Příběh vyhnané smečky Zeiss II.

Hranice
"Ale ano, setkala. Mám dokonce jednoho dravce, který teď momentálně někde létá, ale jak ho znám, brzy se ukáže." Potřásla jsme hlavou. "Ty také nějakého mazlíčka máš, nebo ne?" Kývla jsem hlavou na zvláštní křidélka na jejím hřbetě. Pokud jsem se nepletla, tak se mezi nimi schovával, možná stále schovává, zvláštní, lasičce podobný tvoreček. nastavila jsem větvičce tlapku a počkala, až si přeleze, pak jsme ji zvedla vzhůru, abychom na ni dobře viděly. "Větev." Potvrdila jsem. "Dokonce se šiškami, jak to vypadá. Je docela roztomilá." Usmála jsem se. "Taky to vidím poprvé. Hele, má dokonce očička. Náhodou je to skvělé maskování, možná proto nic podobného neznáme."

U Hunterů [Ostrov] - teleport - Krvavé jezero
Opět jsem se, jak už mi bylo zvykem, připlížil k teleportu, díky němuž se mi podařilo dostat ke Krvavému jezeru. Asuna mi to sice zatrhla, ale nakonec to nehlídala tak dobře, jak si myslela a proklouznout z ostrova bylo opravdu snadné. Ne, že bych chtěl mít problém, ale tady u jezera se mi líbilo. Bylo tu opravdu mrtvo. Vylezl jsem si na svůj obvyklý kámen a natáhl se na něj. Ne, nechystal jsem se spát. Já přeci nikdy nespal. Pouze jsem zavřel oči a spícího předstíral.

Hranice
"Tak to vypadá, že už nemáš jen dravce," odpověděla jsem s úsměvem. Pokud tedy si tedy ten dravec neudělá z jejího nového kamaráda svačinu. "Mazlíčka? No i tak se to dá říct." Antares věděl, že se mluví o něm, ale jako obvykle se odmítal ukázat. Vzhledem k místu kde jsme spolu žili, to bylo celkem pochopitelné. Musela jsem ho tedy doslova setřást na zem. Na první pohled bylo jasné, že to není klasický mazlíček. Byl to zvláštní tvor podobný hadu s krátkým tenkým ocáskem."To ssi ze mě dělášš ssrandu", zasyčel směrem ke mně a pak výhružně zasyčel i na ostatní přítomné. Následně se snažil vyškrábat se po mém kožichu zpět na své oblíbené místo. Přitom dál naštvaně syčel. "Venku to nemá moc rád," řekla jsem omluvně. "Ale tahle větvička to je něco jiného." Antares rozhodně nebyl nadšený z toho, že se tak rozplývám nad oživlou větví. Věnovala jsem mu krátký úsměv a dál si prohlížela záhadného tvorečka. "Byla by skvělý zvěd. Nikoho by nikdy nenapadlo podezřívat oživlou větev."

Hranice
"Vypadá to tak." Větvička mi zatím vyšplhala po tlapce na hřbet a usadila se hned za mým krkem. Nechala jsme ji. "Myslím, že neudělá." Odpověděla jsem na její myšlenku. "Mazlíčka, ani. většina vlků jim tak říká. Myslím, že je to příhodné, ale jejich názor asi bude, že jsme jejich mazlíčci my." Krátce jsem si prohlédla jejího tvorečka. lasičku teď, když jsme ho viděla lépe, už tolik nepřipomínal. "Ale vypadá působivě, nevěděla jsem, že tu něco podobného žije." Zhodnotila jsme pohledem toho zvláštního tvora. Pak jsem se podívala opět na větvičku, tedy zkusila jsme to. "Vidíš, to mě ani nenapadlo. Možná bych ji k tomu mohla vycvičit." ne že bych se musela obtěžovat s odposloucháváním někoho. "I když nevím, jak by mi potom řekla, co zjistila."

//Drak Osudu: Zlatí mravenci, tohle je opravdu zákeřné.

