Příběh smečky Ishimura I.

Jeho magie mě překvapila. " To je, ale zní to zajímavě. O takový magii jsem neslyšela. Každý pořád říká něco o elementech. Já nevím pod co spadá moje magie, ale jednou se to určitě dozvím." Pousmála jsem se při těch slovech. Při zvuku zakřupání jsem se jen ušklíbla. "Kirigakure a Stříbrný fénix?" Zeptala jsem se a nevědomky jsem máchla ocasem. Já jsem nikdy nebyla ve Stříbrným fénixovi. A o té smečce vím jen díky Zhie. Projede mi hlavou myšlenka o smečce jménem Stříbrný fénix.

Elementy...voda, oheň, vzduch a země. Tyto elementy, jedny z nejsilnějších a nejstarších ovládají i vlci? To by se měli mít na pozoru. Napadlo Sanita.,, Určitě vlci s magií vody, vzduchu, ohně a země by se měli hlídat. Znám typy vlků, kteří tyto magie vyhledávají a tvoří si vlastní zbírku magii." pověděl tajuplně. Tím pádem bych se měl mít na pozoru i já. Já a Zakuro jsme jediní vlastníci Móshù.řekl hlásek v hlavě. Poslední věta Sanita donutila se zamyslet. ,, Ještě myslím že je zde jedna. Vyhnanecká." jeho slova byly směřována jen k Hexy, přeci nikdo nemusí vědět co je Sanito zač.

Tábor
Elementy. Vodu bych nechtěla mít. Vzduch nemám a ani oheň, ale mám vibrace. Vidím pomocí pacek, pomocí země. Možná mohu zkusit někdy ovládat zemi. To by možná šlo. Přemýšlela jsem nad magií elementů. "Moje babička má magii ohně, ale neptala jsem se moc jiných vlků na magie." Přiznala jsem ještě trochu zamyšleně. Při jeho dalších slovech jsem přikývla. "Ano taky jsem oni slyšela. Jmenuje se prý Zeiss, ale vím jen, že je to jak říkáš smečka vyhnanců." Pověděla jsem klidně k Sanitovi.

,,Oheň jo? Hm... Zvláštní... No nemusíš se ptát, stačí vlka natolik vyprovokovat aby použil magii a hned víš. Ale celkem je dobrá telepatie, čtení myšlenek a tak."

Řeka Wolf ->Hranice

Vytřeštěnýma očima jsem se rozhlížela kolem sebe a nervózně se hryzala do jazyka. Byla noc a já stále byla u té řeky. Sama. Potlačila jsem vyděšený výkřik, který se mi snažil vydrat z úst a přistoupila jsem blíže k zamrzlé vodě. Snažila jsem se najít nějakou díru, kterou bych se mohla najít. Nakonec se mi opravdu poštěstilo a já si všimla drobné skuliny v ledu. Opatrně jsem se sklonila a trochu se napila. Poté jsem se zase narovnala a pokoušela se uklidnit. Při nejhorším tě něco zabije, neboj, Yiko, neboj, utěšovala jsem sama sebe. ,,Přesně tak, neboj!" uslyšela jsem, jak mi někdo odpovídá. Vyděšeně jsem se začala rozhlížet kolem sebe. ,,Kde jste kdo?!" vykřikla jsem do ticha. ,,Klid, klid. Jsem tvůj patron, mě neuvidíš. Jsem tvá součást, tvé vnitřní já." Zamračila jsem se a zavrtěla hlavou. To se mi jen zdálo, jen se mi to zdálo. Poté jsem se donutila jít pryč. Nepřemýšlej o tom, nepřemýšlej o tom... Brzy jsem došla k hranicím. Tam jsem se posadila a začala se rozhlížet kolem sebe. Netušila jsem, proč jsem šla právě sem, hlavně když jsem si uvědomila, že jsem původně chtěla jít do tábora. Když jsem se podívala na své levo, uviděla jsem čísi siluetu. Pomoc. Rychle jsem si lehla na zem a přitiskla se k ní a doufala, že si mě dotyčný nevšimne.

