Příběh smečky Kirigakure III.

Tábor
Pohledem zavadila o Riana, který k ní přistoupil. "Jíst.", to bylo to jediné, co ze sebe dokázala vypravit, malá krysa jí dala energii na cestu, ale víc ne, potřebovala trošku víc a doufala, že jí rodina pomůže, něco dá, že, když už je matka Alfou, jak zaslechla, máme ve smečce nějaké zásoby, ze kterých by mohla něco dostat. Jen tam bezvládně ležela a snažila se ze sebe vydat známku potěšení z toho, že matka a zřejmě i otec jsou Alfy Kirigakure. Konečně mohla být aspoň trochu vážená, přecije, kdo by chtěl ublížit dceři Alfy, že? Každý normální člen by si to nejdřív pořádně rozmyslel! Nyní ovšem její myšlenky obíhaly kolem jídla. Měla hlad a před očima jí blikalo.

,,Fajn, fajn, niečo ti zoženiem." povedal som a vydal sa do lesa. Prišlo mi to aj docela vhod lebo pri love som si vždy prečistil hlavu. Pokúšal som sa zachytiť pach nejakého zvieraťa. A napokon ozaj! Vydal som sa za pachom, až na malú čistinku. Pásol sa tam vypasený bažant. Bingo! pomyslel som si a prikrčil sa. Pomaličky som sa k nemu približoval a napokon som po ňom skočil. Pokúsil sa vzlietnuť, no ja som ho svojou labou uzemnil. Potom mu už stačilo iba prehryznúť tepnu a ta dá, bažant je na stole. Schmatol som ho do zubov a vliekol ho smerom do tábora. Položil som ho pred Alweenu a sadol si. ,Papanie pre našu princezničku." povedal som medovým hlasom.

Tábor
Chtěla říct Rianovi aspoň "díky", ale už se na nic nezmohla a on byl hned ten tam. Chvíli jen ležela a stále dýchala, aby se uržela při vědomí, protože ji vyčerpávalo opravdu všechno. Oh... Je mi horko a zima najednou, co to kruci je?! Odhodlala se pomalu vstát a posadit se. Povedlo se, ale děsně se jí motala hlava. "Éh...", vydechla omámeně, hlava jí třeštila, motala se jí a všechno bylo rozmazané. Dokonce i ta silueta támhle-Rian! Jakmile před ní položil jídlo, zakousla se do něj, aniž by si pořádně prohlédla, co jí to vlastně přinesl. Hned, jak v sobě měla aspoň kousek, zašeptala chraplavě: "Děku-ju..!" Na zbytek jídla se vrhla s neskrývaným hladem. Pak zahlédla matku a jejího patrona, jak jí vleče maso. "Matko! Oranžou-matčin patrone, děkuju moc...", téměř se rozbrečela štěstím, když matku zahlédla, dlouho ji neviděla. Hned se na všechno to jídlo vrhla a v myšlenkách jim líbala nohy. Když dojedla, cítila se mnohem lépe, ale stejně byla trošku unavená. "Slyšela jsem, že jsi teď Alfa. Gratuluji.", řekla s úsměvem matce. Moc dobře věděla, že jako dospělá bude muset splnit zkoušku, aby se do smečky dostala. Nikam jinam nechtěla, protože se bála, že by mohla narazit na švestkoidní borůvku - Niru a to by nedopadlo dobře. Potřebuji si odpočinout, ale chci, abys věděla, že budu v této smečce a nehodlám jít jinam. Pomylela si. Věděla, že matka dokáže číst myšlenky.

,,Nemáš za čo prinzezná." usmial som sa. Neviem prečo ale bavilo ma oslovovať ju tak. Potom som pohľad obrátil k mame. Uvedomil som si, že ešte nezareagovala na moju myšlienku. ,,Mami a čo ak chcem ostať v svorke? Lebo napríklad Easy musela,
aby mohla byť vo svorke, splniť úlohu... To je tak len v Zeiss alebo aj tu?" opýtal som sa jej.

Pozorne som ju počúval a docela tomu chápal. ,,Aha... Tak mi daj skúšku." zaškeril som sa. Mával som chvostom zo strany na stranu a dúfal, že skúšku už budem mať za sebou. Chcel som čím skôr patriť do svorky a stať sa Kappou a zároveň synom Alfy. Bol som na to veľmi hrdý. Už som si nepripadal ako obyčajný vlk ale ako vlk, ktorý je predsa len niečím výnimočný.

Tábor
Když už byla napěchovaná jídlem, hodlala si tedy odpočinout, jak jí poradila matka. Kývla a lehla si. Vánek jí čechral bělostnou srst. Dobře, nezkamu tě, matko. Pomyslela si a snažila se usnout. V tomhle podzimním vánku to ani nebylo nic těžkého.

