Příběh vyhnané smečky Zeiss II.

PS
,,Vau. Prostě...Vau." Uchechtla se s udiveným výrazem na kterým pohrávala lehká pobavenost, jako by to v sobě jenom držela a ti dva vlci před ní byli pro ni jenom malá zábavná vlčata. ,,Takže sekta. Už jsem v jedné sektě byla, žrali vlastní lejna. Hnus." Vyplázla znechuceně jazyk a rovnou si i olízla suchý čenich.
Poté si poskočila a přikývla sebevědomě ,,a dávej pozor Žluťáku, já nejsem žádné ukňučené štěně. Bývala jsem to nejděsivější stvoření na jih od Varšavy." Pozvedla hlavu pyšně se smíchem a "hrozivě" přitom dupla, jako by se snažila opravdu v dvojici probudit nějaký strach. ,,Dokonce podle mě i natočili film, ha." Vybavila si matně slova jejích páníčků a to co si jednou pouštěli v televizi, možná nevěděla kdy přestat a neuměla se poučit ze svých chyb, ale paměť měla fakt dobrou.
Už očekávala že tedy konečně vyjdou a začne pořádná akce, když v tom vlk promluvil a jí to samozřejmě nedalo se nevyjádřit.
,,A není to nuda, dávat si furt pozor a ohlížet se? Hm? Jseš hrozně upjatý kámo. Takhle ji neklofneš." Zavrtěla hlavou káravě, kdyby byla k němu blíž možná by mu i darovala své oblíbené šťouchnutí, připadala si vždycky hrozně nad věcí když mohla do někoho takhle chytře strčit.
,,No už aby to bylo. Ukážu se ji v celé své ničivě temné kráse, heh." Naschvál zavrtěla hlavou div pár slin nedopadlo i na někoho z dvojice a poté na jekot té vlčice se vydala vzhůru spokojeným krokem. ,,Bacha ať si nevykřičíš hlasivky." Zasmála se a škrábala se vzhůru po kamenech, v téhle fušce ji zarazilo až tělo které proběhlo kolem a skončilo rozpláclé na zemi. Vykoukla zpoza šutru a naklonila hlavu trochu na stranu, jako by šlo o nový druh. ,,Znala jsi ji Plevelatko?" Optala se s nadzvedlým obočím a uvnitř zapřemýšlela nad tím proč asi vlčice právě tohle udělala. Patřila mezi ty co sebevraždu nijak neodsuzovali, naopak se ji to mnohdy zdálo jako nejlepší řešení a nějaké řeči o tom že dotyčný půjde do pekla ji ježily srst na zádech.
Naštěstí její maličkost už doopravdy prošla ale mnoha místy a tak ji tenhle jeden pád uvnitř nijak moc neranil, naučila se starat jenom o sebe.

Tábor
Užívala jsem si toho, že jsem měla zadek připlácnutý k zemi a nemusela jsem zatím nic dělat, ale už mě to nudilo, neustálé hádky, pak zase nějaké mise a nakonec ještě Ragnarok, kterej si přišel šplhnout! To prostě nemůže jít oxidovat jinam? Třeba se utopit v jezeře nebo tak... Přemýšlela jsem znuděně, fakt mě to přestávalo bavit. A to jsem měla jen jednu blbost, která nebude moc náročná k řešení, nedivila bych se, kdyby se mi to zahlodlo někde do mozku a už bych to nevyhrabala! Vždyť už tu na to čekám dobu, kdyby sem aspoň nelezli nepřipravení haranti, který nejsou ani temní a často ani nemaj ponětí o tom, co se tady vůbec děje! Sakra, já mám jen malou prosbičku, pidiproblémek, to to Alfa nemůže jen teď rychle vyřešit? Ne, protože jsou prostě důležitější věci, než moje problémky, možná by bylo lepší vyslechnout toho ufouna vedle mě, kterej byl tak znuděnej, že se chvilku překřikoval s tím pajdalem. Jistě měl na srdci něco lepšího, něco o těch kůlech nebo co... Achjo!

