Příběh smečky Kirigakure III.

Tábor - LKS
A po další dlouhé době jsem znovu otevřela oči. Nebylo to však z ušlechtilého důvodu jako že bych měla najít Higeho a rodinu, ale spíše kvůli tomu, že mě do břicha kloval Pip a vyřvával na mě Antonio. "Eldu, Eldu, vstávej!" volal. I tedy jsem zvedla hlavu, zívla, a nemotorně se snažila vstát. "Eh.... to jsem zase spala?" zamlaskám a rozhlédnu se okolo sebe. "Jistě, a jakou dobu! Víš jakou jsme měli o tebe starost?" a jako potvrzení jeho slov Pip zakřičel (poděkujte wikipedii aneb co vydávají dravci za zvuk). I znovu jsem zívla. "Dobře dobře... neviděli jste Higeho?" zeptala jsem se a rozešla jsem se směrem k Lesu Kirigakurských srn, kde i také leželo... naše doupě. I fénix s poštolkou v patách se za mnou rozletěl, vypovídajíc mi o všem co za tu dobu věděl. Což bylo pro mě vcelku.. no, k ničemu, téměř vše se točilo kolem lovu, výchovy Pipa či o mém hledání...

Tábor - Imaginova vyhlídka
Koho by zajímal bývalý člen smečky Kirigakure, který se jen v míru přestěhoval do smečky Stříbrného fénixe a starý vlk hledající svou milovanou lásku? Jak vidno, nikoho. Za celou tu dobu si mě nikdo nevšiml. Vůbec nikdo. Povzdychl jsem si a rozešel jsem se do vlčích skal, protože žádný další pach mé milované Caendore jsem v táboře, kromě krve před doupětem alf, nenašel. cestou jsem kašlal víc a víc a skrápěl jsem zem svou vlastní krví. Vždy to bylo jen pár kapek, ale čím dál tím víc jich přibývalo. Vystoupal jsem na vrchol hor až na místo nazývané Imaginova vyhlídka. Znovu jsem si odkašlal a pokropil jsem zem dalšími kapkami krve.

Tábor
Nebolo ráno, ani poludnie keď som sa zobudil. S prižmurenými očami som sa pomaly odlepoval zo zeme. Nebol by zlý nápad si nájsť brloh už na nohách..No cítil som, akoby som mal miesto svalov kamene a všetky kosti polámané. Zo srsti som vyprášil prach a nečistotu otrepaním sa. Naokolo bolo ticho, takže dnes sa nič nedeje v tábore. Natiahol som sa, aby som kosti dostal do pôvodneho stavu a pomalým krokom vykročil vpred. Plánoval som urobiť pár kolečok okolo tábora a popri tom si naplánovať dnešný deň. Dnes som moc energie nemal, takže moc sa mi toho nechcelo, ale nechcelo sa mi ani vysedávať alebo spať. S hlavou sklonenou a zamyslenou som pomaly prechádzal tábor.

Tábor → mimo území smeček
Pozorně jsem sledovala Hilary. Každý její sebemenší pohyb. Svou pozornost jsem však nezapomněla věnovat i okolí. Bylo vidět, že se Hil v hlavě motá spousta myšlenek. Nehodlala jsem si je přečíst. Je to její soukromý a třeba si je i chrání. Chápu ... Je to tvé rozhodnutí a já to budu respektovat, ale u nás budeš vždy vítána, jako člen rodiny a nikdo ti neublíží. Poslala jsem jí myšlenku. Možná jsem nebyla dobrý řečník, ale snad z toho pochopila můj vztah k ní a mé pocity. Přišel sem nějaký vlk. Byl to Cavalier. Ač jsem s tímto vlkem měla kdysi kladný vztah, naštvalo mě jak se sem připojil. A přišel další. Už jsem toho měla dost. Morálka téhle smečky je na bodu mrazu. Stáhla jsem výhružně uši k zátylku a s vyceněnými tesáky se chystala zakročit. Když v tom mi ztuhl výraz v tváři. Dolní čelist mi sjela malinko dolů. ,,A-Ayle.'' vydechla jsem nevěřícně a sledovala jak se mi syn uklonil. Byla jsem naprosto v šoku. Ale vždyť je mrtvý. Zamrkala jsem zda nemám vidiny. Až na malé výjimky v barvě to byla přesná kopie toho Ayla, kterého jsem znala. ,,Není to žádná kopie, je to tvůj syn.'' ozvalo se mi v hlavě. ,,Synku..'' Polkla jsem, nevěděla jsem co říct. Překvapením jsem přestala dávat pozor na okolí. To byla chyba. Přihnal se sem jakýsi kamenný vypatlanec a vrazil do mého partnera. Poté nám vyhrožoval. Zatřepala jsem hlavou, abych se vzpamatovala. ,,To je dost ubohé Yllin, že si sama neporadíš a musí za tebe problémy řešit tohle individum. Akorát jsi tím jen potvrdila, jaká neschopná alfa jsi.'' odplivla jsem si znechuceně a zaujmula jsem bojový postoj. Nehodlala jsem odejít se staženým chvostem. Mohlo to projít v klidu, ale když ten šutrák zaútočil, má smůlu. V tom se zjevila červená zář a něco mě popadlo. Ze zkušenosti jsem věděla kdo to je a tak jsem se nebránila. ,,Pro mě jsi jen sviťácká nula.'' zavrčela jsem na Yllin, když řekla, že je alfa. Vrhla jsem poslední pohled na Hil a Ayla. Někdy se za námi stavte. Poslala jsem jim oboum myšlenku. Diablo párkrát máchl svými obřími křídly a tábor mi rychle mizel před očima. Usadila jsem se na drakově hřbetu shlížící dolů. Přála bych si se svými vlčaty ztrávit víc času. Jak s Aylem, Noxem, Raven tak i s Hilary.

