Sif & Mandarino; Neznámí od Fénixů

→Aralský les
Dýchala ten studený vzduch, který jí lezl do plic a užívala si toho rychlého tempa, které si nastavila. Potřebovala se zbavit toho stresu, který se jí ocitl na jejích bedrech. Hlavně potřebovala najít alfu a pořádat o zkoušku do smečky. A taky, kde vůbec jsou její rodiče? Stýskalo se jí po nich. Nikdy by to neřekla, ale dokonce se jí stýskalo i po někom, kdo měl prostě čtyři tlapky, ocas a uměl mluvit a myslet. Po chvíli zpomalila, neb do chřípí nasála sladký pach mladého vlčete. Zhluboka zafrkala a snížila hlavu na úroveň, kde se jí dobře ostřilo. Zastavila a jako šedý kámen v bílém poli vyčkávala, co se bude dít. Jediné, co jí prozrazovalo, byly její žluté oči šelmy.

Potuloval jsem se Aralským lesem. Byla tma, tudíž jsem zářil mezi stromy stejnětak, jako hvězdy na dnešním krásně jasném nebi. Chladno však bylo, to nepopírám. Nyní jsem si nebyl jist, kdy na mě co vyskočí, bylo to tu celkem děsivé. Vracel jsem se z menší procházky a možná jsem tak trochu zabloudil, páč at' jsem větřil jak jsem větřil, pach doupěte těch, kteří se mě ujmuli, se mi nedařilo vystopovat. A tak jsem jen tiše kráčel, doufajíc, že najdu aspon cestu ven. Se svou srstí jsem zde byl docela nápadný. Můj pach se mohl kterémukoli zvířeti donést, stejně jako se ke mě nesl pach nějaké dospělé vlčí samičky. Je blízko! pomyslel jsem si a zastavil se. Opět jsem zavětřil a střihl ušima. Krom Destiny a jejích vlčat jsem zde zatím nikoho nepoznal, takže jsem se trošičku bál.

Nakonec její žlutavé oči spatřily malé, oranžové tělíčko, proplétající se mezi stromy. Zhluboka vydechla studený mlžný opar, který se vznesl vzhůru, zatímco toho maličkého nehnutě pozorovala. Nikdy ho tu neviděla, ani necítila. A pochybovala, že by měla něco do činění i s jeho rodiči. Co mají asi malá vlčata ráda? Hm..nehrajou si ráda? Blesklo ji hlavou, zatímco se plížila jako lovec, přibližující se ke své kořisti po větru. "Baf!" Vyskočila zezadu z křoví a zvesela se zazubila. Což..ji nikdy moc nešlo, spíše se tak nehezky šklebila. A měla pravdu, opravdu ho tu nikdy neviděla. Byl oproti ní maličký a velmi pestře zbarvený.

Pach vlčice sílil a já se snažil se mu vyhnout. Bál jsem se, tudíž jsem se rozešel nyní v lese úplně opačným směrem, než jsem šel doposud. No co, stejně jsem ztracený. pomyslel jsem si a opatrně se rozhlížel všude kolem sebe, nestíhal se otáčet. V tom na mě něco vybaflo a já spatřil žluté, svítící oči. Moje očka se najednou taktéž zbarvila do žlutavé a já se nezmohl na nic, než uskočit a o pár metrů dále utéct. Nemínil jsem se otáčet, avšak i přesto jsem to udělal, což mi zrušilo rovnováhu a já sebou žuchnul na zem.

Tázavě natočila hlavu na stranu. Tohle vlče bylo hodně nešikovné. Přesto Sif zaujaly jeho očka. Oklepala se a pomaličku se posadila, ocas obtočíce kolem předních pacek. "Máš hezká kukadla. Jako dva korálky." Promluvila jemně. "A..jakpak se jmenuješ, ty malé trdlo?" Pokusila se nahodit, ale s vlčaty neměla naprosto žádnou zkušenost. Maximálně tak se svými sourozenci, ale s těma se ráda prala. Pochybovala, že by se tenhle vlček rád pral. Sklonila hlavu, aby její pohled byl ve stejné úrovni jako tenhle malý, oranžový prcek, kterému se dost možná mění barva jeho očí.

Významu jejich slov jsem nerozuměl, proto jsem, jakmile se ke mě přiblížila, rychle vstal a otočil se k ní. Měl jsem se napozoru. Vlčice mi byla naprosto neznámá, ale i tak se se mnou dala do řeči. Co po mě chce? Asi bych měl co nejdřív zase najít cestu do Magicae. Protože... protože... to... nééé... pomyslel jsem si a sklopil nyní zmodralá očka, která se leskla. Nevěděl jsem, zda se pokusit o nějaké slovíčko. Otevřel jsem tlamku, poté jsem ji jen zavřel a zatřepal hlavou. Ocas stáhl mezi nohy a hleděl zase na vlčici.

//Halóóó?