Otevřela své tyrkysově modré oči a zvedla hlavu ze země. ,,Zase Tábor..." pomyslela si a vyhoupla se na tlapy. ,,Měla bych požádat o zkoušku, nevím jak dlouho mě tady Naiome bez zkoušky nechá." Docela jí začínalo žrát jak dlouho vždy spí. Je pár dní vzhůru a pak zase usne. Možná to bylo proto, že stejně byla "navíc" tady ve smečce. Jediný kdo se o ní zajímal byla Naiome, a to bylo jen občas, jelikož řešila smečku a věci okolo ní. V koutku duše jí žral fakt že je teď vlastně úplně sama. Otec je opustil, bratr mrtvý, o starších sourozencích neslyšela ani slovo... Rozhlédla se po Táboře, chtěla najít Alfu, aby mohla požádat o zkoušku do smečky. Nasadila chladný pohled a vydala se vstříc Táboru.

Se zájmem se zadíval na tělo mrtvé vlčice. Vypadalo jako loutka, jako nějaká nepovedená woodoo panenka, které se již nikdo nehodlal dotýkat. Mlčenlivá, mrtvá, nehybná a pokroucená. Naberius ji neznal a byla mu úplně lhostejná. Byli jen tři vlci, kteří mu lhostejní nebyli. Nebo ne alespoň tak úplně, i když už si zvykl, že je vůbec nevídá. Netušil, kde jsou, ani jestli žijí, no, hledat je nehodlal. "Sekta? Co je to, nějaká skupina vzbouřenců? No, možná, ale to už je minulost. Zeiss je smečka, má vše, co smečka potřebuje a dokonce i uvědomění ostatních smeček. Nikdo z nich nepochybuje, že Zeiss není hrozba." Pronesl, vědom si toho, že tomu je skutečně tak. Protože kdyby byla Zeiss jenom nějaká sekta, nikdo ze smeček by je nebral vážně, ale tak tomu není. Berou je vážně. "Pokoušíš se o urážku? Hov.a opravdu nežereme, i když, Omegy by mohli." Znělo to jako zajímavý trest pro porušení pravidel. Nicméně on sám nic takového dělat nehodlal. "Fakt jo? No to je možná, ale tady nejsi u té své Varšavy. Ať už to je kdekoliv." Jejím dalším slovům příliš nerozumněl. Neměl tušení o tom, co je film. A ani mu to nepřišlo nijak zajímavé a víjmečné. "Víš, že ani ne? Naopak, je zábava narazit na novou hračku." Odpověděl na otázku ohledně ostražitosti.
"Jasně, jdeme." Na ta slova své společnice jsem se rozešel směrem k táboru. "Skvělé, když budeš mít štěstí, třeba ti dovolí zůstat tady." A nebo taky ne a ona se vypakuje i s tou svou volnou kůží a uslintanou tlamou. Není jí to samotné nepříjemné? Kdo by stál o to, aby mu z koutků tlamy tekly provázky slin. Nebo si tím snad značkuje cestu? Pomyslil si.
Přidal do kroku, už chtěl mít tuhle starost z krku. Tempo, udržoval na vyšší rychlé chůzi, takže nebylo ani příliš překvapivé, když se před nimi objevil tábor tak rychle.