Imaginova vyhlídka ↑↑↑ věčná loviště †
Zakašlal jsem a tentokráte mi z tlamy vyteklo mnohem více krve. Špatně se mi dýchalo a já věděl, že už nic nepomůže. Přesto jsem se procházel, dokud jsem mohl a pak můj pohled padl na náhrobek s nápisem Caendore, tedy něco ve smyslu, že zde odpočívá milovaná matka. Čelist mi spadla v údivu! "Jak může být mrtvá! Neee, Caendoreeee! Ne, ne.... neeee..." Tlapy se mi podlomily a já jsem se svalil na její hrob. Z posledních sil jsem hlasitě a teskně zavyl, než se mé srdce zastavilo - puklo žalem.

Tábor-SSF
Zahlédnu Teebiheho a Rias. Dawano už odešel. Povzdechnu si. Ležela jsem někde v táboře kde jsem nemohla překážet. Po dlouhém přemýšlení jsem se rozhodla jít za ním. Sice mi nebylo příjemné překráčet hranice, protože nikdy nevím co se může stát, ale i tak jsem za ním musela.

/Neyew/
Jakmile Terreon začal komunikovat s tím druhým cizincem, neubránil jsem se menšímu smíchu. Docela dost mě jejich styl mluvy a jednání bavil, však taky proč ne, že? Lepší, než ten nudný život důchodce, který zažívám denodenně. Chtěl jsem něco navrhnout, ale ten černobílý se znovu ozval, tudíž jsem jim do toho neplánoval nějak víc kecat a mlčel jsem, jen se tiše uchechtl a pobaveně poslouchal jejich rozhovor. Nechám je, jsem zvědav, co ten tmavej vymyslí... pomyslel jsem si.

--> Tábor -> Územie Ishimury, tábor
Ťahal som polovicu mŕtvej samice pritom som očkom pozeral po chodcovi. Nechcem zmrznúť na mieste, chcem sa ísť pozrieť po sestre.. S pomyslením som začal ťahať silnejšie a cesta k táboru bola rýchlejšia. Šťastie, že telo stihol Chodec včas rozpoliť, takže sme obidvaja ťahali stejnú polovicu. Po nejakej dobe som doťahal polovicu tela do tábora. "Jídlo!" šteknem do okolia a nakoniec som sa rozbehol preč z tábora. Snáď to nebude vadiť, keď si takto odbehnem.. predsa, rodina. Žmurknem, stále som nevedel, že či taťka s mamkú žijú, počas toho čo som v Kirigakure som ich ešte nestretol.
Prebehnem hranice svorky a rozbehnem sa po mne dosť známej ceste. Ako malý som sa tu túlal a skoro som zomrel, vďaka tomu, že strýc ma zachránil. Vbehnem priamo do tábora a obzriem sa. Všimem si Kalana, bratranca aj jeho partnera. Stále som nechápal tomu ako je možné, že dvaja vlci môžu spolu chodiť a spávať. Pri tej predstave sa mi úprimne nadvihne žalúdok. Hexy ani Kaya som si nevšimol, ani Dina.. škoda.

Alyan - Tábor
Podíval se hluboce do Ritiných očí. Přišel blíž k ní a zlehka se dotkl čumákem toho jejího, snad jako by jí poslal vlnu vzpomínek na dětství, průběh jeho života, ale i smrt. Jako by to mělo pomoct utvrdit Ritě, že právě Alyan žije. Poté ustoupil zpět k Hil. Mlčky sledoval situaci, jak se Rita bouří a upřímně mluví k Yllin. Vzpomínal si na své dětství, na tu starostlivou vlčku, co proti nikomu nikdy nic neměla. Snad jako by se Rita změnila, ale on si to nehodlal připustit. Nikdy by neřekl, ani si nepomyslel, že by se jeho matka povahově změnila. Nikdy by ho to nenapadlo! Snad jako by to byl hrubý prohřešek, hřích. Na její odchod nic neřekl. Jen tam mlčky zklamaně stál a pozoroval jí, jak si odlítá.;„A kam jsi mi zmizela mám vědět jak?” zašeptal smutně vzhůru a z jeho oka stekla kapka slzy.

