Příběh smečky Stříbrného fénixe I.

/Fénixův les/
Jakmile Destiny odešla, byl jsem mnohem klidnější. Tu vlčkopsinku jsem neznal a s Bodkou mi bylo dobře. Znal jsem ji ale dost dobře? Ano, byl to jiný typ přátelství. Bylo to omnoho víc. Ale uměl jsem být vyspělý? Cítil jsem se jako vlče a taky jsem tak docela vypadal. I tak jsem do Bodky hravě šťouchnul. Nejdřív trošičku, poté trochu víc a nakonec s cílem ji povalit. Omylem jsem jí obarvil kus plece na fialovo, což jsem ovšem neviděl. Poté se mi povedlo ji lehce povalit a jelikož jsem to nečekal, balanc mě zradil a já se schoulel vedle ní. To mi však nevadilo, ani trochu. Čenichem jsem jí polechtal na bříšku.

Předala jsem post Bety a nyní jsem mohla jít. Cítila jsem, že už mě nic zde nedrží. A než zemřu, měla jsem už jen jediné přání, poznat rod Luce di Bontà. A tak jsem vykročila, s poslední zastávkou v táboře, vyčistila jsem doupě, které už nebylo mé, ale bylo volné. Dlouze jsem zavyla, aby celá smečka věděla, že nový Beta místo mě je od teď Keiran Criest. Aby smečka věděla, že odcházím navždy. A pak jsem zamířila směr hranice a pryč z Niwatské rezervace. Měla jsem třináct let a nezbývalo mi příliš na to, abych našla vzdálenou rodinu ze strany své matky Naly Luce di Bontà. A ten čas, který mi ještě zbýval, jsem chtěla patřičně využít právě na hledání svých předků a jejich potomků, abych jim mohla vyprávět příběh o Nale a o Niwatu...

//... a tak navždy odešla vlčice Waya, třináctiletá Beta smečky Stříbrného fénixe, dcera Naly a Rellema, vnučka Vittani Virentem.

Znovu jsem se snažil, trošku dostat někam jinam. Zacítil jsem pohyb někoho jiného. Heh? Podivil jsem se nad tím a snažil jsem se zase hnout. Opět mi však zavazalela nějaká zeď. Tím pádem mi nezbývalo nic jiného, než do toho koupnout. Tentokrát jsem však do toho kopnul slaběji, než minule.

Mamine brucho
Nie je tu sama. V tejto podivnej, až nepríjemne teplej miestnosti je ďalšia vec podobná jej. Zvraští svoj drobný ňufáčik, a nahnevane naráža nemotornými packami do tej príšernej steny, vďaka ktorej je tu uväznená ako vo väzení. Musí byť cesta von! pomyslí si, a kúsok sa posunie. Nemotorne vrazí do ďalšieho neznámeho tvora. Nevidí ho, ale cíti jeho prítomnosť.

/Moonino Jezero/
Půlnoc jistou dobu neodpovídala, vypadala dosti unaveně. Zlehka jsem přiklusal až k ní a na vzdáleného vlka se podíval. V ten moment jsem zaslechl zavytí, otočil jsem se tím směrem. Jednalo se o vytí mé starší sestry Wayi, odcházela. Posadil jsem se a zavyl jí nazpátek, takové rozlučkové vytí. Hmm... nyní je betou Keiran? Myslím, že to byla dobrá volba. Ale Waya mi bude chybět, jen škoda, že jsem ji nestihl pořádně poznat... Nahodil jsem na tvář neutrální výraz a otřel se o svou partnerku.

/Fénixův les/
Ze zábavného lechtání Bodky mě vyrušilo táhlé vytí. Škubl jsem sebou. To je přece Waya! Cože... lehce jsem se zarazil. Ta, která mi zachránila život, když jsem byl novorozeně odchází a já ji nestihl ani poděkovat, natož ji trochu blíž poznat. Zatvářil jsem se lehce sklesle. Nu.. dobrá.. tady je asi onen konec jedné éry smečky, ale zase... kouknul jsem po bratrovi. ,,Gratuluju," pípl jsem a zavrtěl ocasem, na mé tváři už byl opět spokojený výraz, opět jsem začal lechtat Bodku na bříšku, jakoby se nic nestalo.

