Příběh smečky Kirigakure III.

Tábor - hranice
Zavrtěla jsem hlavou. Pořád se zde něco dělo, ale to bylo v táboře nejspíš očekávatelné. Nebylo divu, byl to tábor a ty takové bývají, co je jen pravda. Varox se vrátil, ale zase pak odešel a já jsem se vydala na obhlídku. Od tábora jsem zamířila k hranicím a podél nich jsem je obcházela, dokud jsem nezaznamenala známý ale i neznámý pach. Pokračovala jsem dál. Zjistila jsem, že Kuriko, Kalan a Issey odešli někam směrem k Ishimuře. Dovtípila jsem se, že se ten mladý vlk stěhuje do Ishimury a Issey, že ho šel buď doprovodit nebo navštívit rodinu, kterou v Ishimuře měl.
Zase jsem uběhla několik kilometrů a narazila jsem na další vlky. Jeden byl silně cítit krví a Zeiss. Ten druhý vlk, byla novější členka smečky. Zamířila jsem přímo k nim. Bylo očividné, že ten Zeissák (Miroki) utržel mnoho zranění. Přimhouřila jsem oči a zkoumavě ty dva pozoroval.
"S tím by se mělo něco udělat, nebo brzo vykrvácíš či umrzneš na podchlazení. Je-li ti život milý." Ani jsem se neptala, jestli můžu něco udělat a nečekala ani na to, co mi na to řekne on. Rovnou jsem použila svou magii 'Ovládání krve a kostí', abych zastavila jeho krvácení. Postup byl následovný, Prohlížela jsem si jeho tělo a tam odkud krvácel jsem se vždy soustředila na to, aby se krev na povrchu srazila a vytvořila tak strup, který by bránil dalšímu úniku krve a následně i ztrátě tepla, přirozeně. A takto jsem postupovala od místa k místu na těle toho vlka ze Zeiss. Moc dobře jsem věděla, jací v Zeiss jsou. Sama na vlastní oči jsem viděla, jak Alfa usmrtila malé vlče, které snad bylo i slepé jen proto, že jej považovala za slabé.

HRANICE KIRIKAGURE/ISHIMURA
Najprv som išiel smerom k Kirikagure. Chvíľu som sa len prechádzal po hraniciach ale nakoniec som vošiel na územie Kirikagure.

ZRKADLOVÉ JAZERO
Dobehol som k nejakému jazeru. Absolútne som nevedel kde som. maximálne to že som v Kirikagure. Začal som sa prechádzať okolo brehu toho jazera. Po chvíli som si všimol nejakého vlka(Cavalier) a podišiel k nemu. Dlho som sa s nikým nerozprával tak ma napadlo že sa sní aspoň trochu porozprávam a opýtam sa ho kde som. "Zdravím." Povedal som viac-menej priateľským hlasom.

Tábor - Doupě Alf

V hlavě se mi opakovaly ty samá slova "ale u nás budeš vždy vítána, jako člen rodiny a nikdo ti neublíží", které patřily Ritě, mé kamarádce a něco jako matce. Byla jsem ráda, že takhle přijala mé rozhodnutí, protože jsem měla Kirigakure ráda a chtěla jsem ji zůstat věrná. Rita však pro mě znamenala taky toho tolik, ale já věděla, že moje místo je taky. "Nesmím zklamat smečku," připomínala jsem si, ale moje myšlenky se točily kolem Rity a toho jak reagovala na Ayla. Já jsem ji to dříve nechtěla říkat, protože si nic nepamatuje a mohl ji zlomit srdce a taky jsem ji v tu dobu nepotkala. Naštěstí Ayl byl rozumný vlk a možná si i na svoji matku vzpomněl. "Kéž by to věděla i Raven s Noxem," já jsem, ale nemohla jít za ním do Zeiss nebo hledat Raven. Teď byl můj hlavní úkol nezklamat Alfy a postarat se o tábor. Ucítila jsem pach vlk (Sasori) z Fénixe a vypadal, že není moc v pořádku a asi někoho hledá. "Mohu ti nějak pomoc?" poslala jsem mu do hlavy, ale to už on běžel do skal. "Snad bude v pořádku," vzdychla jsem, ale to jsem po chvíli uslyšela žalostné zavytí. "Ano to byl on, asi by bylo fajn se tam pak podívat. Snad je v pořádku," "Souhlasím," odpovím Sokovi, mému patronovi. To už jsem spatřila Yllin s Maysie, jak ji pokládád do sněhu, oslovuje mne a táhne ji do doupěte. "U všech Draků," šeptnu a vydávám se za Yllin. "Mohu dovnitř?" Zašeptala jsem ke své Alfě, ale na odpověď jsem nečekala a už byla u ní. Modrýma očkama jsem se podívala na mou kamarádku May a starostlivě se otočila na Yllin. "Teď mi řekni, co se ji stalo, abych ji mohla pomoc," řekla jsem naléhavě, vytáhla vodu pomocí magie z lahvičky a začala léčit povrchová zranění. Tušila jsem ale, že tohle není příčina toho, proč je v bezvědomí. "Maysie, probuď se, budeš v pořádku, pomohu ti," uklidňujícím hlasem jsem k ní šeptala a doufala, že se probudí. "Myslíš, že je to jed?" "Asi ano, ale poslechni si napřed Yll."



