Příběh smečky Ishimura III.

Tábor
Do tábora, do tábora! Argdem překonal pásmo skal i kopců a běžel i přes louku, než se dostal do známého místa. Do tábora. Srdíčko vesele skákalo potěšením, že dnes už je dospělý. Však na to i vypadal! Krásná vysoká postava, silné nohy... A ta srst! Lesklá a dlouhá, barevná všemi odstíny šedé. Kdepak, už to nebylo to malé nerozvážné vlče, to už bylo dávno pryč, uteklo, teď tu stál před skálou Argdem, syn hraničáře a čtečky vlků. Uši měl zvědavě vztyčené a hlavu hrdě nahoře, rozhlížejíc se po alfě. Nepátral dlouho. "Alfo Reele, přišel jsem požádat o zkoušku do smečky. Jsem Argdem, syn Kirigakurského hraničáře Aragorna a delty Ishimury Haske, dnes jsem dospělý," a vykročím tou správnou tlapou, pomyslel si s hlavou statečně vztyčenou. Pak si ale vzpoměl na jednu drobnost, o které asi ještě alfák nevěděl. "Alfa Tenebris je v Kirigakure a je tam i její - vaše vlče, jestli to ještě nevíte," dodal spíše mimochodem. Vlastně by dost možná ani nevnímal odpověď, protože přemítal o tom, co ho alfa nechá jako zkoušku udělat.

Tábor
Švihol som chvostom a pozrel som sa naokolo. Uzrel som mladého vlka, prekypujúceho eufóriou z dospelosti. Bol to syn Haske a Aragorna, ako zmocnel, pod pevnou labou hraničiara istotne z neho vyrástol mocný a chytrý vlk. Keby som aj ja bol taký otec. pomyslel som si a pri tomto pomyslení som sklopil uši. ,,Vitaj, Agrdem, ja ťa poznám." pozdravil som ho. Čiže skúška. Je mladý, mocný rýchly, ktovie či by si nezaslúžil aj niečo zložitejšie. Zauvažoval som. ,,Kdesi na území Strieborného Fénixa uzrieš poletovať krkavca. Je môj, dovedie ťa k jednému z mojich dospievajúcich synov. Proste ho trochu pošpehuj, chvíľu ho sleduj a povieš mi či je v poriadku keď sa vrátiš, myslím že pre hraničiarovho syna by to nemusel byť problém. A asi by ťa nemal vidieť." povedal som mu zamyslene, mal by som tam ísť sám. Ale ako toto bol celkom dobrý plán. Dlho som nevidel Kaya, asi spí. pomyslel som si. ,,Ak sa ti táto úloha nepáči, povedz a niečo vymyslíme." povedal som, predsa len môže to byť ako zneužívanie, veď je to môj syn, mal by som ísť sám, hanbil som sa, ale nemohol som si pomôcť.

Tábor
Alfovo přivítání bylo přijato s pokýváním hlavy. Bylo příjemné vědět, že i na první pohled zaneprázdnění vlci mají čas se dozvědět, koho to vlastně mají ve svých řadách. Těšil se dobrodružství, těšil se něčeho nového a vlastně ro i získal. Tento úkol se nezdál býti těžkým, však Argdem se naučil nedělat ukvapené závěry, a tak si vybavil všechno špatné, čemu by se měl vyvarovat. Věděl, že skrývání pro něj i s takovýmto zbarvením nebude problém, jelikož toho měl už mnoho za sebou a ani by mu s jeho egem nedělalo problém se postavit na velitelskou skálu a jen tak se prohlásit vůdcem. Avšak dobré srdce bylo všude potřeba a správný vlk ví, co vše musí pro spokojený smečkový život obětovat. Už viděl sám sebe, jak toho krkavce nenajde a bude za naprostýho blbce, proto bylo vždycky lepší pídit se po podrobnostech, aby nenastala chyba. "Udělám to,
odstoupit od toho a požadovat něco jiného by bylo zbabělé," řekl pevně alfovi do očí. Mluvil ze srdce, jak to cítil, jak to sám vnímal. Navíc, nechtěl Reela ještě teď namáhat, nechtěl, aby si ostatní mysleli, že je třeba líný či vybíravý. "Jak ten váš syn vypadá?
Popřípadě, kde přibližně najdu onoho krkavce?" Nahne hlavu na stranu v otázce. Předpokládá, že někde na hranicích. V mysli si vybavil podrobnou cestu územím, kudy by mohl jít, kde by bylo nejlepší se skrýt, kterým oblastem se raději vyhnout.

Hranice
,,Hope Aqua? To je mamina sestra," odpovedala pohotovo. Pamätala si niektoré príhody, ktoré jej Destiny zvykla rozprávať. ,,Sme sesternice," pousmiala sa. Ten svet je ale malý. Alebo je Niwat tak obľúbeným miestom? Myslela som si, že my sme jediní vlci z rodu Aqua, ktorí žijú tu. Zmenilo sa to. Rod Aqua sa začína postupne rozširovať. A čo ja s Angelom? Budeme mať niekedy vĺčatá? Uvidíme. Teraz na to ale nie je vhodný čas, premýšľala. Prišlo jej maximálne nezodpovedné poslať sem také malé vĺčatá bez rodičov, no radšej držala jazyk za zubami. Čo ak si ich nikto nebude chcieť adoptovať? Čo ak sa im niečo stane? Do akej svorky pôjdu? Ale nemyslela si, že by si ich niekto nechcel adoptovať, tu je adopcia bežná záležitosť.