Překvapeně zamrkala a rozhlédla se. Nemýlila se. Široko daleko cizí pach necítila. "Jsi tu sám." Konstatovala tiše a posadila se, ocas obtočíce kolem předních pacek. Střihnutím ucha se znovu podívala na malé oranžové vlče. "Musel si se ztratit, což, Maličký?" Vypadalo, že povede monolog sama se sebou, vždyť..nemají už vlčata tohohle věku umět mluvit. "A co svoje jméno, to znáš, Oranžáku?" Pobaveně si odfrkla.

Vlčice se opět dala do řeči a já, jako obvykle, jen tiše poslouchal. Po krátké odmlce od její řeči jsem jen slabě a nesměle pokýval hlavou. Když nebylo třeba, nemluvil jsem. Docela jsem se za svou chabou řeč styděl a co víc? Ostatním by mohlo být jedno, jak na tom jsem. Jakmile jsem ale pomyslel na své jméno, prudce jsem zavrtěl hlavou a sklopil pohled. Netroufl jsem si na to pokusit se vyslovit své jméno, bylo na mě doccela složité. Jen jsem artikuloval, doufajíc, že to vlčice pochopí. Ocas jsem měl stále stažený mezi nohama, uši nastražené a byl jsem lehce naježený. Uvnitř mě kolovalo obrovské napětí a já jsem doufal, že toto není nyní moje poslední noc. Stále jsem té vlčici nevěřil, chovala se docela zvláštně a to mě upřímně děsilo. Už jenom to, že na mě takto vybafla... mi dodávalo jistý pocit nejistoty, který na mém držení těla byl zcela patrný.

Odfrkla si a opatrně se do sněhu položila, aby měla oči na stejné úrovni, jako to barevné vlče. "Anda..nino?" Pokusila se převést jeho němou řeč do hlásek. "Chm. Oranžák na tebe sedí víc." Zašklebila se a položila si hlavu na packy. "Ty se mě bojíš." Znovu nasadila úšklebek a pohodila hlavou. "Věř mi, že kdybych tě chtěla zabít, už dávno ležíš pod drnem, neb maso plné strachu nechutná vůbec hezky." Uchechtla se a vyškrábala se na všechny čtyři. "Řekni mi, Oranžáku, jsi němý, nebo..tě nikdo mluvit nenaučil?" Pohlédla na něj s tázavě nakloněnou hlavou, zatímco přední packou zahrabala ve sněhu.

Opět jsem zavrtěl hlavou a raději, opatrně zase ucouvl. Bylo mi mnohem pohodlnější, když vlčice byla ve své přirozené výšce, takto mi byla příliš blízko. Chtěl jsem zavrčet, ale ani to jsem pořádně neuměl. Moje očka nyní byla celá zbarvená do žluta, jako ta její. Koukali jsme jeden druhému do očí. Nevěděl jsem, co dělat, tak jsem si pouze tiše povzdechl. ,,Něěhý?" zahuhlal jsem, no poté jsem si uvědomil, jakou blbost jsem udělal. Vykulil jsem oči a lehce uskočil dozadu, asi o dvacet centimetrů a poulil na vlčici svá žlutá kukadla. Ne, ted' je z ní nespustím. Už nikdy. Je divná. Hodně divná. pomyslel jsem si. Sníh na zemi mě ani příliš nezebal na tlapkách, naopak. Vyšlapával jsem si v něm stopy, teda, jakoby vypaloval. Moje tlapky silně žhnuly, dokonce šlo vidět, jak se sníh vypařoval.

Na tváři se jí rozšířil škleb. "Němý." Vyslovila pomalu. "Je někdo, kdo mluvit neumí. Jenže to ty nejsi." Uchechtla se a začala jej obcházet. Prohlížela si jeho měnící se oči. "Říkám ti naposled Oranžáku,.." Zafrkala. "..nejsem tu, abych ti ublížila." Pohodila hlavou a zastavila se, neb ji něco praštilo do chřípí. Nebyl to pach, ale Moc. Neumí ani mluvit, ale už dávno se v něm probudila jeho magie. Zvláštní to prcek. "Moc hezké." Konstantovala při pohledu na zem pod jeho packama. "Umíš ještě něco?" Oblízla si studený čenich a se zájmem pozorovala jeho další činy. Měnící se oči a horké tlapky. Tsech.

Ta je mrtě divná. Je děsivá. Sice tvrdí totéž, co tehdy Destiny, ale i tak. Vlkům se nedá věřit. pravil jsem v duchu sám pro sebe a jakmile mi vysvětlila ono slovíčko, opět jsem striktně zavrtěl hlavou a kouknul na své tlapky, tedy odvrátil pohled z jejích očí. Střihl jsem ušima směrem k vlčici, než jsem se na ni zase podíval. Nechápal jsem, co po mě chce, ale tušil jsem... o co jí jde. Chviličku jsem se tvářil šíleně zamyšleně, no nakonec jsem jenom zavrtěl hlavou a zatvářil se nešt'astně, přičemž jedno očko nabralo barvu modrou, zatímco druhé bylo stále žluté. Poté jsem kývl na ni.

