Příběh smečky Kirigakure III.

skály nebula
běžel jsem podél skal a koukal  na hraničáře "dobrá, skvělá magie, rozhodně se bude hodit. Můžeš podrazit nohy pižmoni, popřípadě probodnout a nebo zranit..." komentuji odpověd na mou otázku. Pomalu jsem se blížil k stádu spolu se svým společníkem hraničářem. Z ničeho nic, když jsem vykoukl zpoza kamene a zahlédl stádečko desíti kusů takiňu. "hleď... támhle jsou... jak jsi řekl, 10, úžasný čich." pochválil jsem čich Aragorna a sledoval stádo, snažil jsem se najít nějaký slabší kus který by se dal strhnout ve dvou. Možná tedy ve 4. vydáme oba minimálně za 2 vlky. "tak co říkáš? chce to větší kus aby se nažralo dost vlků ale zároveň aby jsme to skolili... navíc, pakliže nebudou ostatní skupiny úspěšné, musíme vydat i za ně..." mrmlám potichu tak aby to slyšel a pozoruju stádo, s přesně jak řekl hraničář, několika kusy mladých, jenže  na nich bylo asi tolik masa co na koze. Stáhl jsem uši a hledal slabší část... našel. Samice, starší kus, poraněný zadní levá noha. drželo se jí jedno starší mládě,  nejspíše starší vrh. "Támhle! vidíš jí? ta s tou zraněnou levou zadní, drží se u ní nejspíše mladý samec, ona by se mohla dát, on nejspíše bude hrozba, pokud se jí bude držet i při strhávání, může toho dost skomplikovat" přiblížím myšlenku svému společníkovi a pohlédnu na samici. Lehala si "Teď máme skvělou příležitost" pošeptám a připravím se na vystartování vpřed.
Rinhorn samozřejmě zaznamenal situaci kterou řešila Yllin ale věděl, že my musíme splnit úkol, byly jsme tak blízko... "Musíme ten úkol dokončit, Můj patron situaci hlídá, sleduje, přinejhorčším nás teleportuje co nejblíže to půjde, neboj se Hraničáři, tohle zvládneme spolu s ochranou tábora, či smečky, musíme ale dokončit co nejdříve toto... Musíme aby smečka měla co jíst, Z takině bude dost potravy na delší dobu a pokud bude boj, smečka bude hladová, a vlci zranění, kdo pak půjde na lov?" poznamenam a střihnu uchem

Kamenné pláně

Ležím schoulený v klubíčku, unavený, zoufalý a z posledních sil naříkám, volám. Stále nikdo nepřichází,  když v  tom něco uslyším, chci pohnout hlavičkou aale nejde to, jsem příliš unavený, tak jen ležím a čekám co se bude dít. Najednou zahlédnu nějakou siluetu, do poslední chvíle ji nejsem schopen rozlišit. podle čichu poznám že je to můj bráška. Když je v bezprostřední blízkosti jsem schopen si své tušení potvrdit. Opravdu je to on.  lehá si vedle mě a pokládá si hlavičku na mé znavené tělo. Cítím teplo, příjemný pocit a už se tolik nebojím a vyčerpaný usínám. Probudím se prvě ve chvíli kdy mě moje maminka čistí. Je to příjemný pocit. Poté co mě celého očistila, mě začala masírovat. Nakonec se mi zadívala do očí a položila mě vedle mého brášky a já se celý hladový přisál k cecíku a začal sem sát tu lahodnou, životodárnou tekutinu která mi tak chutná. Maminka nás přikryla svým ocasem abychom byly v teple.