Hranice
Pobaveně jsem se zasmála. "Jsem pro něj spíš chodící úkryt".Uvidíme jestli se jeho chování změní až budeme mimo Zeiss. "Byl ve vajíčku, které jsem našla jako vlče. Bylo jich tam víc a každé mělo jinou barvu. Má sestra měla taky jedno, ale z toho jejího se vylíhl úplně jiný tvor. Vajíčka jsem hledala ještě několikrát, ale už jsem je nikdy nenašla. Taky jsem nikdy neviděla stejné stvoření, které by žilo jinak než s vlkem." Sklonila jsem se a počkala jsem, až se Antares doplazí na své místo. Pak jsem se znova zaměřila na větvičku. Nevypadalo to, že by měla nějaká ústa. "Tak to nevím. Těžko říct, jaký způsob komunikace používá."

Hranice
"Třeba se považuje za tvého majitele." Poznamenala jsem a úsměvem. Ve vajíčku. To znělo zajímavě. ten tvor nevypadal, jak by se měl líhnout z vajíčka, ale na druhou stranu, byl to stejně dobrý způsob jak se narodit, jako každý jiný. Trošku připomínal hada, to ano, ti se líhnou z vajíček. "To je zvláštní... ale možná je to nějaký vzácný druh, který žije jen s vlky. nějaký druh symbiózy." Znovu jsme si prohlédla tvorečka a ještě dodala: "A rozmnožuje... rozmnožují se třeba jen jednou za několik let." Mohla bych někdy zkusit zjistit víc o těchto tvorečcích. Znovu jsme mrkla na větvičku. "Líbila by se mi telepatie." Přiznala jsem.

Tristan se ušklíbl, když se pár vlků škráblo o jeho střepy. Nikomu se však nic vážnějšího nestalo. Sjel pohledem po celé délce průsmyku. Špičaté kameny se leskly na slunci a on začínal vnímat, že vlci pomalu začínají dokončovat rozdělanou práci. Pronikavým pohledem vyhledal Noemie a z větrem ošlehané skály ji chvíli pozoroval. Nakonec jeho pozornost upoutala samotná Naiome. 
Pečlivě ji naslouchal a při jejich slovech pocítil, jak se do jeho těla zapřel zmiňovaný proud vzduchu. Změnit proudy? Jak? Trošku nechápavě zastříhal ušima. Nikdy nebyl moc velký myslitel, aby ho zkrátka nějaký nápad trknul. Nakonec se rozhodl slétnout ke skupině letců a změřit si ji pevným pohledem. "Má tu někdo magii větru?" zeptal se chladným hlasem a celou tu chásku ještě jednou přejel očima. Moment... Teprve v tu chvíli Tristanovi došlo, že tornádo, které předtím vyvolal svoji silou muselo změnit větrné proudy. Nebo alespoň některé. Rozlétl se po průsmyku a zkontroloval, zda se nemýlí. Očima blýskl po skupince, aby se také zapojila. Potom přistál u Naiome. "Matko..." oslovil ji. "Mé tornádo to již zařídilo. Větrné proudy jsou změněné." obeznámil ji a podíval se na skály, kde stále postávala skupinka letců. "Nebo alespoň většina z nich." Chtěl dát šanci zúčastnit se i ostatním. Opět se podíval na svoji Alfu a při slovech mladé hnědé vlčice (Northie) se lehce zamračil. "Pochybuješ snad o naší Alfě?" zavrčel ji prudce do obličeje. Sám si ale všiml, že s Naiominou nohou není něco v pořádku.