Fénixův les - Hranice (při Destiny)
Destiny odešla, něco se muselo dít. Pohlédl jsem na bratra a Bodku. Zdá se mi to, nebo působí jinak? Oba vypadají jako... jako... ne, neumím to pojmenovat. Co to mezi nimi jiskří? Co je to za pocit? Um... bráška vypadá nějak... zářivěji? Přemýšlel jsem nad změnou chování bratra. V tom zaznělo vytí a já si povzdychl. Waya odchází! Další známá duše bude navždy pryč! Nejdříve Dyeron a teď i Waya! Otočil jsem se na bratra a usmál se. "Děkuji. Ale je smutné, že smečka přichází o dobrou vlčici a léčitelku. Začínám mít strach, co bude následovat." Cítil jsem ve vzduchu něco špatného. "Nad fénixem se stahují mraky..." Řekl jsem, avšak nebyla to slova o počasí. Něco se mi nelíbilo a nevěděl jsem co. Ale něco bylo špatně. Smečku měly vést Alfy, ale nic jsem o nich pořádně neslyšel. "Půjdu se podívat na hranice. Něco není v pořádku."
S těmi slovy jsem se rozběhl a běžel směrem, kterým odešla Destiny. Cestou jsem narazil na zajíce, který se snažil najít pod sněhovou pokrývkou trávu. Pomohl jsem si magií, a za pomocí stínového bubáka jsem zajíce přiměl rozběhnout se mým směrem. Avšak jsem ho nechytil hned, jak jistě víte, zajíc umí dobře kličkovat, takže mi uhnul. Chvíli jsem ho naháněl ve sněhu, než se mi ho podařilo ulovit.
Se zajícem v tlamě jsem pokračoval k hranicím, kde jsem uviděl Destiny a nějakého dalšího vlka. Přišel jsem k nim. "Zdravím." Pronesl jsem k neznámému. "Všechno v pořádku, Destiny?" Položil jsem zajíce a zkoumal Destiny a její břicho a pak taky toho cizince.  Kdo je to? Co tady chce?

Hranice-smerom k Fénixovmu lesu
Znova sykla od bolesti. Vĺčatám sa už očividne nechcelo čakať, no ona podvedome tušila, že ešte nie je ten správny čas na to aby sa narodili. ,,Som v poriadku, Keiran, no je to od teba milé, že sa zaujímaš..." slabo sa pokúsila o úsmev. ,,Čo sa týka teba, Aletosu," obrátila sa na partnera. ,,Neviem či si už máme čo povedať. Rozhodni sa sám ako chceš. No pre mňa si skončil už v tú chvíľu keď som sa zobudila v tábore po spánkovej chorobe. No ak ti záleží aspoň na vlastných vĺčatách, máš cestu otvorenú. Môžeš ich vidieť, no pre ne nikdy nebudeš otcom. S tým sa zmier. A navyše, stojíš na území svorky. Tu by si nemal chodiť," predniesla svoj takmer monológ, otočila sa a nečakajúc na reakciu jedného zo samcov sa pobrala preč. Bola vyčerpaná, hladná a sklamaná. No zároveň sa v nej búril hnev. Čím som mu tak ublížila, že nebol schopný urobiť pre mňa nič? Alebo láska nie je taká aká som si myslela, že je? Fajn, bola som naivná, hlúpa... no teraz už viem, že to bola chyba, pomyslela si. Ešte sa na chvíľu zahľadela tak aby mala samcov na dohľad a uprela pohľad na Keirana. ,,Odpusť mi to, no... je to zložité. Neviem či ti to môžem vysvetliť," poslala mu myšlienku, hoci zároveň pocítila ako sa jej odčerpáva energia. Používanie vrodenej mágie ju stálo istú námahu.