Kamenné pláně
Otevřel jsem svá očka a pak následně i tlamičku, jak jsem si zívl. Zavětřil jsem a cítil ve vzduchu spousty nových pachů. Jeden z nich byl studený, dokonce měl tu drzost, studit mě přímo na čumáčku. Sníh. Zvedl jsem hlavu a uviděl jsem kolem sebe ostatní. Tátu, mámu a brášku. Nejdříve jsem se posadil a pak jsem se pokusil opět vstát. Šlo mi to o dost lépe, než při těch prvních pokusech. A tak jsem vykročil a kladl tlapky za sebou. "Ta-tííí." Zkusil jsem nějaké to slovo, které mi vyvstalo na mysl, asi z paměti, kterou jsem zaznamenal, když hovořili táta a bráška. "Ťo šo je." Hrábl jsem do trávy zmrzlé a posypané sněhem. Sníh byl studený. Na polštářcích se však roztápěl a měnil na vodu. Zima mi ale nebyla.

Kamenné pláně
Kráčel jsem dál a přitom se bavil s Rowenn. Bylo to zvláštní, jak to, že jsem si neuvědomil dřív, že spolu mluvíme normálně? Na to mi odpověděl patron Gar. Asi proto, že jste si spolu povídali tak často v mysli, že ti to nyní nepřišlo divné. Ale je hezké, že mluví, viď? Musel jsem mu dát za pravdu. Hezké to opravdu bylo. No, to ano. Jsem rád, že není němá, jak jsem si myslel. Ale je to opravdu zvláštní. Asi skutečně stárnu.  Asi? Žádné asi, ale zcela určitě. Stárneme. Měli bychom zmizet z očí vlkům, kteří nás znali, když jsme byli ještě v plné síle. Tohle jsi říkal. Ale stále jsi tady. Já vím, říkal a pořád jsem tady. Pořád doufám, že ještě uvidím Roxynor. Kam se poděla? Hm? Stala se snad duchem?  Těžko říci, Vargu. I to je možné.

Tábor smer Zrkadlové jazero
Cítil som sa tu viac menej nepotrebný. Potreboval som si trocha vyvetrať hlavu.. Jazero.. Blízko tábora dal som sa do klusu a Tábor sa pomaly strácal za mojim pozadím.

Mlžne kopce
Prostredie do ktorého som vošiel bolo zahalené hustou hmlou. Ak by som nepoznal územie Kirigakure, pravdepodobne by som sa stratil. Pokračoval som ďalej na západ

Zrkadlové jazero
A je to tu radostne som zavrtel chvostom. Toto miesto mam veľmi rad, nie len že je tu pokoj, ale aj veľmi pekne prostredie pre relax. Aj keď bolo chladno, toto miesto malo pre mňa niečo do seba. Pristúpil som ku brehu jazera a naklonil sa. Svoj odraz som videl dokonale. Na svoj vek našťastie nevyzerám najhoršie zaškeril som sa. Oddialim sa od jazera a posadim sa na nižšiu skalu, z ktorej som však mal dokonalý výhľad na pobrežie jazera.

Kyvla jsem na Tobyho. ''Já vím, promiň. V tomhle stavu.'' Poukázala jsem ocasem na své břicho. ''Mluvím, mluvím a nevím kdy přestat.'' Protočila jsem očima a švihla jsem ocasem. ''No nic. Já pro teď jdu. Jsem unavená a tak bych si ráda odpočinula.'' Usmála jsem se co nejmileji to šlo a otočila jsem se. ''Ráda jsem tě poznala, zatím se měj.'' Rozloučila jsem se a vyšla jsem někde ke kraji Tábora. Tam jsem našla malou jeskyň a podle pachů, již dlouho prázdnou. Aspoň někde se musím zdržovat, než se narodí. Nemůžu je přece nechat spát venku potom. Přemýšlela jsem. A Miroki.. Snad ten se přes Naiome dostane.. Sklopila jsem smutně uši. S pomyšlením na něj jsem usnula..