"Tím jsem si jistá". Zajímalo mě, odkud tato stvoření pochází. Ráda bych o nich zjistila mnohem víc. "To by mohl být dobrý způsob komunikace s tímhle tvorem. A nejen s ním" Úsměv mi náhle zmizel z tváře a můj obličej zvážněl. Vzdálené rány utichly. Zadívala jsem se tím směrem a pak jsem se otočila na vlčici. Věděla jsem, že Naiome neslyšela mé myšlenky. Nechtěla jsem utéct jako obyčejný zbabělec. Chtěla jsem se rozloučit se zbylými sourozenci a podívat se své matce naposledy do očí. "Teď mi musíš něco slíbit," řekla jsem vážně a pak jsem se na chvíli odmlčela. "Slíbíš mi, že se vrátíš do Ishimury a už nikdy nepřekročíš hranici Zeiss. Za žádnou cenu. Nikdy". Tuhle větu jsem myslela smrtelně vážně. Z nějakého záhadného důvodu mi na ní začalo docela záležet. Byla jsem připravená ji omráčit a odtáhnout za hranici, pokud by odmítala odejít dobrovolně. V téhle věci jsem měla naprosto jasno.Pak jsem se sklonila a zase setřásla Antarese na zem. Pevně se držel složeného pláště, ve kterém byl stočený. Byl už opravdu rozzuřený. "Je to pro tvoje dobro," řekla jsem směrem k němu. Odpovědí mi bylo naštvané zasyčení. Přehodila jsem si plášť přes ramena a popostrčila Antarese směrem k vlčici. Za tu krátkou dobu jsem jí začala důvěřovat natolik, že jsem se jí rozhodla svěřit jednu z věcí na které mi nejvíc záleželo. "Chci abys ho pohlídala než se vrátím. Naiome nikoho nenechá odejít jen tak. Zvlášť ne svou dceru. Nedovolím, aby mu něco udělali."

//Je mi líto, že jsem to takhle "ukončila", ale chci aby už byla konečně z tý Zeiss pryč. A Naiome je líná přijít ke mně tak musím já k ní

Hranice ---> Směrem k Ishimuře
"Se všemi. Je to takové... soukromější, než normální komunikace." Všimla jsem si změny její nálady jen o zlomek vteřiny později, než jí z tváře zmizel úsměv. Ale nebylo to nepřátelské. Naklonila jsme se k ní blíž a také se přestala usmívat. "Ano?" Ale nepotřebovala pobídku, pokračovala dál sama. Její žádost mě překvapila, v první chvíli jsem chtěla přitakat a doopravdy to slíbit, ale pak jsem se nad tím zamyslela. Ne, nebylo to možné, dřív nebo později bych to porušila, taková už jsem a nechtěla jsem jí lhát. "Tohle ti slíbit nemůžu." Zavrtěla jsem pomalu hlavou. "Nikdy je příliš dlouhé doba." Mluvila jsem vážným tónem. "Ano, můžu slíbit, že se vrátím do Ishimury, můžu slíbit, že na Zeiss nepůjdu bez vážného důvodu, ale ne že sem už nikdy nevkročím." Proč něco vůbec slibuju téměř cizí vlčici, přestože se mi zamlouvala, to jsem netušila. A už vůbec proč to opravdu chci dodržet. Ale tohle jsme slíbit nemohla, ne tak, jak to řekla. Chtěla jsem se stát hraničářkou, dřív nebo později bych musela vkročit do Zeiss. "Nepřekročím hranice, pokud k tomu nebudu vyzvána svou alfou nebo povinnostmi postavení, kterého bych mohla v budoucnu dosáhnout. Víc slíbit nemůžu." Co ji vedlo k tomu, aby po mě něco takového požadovala, to jsme netušila. A snad jsem to ani nechtěla vědět. Pak jsem se podívala na jejího mazlíčka, kterého ke mě přistrčila. "Dobře." Souhlasila jsem. Nemusela bych mít ani svoji magii, abych odhadla, že jí na něm opravdu záleží. Co ji k tomuhle vedlo? Možná jsem byla ta lepší volba mezi dvěma špatnými možnostmi. Čekala, že bude mít vážné problémy, možná i že by ho mohla alfa, její matka zabít nebo něco takového. Podívala jsem se opět na ni a sundala si svou masku,a by mi viděla do obličeje. Ještě zbývalo vyřešit jednu věc. těžko jsme tu mohla čekat, než si všechno vyřídí a vrátí se, to nepřicházelo v úvahu hned z několika důvodů. "Pohlídám ho a až bude po všem, najdu si tě, ať budeš kdekoliv." Slíbila jsem. Otočila jsem se k jejímu mazlíkovi. "Na mém hřbetě je ještě dost místa a Caelle tě neopouští, ani se tě nechce zbavit, snaží se tě chránit." Řekla jsem mu, kývla na jeho majitelku, "hodně štěstí," opět si masku nasadila a vyrazila pomalým klusem pryč. Nemohla jsme to zvířátko nutit, aby se mnou šlo, ale šla jsem tak rychle, aby mě mohl pohodlně dohnat.