Tábor
,,Něco takového." Přikývla zamyšleně na Naberiovu otázku a poté se ušklíbla. ,,I ze sekt jde strach. A vůbec, když z vás jde takový respekt a nikdo se sem neodváží, proč jste tak zabarikádovaný?" Zeptala se zvědavě, ne snad že by si chtěla nějak rejpnout, jenom jí to zajímalo.
,,Nepokouším, jenom se dělím o zážitky. Omegy?" Kopla do kamene který ihned začal padat dolů k zemi ze skal s dalšími co nabral cestou. Chvíli zaujatě hleděla na jeho dráhu a sama si přitom představovala jak bolestivé by její toho šutru následování bylo. 
,,Právě teď jsem víc volná jak ty, jaký to je pocit? Základní vlčí rys rozdrcen v prachu." Pohodila hlavou po jeho řeči o hračce a trochu se zamračila. Ačkoliv byla zábava pozorovat je a uvažovat nad tou jejich pochroumanou psychikou, něco v ní smutně hlodalo a neustále ji připomínalo jak moc ochočení svou Alfou zřejmě jsou.
,,Už se nemůžu dočkat až ji potkám. Jak bych ji měla říkat? Mocná...Ne! Nejmocnější! Nebo snad něco s temnotou? Nejtemnější? Nejste náhodou satanisti?" Rozjela zase nové téma během té rychlé chůze a přitom hlavu otáčela do všech stran, netušila jak dlouho tu zůstane a tak si toho chtěla zapamovat co nejvíce.
,,Nechci to nijak pokazit, bude to poprvé co se potkám s diktátorem."  Uculila se spokojeně jako by si plnila svůj velký sen, což byla i z části pravda. A když zahlédla jak se Plevelatka přiblížila k Žluťákovi, její úsměv se jenom zvětšil. Však na tom ještě zapracuju, hrdličky. Muhehe.
Úsměv schovala jakmile vešla do tábora, kde se to vlky jenom hemžilo. Bylo docela zklamání že bylo dost z nich tmavě zbarvených její teorie se totiž v tom případě ihned zničila a již nedávala smysl. Vždy považovala brání tmavé srsti u zvířat jako znak temna dost rasisticky, nezdálo se ji to zkrátka normální jak všude cpali černé příšery lačnící po čerstvé krvi, teď když tu ale stála, zjistila že na tom nejspíše něco i bude.
Nasadila vážný výraz a následovala Plevelatku až k zmíněné Alfě, pozorně si ji prohlédla a když dorazila k obličeji, chtě nechtě v ní vzplanula malá jiskra strachu.

/Ďakujem za trpezlivosť, mám plno školy. Rhaerin teraz hrať nebude, tak ju preskočíme ^^ (pridať sa môže, kedy chce)
Tábor
V azurových očiach sa blýsklo zlo. Blýsklo sa tak rýchlo, ako samotná kosa Smrti. Podvihla labu z hrdla jednoočka. Očnými zubami zachytila srsť na Rharinom hrudníku. Podvihla ju a trhla hlavou do pravej strany. Pootvorila čeľusť aby telo vlčky odsotila na stranu. Zavrčala. Začínam byť netrpezlivá! - pomyslela si a nemienila si ďaľej jednoočko všímať. Bola však stále votrelcom s právami Omegy. Naiome si odfrkla. Mohla by poslúžiť ako hračka - pomyslela si. To bol dobrý nápad! Pootočila sa a zbadala pred ňou klaňajúceho sa Ragnaroka. Uši dala Naiome k zátylku. "Chcem aby si šiel na lov. Zajace postačia. Aspoň šesť. Určite nájdeš ich nory, nieje to zložité. Keď ich nalovíš, prídi sem." - dala Ragnarokovi úlohu. Švihla chvostom a olízala si tesáky. Poobzerala sa po Tábore a premýšľala, kto ju ešte potrebuje. Zbadala Gwen, ktorá nebola ďaleko od nej. Prečítala si jej myšlienky. Ráznym krokom k nej podišla a pozrela jej do očí. "Poď Gwen." - pozvala ju do jej nory. Spravila pár krokov a bola pri nej. Tma v jej nore obliala celý Naiomin kožuch, takže boli viditeľné len jej jasné oči. Posadila sa a čakala na Gwen. Osobné problémy vlkov chcela prebrať v súkromí a nie na verejnosti. Sedela vzpriamene, lopatky mala pri sebe a vypnutú bielu náprsenku. Presne tak, ako mala vo zvyku a každý jej hrdý postoj či sed poznal. Potom si však spomenula na Niru. Trsitan s Easy úlohu zvládnu. Potrebuje však ešte jedného lovca. Nira, choď a ulov dve srny. Potom ich prines ku mne. - poslala jej myšlienku. Jedla nebolo nikdy dosť a svorka sa rozrastala. Zásoby mali, odtiaľ si mohol brať každý. Naiome si však zo zásob nebrala, šla loviť vždy sama, aby svorku neoberala o jedlo. A bolo jedno či bola Alfa. Na jej území nebol nikto hladný okrem Omég. Ba aj tým sa čosi ušlo. Zhlboka sa nadýchla a vydýchla biely obláčik teplého vzduchu. Zúžili sa jej zrenice a sústredila sa len na Gwen. Potom bude riesiť ostatné veci.