Probíhala lesem, byla tma a všude kolem blýskalo a bylo slyšet hřmění. To všechno dokonale doplňovaly kapky deště smáčející její bělostný kožíšek. Uháněla, co jí síly stačily, aby našla úkryt, kličkovala mezi stromy, ale náhle zakopla o kořen a její srst se zašpinila od bláta. "Tfuj.", vykníkla zhnuseně. Pomalu se začala zvedat, rozhlédla se a uviděla rudé oči, jež ji pozorovaly z nedalekého křoví. Strnula v pohybu. Oči se začaly přibližovat a v náhlém záblesku se dala spatřit silueta vlka s promočenou modrou srstí a škrábancem přes jedno z očí, jak se tak silueta přibližovala, na jedné z jejích předních tlap zachrastil řetěz. "Ale nazdar.", promluvila. Allweena ten hlas znala až moc dobře. Pak se nad ni vlčice postavila, zvedla tlapu s okovy a šlehla Allweenu do tváře. Cítila, jak jí po tváři stéká cosi lepkavého a mazlavého. Tmavý les naplnil bolestný výkřik.



S křikem se probrala, měla zúžené zorničky, uši stažené k hlavě a doširoka rozevřenou tlamu, jak zrychleně dýchala. Splním zkoušku a ji už třeba nikdy nepotkám! Pomyslela si, stále ještě v šoku. Ten šok ji zároveň nabil energií, kterou ze sebe musela dostat. Vyšvihla se na nohy a rozeběhla se k matce a Rianovi, který už žádal o zkoušku. Vypadal celkem potěšeně. "Také už mohu.", řekla jsem s vážným výrazem a hrdě jsem vypla hruď, ale v mých očích se stále ještě zračila nervozita ze snu.

Tabor

"Som v poriadku pane" odpoviem ked sa ma opyta. Potom si vypocujem oznam. *CO?! Preco nezvololi varga? A preco zvolili vlcicu?! Preco nikde nemaju rozum a volia vlcice...* stazujem sa sam pre seba v hlave. Podidem ku Vargovi a tak ABY TO POCUL LEN ON!!! mu zasepkam. "Pre mna budete vodca vzdy vy" a uklonim sa. Hovoril som pravdu. Pre mna bude pan vzdy Varg. Novu alfu budem posluchat len preto ze je to alfa.

Uvidel som ďalšieho vlka (Amias) a vydal sa k nemu. Mal som záujem stretávať ďalších vlkov z Kirigakure. Pri ňom stál aj Varg na ktorého som sa usmial. ,,Zdravím." pozdravil som oboch, no díval sa na červeno-čierneho vlka. Pripadal mi, že nieje veľmi nadšený.

Safira

Tábor

Potulovala jsem se po táboře a hledala děti a přitele. KDyž jsem slyšela že je nová alfa tak jsem zůstala u všech a pak uviděla Cass a Isseye. Vyběhla jsem a přiřítila se k nim. "Zlatíčka moje." Vykřikla jsem a přitulila jsem se k nim. "Tak moc se mi stýskalo." Vyteče mi pár slz a oblíznu je oba na čenichu.

Tábor
"Myslela jsem si, že vy sviťáci máte větší smysl pro humor," poslala jsem bílé myšlenku a tím jsem prakticky ukončila náš rozhovor. Nebyla jsem zvědavá na to, aby mě kamkoliv přijdu, vyslíchala kdejaká trubka, co si připadá důležitá. Mezitím jsem zachytila myšlenky tmavého vlka. Na to jak si vyskakoval nepůsobil zrovna silně ani chytře. "Heh. Tobě by i ta nejslabší vlčice nakopala zadek  bábovko," poslala jsem mu zprávu. Zjevně neměl vlčice moc v lásce a nemyslel si, že mohou být dobrými vůdkyněmi. Statisticky mi to však ze zkušenosti vycházelo naopak. Pak jsem se rozhlédla, jestli náhodou neuvidím někoho, s kým se bude dát normálně mluvit.