VINTEREN

Tábor → LNS

Zavrčel a vztekle mávl křídly. Napjala se jako dvě obrovské plachty a několika mávnutími se dostal vysoko na oblohu. Opatrně, aby ho vítr neunesl pryč, se nesl vzduchem. Začal klesat nad lesem. Dosedl na menší palouček a zavětřil. Veverčí rodinka. Menší stádo srn. Právě nalevo od tohoto stáda ucítil osamělý pach. Kolouch. Přitiskl křídla k tělu a rozběhl se. Po chvíli rychlého klusu, kdy kolem něj byly stromy jen hnědé šmouhy, zahlédl to malé. Muselo se narodit na podzim. Bylo vychrtlé a nožky měl jak proutí z vrby. Nebo alespoň tak nějak. Připlížil se ke ztracenému mláděti, ale místo toho, aby o něm skočil a rychle to skoncoval, vyštěkl, kolouch sebou trhl a vystartoval do lesa - Vinteren za ním. Chtěl ho uhnat, uhnat ho k smrti! V očích se mu nebezpečně blýskalo, sliby jen tak tak udržoval v tlamě. Těšil se, až mu po ní bude stékat krev. Běžel dál a dál, tak, aby se držel takové dva metry za kolouchem. Ten brzy začal klopýtat a zpomalovat. V očích mu zajiskřilo hladem. Šílenstvím. Temnotou. Pak kolouch zakopl, to už za ním Vinteren poskakoval jako vlče, aby udržel dvoumetrový rozestup, a upadl. Nezvedl se však a zůstal ležet. Vinter se zastavil a temné zašklebil. Na tváři mu hrál letmý úsměv. ,,Tady už někdo nemůže," zachechtal se spolu s patronem. Kolouchovi šls od huby pěna - byl dočista uhnaný. Byl uhnaný k smrti. Vinter k němu došel a přisál se mu k boku jako upír. Začal srkat jeho krev zaživa. Byl živý, avšak umíral. Vinteren mu ale nehodlal dopřát rychlou smrt. ,,Jsi můj, takže si s tebou můžu dělat, co chci." Krev Vinterovi stékala po tlamě a brzy měl bílou náprsenku rudou.

Hranice

Všiml si mě, proletělo mi hlavou, když na mě dotyčný zavolal. Ovšem neposlechla jsem ho a přitiskla se k zemi ještě víc, jako by mi to snad mohlo nějakým způsobem pomoci. Připadalo mi, že srdce mi bije až kdesi v krku. Zavřela jsem oči a doufala, že ke mně dotyčný nepůjde a nepokusí se mě hned připravit o život. ,,A kdyby jo, já tě zachráním!" ozval se najednou zase ten jakýsi cizí hlas.

//Upozorňuji, že Yiko je doopravdy vysoká a mohutná, v kohoutku má kolem 90 cm :'DD A level magie deset, so...

Hranice

To oslovení mě naštvalo, hlavně, když jsem si uvědomila, že rozhodně nejsem menší než vlk, který na mě křičel. Neohrabaně jsem se tedy vysoukala na nohy a s vrčením se rozešla k cizinci. Nahrbila jsem se a cenila zuby. Uši jsem měla přitisklé k hlavě, oči přimhouřené. ,,Takhle... mi říkat nebudeš!" procedila jsem mezi zuby a hleděla vlkovi do očí. V tom tichem prosvištěly pořádně ostré a obroušené kameny, bylo jich celkem jedenáct. Každý letěl z jiného směru, avšak všechny měly společný cíl: toho vlka. Věřila jsem tomu, že minimálně jeden ho logicky musí zasáhnout, jelikož bylo teoreticky vzato nemožné se všem vyhnout.