Tábor
Když Alfa dala Ragnarokovi úkol, zašklebila jsem se na něj. Pak se obrátila ke mně, strnula jsem a především zpozorněla. Bylo mi jané, že si přečetla mé myšlenky, ale já už jsem taková, to mi nikdo nemůže vyčítat, ani já si to nevyčítám... Vlastně je mi to jedno. Každopádně jsem zamířila za Alfou, z níž jsem viděla jen její azurové oči. Na povrch jsem se tvářila lhostejně, ale celkem mi bušilo srdce, přecijen jsem teď byla s Alfou sama a slovo jsem měla já, jen já. "Já jsem jen chtěla říct. Jistě je Vám jasné, že očima nevidím... Ale vidím pomocí svých tlapek, což je pro mne výhoda ale pro jiné vlky a jejich soukromí ne, chápete. Kdykoli budou v doupěti a budou si chtít třeba pořídit mladý, tak pro to musej něco udělat a nestojej o to, aby to někdo viděl, páč je to přecijen soukromý. A já taky nestojim o to, abych to viděla ale bohužel nemohu omezit své 'zorné pole'...", vyklopila jsem ze sebe a nadechla se. Opravdu se jednalo o ne zrovna příjemnou věc. "Takže by se mi hodilo třeba doupě jako... Stranou... Ne přímo v táboře, ale ne někde daleko od něj.", navrhla jsem se skelným pohledem, v němž byla čirá prázdnota.

Čekala jsem až se situace v táboře rozhýbe. Čekala jsem na Easy a Tristana. Nakonec chvíli potom co dala Ragnarokovi úkol ulovit zajíce, a zavolala si Gwen se mi Temná královna ozvala v myšlenkách. Takže změna plánu. Jdu sólo. Což bylo pro mě super. Konečně jsem se nemusela zdržovat čekáním na ostatní. Sama jsem, byla vždy taková hbitější. Rozumím, má Alfo. Odpověděla jsem ji, doufajíc, že to slyšela. Otočila jsem se směrem pryč z tábora a odcházela. Šla jsem směrem, kterým jsem ještě nešla. Šla jsem celkem dlouho se snahou najít nějaký pach srny. Začíná zima, tudíž to bude trošku těžší. Když jsem však v Zeisském lese dovedla dvě srny, dokážu najít další dvě. To nebude problém. 
Po nějakém čase jsem došla k lesu. Lesu s takovou temnou auru. Líbil se mi. Vešla jsem do něj, doufajíc, že se kořist před predátory neschovává moc pečlivě. Šla jsem dlouho. Dlouho jsem chodila sem a tam a už jsem se snad začala v tom lese orientovat. Kolem jednoho stromu jsem však chodila furt dookola. Začala jsem na něm dělat rýhy. Až jich tam sedm, jsem se u něj zastavila a zamračila se. Nevěřím, že tu nic není. Dala jsem čenich až k zemi a snažila se najít i tu nejstarší stopu. I ta přece někam vede. Nakonec se mi povedlo, jeden pach, opravdu slabí a téměř smytý pach od deště, zachytit. Musela jsem se opravdu soustředit, abych ho neztratila. Šla jsem podle něj.
Když nepočítám výhýbaní se stromům, jsem šla furt rovně. Čím dál jsem šla, tím samozřejmě byl pach silnější. Byla jsem ráda za svůj čenich. Už jako vlče, jsem cítila starší pachy. Šla jsem pomalým krokem, abych případnou kořist nevyplašila..