LKS-UM-Tábor
Unaveně jsem otevřela oči. Nad mou hlavou zářil měsíc s hvězdami a jejich svit pronikal pod korunu stromů a svítil na můj kožíšek. Byla noc a někde v dáli houkala sova na lovu. Nepoznala jsem co je to za druh, ale chvíli jsem ji tiše poslouchala společně s dalšími zvuky noci. Na konec jsem vstala a protáhla ztuhlé končetiny a otřepala ze sebe barevné listí a větvičky.Musela jsem spát hodně dlouho. Pomyslím si a rozhlédnu se kolem sebe. Když jsem tu usínal právě padal čerstvý sníh a pokrýval i tak dost zasněžené holé stromy a krutý mráz se mi zahryzával do kožichu. Byla zima ,ale dnes. Listí stromů ,ve svitu měsíce a hvězd, hrálo všemi barvami a tiše z nich opadávalo. Nastával podzim a mě bylo jasné že jsem promrhala velmi dlouhý čas spánkem.
Tiše jsem se vydala napříč lesem rovnou za čumákem. Pod tlapkami mi praskaly malé větvičky a šustilo barevné listí. Kráčela jsem v tichosti jen s vlastními toulavými myšlenkami. Najednou proud mých myšlenek přerušilo zahoukání. Tam někde nade mnou seděla sova. ta též sova co jsem slyšela před tím. Zastavím se a vzhlédnu  nahoru. Zahlédnu malý stín někde nade mnou. Zatřepu hlavou a odvrátím od ní pozornost a tiše pokračuji dál. Jdu již nějakou dobu, když zahlédnu mezi stromy louku.Mohla bych se tam pořádně protáhnout. Dlouho jsem neběžela. Rychle se vydám za ní. Běžím a kličkuji mezi stromy jako nějaký zajíc. Konečně jsem tam doběhla. Na konci lesa prudce zastavím. Nadechnu se a vydechnu. Tak a teď se pořádně proběhnu. Položím tlapku na měkkou trávu. Poté další, další a další. S každým krokem nabírám na rychlosti až konečně běžím. Dokonce mám pocit, že se tlapky snad ani nedotýkají země, ale můj sluch mi napovídá, že tomu tak není. V krvi mi koluje adrenalin a tělem se mi rozlévá příjemný pocit volnosti.
Běžím již nějakou dobu, když vběhnu do husté mlhy. Neviděla jsem ani na krok. Zpomalím. Co teď ? Rozhlédnu se kolem sebe.Asi bych se mohla proletět, než tu do něčeho narazím. Rozeběhnu se a v mžiku roztáhnu křídla a odlepím znavené tlapky od země a naberu výšku. Vítr mi začal čechrat bílý kožíšek a já si létání náramně užívala. Běhání je sice taky fajn, ale létání. To je něco jiného. Vidět to všechno pod sebou. Pomalu přestanu mávat křídly a začnu plachtit.
Najednou mě to nosu udeří známý pach. Pach velkého počtu vlků. Tábor. Trochu lépe se rozhlédnu a opravdu. Na konci louky zahlédnu známé místo.Mohla bych se jít podívat co se za tu dobu co jsem tu nebyla změnilo.
Sklouznu o pár metrů dolů a nachystám ke přistání.Snad se mi to povede. Téměř se mi to povedlo, kdyby nebylo jednoho menšího kamene. Zakopla jsem o něj přední tlapkou a udělala pár kotrmelců a rozplácla jsem se na okraji Tábora. ,,Au." Sykla jsem tiše a začala jsem vstávat. Oklepala jsem se a rozhlédla se po Táboře.Snad si toho nikdo nevšiml. Pomyslím si.

//: Omlouvám se za svou neaktivitu, ale nebyl čas a když konečně čas byl, nebyla nálada něco psát. A upřímně ? Mě to moc mrzí. Takže... omlouvám se.

Tábor>>>OJ>>>Tábor

,,Dobre." zašvihal som chvostom a vydal sa k jazeru. Kirigakurské územie som už mal prejdené, no na niektorých miestach som sa strácal. Napokon som však došiel k jazeru. Od jeho hladiny sa odrážali paprsky slnka a tá sa krásne trblietala. ,,Hmmm,
koreň, koreň, koreň..." šomral som popod nos. Povedala, že to je koreň starého stromu. Nehľadal som priamo koreň, lebo ten mohol byť pod zemou, ale hľadal som veľký starý strom. Ako som tak chodil a hľadal strom, o niečo som zakopol. ,,Dofrasa! zanadával som, no potom som zazrel obrovský strom predomnou. O čo som to vlastne zakopol? pozrel som sa pod nohy a tam sa týčil kúsok bielieho koreňa. Šťastie mi praje uškrnul som sa sám pre seba. Trochu som ho odhrabal, aby som mal viac priestoru na jeho vybratie. Oriešok bolo však to ako ho vytiahnuť. Skúsil som ho vyňať pazúrmi, no nešlo to. Tak som sa doňho zahryzol a pevne stlačil. Koreň som prehryzol a z ďasien mi trochu tiekla krv. Tým som sa však nezaoberal a už ho iba vykopal. Trochu som ho očistil od hliny, zobral do úst a už šprintoval do tábora. Pritrielil som tam a celý zadýchaný položil pred mamu koreň, ako keď pes donesie patik svojmu pánovy.

// To All (?!) TÁBOR kIRIGAKURE JE OPEVNĚNÝ, byla na to kdysi AKCE. Jen tak pro nevědomé. Čili, když to vlci ignorují, je to jejich omyl. Ale Tábor není jen tak otevřený.

// Allweena - v táboře je hostina, kopa různorodého masa, viz příspěvky

"Děkuji, Hilary." Usmál jsem se na bílou vlčici. Její slova mě potešila. Amias byl v pořádku, což bylo dobře. "To jsem rád, že se ti nic nestalo." No, ano, zraněný vlk nemůže plnit povinnosti. Samozřejmě jsem si cizí vlčice všiml. Páchla po Zeiss, ale pokud nehodlala škodit, bylo mi fuk, že tady je. Respektive z jejich myšlenek, jako by vyplývalo, že snad už v Zeiss není její místo? Pak přišel Rian. "Ahoj Riane, jak se vede?" Zeptal jsem se mladého, nyní již dospělého vlka. Vypadal dobře a schopně.