Hranice
"Ano, zajímám. Jsi přeci člen smečky a navíc jsi v očekávání, potřebuješ nabrat sílu, proto jsem ti přinesl tohoto zajíce, alespoň, než ulovím něco většího." Odpověděl jsem a mile se na ni usmál. Přitom jsem se zadíval na cizince. Ze slov Destiny jsem pochopil, že on bude možná něco jako byl partner mé adoptivní matky, který nás všechny opustil, jak se vlčata narodila. Zavrtěl jsem hlavou. "Ty máš být partner Destiny?" Nerozumněl jsem tomu. To takhle ve světě chodí, že partneři opouštějí své rodiny? Ale Dyeron byl jiný. "Asi ano, je to složité. Rozumím co se asi stalo, jen nechápu, proč se to děje? Proč se partneři rozdělují." Bylo to tak časté. Buď jeden spal, nebo opustil rodinu, nebo zemřel. Vídával jsem to často, ale nikdy jsem nerozumněl, proč se tak děje. Popadl jsem zajíce a doběhl Destiny. "Na, vezmi si ho a najez se. Je tvůj." Pak jsem se vrátil k vlkovi na okraji území. "Hm? A ty? Co máš dál v plánu? Protože potíže tady nechceme." Pravdou bylo, že jsem neměl nejlepší pocit, Fénixovi hrozilo nebezpečí a já netušil odkud a kdy přijde.

/Fénixův les/
,,Em.. no... já nevím, zvykám si na toto už od narození. Kdybych zrak měl, asi bych byl zmatenější..." přiznal jsem tichým hláskem stydlivě a koukl po odcházejícím bratrovi. Cože? To je to až tak špatný? pomyslel jsem si. V tu chvíli jsem nevěděl, jak se chovat, protože se mě zmocnila lehká úzkost. Sedl jsem si a koukal před sebe do prázdna.

smerom k Fénixovmu lesu-Fénixov les-Veľké trávnaté planiny-Aralský les
,,To áno, ale nepotrebujem iných zaťahovať do svojich starostí a svojich problémov," pokrútila ticho hlavou.,,Nefungovalo to už dlho. Pochybujem, že by ho zaujímali čo i len vĺčatá," odpovedala mu myšlienkami. ,,Ale ďakujem za zajaca," dodala vďačne a mierne sa pousmiala snažiac sa nevnímať bolesť ktorú jej spôsobovali vĺčatá. Zobrala zajaca do zubov. Ticho a najrýchlejšie ako vedela sa pobrala preč. Prešla Fénixovým lesom, hoci sa zámerne vyhla tým čo tam zostali. Nemala chuť ich stretnúť. Potrebovali byť sama. Utiecť pred celým svetom. Pomaly ale isto ju zasahovala istá sebaľútosť, no potláčala ju. Nechcela plakať, byť slabá. Áno, opustil ju partner, no to bola vo svete bežná vec. Prečo by kvôli tomu mala plakať? No mala chuť sa schúliť do klbka ako malé vĺča. No vedela, že nebude nikto kto by jej povedal, že to nie je pravda. Pridala do kroku, hoci vedela, že nebude schopná behu. Snáď majú ešte vĺčatá trochu času. Pôjdem do Magicae, teraz by tam mal byť aj Joy. Aspoň on... stačí mi to, že tam bude Joy. Nik viac. A jeden chutný zajac, pomyslela si. Ani nevedela ako, prechádzala ďalším jej mierne neznámym miestom. No vedela kde sa nachádza Aralský les ktorý poznala celkom dobre, rovnako vedela kde sa nachádza jej Magicae. Jej malé miesto kde bude mať pokoj. Vedela, že vĺčatá ešte majú chvíľu času no rovnako si dobre uvedomovala, že sa blíži chvíľa kedy sa budú musieť narodiť. A rovnako aj to, že zostane sama. Bola som skutočne hlúpa, pomyslela si. Bola som mladá, hlúpa a naivná vlčica ktorá verila v lásku. Ktorá nevedela, čo je to zlo. Ktorá neprežila skoro nič. No dostala som facku. A jazvu. Vlastne, jazvy spevňujú kožu. Neničia ju. Vďaka nim je koža tvrdšia a schopnejšia brániť sa. A tak som dostala ďalšiu. Možno na konci môjho života bude na mojej duši veľa jaziev, no možno budem silná. A možno splynú v jednu pevnú kožu. Ochranu ktorá pomôže, hoci bude bolieť. Vlastne- väčšina vecí ktoré pomáhajú bolia. Aj mágia. Je užitočná, ale bolí. Ktovie prečo je to tak. Je mnoho záhad a zvláštnych vecí. Je to zaujímavé, uvažovala. Vchádzala do Aralského lesa a vedela, čo ju čaká.

