Příběh vyhnané smečky Zeiss II.

Hranice Zeiss
Dostala sa až k hraniciam Zeiss. Svetlých vlkov za sebou nepočula, takže ju očividne nechali odísť len tak. Trápna svorka... je čas na nový život! pomyslela si a pridala do behu, hoci jej pľúca pomaly začínali protestovať. Avšak, nedávala to najavo. Začula hlasy. Zastrihala ušami a zavetrila. Z jednej strany sa k nej blížili pachy, no daní vlci si ju očividne zatiaľ nestihli všimnúť. Vo vzduchu priam cítila krv a zlobu. Toto ešte vyzerá zaujímavo... uškrnula sa v duchu. Nakoniec sa klusom pobrala k dvojici vlkov ktoré niekoho očividne obklopili. Z toho vlka tiekla krv a nevyzeral na tom dobre (Manyak, Asmia a Fantomas), no to ju nezaujímalo. Stopercentne niečo musel spraviť, niečo nehodné temnoty... pomyslela si. Očami prešla po zvyšných dvoch z ktorých temnota priam sálala. ,,Zdravím," pozdravila nenútene. Očami prešla po tom vlkovi ktorý teraz doslovne horel. ,,Obetný baránok, čo?" uškrnula sa smerom k okrídlenému a horiacemu vlkovi. ,,Ako vidím, tu viete ako sa má zaobchádzať s vyhnancami..." prikývla. ,,Predpokladám, že na prijatie do svorky by som potrebovala skúšku... nevedeli by ste, kde by som našla tunajšiu alfu alebo betu?" nadhodila.

Hranice- Smer tábor
,,Nechcela som vyrušovať," pouškrnula sa. ,,Už bežím," poznamenala mierne ironicky. ,,Nemám v úmysle kradnúť... bojovú korisť si viem získať aj sama, nepotrebujem sa chváliť cudzím perím. To majú o mne všetci tak nízku mienku? Fajn, odpoviem si sama," vyprskla, no snažila sa zdržať v medzi slušnosti. ,,Tak, ja idem do tábora... cestu tam, možno nájdem aj ja sama," poznamenala a nečakajúc na odpoveď zavetrila. Zacítila viacero pachov, omnoho viac ako bolo kedy v Ishimure. No zacítila niekoľko dominantných a tie sa miešali na jednom mieste. To musí byť tábor! pomyslela si a klusom sa pobrala daným smerom.

Hranice- Palouk ohně
Na mém území už jsem nadále být nemohl, prostě ne. Už mě tam nic nedrželo, možná to že tam bylo dostatek jídla. Neměl jsem tam vůbec nic a hlavně jsem se tam nehorázně nudil. Zívl jsem a zvedl jsem se ze země na které jsem už nějakou dobu ležel a přemýšlel nad tím co dělat. Lovení furt toho samého už mě vážně vůbec nebralo, potřeboval jsem něco nového, něco lepšího. Zazubil jsem se. matka se kdysi zmiňovala o tom že je tady nějaké území, to mě, ale předtím nějak tak nelákalo, ale teď? teď ano a velmi. Rozešel jsem se směrem kterým mi matka říkala že je neznámé území a jediné co jsem si dále pamatoval bylo, že mi zakazovala mi tam chodit. Nechápal jsem proč. Horší území než tohle na kterém se momentálně nacházím být nemůže, ne? Protočil jsem očima a stál jsem šel rovně.
O hodinu později
Trvalo nějakou dobu než jsem přišel a ucítil jsem pachy vlků, ale cizích vlků. Zazubil jsem se a vítězně jsem pohodil ocasem. Z těch všech pachů jsem nakonec dostal hlad. Olízl jsem si čumák a šel jsem ti hledat nějakou svačinku. Netrvalo dlouho a jeden pach mě překvapil. Vyčníval nad ostatníma, samice. Zakřenil jsem se když jsem zůstal stát na kraji palouku a začal jsem se rozhlížet kolem.

Palouk ohně
Vážně to byla vlčice, asi stejného věku jako já. A blížila se ke mě, dobře pro mě, alespoň jsem se nemusel namáhat s chůzí. Jakmile se konečně zastavila, posadil jsem se před ní a nadzvedl jedno obočí. Zakřenil jsem se a měřil jsem jí pohledem. Chutná svačinka. Nespouštěl jsem z ní oči a olízl jsem si čumák. Nakonec jsem se jí podíval do očí a zívl. "Drzá.." zamumlal jsem potichu. "To se mi líbí." vycenil jsem na ní svoje tesáky a zazubil se. Zavrtěl jsem pohrdavě hlavou. "Až po vás, slečno. Dámy mají přednost." protočil jsem nenápadně očima a zase se na ní podíval. "Něco, za něco." zamumlal jsem si sám pro sebe, skoro neslyšně a zase si jí bez problému měřil pohledem. Na pár hodin by mi mohla stačit.