Když jsem se dosyta napapal, zahřál a odpočinul jsem, byl jsem zase pln energie a chuti po poznání, prozkoumávání svého okolí. Snažím se vzepřít, postavit se na své tlapky, ale nejde to. Ze všech sil se snažím použít své zatím slabé svaly a vzepřít se. Po  chvilce se mi povedlo vzepřít ale nevydrželo to dlouho a já sebou placl na zem. Po několika, mnoha neúspěšných pokusech se konečně povedlo ! Ne úplně, ale povedlo se a já jsem na tlapkách. Chystám se udělat svůj první krůček když v tom  ucítím něco na svém těle. " Co to?" Jak záhy zjistím, byl to můj bratr který sál mléko a žďuchl do mě svojí tlapičkou, nejspíše nevědomky. Nevšímám si toho a dál se snažím o krůčky. Povedlo se,  chodím ! Sic to není ten ladný, sebejistý pohyb,  zatím je to spíše takové nemotorné, nejisté, chatrné pajdání ale i to se počítá. Už si neodírám tělíčko o zem a nejsem po každé snaze o sebemenší pohyb celý špinavý. Zakřikl jsem to a opět se mé tělíčko poroučelo k zemi. Ale já se nevzdávám a pokračuji ve snaze dobelhat se za poznáním. Dokonce i můj zrak se zlepšil. Už nevidím vše zahalené v bílém mlžném oparu. Začínám být schopen rozeznávat své okolí. Vidím zřetelně vše kolem sebe. Až nyní si uvědomuji kolik neznámých, dosud nepoznaných věcí je kolem mě. Mám chuť ke všemu dojít, vše pořádně očuchat, zjistit jakou to všechno má chuť, vůni a všeho se musím dotknout. Vydávám se na cestu, sotva udělám pár krůčků, vidím jak se předemnou něco pohlo. A zase ! co to je ? Je to skutečné? Ano je, Nezdá se mi to,  před sebou vidím malého černého broučka který si klestí cestu terénem.   Kam má asi namířeno ? co to je ? Je to nebezpečné? Nesežere mě to? Nemůže mi to ublížit? I přes obavy z neznáma zvítězila moje zvídavost. Rozhodl jsem se broučka sledovat abych zjistil odpovědi na všechny své otázky. Celý zvědavý přičuhnu k té malinkaté černé věci tím svým všetečným čumáčkem, má to zajímavý pach. Párkrát do toho černého zvířátka ze zvědavosti žďuchnu čumáčkem. Ale ono se to nehýbe, brouček strnul na místě. Sleduji ho a stále se nehýbe, láká mě se ho opět dotknout, párkrát do něj strčím čumáčkem a tlapičkou. Ale už mě to nebaví a navíc mám hroozný hlad a chci ke své mamince. A tak se vydám na cestu. Naštěstí nejsem daleko, stačilo se otočit a už sem viděl maminku i se svým bratříčkem. Vydám se k nim a postupně si začnu uvědomovat i jejich pachy, došlo mi, že se lze orientovat i svým čuchem, a příště se jim už budu řídit, je to jednodušší než si pamatovat každou cestu, netřeba spoléhat se jen na svůj zrak. Konečně jsem u své maminky a celý hladový najdu cecík a začnu pít. Piju dokud nejsem zcela plný, poté si lehnu do klubíčka, z jedné strany přitisklý k mamince a z další strany se přimáčknu k druhému, menšímu chundelatému klubíčku, totiž ke svému bratrovi a radostí a blahem zakňučím.

KP
Sledovala ako sa Xyrliass pokúša postaviť. Nechcela mu v tom pomáhať. Musel to zvládnuť sám. Keď sa postavil a spravil svôj prvý krok, Luna sa usmiala. "Výborne, Xyrliass!" - povzbudila ho vľúdnym hlasom a sledovala okolie, aby mu nikto neublížil. Našťastie, nebol príliš ďaleko a vrátil sa. Olízala mu čelo, keď začal sať. "Obaja budete silní vlci, ako váš otec." - pošepkala im. Luna brala vĺčatá ako za vlastné a nemienila to meniť. Viedol ju k tomu materinský pud. Znova ich oboch prikryla chvostom, aby im neuberala z tepla. Vždy ich skontrolovala a sledovala, ako pomaly obaja začínajú vnímať svet. Bolo by však lepšie, ak by boli s ňou spolu v nore alebo v jaskyni aby ich mohla ešte viac ochrániť pred zimou a vetrom. Luna si však zaslúžila ocenenie už za to, že držala pri živote hlavne ich a ona si jedlo odoprela. Cítila však, že má ešte stále dostatok mlieka našťastie boli len dvaja pretože takých 4 by nedokázala uživiť. Čakala, kedy sa Varox vráti aj s korisťou na love už boli dostatočne dlho. Olízala si ňufák a znova zobrala malého Ragnavara aby mu namasírovala bruško. Potom aj Xyrliassa a znova ich položila vedľa seba. Pri neustálom pití materského mlieka im musela troška pomôcť. A bola to jej povinnosť. Prikryla ich chvostom a stočila k nim hlavu aby telesné teplo ešte viac umocnila.