"Ano oheň." Potvrdila jsem. "Nechci vlky vyprovokovávat. " Namítnu klidně. "Jo to musí být užitečná magie. Čtení myšlenek..."  Usmála jsem se na Sanita. "Klidně." Přikývla jsem, ale znělo to dosti výmluvně, ale na tom nezáleželo.  "Ale kam? Já to tu vůbec neznám. Znám trochu jen Kirigakure." Přiznala jsem a vstala jsem ze studené země. "Jdeme? " Zazubila jsem se na Sanita vesele.

Hranice

Přimhouřila jsem oči a přestala vrčet. ,,K#téne," zachrčela jsem a myslela to vážně, ne jen ze srandy, jako když jsem byla mladší a neustále tímto slovem nadávala snad všem svým přátelům. ,,A kdo říká že se stresuju, hmpf?!" Ty hnusnej, mudlovskej š#ejde, dodala jsem v duchu. Tu větu jsem slyšela v jednom z lidských filmů, které se mi docela zamlouvaly. Nad tou myšlenkou jsem se uculila.

Hranice

,,Neříkaj ti blesku?" nadhodila jsem a nespouštěla ho z očí. ,,Co tu vůbec děláš, hmpf?!" Vůbec mi nebyl sympatický. Můj pohled sjel k jeho končetinám a já si až v tom momentě uvědomila, že mu chybí pravá přední noha. Nechutný. A celkově... sic to bylo v té tmě špatně vidět, ale i tak mým očím neunikly četné jizvy, které mu pokrývaly snad celé jeho tělo. Tak to je ještě nechutnější. Ale já neměla co říkat, sama jsem dost jizev vlastnila, ale měla jsem to štěstí, že většinu z nich pokryla srst.

Nakonec polevila ve své zběsilé chůzí. Nacházeli se na hranicích její rodné smečky a smečky ve které žila Maysie. ,,Kdo je Lia? Kamarádka?"poptala se Maysie a koukla na ní starostlivě. ,,A jak se jmenuje tvůj partner?" zaujatě prohlížela May od hlavy až ke špičce ocasu.,,Jak ti můžu pomocť?" zeptala se vlčice a dohopsala k ní. Budu ti pomáhat, se vším May. I s těmi vlčata. naučím se lovit a budu ti pomáhat. slíbila v hlavě. Najednou spatřila něco zlatého (náušnice) vzala si to do tlapky. ,,Čo to je?" zeptala se sama sebe a připla si to na ucho. Naráz uslyšela spoustu slov a druhů. Zatřihala uchem. Další zvláštní věc byli jakési návleky (soví ponožky) ty si navlékla na tlapky. Jako kdyby její kroky zmizeli. Připadala si jako vzduch. ,,Oh...To je super!" křikla.

Hranice
Uprostřed temného močálu se na černém stromě krčili dva vlci. Kasta nepřítomně civěl do dáli a Quita roztržitě hladila svého krokodýla. Nakonec to byla právě ta vlčice, která prolomila ticho. "Chybí mi." Tak krátké prohlášení a přesto se v jejích slovech skrývalo tolik citu a lásky. Kasta ji objal a olíznul ji na tvář. "Však on bude v pohodě. Uvidíš, vrátí se." Pokusil se jí utišit. Faktem bylo, že mu při vzpomínce na jeho bratra vstupovaly slzy do očí. "Už je to měsíc, co odešel. Myslíš, že už se někde zabydlel a našel si smečku?" zeptala se vlčice se smutným úsměvem. "Určitě." zazubil se vlk a střihnul ušima.
S mohutným nádechem jsem se probudil. Chvíli jsem se rozkoukával a až teď jsem si uvědomil, že mi z očí tečou slzy. Měsíc...takže přesně tohle se teď dělo na míle daleko od místa, kde jsem teď. Hlavně, že jsou oba v pořádku. Pak jsem si uvědomil význam jejich slov. Oni si myslí, že už jsem se usadil a jsem ve smečce?! Uh, to se musí napravit, jinak bych si to neodpustil. Pokusil jsem se postavit na nohy, ale s heknutím jsem se svezl zpět na zem. Byl jsem neskutečně zesláblý. Zatracená magie, teď mě tady něco sežere a žádná smečka nebude.