//Myslím, že to ještě zdaleka není konec Jen se zatím rozejdou.

Hranice → Tábor
"Dobrá. Víc bych po tobě asi opravdu žádat neměla". Byla jsem ráda, že odchází z tohoto území aspoň tentokát.  Ocenila jsem i její upřímnost. "O co jde?" zasyčel mezitím Antares  a zmateně si prohlížel vlčici se kterou měl jít. Usmála jsem se, abych ho povzbudila. "Jen si něco zařídím a brzy se pro tebe vrátím," odvětila jsem mu. Vlčice si mezitím sundala masku. Nebyla jsem si přesně jistá, co to znamená, ale brala jsem to jako přátelské gesto. Vykouzlilo mi to krátký úsměv na tváři. "Mockrát děkuji." S vědomým, že je Antares v dobrých tlapkách jsem se pomalu otočila k odchodu. Už dlouho jsem neměla z nějakého setkání tak dobrý pocit jako z tohoto. "Hodně štěstí i tobě, snad se brzy zase potkáme" řekla jsem ještě a pomalu jsem se vydala směrem k táboru.  Antares chvíli zmateně stál na hranicích a rozhlížel se ze strany na stranu. Nakonec se otočil a pomalu se plazil za vlčící s maskou. Rozhodl se věřit jejím slovům a následoval ji.
Cesta k táboru ubíhala pomalu. Nespěchala jsem, nebyl k tomu důvod. Cestou se mi vybavovaly různé vzpomínky na minulost.  Vzpomínky na doby, kdy jsem byla pouze já, Tegan, Asklépios, Cynber, Tosar a naše matka. Bylo to šťastné, ale poměrně krátké období, které přerušil Asklépiuv odchod, následovaný odchodem Teganiným. Vzpomněla jsem si i na její smrt a na naše věčné dohadování s Tosarem. Myslela jsem na to, kam asi zmizela má velká sestra. Poslední vlákno, které mě poutalo k minulosti. S každým krokem jsem byla blíž a blíž k tomu, k čemu jsem se odhodlávala několik měsíců. Snažila jsem se vybavit si  okamžik, kdy jsem si poprvé uvědomila, že Naiome je jiná než jsem si myslela. Vzpomněla jsem si na chvíle, kdy jsem ji obhajovala před Tegan a Asklépiem ve chvílích, kdy si na ni stěžovali. Změnila se tak moc nebo mi jenom život srazil růžové brýle z očí?
Pomalu jsem vkročila do poloprázdného tábora a zastavila jsem se u jejího doupěte. Cítila jsem pach svých malých nevlastních sourozenců. Těch, kteří nahradili nejen mé místo, ale i místo mé sestry a bratra. Rozhlédla jsem se kolem a doufala jsem, že zahlédnu Noemie nebo Dixona. Chtěla jsem s nimi mluvit.  Nikde jsem je však neviděla. Posadila jsem se tedy poblíž doupěte a snažila jsem se psychicky připravit na to co přijde. Doufala jsem, že jsem dost silná a schopná na to, abych dokázala vyváznout se ctí.

