Sif & Mandarino; Neznámí od Fénixů

Vydra se otočila a pohlédla Sif do tváře. "Hehe..asi si něco pokazila."  Uchechtla se a přiskákala k vlčeti blíž, než natáhla k němu packu a začala ho jemně hladit. "To bude v pořádku, ona to tak nemyslela." Konejšila ho, zatímco jediné, co Sif udělala bylo to, že se s úšklebkem zastyděla. Pohodila hlavou a povzdechla si. Posadíce se sklopila hlavu. "Nejsi hlupáček, jenom.." Vydra ji uťala pohledem. "..malé vlče." Dokončila lehce a párkrát uhodila ocasem do země.

//Vždy za Sif

Hlavu jsem měl stále sklopenou. Toto se mi nelíbilo, a komu taky jo? Je sice možné, že většina vlků se přes tyto řeči zvládne přenést a v pohodě na ně zapomene. Jenže já byl schopen pouze odpustit. Odpustit a nikdy to z paměti nevymazat. Ještě přišel jeden povzdech z mých úst a pár kapiček slz. Vydře jsem nerozuměl, ale vydávala zvláštní zvuky. Hlavu jsem nezvedl. Chyběl ještě maličkej kousíček a utekl bych.

"Bojí se tě." Pravila vydra mezitím, co ho svojí packou hladila v husté srsti. "Vidíš? Dokonce kvůli tobě pláče." Odfrkla si a Sif sklopila hlavu. Budou se jí bát i její vlastní vlčata? "Tak co..Andanino..nemáš..třeba náhodou hlad?" Pokusila se vyžehlit to, co se jí doposud povedlo. "Nedaleko je říčka, víš.." Podrbala se za uchem. "Tak mě jenom napadlo..co takhle nějakou tu rybičku?" Zvedla hlavu a zazubila se na malého oranžového vlčka.

Koukl jsem po vlčici. Chápal jsem význam jejích slov, ale nebyl jsem dostatečně naladěný a odvázaný, abych konečně promluvil. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Toto jsem opakoval ještě přibližně třikrát, možná víckrát, to už si ani neuvědomuju a nechal očka, at' trochu uschnou. ,,Lad..." snažil jsem se po ní zopakovat to slovíčko a nesměle, nepatrně pokývl. Koukl jsem se po ní smutným pohledem a doufal, že mi bude rozumět. Poté jsem se podíval po té... vydře. Opět jsem si ji začal zvědavě prohlížet.

Sif se zarazila. Lad? Jako led? Na tekoucích říčkách přeci místy led ani není! Už už se nadechovala k odpovědi, když v tom se její vydra poplácala po čele a povzdechla si. "On myslí 'Rád'-" Vyvedla hnědá šelma šedivou vlčici z omylu. "Ách ták!" Pochopila najednou. "Moc ráda ti ukážu jak na to!" Vycenila v úsměvu svoje ostré zuby. "Sníh je místy dost hluboký, nechceš svézt? Musí to být velmi unavující, pohybovat se na takových tyčkách." S úsměvem kývla na jeho oranžové nožky.

,,Fést?" vydal jsem ze sebe opět jedno jediné slovíčko, ještě k tomu všemu špatně, ale tentokrát jsem mu dal nejistý, či možná tázavý ton. Jak jako svézt? Jako tam nahoře? kouknul jsem nechápavě na její hřbet. Poté mi očka problikla oražově, ale asi jen na vteřinu. Zavrtěl jsem rozhodnutě hlavou a vydal se někam. Samozřejmě opačným směrem a sledoval, jak na zem kolem mě padají sněhové vločky.

Tázavě natočila hlavu na stranu a pozorovala maličkého vlčka. Kampak to jde? Pobaveně si odfrkla a švihla ocasem. "Za mnou, ty pa.." Vydra po ní střelila nehezkým pohledem, šedá vlčice okamžitě zmlkla, pohlédla k zemi a rozešla se směrem, přesněji řečeno, naprosto druhým směrem, než tím, kterým se oranžový vlček vydal. Počkala, než s ní srovná krok, nebo alespoň až se přiblíží, než se nadechla a začala mluvit. "Při lovení ryb..asi se dost určitě namočíš, nebude ti to vadit?" Pohlédla skeptickým okem na malé vlče.

Zatřepal jsem hlavou a vydal se za tou šedivou vlčicí. Byl jsem docela zvědav, co myslí tím lovem ryb. Věděl jsem, co je to lov, ale netušil jsem, jak se loví ryby. Netušil jsem, co to jsou ryby. Následoval jsem ji, očka mi zářila zeleně. Ted', během chvilky se mi nálada změnila docela rychle a dostkrát. Stále jsem ale šel se zamyšleným pohledem zabodnutým do země. Na otázku, zda mi to nebude vadit, jsem nejistě nakrčil čenich, avšak nijak zvlášt' nezareagoval. Nyní jsem tušil, že se jedná o cosi s vodou, ale nebyl jsem si zcela jist, zda to zvládnu, nikdy jsem totiž neplaval.

Sif se rozklusala, neb jí ten bílý poprašek studil na packách. Jenže vydra na zádech ji zatahala za srst na krku. "Má malé nožky, zpomal trošku!" Vyhubovala Paní Jezera šedé vlčici. Sif se zastyděla, zastavila a počkala, až ji vlček dojde a znovu se pomalu rozešla. Mlčela do té doby, než došli k líně tekoucí říčce. Nebyla ani moc hluboká. "Viz." Kývla na vodní hladinu, u které se lepily rybí tlamičky, lapajíc po vzduchu. "Jsou to velmi bystré potvory, i když tak nevypadají." Začala mluvit velmi tiše, stejně tak se i začala pohybovat, pomalým pohybem se snížila do lehu, ocas u země, oči pozorují svou kořist. "Musíš být..velmi rychlý. A připravený, jsou slizké a kluzké." Ušklíbla se, zatímco ho nechala, aby je omrknul.

Snažil jsem se doběhnout onu šedou vlčici, tak jsem zrychlil. Docela brzo mě z běhu začaly bolet tlapky, takže mě cosi nutilo i zpomalovat. Docela špatně se běželo v závějích sněhu, které byly prozatím přibližně stejně velké jako já, ale Sif mi razila cestu, kterou jsem mohl běžet za ní a tou její vydvou. Jo, kvůli tomuto slovíčku jsem se rozhodl, že už možná budu radši mlčet. První větu vlčice jsem nezaslechl pořádně, proto jsem natočil hlavu k ní a čekal, zda ji náhodou zopakuje. Poté ale řekla něco jiného. Nechápavě jsem pozvedl jedno obočí, no poté chápavě přikývl. Doufám, že mi to ukážeš. Protože já vůbec netuším, jak na to.

//Připomínám.