[size=50]Hranice-Kirigakure[/size]

[size=50]Trápení najednou skončilo. Sice mě dosud vše bolelo, od tlapek až po uši ale vlci byli z mnou. Určitě jsem byl u východu, ale proč mě pustili mi vrtalo hlavou. Otočím se a mou tlapkou projede ostrý křišťál. Zavyju bolestí. Tlapku si stáhnu k tělu. Byla probodnut a velmi zle krvácela. Hlavně to příšerně bolelo. Otočím se opět na dva vlky, ale přes náhlé plameny nebylo nic viděl. Černo rudé plameny co šlehaly vysoko nade mě. Obě cesty by byly bolestivé. Aby toho nebylo málo. Ten vlk mi na nohu šlehl plameny. Všechny tlapky popálené, jedna ještě víc, písmeno N, prokouslý krk taky spálený, rozdrápaná záda a prokouslý kohoutek, svaly byly taky nějak poničené, probodlá tlapka a rozdráplý obličej a v krvi jed. To všechno za zradu, která se jinde jako zrada nepočítá. Musel jsem něco udělat. Měl jsem málo času. Skočím a snažím se dopadnout na už probodnutou a spálenou tlapu abych těm dvou "zdravím" moc neuškodil. Sice jsem na ně dopadl taky, ale rovnováhu jsem držel hlavně na těch dvou. Zařvu bolestí. Polštářky u dvou méně raněných tlapek se stáhly a řeklo z nich jen trochu krve. Zato ty dvě dopadly hůř a probodnuté. I přes to jak to bolelo jsem to musel udělat znovu. Bolest byla stále horší a já cítil únavu. Mé skoky byly kratší a kratší. Ke konci skočím něco půl metru, ale metr už sotva. Tlapky probodané a to už i ty co byly před chvílí "v pohodě". Rovnováhu jsem už neudržel a musel jsem dopadnout na všechny čtyři. Najednou jsem zahlédl opět světlo. Krásné venkovní světlo. Východ. To mi dalo další energii. Ještě dva skoky a jsem venku. (Jestli to mám blbě tak sorry, ale nevím jak je to dlouhý ani jak to vypadá xD) Když dopadnou znovu na zem, na měkkou trávu, oddechl jsem si. Na zem se ovšem rozstříkla krev z rozbodaných tlap. [/size][size=50]" Konečně," [/size][size=50]povzdechnu si. Pomalým, kulhavým krokem se vydán ke Kirigakure. Každý krok byl útrpný a já doufal, že přežiju. Na hranicích se svalým na zem. Doufal jsem, že teď budu v bezpečí. Za hranicemi smečky mé jediné kamarádky.[/size]


[size=50]A teď v Kirigakure...[/size]


[size=50]Chvilku odpočívám na hranicích a pak hlasitě zavyju. Jestli to uslyší od hranic až do tábora jsem nevěděl, ale jestli ano. Možná mám šanci že mě Rias najde. Nebo jiný vlk, ale kdo by věřil vlkovi co páchne po Zeiss? Třeba mě radši vyženou, ale doufal jsem v opak[/size]


[size=50]//Toho size 50 si nevšímejte, to je ten můj blbej mobil co to udělá když kopírnu text[/size]

Probudila jsem se a protáhla jsem se. Nemohla jsem vydržet už v Táboře. Než se vlčata narodí, musím se projít. Ještě, že mám ještě nějakou chvíli času. Odešla jsem z oné jeskyně, kterou jsem si vybrala jako prozatímní úkryt a nějaké to zázemí pro vlčata. Zamířila jsem si to k hranicím. Něco mi říkalo, že to není v pořádku. A taky, že nebylo. 
U hranic jsem zacítila pach krve, pach Zeisský a hlavně pach Mirokiho. Nemohla jsem se rozběhnout, ale chůzi jsem zrychlila. Konečně jsem spatřila černo-zeleného vlka. "Miroki!" Zvolala jsem a pomalu a jistě jsem k němu doklusala. Viděla jsem na jeho boku vypálené N. Zřejmě práce Naiome, ale kdo ho takhle zřítil? Taky ona? Divila jsem se a můj pohled byl plný starostí. "Hlavně mi tady neumírej. Budeš v pořádku." Zašeptala jsem k němu a přemýšlela jsem co, bych asi tak já dokázala udělat, abych mu pomohla.

Hranice

Zabíraly se mi oči. Že bych to vzdal? Přes všechnu bolest a šanci na život? Otrava v krvi, těžké poranění. Vnímal jsem jak proudy krve stékají na zem. Najednou jsem však zaslechl své jméno i známý hlas. Pootevřu oči. Viděl jsem Rias, asi mě slyšela. Odkašlu si. "Já myslel že andělé jsou bílý..." zašeptám hrubým hlasem. Pohonu tlapkou směrem k ní. "Mám sílu se sotva zvednout, ty mi tu asi moc nepomůžeš, ale... Snad se z toho dostanu když jsem to vydržel až sem," dodám a zavřu znovu oči. Hrudník se zvedal, ale měl jsem žízeň. Asi jsem už stratil dost krve. Kéž by mi mohla pomoct.