Tábor -> sever k hranicím se SSF
Zkouška je zkouška, může být jakákoliv a je na alfě,
jakou pro své členy vyvolí jako důkaz schopnosti, pomyslí si a kývne, místo vyslovení těch slov nahlas. Zvykl si nemyslet nahlas nad věcmi, které by se mohly vlků kolem dotknout, kdyby náhodou ovládali pověstné čtení myšlenek. Jakmile Reel jednoduše popsal svého potomka, Žíhaný už přesně věděl, o koho se jedná a byl si tím na sto tlapek jistý. "Ose? Znám ho a on zná mě," střihl ušima. Musel si přiznat, že takováto informace, že jde vlastně hledat někoho, koho dobře zná, byla uklidňující. "Takže mám zjistit, jak se Ose má a jestli je v pořádku, nemám ho sem přivést," shrnul si to spíše pro sebe, i když otázka byla směřovaná na černo-bílého alfáka. Ještě naposled si v hlavě zopakoval své poslání a bez dalších keců a dotěrných otázek se klusem vydal k hranicím.

"Tania byla šikovná a ulovila." Pochválil adoptivní dcerku a kývl k zajíci, kterého měla Eveline blízko u sebe. Trošku doufal, že nebude nějak naštvaná, že její první úlovek daroval Eveline, než se vrátí do doupěte. Když řekla, že už kopou, podíval se na její bříško. Jeho úsměv se tak roztáhl. "Ach, Eveline." Zašeptal a i jemu se do očí hrnuli slzy radosti. "My budeme vážně rodiče. Ty a já. Jsem zvědaví jak budou vypadat. Určitě budou nádherní po tobě." Povídal z takovým nadšením, že snad byl teď nejšťastnějším vlkem na Niwatu. Už teď se těšil, až vnoučata ukáže mamce a taťkovi. Věděl, že jim vlastní potomek nepřežil, proto určitě vnoučata jim udělají velkou radost. A to stejné určitě udělá radost i rodičům Eveline.

Zamilovaně jsem hleděla na Diega a visela na každém jeho slově. Otočila jsem se na zajíce. "Toho ulovila Tani? Jé, tak to jí ho nebudu ujídat, svůj první úlovek by si měla užít," usmála jsem se a vzpomínala na svůj první lov. Ten už byl vlastně smečkový. Měli jsme lovit s rodiči, ale nakonec nás měl na starost asi Dino... A s Angelem jsme soupeřili o to, kdo uloví víc. Jen škoda, že jsme nelovili jako rodina. Všichni. To se nám s Diegem nemí stát. I kdybych byla Alfa, jakože nebudu, asi bych lovila se svými potomky. Pokud by si to přáli tak jako já kdysi. Pomyslela jsem si. Olízla jsem Diegovi tváře. "Ano, budeme. A budeme skvělí rodiče," šeptala jsem tentokrát ještě tišeji, avšak postřehnutelně. Zasmála jsem se. "Také jsem zvědavá, my dva jsme barevné protiklady, jistě ale budou tak roztomilí a hodní jako ty. A taky tak ochotní," smála jsem se tiše a podívala se Diegovi do očí. "Miluji tě," zašeptala jsem a zabořila mu hlavu do kožíšku, když tu jsem ucítila další kopání. "Zase kopou," mumlala jsem sladce, "klidně si sáhni." V tuhle chvíli jsem byla snad nejšťastnější... Doposud. Co teprve, až je konečně budu mít u bříška, vyčerpaná z porodu?

//Hups, moje pomůcka se poslala s tím *facepalm* a chybí mi tam napsané, že je stále v doupěti .__. dneska mám den blbec.

//Stane se x'ddd
Usmál se. "Tak později, pokud ještě má princezna chvilinku vydrží, ji zajdu něco ulovit." Odpověděl a také ji olíznul na tváři. Po jejím vyzvání položil zelené ouško na její kulaté bříško. Opravdu cítil pohyby. Pohyby vlčat. Pohyby jejich vlčat.  "Já miluji tebe, Eveline.." Usmál se a přiložil hlavu k té její a následně ji i obejmul. "A už teď miluji i prcky. A samozřejmě i Taniu. Zbožňuji vás všechny." Drak chraň vlka, který by se opovážil jen ublížit mé rodině.