Hranice - Fénixův les - Les bludiček

"Hanako! Zůstaň tady a dohlédni na to, aby tady ten buď došel za Alfou anebo se odtud spakoval, pokud nemá odvahu se přidat do smečky." Dal jsem rozkaz své kamarádce hyeně, která bývala obvykle někde poblíž i když často nebyla vidět. Netrvalo to ani dlouho, než se objevila. "Ano, Keiraně, provedu. To pro mně není problém." Odpověděla mi Hanako. Otočil jsem se a rozběhl se do lesa, neboť ten vlk nevykazoval známky toho, že by chtěl hovořit. Očividně nebylo o čem. "Paulo, jdi za Destiny a dohlédni na to, aby byla v pořádku." Udělil jsem rozkaz i své druhé kamarádce, mýtickému stvoření peludě.
Doběhl jsem do lesa, zatímco Paula se vydala po stopách vlčice Destiny. Uviděl jsem Arca a Bodku. Stále byli v lese a zdálo se, že to mezi nimi jiskří. Usmál jsem se na ně. "Zdá se, že jste se stali přátelé, to jsem moc rád. Těší mě, že jste k sobě našli cestu. Tak jako já s Jasmine." Jenže to už byla dávná minulost. Jasmine byla dávno pryč. "Na hranicích je nějaký vlk, zřejmě partner Destiny, ale čert ví, co vlastně chce, neřekl to. A do smečky nepatří a ani nebyl schopen říci, zda vůbec chce do smečky patřit." Oznámil jsem svým přátelům. Tedy bratrovi a Bodce. "Jdu zjistit něco víc, jestli se něco neděje poblíž za hranicemi." Nelíbilo se mi jak smečka spí, jako by na ni dolehla nějaká spavá nemoc a přitom bylo ve vzduchu cítit nebezpečí. Tak silné, jako byly tehdy stíny. A díky stínům, jsem to vnímal.

V maminom bruchu
Už som cítila, že chcem ísť von. Bolo tu pekne, ale už je čas to tu opustiť. Nezmestím sa sem, je tu neznesiteľné teplo, neskutočne úzko, a mohla by som pokračovať... ," pomyslím si, a narazím do jednej z tých divných vecí podobných mne. Pravda, nevidela som ju, ani nepočula, ale cítila som jej prítomnosť. Koho to bol nápad ma zavrieť v horúcej miestnosti s niekým iným?! nahnevane kopem do steny. Raz to prerazím,
a dostanem sa odtiaľto! pomyslím si. Chcem kričať, ale nejde to. Neviem vydať ani hlásku, nedokážem sa odtiaľto dostať. Jedno je jasné- jedného dňa tu už nebudem. Budem za tou stenou, v úžasnom svete. V nepreskúmanom priestore, s novým príbehom. Bude to začiatok. Začiatok všetkého.
...Ale až zajtra. Ani si neviete predstaviť, aké je to únavné celý čas kopať do steny. Do tej hroznej steny, ktorá sa mi jedného dňa podarí rozraziť, a ja budem voľná.