Znovu tázavě naklonila hlavu na stranu a nespouštěla z něj svůj žlutý zrak. "Žlutá a modrá." Pronesla nahlas. "Žlutá je barva strachu?" Pronesla, i když naprosto zbytečně, pomyslela si potom, co to vyslovila. Stejně se jí nedostane odpovědi. Kolik tomu vlčeti tak je? Neměla nejmenší ponětí. "A jakým směrem jsou tvý rodiče, hmm?" Rozhlédla se okolo. "Nemůžu říct, že je tu zrovna bezpečně." Ucechtla se a znovu na něj pohlédla. Z toho jediného slova, které z něj dostala, začala přemýšlet, zda není nějak..zaostalý či tak. Střihla uchem a přenesla váhu na druhou nohu, zatímco nervózně zašvihala ocasem.

Očka mi stále zůstávala v těchto dvou barvách, já sám jsem se však nemínil přiznávat. Už mi sice Alsafi, kamarádka z doupěte řekla, že se mi mění oči, ale já si to stále nedovedl představil. Něvěděl jsem, co to znamená, jediné, co mi něco říkalo, byly ty barvy. Poté když na mě položila další otázku, pouze jsem střihl uchem a začal chodit dokolečka. Udělal jsem tak čtyři úzké kruhy v poloměrech asi půl metru a koukl na ni. Doufám, že to pochopí... napadlo mě.

Pozorovala ho. Nepromluvil. "Chmm." Povzdechla si a prohlížela si jeho kruhy ve sněhu. "Nevíš." Odfrkla si a švihla ocasem. Pak si prohlédla sníh okolo. Dokonce už i její stopy byly zaváté bílým práškem. Pak střihla uchem, neb zaslechla zašramocení. Znovu se zazubila. Za pár chvilek ji na záda skočila její vydra, Paní Jezera. S vydřím úsměvem si prohlédla to malé štěně pod ní a něco zašeptala Sif do ucha. "Pozdravuje tě, Oranžáku." Šedá vlčice se uchechtla. "Tohle je má kamaráda, není to vlk, ale vydra. Paní Jezera." Pak pohlédla na vlče. "A tohle je..Andanino..?" Plácla. "Neřekl mi své jméno, není němý, ale mluvit se mu moc nechce." Převyprávěla své vydře na hřbetě.

Prudce jsem sebou cukl a opět uskočil asi o půl metru dozadu. Vykulil jsem oči na ono zvíře, nic podobného jsem v životě neviděl. Opět zvědavost ve mě rostla a zachvíli předčila strach a opatrně jsem se ke zvířeti přiblížil. Přičichl jsem k němu a natočil zmateně hlavu na stranu. Toto asi není nic vlku podobného... pomyslel jsem si a kýchnul si. Poté jsem se koukl na Sif stejně zmateně, jako na ono zvíře. Ono se mě to nebojí? Jak to? Vždyt' je to menší, než já. Sice ne o moc, ale je. ,,Vy-dva?" pokusil jsem se opatrně po vlčici zopakovat ono slovo. Nebylo pro mě příliš složité, ale ani tak jsem si příliš nevěřil.

Sif se zasmála. "Ach ty hlupáčku." Líbila se jí naivita toho vlčete. Byla taky taková? "Vydra, ale..než se naučíš pořádné er, tak to chvíli zabere." Mrkla na oranžového vlčka a pohlédla do vydřího oka, která jí seskočila ze hřbetu a přiskákala až k vlčeti. Otočila se na šedou. "Jakže se to jmenuje?" Sif se pousmála. "Paní Jezera se ptá, jakpak se to jmenuješ." Přeložila mu vydří jazyk a oslnivě se usmála. "A kde má rodiče?" Položila hnědá vydra další otázku. Sif jen bezmocně pokrčila rameny. "Buď mi to říct nechce, ale spíš bych se vsadila, že se ztratil." Odfrkla si a zahrabala ve sněhu.

Já hlupáček.. já jsem hloupý... já to vím, je mi to jasné... pomyslel jsem si a sklopil očka, která se ihned přeměnily na modro. Nyní mi ani příliš nevadilo, že se to zvíře ke mě přiblížilo. Překvapení a zvědavost po chvilce střídal smutek. Ne. Ne, ne, ne, ne, ne... neměl jsem to doupě opouštět, i když mě tam nechtějí. Kamkoli přijdu, dělám ze sebe zbytečného hlupáka. K čertu s tím. napadlo mě a nyní jsem sklopil i hlavu. Ocas jsem opět stáhl mezi nohy a místo toho, abych se nějak nadále zajímal, do sněhu spadly dvě smutné, horké slzičky, které v závějích bílé studené pokrývky udělaly dírky.