Hranice se Zeiss ---> Ishimura
Netušila jsem, co měla ta její žádost znamenat a rozhodla jsem se nad tím radši moc nepřemýšlet. Kdo ví, co by mě ještě napadlo. Po pár krocích jsem zastavila a nechala to zvířátko, ať mě dožene. Pak jsme všichni, tedy já, moji dva noví zvířecí kamarádi větvička a rorýs a Caellin mazlíček, směrem do tábora Ishimury. Doufala jsem, že se Caelle nic nestane, podle toho, co mi řekla, jsem si dokázala udělat o Zeiss jakous takous představu, která se mi příliš nelíbila. Ale alfa byla její matka, ublížila by matka vlastnímu vlčeti, když by provedlo něco, co by se jí nezamlouvalo? Obvykle snad ne. Ale s tím jsem stejně nemohla nic udělat. To nejlepší, co jsem teď mohla udělat bylo vrátit se domů a pohlídat... mazlíčka. Jak se jmenuje? Otázala jsem se sama sebe v duchu a dostala odpověď. Antares. Což mi připomnělo, že bych mohla pojmenovat i své nové kamarády. Věnovala jsem krátký pohled svému hřbetu. "Ryk a... Toeibe." Oznámila jsem jim s úsměvem.

PS
Exoticky zní fajn. Alespoň to není jako každá běžná magie. Spousta vlků ovládá oheň, nebo vodu, ale takové umění elixírů a lektvarů, to se jen tak nevidí. Probíral jsem si v duchu. Pak tady byly další netypické magie, ale závisející na kyselině, démonech nebo temnotě, jako by snad nemohl temnou magii ovládat i světlý vlk. Ale o magii lektvarů jsem ještě neslyšel, že by ji někdo měl. "Hm? Jo, to zní." Se zájeme jsem sledoval, jak jí kapsličku, když se zakuckala. No čekali byste snad, že vám něco z toho přistane na ksichtě? NE. "Á-ale fůj." Otřepak jsem se, a tlapkou si otíral obličej.

PS
Ještě jsem párkrát naprázdno zakašlala, abych se ujistila, že už nemám co na vlka kašlat... teda... co kašlat a jen jsem se omluvně usmála a snažila se nevypadat škodolibě, protože jestli mám být upřímná, fakt mě to pobavilo. "Jej, promiň...", snažila jsem se nevyprsknout smíchy a znít, jakože mě to fakt mrzí, ale prostě to nešlo a já se začala smát jako osel křížený s kachnou. Normálně mi ze slepoučkých oček tekly slzy, jak jsem se smála. Snad to nevezme zle, ale je to fakt vtipný!

Občas se kousla do jazyku, jak jí magie lehce vyklouzla z tlapky a to mělo za následek ranky na polštářcích od tlap. Od předních naštěstí moc ne, ale na těch zadních to bylo znát. Ne hodně, ale šlo poznat že se občas řízla a proto některé křišťálové plochy byly lehce zašpiněny tmavou krví vlčice. Nevěděla jak dlouho ještě zvládne používat magii, proto se na chvíli vrhla spíše broušení vrchních stěn balvanů, aby se po nich nedalo chodit. Občas se na momentík zastavila aby pomocí magie si kapku uklidnila a zahojila ranky na tlapách. Po chvíli opět pokračovala v opracovávání balvanů. Totiž tohle jí spíše připadala jako otrocká práce, ale radši na to v mysli nepřiváděla svoje názory, jelikož v této smečce není pomalu soukromí když je u vás delta či Alfa. Povzdychla si a opět lehce zapojila svou magii, aby místa mezi kameny, kam se dalo šlápnout, vyplnila ostrými krystaly jenž se dokážou zarýt i pěkně hluboko, když je někdo nepozorný.