Dávala jsem pozor na každý krok. Čím jsem byla blíž k oné kořisti, tím byl pach silnější. Na tváři jsem měla úšklebek. Už jsem nešla jen pomalu a nenašlapovala opatrně. Plížila jsem se. Pach srnky, byl opravdu silný. Byla jsem blízko. Opravdu blízko. Bylo jednoduché ji tady zmást, ale já se rozhodla aspoň u té jedné, pro tu jednodušší metodu. Uchechtala jsem se. Zavřela jsem oči a nechala postupovat stín, blíž k tomu jejímu. Když jsem oči otevřela, vlil se do  mě pocit zmatenosti. Srnka vůbec nevěděla, co se to vlastně děje. Z jakého důvodu strnula v takové plíživé poloze, jak jsem byla já. Začínala se ji zmocňovat panika. Šla jsem tak, až se srnka opřela zadkem o strom a tím pádem, já k ní mohla jít blíže. Když mě konečně spatřila zmocnil se ji i nemalý strach. Bála se. Měla důvod. Zachechtala jsem se. Cítila jsem úpadek energie z používání magie a proto jsem zrušila spojení a hned na to skočila po srně a drápy a zuby jsem pevně zaryla do jejího krčku. Po tlamě se mi rozlila její krev. Občas jsem škubla tak, jako bych  jí chtěla urvat maso za živa. Nakonec po asi pětiminutové snaze, mě shodit padla k zemi a vydechla naposledy. Tím skákáním jak moje drápy jezdili po jejím krčku a udělali ji spoustu hlubokých škrábanců, ztratila dost krve. 
Slezla jsem z jejího mrtvého těla a rozhlížela se. Jednu mám. Druhá chybí. Vzala jsem první úlovek za nohu a tahala ji. Chtěla jsem ji mít i při lovu druhé srnky neustále pod dohledem. Drak ví, kterej dravec, kromě vlků nepřezimují a rád by si mršinu vzal.

Tábor
,,Schovej si to zoo" Zavrčel Draco. Neměl moc v lásce tyhle mazlíčky, ikdyž sám jednoho měl. Ten šmejd je už asi dávno mrtvej. Zašklebil se na červenáčka. ,,Nemusiíš se hned rozčilovat, na to jsem tady expert já." Řekl temným hlasem. V jeho červených zářila nenávist k každýmu. Tahle nenávist mu dávala sílu. Přejel si jazykem po špičáku. Byl už zančně poničen. Mlaskl. On je snad vážně blbej, když nechci bojovat, tak to znamená že bojovat nechci.

Tábor 
Vypočula si Gwen. S takýmto problém sa Naiome ešte nestretla a to bola skúsenou Alfou. "Ako hovoríš, vidíš len pomocou láb. Pokiaľ teda nebudeš chodiť labami po stenách nory, tak to nebude vadiť, nie? Tak by si nemala nič vidieť. Okrem toho, vlci trávia spolu tieto chvíle väčšinou v noci. Možno budeš spať. Ale, ak ti to tak vadí, môžeš si osvojiť tamtú noru po starej bete, ktorá tu už nieje. Je trocha ďalej od ostatných nôr, avšak stále v Tábore." - odpovedala Naiome na problém Gwen a pootočila hlavu na stranu, či s tým súhlasí. Do ňufáka jej cez vchod do jaskyne vošiel neznámy pach. Podobný psiemu. Uši dala k zátylku a zamračila sa. Určite to musela cítiť aj Gwen. Naberius s Northie sem doviedli psa?! - zavrčala v myšlienkach. Pozrela potom na Gwen.