Aralský les-Magicae
Destiny prudko pridala do kroku. Jedno vĺča ju znova kopalo a ona vedela, že ich čas sa rýchlo blíži. Musím sa dostať do Magicae...čo najskôr... ako to pôjde! pomyslela si takmer zúfalo a čo najrýchlejšie prechádzala Aralským lesom. Už to nemala ďaleko. Jej úkryt bol v tomto lese, už iba ho nájsť. Čo ak to nestihnem? Nemôžem predsa porodiť v strede lesa! pomyslela si. ,,Už...iba...chvíľku," zafunela nahlas, nestarajúc sa o to, či ju niekto počuje. No aj tak tu nikto nebol. V diaľke rozoznala obrysy niečoho čo sa podobalo na jej úkryt. Zrýchlila čo najviac ako jej to jej stav dovoľoval. Už iba kúsok, potešila sa. Nakoniec sa ocitla pred jaskyňou. Rýchlo vošla dnu a zadýchaná sa zvalila na chladnú zem. No to čo ju prekvapilo nebolo to, že to stihla, ale vôňa ktorá sa šírila úkrytom. Prečo to tu vonia ako... lúčne kvety? Je to mágia alebo som mŕtva? pomyslela si omámene. Zhlboka sa nadýchla a vydýchla, privrela oči. Zdvihla sa a oprela sa o chladnú stenu jaskyne, takže ležala na boku.

Už jsem se nedokázal hýbat. Cítil jsem, že se temná teploučká místnost, každým dnem zmenšuje. Cítil jsem přítomnost jiných. Už jsem si na ně zvykl. Cítil jsem, že už je pomalu na čase dostat se ven, jinak by mě ty stěny umačkali. A proto jsem se snažil zase začít pořádně hýbat. S něčím co bylo celý čas připevněné k mému tělu. (Konkrétně tlapy)  S něčím čím šlo do nedávna kopat do té stěny, jsem 'plaval'. Snažil jsem se dostat za každou cenu už ven. Nakonec mi nějaká neviditelná síla začala pomáhat. Tlačila mě do nějakého směru a já jsem cítil, že přítomnost jiných se ode mě trošku vzdaluje.
Najednou mi začala být i trošku zima. Nešlo mi se nadechnout. Po chvíli se mi to však konečně podařilo.
Dokonce se mi podařilo vydat pískavý tenoučký zvuk. Svět byl však stále temný. Nic jsem neviděl. Bylo to zvláštní. Konečně jsem se dostal z tmavé místnosti a přesto stále nic nevidím.
Asi z instinktu jsem se čumákem snažil najít něco z čeho by se dalo najíst. Cítil jsem podobnou přítomnost jako jsem cítil v místnosti, ale bylo to velké. Ne. Bylo to obrovské!
Třásl jsem se zimou a vydával pískavé zvuky a doufal, že mě to obrovské kdo ví co uslyší.

Magicae
Sťažka dýchala, cítila sa hrozne, no po chvíli to prestalo. Nechápala prečo až kým neotočila hlavu a neuvidela malé vĺča. Biele ako ona, no jeho uši a chvost boli zelené. Taktiež si všimla zopár bodiek po tele. Vydávalo piskľavé zvuky, no nevedela, či je to dobré alebo zlé. Sklonila sa k nemu a zľahka ho oblizla čiastočne aj od zvyškov krvi. Potom ho chytila do papule a položila si ho k bruchu a strukom aby si mohlo naplniť svoj žalúdok. Aspoň tak jej to radili inštinkty. ,,Ma-maličký..." dostala zo seba ticho.

Mamine brucho-von
Nie, nepočká to. Už je čas, cítim to. Zbohom, toto miesto, no chýbať mi nebudeš pomyslím si. Pohnem sa v niečom vlhkom, ako voda. Zvláštna sila ma unáša, a ťahá vpred, a ja cítim, ako sa dostávam preč. Preč z tejto tesnej miestnosti, v ktorej ešte stále zostala jedna živá vec. Ja som s ňou však nemohla ostať, išla som von. Pomaly padám, a v tej chvíli ucítim, že som von. Von. Mimo tej záhadnej miestnosti.
Trasiem sa od zimy. Už tu nie je príjemné teplo, ale ukrutná zima. Zaskučím. Je to zvláštny pocit, som na neznámom mieste, kde navyše cítim prítomnosť ďalších divných vecí.