Hilařin mazlíček Ramidreju - Kat
LKS - Tábor

Drobné stvoření přivřelo svá očka, aby se ještě více soustředilo na léčení i když se její pacient smál. Když se rána zmenšila, tak ustoupila a usmála se na zeleného vlka. Podle tónu jeho hlasu poznala, že nejspíše děkuje. Jeho gesto v podobě olíznutí hlavičky ji lehce překvapilo, protože tohle od cizího vlka nečekala, ale nevadilo jí to. Naopak si tohohle vlk za tich pár minut docela oblíbila. Rozběhla se na jeleního démona, ale zastavila se, když spatřila fialovou mlhu. Věděla, že raději se do toho nezapojí a bude jenom léčit. Tušila, že ostatní se o to monstrum postarají a ona by stejně mohla pomoci jen svými jedovatými zoubkami. Po chvilce vidí, jak tělo obrovského jelena se rozpouští v kaluž zelené kyseliny. Zbyde jen lebka několik kousíčků paroží, které se vázají na provázek a připevňují každému vlkovi na krk. Jeden dokonce i téhle zelené bytůstce. Když uslyšela výkřik Maysie, tak se za ní rozběhla na pomoc, ale to už její patronka přvedla jinou pomoc a to Yllin, která odnesla vlčici pryč. Kat to neřešila a hledala někoho jiného, kdo by potřeboval pomoc od Ramidreju. "A zase budu muset po svých do tábora. To si nikdo nevšimne, že by mi třeba mohl pomoc?" Pomyslí si naštvaně a rozběhne se do tábora, za Hilary.

Hranice

Pomalu jsem usínal a cítil, že mé tělo pomalu vzdává boj s tolika zraněními. Najednou však zaslechnou další hlas a ucítím, že se s mým tělem něco děje. Otevřu oči a pohlédnu na vlčici vedle mě. Skoro jsem nevnímal  co předtím říkala, ale věděl jsem že mi pomohla. "Děkuju," řeknu polohlasem. I mluvení teď bylo těžké. Zkusím vstát z kaluže krve kolem zranění a držím balanc na vratných nohách. Byl jsem unavený. Ale už ne tolik, vlčice mi pomohla.

/Smečka Stříbrného Fénixe - hranice Kirigakure/
Jakmile jsem přeběhl hranice, běžel jsem ještě kousek po jejich obvodu. Tam, kde území končilo a začínalo nové jsem poznal jedinoduše - tato území páchla naprosto odlišně a to byla jedna z věcí, které mě naučila příroda. Hlavu jsem měl neustále sklopenou, no upřímně jsem se divil, že jsem cestou nevrazil do nějakého stromu. Přicházely mi do čenichu pachy nové, úplně odlišné, než byly ve smečce Stříbrného Fénixe, což mě děsilo. Lehce unesen myšlenkami jsem vrazil do nějakého vlka (Miroki) a jakmile jsem poplašeně zvedl hlavu, spatřil jsem s ním i vlčici (Maura). Nebyl jsem schopný jediného slova, pouze jsem si před ně omluvně lehl na záda a našponoval břicho jako prokázání poddanosti. Od vlčete, jako jsem já to muselo vypadat velice roztomile.

hranice
Zdálo se, že to zabralo, a vlk skutečně přestal krvácet. Musel být jistě promrznutý a malátný, z tak velké ztráty krve. Z tohoto stavu se ještě bude vzpamatovávat chvíli, než jeho tělo vytvoří novou krev. "Nemáš zač. Jsem Maura. A ty jsi jistě přišel ze Zeiss, že?" Vydedukovala jsem dle pachu.
Ještě jsem tomu vlku (Mirokimu) pomohla pomocí magie tak, že jsem se soustředila na jeho kosti a hledala jsem v jeho těle místa, která by mohla být poškozena. Pátrala jsem po celém jeho těle, postupně od hlavy, přes krk, záda, hruď až po tlapky a špičku ocasu. Nakonec jsem za pomocí své primární vrozené magie 'Ovládání krve a kostí' aktivovala krvetvorbu v jeho kostní dřeni. Jasně, že nebude okamžitě fit, ale určitě mu bude o dost lépe, až se vyspí.
Zacítila jsem další nový pach, ten však nebyl ze Zeiss, ale z Fénixe. Kde se vzal tu se vzal malý oranžový vlk.

