mne to... asi olizovat? Pak se mnou jeste jednou pohnulo a ja se ocitl v teple. Slisim knuceni ale slabo. Citom odkud to teplo jde a tak se snazim niakym nemotornym plazenim zachuplat co nejvic

[Aoi]

Doupě

V tom se začalo zase něco dít. Místo toho, aby se můj pelíšek začal zvětšovat, jak jsem měl v plánu, začal mě vytlačovat ven. *Pomoc...Já jsem tě nechtěl rozzlobit...* Pomyslím si posmutněle. V tom mě ale něco oslepí. Začne mi být zima na čumáček. Najednou, z ničeho nic vypadnu ze svého pelíšku celý. Je mi zima a tak začnu kňučet.

[Safira]

Brloh

Něco mě začlo kopat a tak jsem zatlačila a chtěla se toho zbavit. Nechci být už nikdy těhotná. Oblizovala jsem mezitím mého syna a zachumlala jsem si ho k sobě. Vzala jsem si i druhé a začala čistit. Dala jsem ho k sobě. "Bude dobře." Usměji se. Jsem ráda že mám své dětičky. "Počkáme na tatínka a pojmenujeme vás miláčkové naši." Usměji se a přitulím si je ks obě aby byli v teple.

[Aoi]

Ani jsem se nestihl pořádně rozkňučet, když v tom mě něco popadlo, přitáhlo mě to k sobě a začalo olizovat. Po chvilince mi přestala být taková zima a přestal jsem se dokonce i třást. Schoulil jsem se do klubíčka. Když na mě nebo spíše na nás, vedle mě totiž ležela další malá kulička, která se nechala olizovat, promluvila maminka, přisunul jsem se k ní ještě o něco blíž.

[Kuriko]

Nora

Nieco sa vedla mna znovu ocitlo. Zvedavo som to naslepo olizoval. Ked na mna prehovoril hlas(alebo na nas?) Citil som sa zrazu prijemne a asi som sa aj pousmial. Z toho velkeho svetla sa ale stala velka tma... dufam len ze to pominie

[Ceron]

//Kdokoliv z Ceronovy rodiny: narodí se ještě někdo nebo už se čeká jen na Ceryho?

[Gwen]

//Rian už vylez? Jestli ne, tak se čeká na něj a pak až na Ceryho.

[Safira]

Brloh

Moje malá zlatíčka moje lásky. "Víte co budete se jmenovat Aoi a Kuriko. Moji synové a Issyho vašeho tatínka, který zase spinká." Povzdechnu si a lehnu si tak abych si mohla odpočinouvt hlavu mám schoulenou u břicha abych je měla u sebe a nic se jim nestalo.

[Lavaris]

Doupě

Unaveně jsem se na obě maličké usmála. Cítila jsem několik vlčat v mém břiše, ale nehýbala se. Byla... mrtvá. Na slzy jsem neměla ani pomyšlení. Můžu si za to sama. Vyčítala jsem si to. Jsem hrozně špatná matka. Co jsem vlastně pokazila? Neběhala jsem, žrala i pila, tak proč? Nechtěla jsem mít na svědomí pět mrtvých živůtků v mém doupěti. A také jsem nechtěla, aby je Noz viděl, minule to nedopadlo úplně nejlíp. Zmizel na pár dní. Teď nebo osamotě? Nechtěla jsem v sobě nosit smrt, tak jsem je jedno po druhém vyvrhla e svého lůna. Skelným a chladným pohledem jsem na ně pohlédla a se zavrtěním jsem sklonila hlavu. ,,Promiň," šeptla jsem. Měla jsem chuť trhat. Zaslechla jsem Liu a já se aspoň pousmála. ,,Pojď dál!" vyzvala jsem ji a já sama jsem Onyxiu i zatím nepojmenovanou dcerušku oblízla na hlavičce mezi oušky.

[Cassidy CharmerVedlejší administrátor]

V bříšku maminky Safiry ► Doupě

Zalapala jsem po dechu, ale marně. Stále jsem byla uvnitř mámy. Tedy pro mě to byl neznámý svět, kde vše bylo podivné. Začínalo to býti též nudné. Pořád zde bylo příjemné teplo, na které jsem si nemohla nijak stěžovat. Co mě však dělalo vrásky na mé sladké vlčecí tvářičce byla těsnost prostoru. Občasné otřesy a v neposlední řadě též narůstající bouře, která mě opravdu obtěžovala. Obvzláště když se zdálo, že mi to nedá klidu. Zamávala jsem pacičkami a narazila na pružnou stěnu.
Další otřesy, stahy a mučivé nevlídno. Tohle se opakovalo a po té byl chvíli klid. Než došla řada na mě. Najednou se můj bezpečný váček utrhl a já se řítila někam neznámo kam. Tlačily mě ty stěny a já byla sunuta někam ven.
Pocítila jsem chlad a tíhu, jež mě tlačila k zemi. Přitažlivost země. Začala jsem se zmítat.

[Issey Arashi Charmer]

Doupě
Zívl jsem si a protáhl si tlapy, následně jsem otevřel oči. "Dobré ráno Sa..." Zamrkal jsem a nasál vzduch nosem. Co to je za vůni, tu znám... tu vůni já znám! Rychle jsem se postavil na tlapy a zadíval se vykuleně na doupě. Vůně se šířila právě od tama. "Safiro...?" Popošel jsem do vstupu doupěte a nahlédl do jeho útrob. "Je vše v pořádku?" Celý prostor doupěte byl prosycen miminkovským pachem.