Obsidiánové jezero

čakal somči sa nahodou neukaže oja milovaná ale neukazovala. Rozmýšlal som kde asi može byť. Ale v tom ma napadlo že chcela lovit. Tak som sa začal pozerať smerom k lesu. A mal som pravdu, Vyšla z neho elegantním krokom. Mne to porád menilo naladu, a hlavne aj chovanie. Ked pohodila zajica a prišla kumne bol som už spokojný. Oblíznutie som jej vrátil, a usmial sa nanu. Ale obzrel som sa okolo seba. Aby som sa ujistil že tu sme sami len my dvaja. Teraz som veril iba mojej mylovanej. Nakoniec som jej začal hovoriť. ,,No práve moc pekne to nedopadlo. Hovorili si svojea ja svoje. Ale som snimi nesuhlasil. Mal som nanich vtek.
A keď mi oznámili že ma degradujú na omegu, Tak moje telo zplalo mojím zlatým ohnom. V tom som im oznámil že radšej odídem, než byť omega. Tak som im oznámil že už niesom Ishimuran a že odchadzam. A na rozlučku som im poslal jednu ohnivú gulu ktorá obsahovala skoro všetku moju silu. Tá pri dopade rozpútala v tábore ohne. Ešte sa z neho dími. Ale už tam nehorý. Ale jeden z Ishimuri ten čo ma tu viliečil, bol za tvojou Alfou, a varoval ju. Takže som moťno aj hladaní." Porozprával som jej to.

ARESEA
???-HRANICE K
Kde môže byť tak Aetas? Hrozne mi chýba. - pomyslela si túlajúca sa Aresea. Bola hladná a unavená. Dokráčala až k hraniciam, kde si ľahla. Premýšľala o Aetasovi, kde asi je a čo robí. Plánovali spoločnú budúcnosť a teraz ani nevie, kde je. Vzdychla.

Po dlouhé době jsem vyběhla z území Zeiss. Rozhlédla jsem se. Nejdřív jsem potřebovala skrýt pach. Viděla jsem bahno. Eh. Pak se budu muset vyrochnit v nějakém jezeru. Pomyslela jsem si. V bahně jsem se vyválela jak nějaký pes. O pár kamenů, jsem se poškrábala. Když jsem se postavila a na ta záda, se podívala, napadl mě geniální nápad. No proč ne. Uchechtla jsem se. Zamířila jsem tam, odkud jsem kdysi vyběhla. Zamířila jsem si to do Kirigakure. Tam bylo vlků nejvíc, tudíž spousta sviťáků.
Těsně u hranic, jsem začala kulhat a tvářit se zuboženě. Každý třetí krok, doprovázelo kňučení.
--
Do očka mi vešla vlčka (Aresea), potemněle jsem se usmála. Směr jsem otočila k ní. Šla jsem k ní jak pes po výprasku.

ARESEA
HRANICE K 
Z premýšľania ju vytrhol nárek. Čo sa to deje?  Hlavu otočila na iesto, odkiaľ sa ozýval nárek. Zbdala zúboženú mladú vlčicu, ktorá si to mierila priamo k nej. Aresea sa postavil a priklusala rovno k Nire. "Si v poriadku? Ako ti pomôžem?" - spýtala sa vlčky a obhliadla si ju. "Ja som Aresea." - predstavila sa pomedzi to a podoprela vlčku.

Vlčice ke mě přiklusala. Jak nečekané.. Podívala jsem se na ní, tak zranitelně. ''Já- já--'' Zarazila jsem se, aby to vypadalo, že jsem dosti zaražená.. ''Já jsem utekla ze Zeiss. Už-už se to nedalo. Bojím se sama.'' Promluvila jsem. ''Naiome mě bude určitě hledat.'' Zkoušela jsem to dál. Mluvila jsem tam skleslým a zlomeným hlasem, jak to jen šlo. Já osobně, bych si věřila. ''Prosím.. Pomoc.'' Řekla jsem prosebně a mluvila jsem tak zlomeným hlasem. Vypadala jsem tak zranitelně..