//Poprosím všetkých vlkov aby sa dostavili do tábora Zeiss, nakoľko PS je už dokončený!
Naiome bola spokojná so všetkými, ktorých videla pracovať. A tí, ktorí nie dostanú to, čo si zaslúžia, keďže všetkých pozorne sledovala a dokonca aj jej havran, ktorému isto nič neuniklo. 
Prišla k nej Northie, ktorá začala rozprávať o jej labe. "Áno cítim to, pozrieme sa na to bližšie v Tábore, zatiaľ by bolo dobré zohnať mi liečiteľa." odpovedala pomerne pokojne. Mala dobrú náladu z dobre vykonanej práce jej členov. Hlboko zavyla na celé územie, aby dala signál, že tu už skončili a môže sa ísť do Tábora. Dala sa do rýchlejšieho poklusku. Cítila, že s jej labou niečo je ale našťastie nebolo to presne na jej nášlapnej ploche. Nechcela s tým však bežať pokiaľ zatiaľ nevedela čo to je. Dokluskala k táboru a za ňou dotrielila zadýchaná Asmia. Ľahla si na suchú pôdu a čakala na Manyaka. Pribehol aj Acheron, ktorý sa zjavil ako nič. Ľahol si pod "jeho" strom, kde zvykol celý čas prespať. Naiome vošla do nory, kde spala Nareime a hlbšie v nore zazrela Remontha. Samozrejme nehybného a presne takého ako keď odchádzala. Zúžili sa jej zrenice a pootvorila jemne jej tlamu z ktorej vyšla čierna para. Obalila jeho telíčko a navždy zmizol. Para sa vyparila akoby nikdy neexistoval. Otočila sa k Nareime a olízala jej stred čela. Neboli dlho preč, ale Remington nikde. Nechala ju preto spať ďalej v nore a Naiome znova vyšla von rozhodnutá už ju s nikým nenechať samú. Sadla si vedľa nory a čakala na ostatných členov svorky aby si prišli oddýchnuť. Potravy bolo dosť z lovu, vody tiež a jaskýň bolo dostatok. Presmyk bol už nadobro uzavrený a živá duša už cezeň neprejde. A to bolo hlavné. Zeiss postupne rozkvitalo a posúvalo sa vpred. Vlci si prácou trénovali zručnosti a vydávali určitú telesnú aktivitu. Do Naiominých myšlienok sa dostala aj Easy, vlčka, ktorej dala skúšku. Mienila na ňu počkať. Tristan a Northie zháňali liečiteľa. Chcela nechať všetkým deň až dva voľna aby znova nadobudli na silách. Všimla si aj Cäelle, vyzerala, že má niečo na srdci ale hlavne bola cítiť až po päty vzduchom z hraníc a možno aj neznámym pachom. Naiome to však nevyviedlo z miery. Pri nej už nie. Musela spraviť krok na ktorý Cäelle stále nepriamo a možno aj nechcene tlačila. Avšak, až každý Zeissan do Tábora príde. Presne tak, ako to mal Fantomas. Cäelle bude mať rovnaké podmienky ako on a nemienila robiť rozdiely. Toto momentálne však vyvetrala z hlavy. Na prvom mieste boli Naiominé ešte dôležitejšie jej povinnosti. Na všetkých čakala a premietala si v hlave, kto naozaj pracoval a kto nie. Komu zvýši post a komu zatiaľ ešte nie.  Kto sa dostane do svorky a kto nie. Nebolo to úplne jednoduché. Uši dala k zátylku a vypla jej bielu náprsenku. Čakala...

Seděla jsem a s klidným výrazem sledovala, jak se tábor začal pomalu plnit vlky. Naiome prošla kolem mně a zmizela v doupěti. Kulhala. "Mizuri Saluber je nadaný léčitel ", řekla jsem když vyšla ven. Chtěla jsem mu tímto splatit svůj dluh. Nerada jsem byla něco dlužná.

PS - Tábor

Tu bola práca hotová a bolo načase ísť preč. Rozbehol som sa a vyletel do vzduchu. Chvílu som kružil nad priesmikom, ako hliadka. A nakoniec som sa vibral smerom k táboru. Chvílu som letel, a o nedlho som videl tábor. V tom ma začali nápádať myšlienky o uktití, a ochrane tábora. Zletel som na kraj tábora, a začal si ho velice dobre prezerať. Máme chránené hranice. Ale nie tábor. Ovládam predsa reťaze a využijem ich aspoň. Ako prvé by som mohol do tých stromov okolo nášho tábora dať jednu velkú reťa. Áno, Keď opevním tábor, snád si u Alfi spravim lepšiu mienku. Behali my myšlienky. A nakoniec som zasa vyletel trochu do výšky tak aby som mohol žačal tvoriť môj plán. Keď som bol pri tom strome začal som reťaou prerážať strom, až som ho prerazil skrz. A tak som to ešte urobil s jedným než my došli sily. Reťaze som v tých stromoch nechal. Zletel dole a začal odichovať.