Tábor
Když mi Alfa odpovídala, jen jsem lehce zavrtěla hlavou. "Já vidím jakoby to, co je na zemi a tak... Kdybych lezla po stěnách nory, tak to vidím také, protože je propojena se zemí... Ale ano, ráda bych šla do doupěte někde trochu stranou od ostatních, děkuji za Váš čas, Alfo.", přitakala jsem. Pak jsem zavětřila. Páni, tady něco fakt páchne! A Alfa to teda jako určitě není! Začala jsem se plně soustředit na celé své "zorné pole" víc, než jindy, abych zjistila, co to tu tak smrdí.

Páni, to bude nějakej uslintanej pes! Pomyslela jsem si a teď už jsem se jen soustředila na Alfu. Pak jsem zvedla zadek a rozešla se k východu. Už asi ani nebylo co řešit a Alfa se teď musela postarat o to nový individum, co sem přišlo. A já se potřebovala postarat o to doupě.

Oprava prispevku
Tábor - TL

Akonáhle mi dala alfa úlohu uloviť zajace, tak som sa uklonil a pozrel po tábore. Vydel som Niru ako odchádza niekam. Ja som sa rozbehol a vyletel do oblakov. Krúži som nad našim územím, a vihladaval nejaké miesto. Nakoniec som sa nad lesom spustil k zemi a pristál som v strede lesa. Nasial pachy, a začal stopovať. Ani nie dlho a už som išiel po pár zajacoch. Pach sa mi zastavil pri starom suchom strome. Išiel so dookola okolo neho ale uvidel som len malú dieru. Odstúpil som od neho, a rozbehol sa. Celou silou som doňho vrazil, až sa ozvalo pukanie. A nakoniec, pád toho suchého stromu. Začal som na jeho mieste hrabať, a hľadal jej ich noru. Po chvíli som vihrabal jejich noru. Strčil som tam hlavu a snažil sa ich dostať. Cvakal som zubami a snažil sa nejakého dostať. Po chvíli som dokázal aspoň jedného chytiť za kúsok kozuchu. Vitiahol som ho von aby som ho zabil. Ale v tom ostatní dvaja vybehli, a utekali niekam. Toho čo som držal v zuboch som dal na zem, a pritlačil tlapou. Až potom som povolil stisk telami. Namieril som si to na jeho krk, a zákusok som ho. Rýchlo som si ho pripevnil na reťaze, a rozbehol za timi druhými. Mali veľký náskok, ale jejich stopy a pach ich prezradzal. Používal som aj trochu krídla aby som sa aspoň trochu urýchlil. Zrazu som ich uvidel. Bežali a mal som čo robiť aby som ich dostihol. Išiel som po jednom, a po chvíli som bol mu v pätách. Zahnal som ho dokuta kde ho bolo radosť zabiť. Nakoniec aj toho som si pripevnil o reťaze. Posledného som začal stopovať podľa pachu. Lebo som ho už nevidel. Smeroval som krížom krážom lesom. Dlho to trvalo než som ho našiel ako sa skovava. V strome. Mal výhodu že. Tá diera. Bola malá. Nevedel som sa k nemu dostať. Tak mi ostávalo si naňho počkať. Čo som aj spravil. Odišiel som odtiaľ. Ale iba na tak ďaleko aby som tam videl a rýchlo ho dostal. Dlho to trvalo. Ale nakoniec vyšiel, rozbehol sa preč, ale ja s mu bol po chvíli v pätách. A som aj tohoto po dlhšom čase naháňania dostal do pasce. Kde som už aj tretieho dorazil. Priviazal som ho k ostatným. A pomalim som sa vibral hľadať ďalších.