ARESEA
HRANICE K
Aresei trhalo srdce, vidieť takto vlčku. Štuchla do nej povzbudivo ňufákom, po jej slovách. "Muselo to byť strašné. Pomôžem ti, som tu pri tebe. Už sa nemusíš báť. Odvediem ťa do Tábora? Alebo máš niekam namierené? Aspoň ti pomôžem tam." - usmiala sa na vlčku a stále ju podopierala. Aresea chcela mať istotu, že bude v poriadku.  Spravila pár krokov  a nechala vlčicu aby ju viedla.

Věří mi. V hlavě jsem se tvářila vítězně, avšak navenek stále zuboženě. ''Bylo..'' Odvětila jsem. ''Do Tábora ne.. Ještě ne.'' Zazmatkovala jsem a obličejově jsem to zahrála tak, že momentálně nechci do smečky. Že teď jsem již dost vyděšená. ''Musím do do..upěte.'' Zašeptala jsem. ''Doupě, které je mimo hranice.'' Pokračovala jsem dál šeptem a začala kráčet zase směrem pryč z území Kirigakure, pomalým, zničeným a kulhavým krokem. ''Jen jsem.. já musela.. najít si pomoc. Nemohla jsem být sama.'' Pokračovala jsem zničeně.

ARESEA
HRANICE K - MIMO KIRIGAKURE
"Dobre, pôjdem s tebou." - odpovedala jej Aresea jednoducho. Bola rozhodnutá vlčku v tom nenechať, sama vedela akí sú vyhnanci zlí. "Veď ma."  dodala jej vlčica a vybrali sa mimo územie. Dala sa do pomalého kroku a premýšľala, akoby mohla ešte vlčici pomôcť, alebo uľahčiť cestu. "Ako sa voláš?" spýtala sa jej  aby vlčici odohnala myšlienky od Zeiss. Musela sa dať z toho dohromady.

Obsidiánové jezero
Posadila jsem se a pozorně poslouchala Demonův výklad. Jak jsem se domnívala, nebylo to zrovna veselé. Ale když můj drahý řekl, že jim podpálil tábor, v očích se mi zaleskly šílené ohníčky. ,,Jsem na tebe hrdá. Nic jiného si ani nezaslouží!'' prohlásila jsem a vypla hruď, abych svým slovům dodala důraz. Na chvilku jsem se odmlčela a přemýšlela nad tím co mi řekl a naší budoucností. ,,Víš, při lovu jsem měla čas na přemýšlení..'' řekla jsem již tišším hlasem. ,,Když jsi teď odešel ze smečky. Odejdu i já.'' pohlédla jsem mu pevně do očí. ,,Půjdeme pryč. Už mě nebaví poslouchat ty hlupáky. Založíme si svou tlupu, území, rodinu ..?'' pravila jsem pevným a odhodlaným hlasem. Avšak ke konci jsem trochu znejistila zda bude souhlasit. Tázavě jsem nadzvedla obočí.
//: RitaGája: Nemôžeš len tak odísť bez toho aby si upovedomila Alfu, lebo z toho môžu byť problémy, prípadná degradácia alebo niečo také, lebo stále musíš dať vedieť že odchádzaš zo svorky jasne?
Yllin, Alfa Kirigakure

OJ

Keď som sa jej pozrel do jej očí uvidel som v nich ohniki ktoré horali. Bola to krása. Jej pochvala ma hriala, a aj mala pravdu. Oni si to zaslúžili, a už omnoho dávno. Začala hovoriť ona dalej tak som ju počúval. Prekvapilo ma ked chcela aj ona odísť. Ale brániť som jej nechcel. Iba som ju v tom podporoval. Ked mi oznámila svoje pláni aj ked trochu nejiste. Tak v očiach sa mi zjavili plamienky. ,,Rituška, moja drahá. Pre teba všetko. A rád odtialto pojdem preč s tebou. A založime aspoň budeme my rozhodovať čo a ako a nie nik iný. Pojdem to s tebou oznámit alfe ze odchádzaš. Ale radšej budem mať na sebe plamene ako obranu ak nevadí. Keď budeš chcieť íst to už oznamit stací si vyliezť na Diabla, a on nás tam dostsne." Povedal jej a oblizol ju na tlame. A začal som si predstavovať ako to bude vyzerať,

//Yllin: Budeš se asi divit, ale to vím taky.