Palouk ohně
Asi jsem nebyl na území zrovna příjemný vlků, ale za to jsme byl velice potěšen. Alespoň si s někým budu rozumět, nejspíš. Zakřenil jsem se a napřímil jsem hruď co nejvíce to šlo. Vypadalo to, že by si chtěla hrát. Taky jsem si chtěl pohrát, ale trošku v jiném slova smyslu. "Co mě sem zavedlo? Nuda. Zabíjet furt to samé už není tak zábavné jako dřív." posmutněl jsem a zase se jí podíval na obličej, okamžitě se můj smutný výraz změnil na kamenný. "Vlčku?" nepříjemně jsem se uchechtl a probodl jí pohledem. Postavil jsem se a díval se na ní ze shora. Byl jsem o něco větší než ona, překvapivě. Vždy jsem byl větší něž ostatní. Výhoda pro mě.  Nenápadně jsem se na ní zazubil. "Vlčko.." pronesl jsem téměř přeslazeným medovým hlasem.

Palouk ohně
"To jsou dobré zprávy pro začátek. Já mám, ale radši kořist, která se bude bránit a pak se nakonec stejně poddá." zazubil jsem je. "Kdyby to nebylo sladké, neopovážil bych se to vyslovit nahlas." ušklíbl jsem se na vlčku a zavrtěl ocasem ze strany na stranu. "Dříve? Ne. Přišel jsem před chvílí a mám docela štěstí, když jsem narazil na takovou vlčku jako jsi ty." zakřenil jsem se a znovu švihl ocasem se strany na stranu. Nakonec jsem své tyrkysové oči zabodl do těch jejích. Zajímavé. Není jako obvyklá kořist, většinou se ostatní bojí. Tahle ne. Sršelo z ní sebevědomí. Zakřenil jsem se. Takovou jsem znal jen Tayume.

Palouk ohně
"To se ještě uvidí." pronesl jsem hrubším hlasem a zase si jí přejel pohledem. "Vlčku.." vyplivl jsem slova z tlamy jako by to byl nějaký odpad. Zazubil jsem se. Docela jsem se bavil což bylo divné, když mě  bavilo jen si povídat s Tayume a zabíjet pro zábavu. Ale změna je fajn. "Projít?" uchechtl jsem se. "To se nedá odmítnout." nasadil jsem svojí kamennou masku a podíval jsem se směrem k lesu, kam se dívala i ona. Zazubil jsem se a švihl ocasem ze strany na strany. Ta vlčka se mi líbí čím dál tím víc a to neznám ani její jméno. Divné.

Palouk ohně - Směr k Temnému lesu - Tábor
Šel jsem beze slova za ní. Potřeboval jsem nějakou příležitost, abych mohl provést svůj plán který se mi teď vytvořil v hlavě a ten les se mi hodil. Zazubil jsem se. "Důležité místo?" odfrkl jsem a tím se mi zase zkazil plán, budu muset nakonec chvilku počkat než ho nakonec uskutečním. Přišlo mi to podezřelé. Vážně se jí mám poddat a jít s ní? Okamžitě jsem se zastavil na místě a hrdelně zavrčel. "Dej mi důvod tam jít a řekni mi jaké je to důležité místo, jinak nikam nejdu." pronesl jsem hrubým hlasem. Zůstal jsem tam stát a nakonec jsem si sedl na místo a poklepal rozčíleně ocasem o zem. Ano, jsem velmi náladový vlk. Velmi náladový.

,,Ten spánek je tak strašný, ale zároveň i tak super." Otevřela doširoka oči a rozhlédla se. Ležela vedle svého bratra, Velký a Velká byli pryč. ,,Oni mě tady nechali? Jako fakt?" Napadlo jí a pomalu se postavila na všechny čtyři. Připadalo jí že teď byla neskutečně vysoká, natáhla opatrně jednu tlapku a dala jí do předu. Nakonec se pomalou kostrbatou chůzí vydala za světlem jenž prosvítalo do doupěte. ,,Ma...mi? Jši tu?" Nejistě zavolala směrem do Tábora. Nebyla si jistá, zda tady její matka byla, ale něco jí říkalo že bude tady. Opatrně a pomalu udělala pár krůčků v před a usadila se do suché, zmrzlé trávy, stále byla blízko doupěte. Vzduchem v Táboře šel cítit hněv a chuť po vlčí krvi. Nareime se zhluboka nadechla a pak vydechla pár větších obláčků páry. Zašvihala ocasem, bylo chladno, hodně chladno, ale i tak Nareime zůstala sedět, stále čekajíc na svou matku. V žalůdku jí hlasitě zakručelo. ,,Dlouho jsem nejedla...Dlooouho." pomyslela si a tiše, vážně potichu kňukla.