Tábor 
Ten vlk Tristan chtěl po Alfě, aby si mohl vzít pár vlků a zabezpečit hranice. Alfa Naiome vybrala mě a Niru a já jen souhlasně kývla. Práce jsem se nebála a ani Nira ne a snad ani ne tahle Delta. “Samozdřejmě,” znovu jsem rázně přikývla. “Přivést nebo zabít. Jak prosté a jednoduché,” napadlo mě při slovech o vetřelcích. Alfinin havran měl jít s námi a tak si usedl na Tristana. Brala jsem to tak, že je tady nejdéle, má vyšší Post a sám o to zabezpečení požádal a vedl nás, protože ho Alfa pověřila a věří mu. Byla jsem ráda, že můžu zase spolupracovat s Nirou. Nějaký vlk (Ragnarok) měl ulovit šest králíků a po chvíli zmizela i Nira. Nevěděla jsem kam, ale dostala asi jinou úlohu. “Tak jdeme?” Zeptala jsem se a netrpělivě přešlápla. Něco chtěl a pak si tu jen stál. Jako Delta u mě ztrácel respekt, když zdržoval.

Tábor
Naiome kývla na Gwen. Keď vyšli z jej nory ukázala Gwen, ktorým smerom sa jej nová nora nachádza. Aspoň ju nemusela stavať, iba ju dať doporiadku a zabývať sa v nej. Uši dala k zátylku a chvost jej tvoril jednu líniu s telom. Temná princezná prikráčala k Northie, Naberiovi a k uslintanému malému...psovi. Keď mladá Kappa začala rozprávať, azurovým pohľadom skĺzla na psieho votrelca. Akoby sa jej pozerala priamo do duše - možno tak sa dal charakterizovať Naiomin ostrý pohľad. Spozornela a pozrela na Northie, keď zmienila niečo o samovražde. Temne sa pousmiala. "Nie každý, to tu zvládne." - odpovedala ľahostajne. Olízala si pysk a znova pozrela na psa. "Tvoje meno, odkiaľ si a čo tu robíš." - tlmene zavrčala a podvihla horný pysk. Psov nenávidela celkovo, nie že by si to vyhradzovala len na jednom. A okrem toho, nenávidela ani ich pach, ktorý jej udieral do čuchových buniek. Čakala na odpoveď, ale... nemienila byť príliš trpezlivá.

Při slovech Naiome přikývl a očima letmo těkl ke dvojici vlčic. Ani jednu z nich neznal. Jakmile zaslechl zatřepotání křídel, tak se podíval na havrana, jehož temná křídla ho pošimrala na rameni. Na svého starého známého se spokojeně zazubil. "Starý brachu," prohodil k němu a pták ho vyčítavě klovl do ucha. Tristanovi uniklo tiché pobavené zavrčení a s mávnutím ocasem se odráčil ke svým prozatimním společnicím. Jedna z nich už pravděpodobně stihla zdechnout či něco podobného, poněvadž k jeho překvapení ho očekávala pouze jedna. Prohlédl si mladou uhlově černou vlčici se žhavými uhlíky místo oči a pozvedl lhostejně obočí. "A ty si kdo? Easy nebo ta... no, ta druhá?" zeptal se. Né, že by ho to nějak zvlášť zajímalo. Tak či tak by si určitě našel jiné oslovení, jak by ji mohl peskovat.

Tábor 
Alfa Naiome se věnovala té princezně lenosti Gwen soukromě a mě bylo lhostejné co řeší. Zaslechla jsem, že nějaká vlčka spáchala sebevraždu a dva členové smečky přivedli nějakýho psa. Neměla jsem psy ráda a sama jsem byla čistokrevnou vlčicí. A vlastně ta fena byla vetřelkyní, což tomu velmi pomohlo. Otočila jsem se opět na Tristana a čekala zda už konečně vyrazíme. Vypadal, že si s tím havranem rozumí a už se znají z dřívějška. Tristan měl měl tmavou srst se zelenými a červenými znaky, oranžovou ofinou a zelenýma očima. “Easy,” odpověděla jsem stroze. “Práce čeká,” poznamenám lehce netrpělivě.