OJ → směr tábor
Demon na chvíli vypadal překvapeně, ale mě to přišlo roztomilé. V duchu jsem se usmála. Nakonec se mu můj nápad líbil. Zvažovala jsem zda půjdu za alfou sama a nebo s Demonem. Když ho nechám tu, může si pro něj přijít někdo z Ishimury a to nedopustím. Ale když půjdeme společně aspoň si budeme vzájemně krýt záda. Přikývla jsem a pak dodala: ,,Bude lepší, když půjdeme pěšky. Diabla si nech v záloze kdyby náhodou. Kdyby zaútočili, nebudou ho čekat.'' koukla jsem se na patrona svého partnera. Drak se hodí. Avšak nevěděla jsem co všechno se stalo a tak nevím, jestli nás nějaký zmetek nenahlásil. V duchu jsem se uchechtla nad jejich naivitou. A vlastně ani nevím kdo je alfou Kiri. Doslechla jsem se, že se alfy měnily, ale dosud nevím kdo je na Roxyně a Vargově místě. Pomalu jsem vykročila směrem k táboru. Ještě jsem se otočila, zda Demonek souhlasí.

OJ - smer tábor
Demon

Pozoroval som svoju drahú partnerku. A rozmýšľal čo si asi tak teraz myslí. Napokon to trochu upravila to čo som povedal ja. Pozrel som sa na Diabla a Eligosa. ,,Diablo môžeš sa zasa vrátiť na svoje miesto vieš kde a keď budeme potrebovať pomoc tak zavolám ťa. A ti Eligosi, mi a aj tu mojej drahej budeš krit myšlienky pred druhými. Tak poď za nami." Dopovedal som im, a Diablo v červenej oslepujucej žiari zasa zmizol. V tom ale už vyrazila, a ja som troškou pobehol aby som bol zasa prinej. ,,Riti drahá moja, ale keď už budeme u tábora tak asi použijem mágiu aby som sa ochránil. Ale neboj teba nepopalim." Povedal som jej, a kráčal bok po boku s ňou.

Dawano odpočíval na hranicích. Po rychlém běhu ještě neměl dost síly na další cestu. Po chvíli rozvalování v trávě usoudil, že už je čas jít dál. Měl v plánu podívat se na území Kirigakure a rozhodnout se, ke které smečce se nakonec přidá. Maysie se mezitím účastnila smečkového lovu. Přiběhl k nim nějaký mladý vlk, byl cítit po Ishimuře. Podle jména poznala, že je to syn Tenebris. "Maysie? To jsem já. Taky rodiče pozdravuj." Usmála se na něj. Poté zase odběhl a Maysie se olízla. Lov mohl začít. Najednou však ucítila z Ishimury štiplavý pach. "Oheň" Řekla nemálo vyděšeně. Ráda by se tam šla podívat, případně pomoci s hašením, no nemohla. Šla proto s Yllin do tábora. Po chvíli tam přišlo nějaké vlče. No, vlče, spíš puberťák, možná už i dospělý. Přišel varovat smečku před nějakým Demonem, zrádcem. Maysie si oddechla, když zjistila, že oheň už je pod kontrolou. Když vlk odběhl, přišla k Yllin. "Mohla bych udělat něco pro smečku?" Zeptala se přímo. Dawano se lehkým klusem rozběhl k táboru. Už po cestě viděl pár vlků a to se mu, upřímně, moc nelíbilo. Tábor byl vlky doslova přeplněný. Dawano se po něm tiše procházel a čekal, jestli si ho někdo všimne. Doufal že ne.

OJ → Tábor
Sledovala jsem jak Demon rozdává povely svým přátelů. Lehce jsem přivřela oči, když se objevila červená záře a patron mého partnera zmizel. ,,Dobře.'' jemně jsem se otřela o Demonovu černou srst. ,,Ale opatrně, aby to nevzali jako výzvu k boji.'' pomalu jsem vykročila vpřed. Může je napadnout cokoliv. Koutkem oka jsem zahlédla modrou kůži. Ah Sare. Ty se vždycky objevíš, když tě potřebuji. Pomyslela jsem si spokojeně. ,,Už se těším až odsud vypadneme.'' uchechtla jsem se při chůzi. Netrvalo to zas tak dlouho a před námi se začal rýsovat tábor Kirigakure. Zastavila jsem se na okraji, pohrdavě shlížela na vlky a hledala tu novou alfu. Tak se ukaž ty nádhero. Pomyslela jsem si ironicky a pohrdavě zároveň.