Po nějaké době Maysie zaslechla něčí hlas. Pokusila se otočit hlavu, ale nepodařilo se jí to. Ten hlas byl jediný, co vnímala. Po chvíli jakoby její dosud otupělé smysly začaly alespoň trochu fungovat. Ucítila další pach a kromě Yllinina bílého kožichu viděla ještě jeden kožich stejné barvy, byť rozmazaně. "Hi-Hilary?" Zasípala. Svou kamarádku poznala. Celkem se i styděla za to, že nedokáže vstát a přivítat se s ní, tak jen slabě zyvrtěla ocasem což byl momentálně asi jediný pohyb, který dokázala udělat.
Pak potichu zasténala. Připadalo jí, jakoby ji do hlavy někdo mlátil kladivem a ke všemu ještě začala cítit bolest ze zraněné tlapky. Maysie bylo jasné, že musí vypadat strašně. Ležela na zemi jako mrtvola, s ne zrovna pěkně vypadající tlapkou, nevykazující téměř žádné známky života. Vycítila, že se o ni Yllin i Hilary bojí. "Jsem...
v... pořádku..." Pokusila se o sebejistý tón hlasu, ale moc přesvědčivě to neznělo. Také se pokusila zvednout na nohy, ale vzdala to, když zjistila, že jí z těla jakoby vyprchala všechna energie a navíc se cítila jako zfetovaná, svět se s ní točil.

Miroki
Hranice

Vlčice se představila. "Jo, odešel jsem. Nejspíš kvůli ní," povím a otočím se na Rias. Jen se usměju a pak vnímám jakousi úlevu. Vlčice asi dál pokračovala v pomoci. Najednou do mě cosi vrazí. Upadnou a zavrčím. Předemnou bylo malé vlče. Lehlo si na záda a tak jsem se ujistil, že to nebylo úmyslné. "Ahoj, co tu děláš?" řeknu vlčeti a posadím se.

Lítostně jsem se dívala na Mirokiho. Bylo mi tak líto, že za to, že odešel z temné smečky za to takhle zaplatil. Později přišla vlčku, která se představila jako Maura. Miroki řekl, že odešel nejspíš kvůli mě, tak jsem se jen uculila a cítila jsem se klidněji, když Miroki už nekrvácel, nebo tak podobně. Potom se zjevilo malé oranžové vlče a narazilo do Mirokiho a následně si lehl na záda. (Mandarinka :3 )Dost se mi toho mrňouse zželelo. Naklonila jsem se k němu. ''Si v pořádku drobku? Máš nějaké jméno?'' Zeptala jsem se ho sladce. Jako nastávající matka jsem měla momentálně pro vlčata jakousi slabost. Co si asi chudák musel prožít? Vypadá, že se šíleně bojí. Pomyslela jsem si.

hranice
Dala jsem hlavu na stranu. Tak nejspíš kvůli ní? Téhle vlčce? No dobrá. "Pak, bys nejspíš měl požádat o přijetí do smečky. Tedy pokud chceš být s ní a pod ochranou smečky." Zrak mi padl na Rias a pak na oranžové vlče. "Je cítit Fénixem, jak to, že je tak daleko od domova." Zauvažovala jsem nahlas. "Myslím, že..." Přemýšlela jsem nad jménem vlčice. Vybavovala jsem si, že jsem v Táboře zaslechla snad... Rias? Tak nějak... "tady Rias tě když tak doprovodí, jste-li přátelé. Mé pomoci už není třeba, tak vám dám prostor. hm?" Mrkla jsem s úsměvem na oba vlky.

Hranice

Upřu pohled na Mauru. "To mám v plánu, ale nejdřív se z toho chci dostat. Nejsem super vlk," řeknu a zasměju se. Podívám se unaveně na Rias a hned zase na vlče. Bylo zajímavé, ale bálo se. Asi nevěřili moc vlkům. "Půjdeme," řeknu a vstanu. Dobelhám se k vlčici a trochu do ní šťouchnu čumákem. Měla dost kulaté bříško. Brzy bude mít vlčata. Kývnu Mauře na pozdrav a ještě jednou poděkuju než vyrazím dál.