Zatla tesáky a koukla zpříma Tristanovi do očí. ,,Tak?" zopakovala jeho otázku. ,,Já nemlčím, jen přemýšlím. Nenecháš mě alespoň správně vymyslet odpověď. Tak aby byla pro tebe dostačující?" Zeptala se a nepotlačila tiché uchechtnutí. měla sto chutí mu plivnout do toho jeho škaredého, hnusného, špinavého ksichtu, místo toho se radši rozhlédla a pak se provokativně usmála. Čekala jeho reakci, nic neříkala, jen se usmála, na to snad nemůže nic říct. ,,Bude lepší...když se nebude hrabat v cizí hlavě. Jinak zjistí že všichni ho nepovažují za "skvělou" Deltu. Né každý se pose*e z toho že on je Delta." Pomyslela si a nakonec se jen na něj ušklíbla, byla zvědavá zda je takový že bude poslouchat každou její myšlenku. Nad jeho zavrčením se jen pousmála. ,,Nechceš si dát pauzu? Určitě si toho dneska měl dost...myslím že odpočinek by ti neuškodil, vypadáš dost unaveně." navrhla a zazubila se na něj. ,,A pokud mi velevážená Delta dovolí, dovedu tohoto tuláka za Alfou, myslím že Alfa bude sama nejlépe vědět co s ním má udělat..." dořekla tentokrát chladně a zaryla drápy do zmrzlé půdy. Udělala krok v před, takže hleděla Tristanovi zpříma do očí, ani nemrkla, jen hleděla do jeho prázdných očí. Nakonec od něj odvrátila pohled a dala se do pomalé chůze směrem pryč ze Zeissova Lesa směrem do Tábora, jako kdyby se nic nestalo.

Hranice
Uslyšela jsem dlouhé zavití své matky. Věděla jsem přesně co znamená, ale nevěnovala jsem mu pozornost. Dá mi jeden rozkaz a pak se najednou rozmyslí, že by ráda něco jiného? To mám pořád skákat tam a zpátky, jak ona píská? Po mém obličeji se krátce mihl naštvaný výraz. Nic jsem však neřekla a dál zírala na vlčici s maskou.
v tom k mým uším dolehly naštvané hlasy, které mě přiměly otočit se daným směrem. V dálce jsem spatřila Manyaka a Asmiu, jak vyhánějí jiného vlka z území. Tušila jsem o koho jde. "Jak ironické. Plazil se před alfou, dělala vše co chtěla a teď ho vyhánějí. I když prakticky nic nepovedl", zašeptala jsem. Nemluvila jsem s vlčicí, ale spíše k sobě. Jakmile ti dva Fantomase vyhnali, na scéně se objevila další vlčice, která překročila hranici a zamířila si to směrem k táboru. Tak tahle šla na jistotu. Naivka.

Tábor
Probudila se z toho dlouhého spánku, opět její oči přivítaly okolní svět. Možná by i spala dál, kdyby se neozval hlas její alfy, vzhlédla vzhůru k mračnům a siluetám skrz ně létajícím, hrdlo se ji přitom pohledu stáhlo. Jak tu mohla usnout? Tak nechráněně. Pomalu se zvedla a zahlédla černobílou vlčici s modrými znaky jak čeká na ostatní. Sama si sedla a nahodila vážný pohled jako by se nic nedělo a ona nikdy nepropadla tomu spánku.


Zavřel oči a lehce zavrtěl hlavou, když se Fantomas dostal do oblak a Zrůdička s Asmiou ho pronásledovali. Ten je i na sviťáka moc blbej. Pomyslel si a nakrčil čenich, věděl že ti dva se o něj postarají, zrovna v tomhle jim dosti věřil. Otočil se k doupěti, když zaslechl kroky a následně i ucítil pach své partnerky. ,,Rád by šel už něco ulovit, pokud ho tedy maminka pustí." Pronesl s až ironickým tónem a rozhlédl se po táboře. Vyposlechl si její proslov ke smečce, jak se mu ulevilo když tu byla, na nějaké vedení smečky nebyl stavěný ani o to nestál. Vyhovovalo mu být kappou, všichni ho víceméně ignorovali a on byl tak spokojený.