[Safira]

Doupě

Stále jsem měla větší břicho a stále jsem se necítila dobře. Oblizovala jsem moje dva syny a přišla další bolest, že jsem se zakousla do svého pysku až mi tekla krev. Vyteklo mi pár slz a podivala se na Issyho. "Ne není. Hrozně to bolí." Zavrčím a zatlačím. Zakňučím a zvedla jsem hlavu. Vzala jsem si to malé stvoření zase k břichu a začala čistit. "Už je dobře zlatíčko už jsi u maminky. Všichni jste u maminky." Usměji se a podivám na Issyho. "Naše malé chlupaťoučké kuličky by tě rádi poznali." Zasměji se.

[Issey Arashi Charmer]

Doupě
Netrpělivě jsem čekal na odpověď a když se mi ji dostalo, okamžitě jsem vstoupil dovnitř doupěte a přišel jsem ke své milované artnerce. "To bude dobré, miláčku. Ty to zvládneš. Jsem tady s tebou, Safí." Ppřišel jsem k ní a sklonil hlavu, abych ji slízal krev z tlamičky. "Jsi úžasná, miluji tě!" Pak jsem se podíval na malá vlčátka. Byli tu dva chlapci, jeden byl šedý, jako Timber, dědeček. A druhý byl černý. A pak přišla na svět slečna. Ta byla skoro bílá, jen ouška packy kolem prstů a kousek hrudi byl šedý. A měla červené prstíky na levé přední, jako Safira. "Wow, jsou úžasní! Mají jména?"

[Cassidy CharmerVedlejší administrátor]

Doupě Safiry a Isseye

Tíha, jež na mě působila tak ohromně, mě tlačila k jednomu směru, dolů. Bylo to podobné jako tam uvnitř maminky, akorát tady to bylo silnější, protože již jsem nebyla obklopena tekutinou, která by mi pomáhala, jako tomu bylo doposud. Tady byla tíha větší a také zde vládla zima. Ta se mi nelíbila, protože zalézala do kožíšku a činila mi nepohodlí. Něco mě začalo čistit, takže se mi začalo značně lépe dýchat a tím jsem mohla začít také vysílat signály zvukového charakteru. Vypískla jsem a začala kňučet, dokud mé tělíčko nebylo ukryto v teple maminčiny srsti.

[Safira]

Doupě



Vstoupil dovnitř a já zakňučela. "Děkuji. Už nechci děti bolí to." Vzlyknu a přitulím k němu hlavu. měli jsem nádherné děti ale ta bolest i když za ni to stojí. "Já tebe taky lásko." Usměji se a podivám se na naši dceru. "Je krásná." Vydechnu a podivám se na něho. "Kuriko a Aoi a dcera je na tobě." Oblíznu ho a dětičky si přitisknu více k sobě. "Jsme tu s vámi nebojte." Oblíznu naši dcerunku.

[Aoi]

Když jsem se pořádně uvelebil u maminky, uslyšel jsem, jak se někdo blíží. Za každou cenu jsem se snažil rozlepit očička, ale bohužel to nešlo. Nesouhlasně jsem zakňučel. O chvíli poté se vedle nás ocitla další chlupatá kulička. Lehce jsem do ní drbnul čumáčkem. Pak si začali (nejspíš) rodiče povídat. Jejich hlasy jsou uklidňující. Spokojené jsem zamručel a pořádně se protáhl. Pak jsem se znovu schoulil do klubíčka.

[Liamey de Ainet]

]Doupě
Usmála jsem se a vešla hlouběji do doupěte. Malých, mrtvých tělíćek jsem si nevšímala, ale přeci, narodila se dvě..víc než minule. Sedla jsem si vedle táty a koukala na malé uzlíčky . "Taky jsem byla takhle malá?" zamyslela jsem se nahlas a zamávala ocasem. "A jak se jmenují?" zeptala jsem se a znova si odhrnula oufinu.

//omlouvám se za krátký přispěvek, nemám čas.

[Gwen]

Za Allweenu
Malá kulička oděna bílým kožíškem rozlepila jedno své fialové očko, lekla se tak, že přestala cucat kopeček a hlavičkou se rozhlédla na všechny strany, údivem otevřela tlamičku, takže vypadala celkem komicky. C-co to je? A co je tohle?! Podivila se v myšlenkách, když spatřila dva své bratříčky, o kterých si myslela, že jsou nějací vetřelci, kteří tady nemají co dělat. Nesouhlasně kníkla, ale pak se vrátila k matčinu struku, který nadále nedovedla pojmenovat.

[Pellka]

Poblíž doupěte
Natočila hlavinku trochu na stranu, očka se ji přitom na chvíli opět srovnala, párkrát zamrkala zvědavě, když z tlamy jejího táty vyšlo pro ni neznámé slovo. Stáhla ouška dozadu, jakmile ji vysvětlil co se děje. Očka se ji zaleskla, jak bylo možné, že odešli? Však se pro ně vrátili, nemohli odejít, jen tak! Sedla si unaveně na hlínu a pohlédla na doupě opodál, které ji ještě nedávno bylo jediným bezpečným místem, momentálně ale neměla sebemenší chuť se tam vydat. Nakrčila čumák uraženě, uši měla stále stažené a ocásek si držela blízko u tlapek, po chvíli zadržování slz se ale nadechla a vzhlédla opět ke svému taťkovi. ,,Co teď?" Zeptala se pomalu a opatrně, ve snaze neudělat nějaké chyby. ,,Bez nich? Půjdeme?"

[Sponsored content]