/Hranice/
Jakmile si mě vlk s vlčicemi všiml, lehce jsem se zarazil a koukl na ně. Vůbec jim nevadilo, že jsem je takto vyrušil, mluvili na mě. Přivřel jsem oči a pootevřel tlamku, přičemž jsem se pomalu, ale jistě obracel nohama zpět dolů, avšak posléze jsem tlamku zase zavřel. Nevěděl jsem, co mám říkat, aby to neznělo hloupě, nebo přinejhorším trochu trapně. Proto jsem jen zavrtěl hlavou a sklopil pohled, načež jsem se zvedl a oklepal od toho bílého cosi, kterého bylo plné nejenom území tamté smečky, ale taky toto. Radši jsem se na ně nepodíval a jak bylo u mě ve zvyku, opatrně se odšoural někam dále. Nevěděl jsem, zda vlkům mohu věřit, či ne, tak jsem se rozhodl, že se jim raději ztratím. Pozornost nebyla moje gusto, opravdu ne.

Sledovala jsem malé oranžové vlče. Otevřel tlamku a po chvíli ji zase zavřel. "Nemusí být potomek někoho. Zase tolik Fénixem nesmrdí." Řekla jsem a čumák dala až úplně k němu, ale nedotkla jsem se ho. "Chceš jít s námi drobku? Jestli se bojíš mluvit stačí přikývnout. Určitě máš hlad." Šeptala jsem k němu a poté se znovu podívala na onu Mauru. Nevím co tím prostorem chtěla říct, ale jen jsem ji na pozdrav kývla. Když  mě šťouchl Miroki svým čumákem, usmála jsem se na něj. "Jasně půjdeme, ale nejdřív to tu musíme vyřídit s tím vlčetem." Řekla jsejsem sladce. Já se sice sama držela díky bříška na nohou, tak že jsem se držela, ale podepřela jsem Mirokiho a hodila znovu zvědavý pohled na oranžovou kuličku. Vlčátka jsou sládká, jsem zvědavá na ty moje. 

Tábor (Doupě Alf)
Modrýma očkama jsem pohlédla na Yllin a nechala jsem si od ní vysvětlit, co to je. "Jed? To jsem si myslela," pomyslím si a opět pohlédnu na svoji kamarádku Maysie. "Jed to byl? Nepocházel z magického zvířete? Pokud ano, tak i on sám může být magický a moje magie nepomůže na nic vnitřního a bylinky taky ne, pokud nejsou magický či neexistuje jedna bylinka ze které bych dokázala vytvořit protijed a teď v zimě by určitě ani nerostla," mluvila jsem k Yllin rychle, ale nespouštěla z May starostlivý pohled. "To máš pravdu, Yll. Je to bídné a asi by i umřela, ale je tu pramen magické a léčivé many. To ji určitě vyléčí. Toho pramene se nemá zneužívat, ale na magické zranění působí magická léčba. Mana je nejlepší řešení," věděla jsem, že Maysie přežije. To už do doupěte Alf přiletěl Bato jako na zavolanou. Moc dobře věděl, že sem nesmí, ale taky věděl, že za mnou může. Lahvička byla bez vody, protože tu jsem pomoc magie držela ve vzduchu a byla v ní jen drobná perlička, kterou jsem nechala dopadnout na zem v doupěti. "Hlavně ji nesmím ztratit," připomenu si, ale pak lahvičku podávám Batovi. Ten věděl co to znamená a kam musí letět. Byl se mnou tak dlouho, že moje zvyky znal a tak brzy odletěl. Maysie se začala probouzet a já potřebovala, aby zůstala v klidu. "Ano, jsem to já," pousmála se na ní i když starostí o ní překypovala a ač věděla, že se určitě uzdraví. "Yll má pravdu, ač ti brzy lék přiletí, tak teď ještě v pořádku nejsi a doopravdy lež. Nesmíš se namáhat," řekla jsem starostlivě a hned se pustila zase do léčení povrchovým ran, který May utrpěla. Přemístila jsem se i na tlapku a pomocí vody a magie jsem ji začala léčit. To bylo všechno co jsem pro ní mohla udělat než se vrátí Bato, ale to netrvalo dlouho a káně se vrátilo. "Děkuji, Bato," zašeptala jsem k němu a vzala si od něj lahvičku s léčivou manou. "Maysie, tohle musíš vypít. Je to léčivá mana, která ti pomůže," vodu jsem odhodila pryč z doupěte, kde nikomu vadit nemůže a ani mi to nevadilo. Všude bylo dost sněhu a já mohla v klidu dojít pro další dávku. Teď jsem však chtěla, abych May manu vypila a proto jsem nastavila lahvičku tak, aby i vlk z ní mohl pít a tedy tak, aby to mohla jen polykat. "Yll? Nemáš misku na vodu? Maysie by se lípe mana pila, ale pokud ne, tak nevadí. Takhle je to taky dobrý," kývla jsem na svoji bílou Alfu.

Hilařin mazlíček - káně - Bato
Tábor - IV
Hnědé káně si chytlo provázek za pařáty a vzlétlo k nebi. "Štěstí, že ten příšerný sníh sněží, tak málo, kdyby sněžilo hustě, tak bych si nemohl lítat. Proč sněží? Jak já tak zimu nenávidím. Hilary si ji však dokonale užívá," zatváří se znechuceně, ale stejně míří k výšinám až do skal, kde se na vrcholku nachází Imaginova vyhlídka a tam je i pramen léčivé many. Bato k ní doletěl a nechal lahvičku naplnit té magické tekutiny. Tahle dávka byla určena Deltě kirigakurské Maysie, která spolykala mnoho jedu z jeleního demona a tak káně neváhalo a rozletělo se zpět do Tábora rovnou do doupěte Alf, kde byla jeho kamarádka Hilary, Alfa Yllin a nemocná Maysie. Lahvičku tedy respektivě provázek podal Hil a ta mohla nyní vyléčit May.

/Hranice/
Ucouvnul jsem od vlčice. Ta je podezřele milá... já nevím. Mám s ní jít? Nikdy jsem o společnost příliš nestál. Chci jen, aby mě přijmuli takového, jaký jsem... a nemohu přece věřit každému, kdo mě směle láká někam, kde to ani neznám. pomyslel jsem si a střelil pohledem po tom novém příchozím. Cukl jsem sebou najednou mi i ta vlčice (Rias) byla dobrá. Jakožto už o něco starší vlče, jsem udělal několik kroků a schoval se před ním za ní, odkud jsem ještě zavrtěl hlavou. Nevěděl jsem proč. Prostě se mi ten vlk nelíbil, byl děsivý.

Tábor → LKS
Usadil jsem se na okraji tábora a s Abeky po boku jsem sledoval okolní dění. Tábor byl celkem vlkuprázdný. Až po nějaké době do tábora přišla Rita. V očích se mi objevila malá jiskřička. Dlouho jsem ji neviděl. Avšak ještě než jsem se stihl zvednout a dojít k ní, už u ní byla nějaká bílá vlčice. Tiše jsem zavrčel. Byla to ta co se zastávala toho vraždícího štěněte. Na chvíli mě zalila vlna hněvu. Ta ale rychle zmizela. Do tábora se začali scházet ostatní vlci. A někteří šli k Ritě. ,,Tohle má být ta alfa?'' koukla se na mě Abeky. Já sám jsem jen nechápavě zakroutil hlavou. Kolem té skupinky začínala být napjatá atmosféra. ,,Hmh asi se schyluje k boji.'' zamrmlal jsem ke své společnici s šibalským úsměvem. ,,Tak to bereme lístky do první řady.'' odpověděla se zubatým úsměvem. Já se jen tiše zasmál. Dál jsme v tichosti sledovali situaci. Až Rita s nějakým černým vlkem odletěla. V mysli jsem si neustále opakoval jejich rozhovor. Rozhovor Rity a nynější alfy. Ačkoliv jsem tu bílou vlčku vůbec neznal, musel jsem v jednom s Ritou souhlasit, jako alfa nevypadá. Odfrkl jsem si. Dost jsem se nudil a nevěděl co dělat. Až do mě Aby drcla. Zamračeně jsem se na ní otočil. ,,Dívej!'' ukázala někam mezi vlky. ,,Eldü!'' ihned jak jsem hnědou vlčici zaregistroval jsem byl na nohou. Na nic jsem nečekal a rozeběhl se za svou partnerkou. Mířila do lesa. Tam kde jsme měli doupě. Přde mnou se rýsovala hnědá postava. ,,Eldü!'' zavyl jsem.

Miroki z rodu Green Flame
Hranice

Protočím očima. Malé vlče. Co s ním? Odvést ho tam odkud přišlo. Přešlápnu a kouknu na Rias. "Fajn," řeknu unaveně. Oklepu se zimou a otočím se na příchozího vlka. Mluvení radši nechám na někom jiném. Vlče se ihned schovali za Rias a já už fakt chtěl mít svatý klid. Ale nechtěl jsem jít sám. Koukali by na mě, jako na vetřelce ze Zeiss.