Kleeia nadšeně poskočila a roztáhla křidla se kterými párkrát mávla, než je stáhla zpátky k tělu. "To bylo vážně štěstí, že jsem tě potkala, sestřenko!" Zazubila se a několikrát švihla ocasem. "Až se objeví Tessa, ukážeš nám i ostatní? Tetu Destiny a zbytek?" Nadšeně poskakovala okolo Alsafi, jako neposedné vlče, kterým taky byla. Měla radost, že nepotkala někoho úplně cizího, ale někoho z rodiny. "A jaký je vlastně celkově Niwat?" Zeptala se pro změnu ona a její ocásek snad zametal prach ve vzduchu, jak rychle s ním houpala ze strany na stranu.

Bříško Eveline -> Ven (Mistmane)
Vlčátku byl prostor břicha už malý. Pomalu to vypadalo, že je čas prozkoumat nový svět. Něco to vlčátko tahalo ven. Z příjemného tepla byla najednou zima. Malá narozená vlčice o své přítomnosti dala vědět lehkým písknutím a také se začala třást zimou.

Mistmane
Znovu jsem se na Diega zadívala. "Vydržím," řekla jsem. Jinými slovy to znamenalo, že nechce nic promeškat. Usmála jsem se na něj. "Naše rodina byla, je a bude ta nejlepší na celém Niwatu... Ne, na celém světě!" Pronesla jsem pyšně, když tu se mi břicho stáhlo bolestí. Už? Už je čas! "Diego... Diego," mumlala jsem překotně, musel vědět, proč tak zmatkuji, protože mi začínaly stahy. Bolelo mě to, ale musela jsem to vydržet, zhluboka jsem se snažila dýhat. Nějakou dobu to ještě trvalo, pouze bolest a nic, když tu jsem ucítila, že něco vyklouzlo ven. U Draka, jeden maličký prcek je venku... Tedy myslím, že jen jeden. Pomyslela jsem si. Když se ozvalo písknutí, jen mi srdce poskočilo, žije... "Ocásku," oslovila jsem Diega tiše a zadýchaně, bolest nepolevovala, "po-podal bys mi to malé, já se bolestí asi ani neohnu," normálně by se při tom smála, ale teď jen stáhla bolestně obličej. Byla jen otázka času, kdy vyklouznou další malé kuličky. Nemůžu tomu uvěřit, tvoreček. Můj tvoreček. Ne, opravila jsem se v duchu, náš tvoreček. 

Objímal svou partnerku, než sebou bolestně hla. Třeba, že..? Pomyslel si opatrně a podíval se na Eveline, která byla v bolestech. Chvíli to trvalo a on drakůmžel zvládl jen pozorovat kouzlo zrození života a nedokázal nijak pomoci. "To zvládneš, Eveline. Zhluboka dýchej." Snažil se ji alespoň slovně podpořit. Po chvíli bylo na světě. Jejich jeden potomek. Očka se mu rozzářila radostí a opět zaleskla slzami. Po Eveliných slovech se pro malou dcerku nahnul a opatrně ji vzal do tlamy. Poté ji položil k bříšku Eveline a několikrát projel drobné tělíčko jazykem. Aspoň v něčem ji chtěl pomoci. "Má křídla." Zašeptal spíše pro sebe a uculil se. Byla bílo-modro-šedá a byla kouzelná. Nebyl si jistý zda potomků bude více, ale zřejmě podle bolestných obličejů, jenž stále házela Eveline, usoudil, že zřejmě ještě jich pár bude. "Jsem tu. Zvládneš to." Podpořil znovu svou milovanou partnerku.

Bříško Eveline -> Ven (Mistmane)
Další z nových životů co rostli uvnitř vlčice se zřejmě začalo drát na svět. Moc se mu najednou nechtělo a proto chvíli bojoval s tou zvláštní silou, jenž ho tahala z tepla pryč. Nakonec se tedy podvolil a opustil teplou místnustku. Najednou byl na chladné podlaze a rozklepal své drobné tělíčko zimou. Nevydával žádné zvuky, nebo spíš vydával, ale hrozně tichoučké.

Mistmane
Diego mi tu malou kuličku přiložil ke strukům, donutila jsem se překonat bolestivou grimasu a vděčně jsem se na něj usmála. Slyšela jsem i jeho šeptání. Křídla... Super. No, asi by bylo příliš malicherné věřit, že se mi narodí vlčata, která lze nazývat obyčejnými. Ale jsem za to ráda, jsou originální a mám je s tím nejlepším polodémonem na světě. Ale další stahy, které sužovaly mé břicho, mě donutily opět se bolestně zatvářit. Chvilku jsem se bála, že tentokrát neskončí a to malé se zasekne, ale nakonec i další malá kulička vypadla ven, aby spatřila světlo světa. Vlastně ne, je to slepé... No nevadí. Tentokrát jsem se pro ni natáhla sama, opatrně ji vzala do tlamy, položila jsem ho a olízla, načež jsem ho šoupla ke strukům. Bolest však neustávala. Bližší zkoumání asi nechám na Diegovi. Opravdu jsem doufala, že těch potomků nebude deset. Vlastně i z hlediska jmen, protože vymýšlet tolik jmen by mě asi zabilo, protože deváté a desáté vlče už by se nejspíš jmenovala "Mistička" a "Kořínek". Ale byl tu Diego, v návalu jiných myšlenek (a Mističky a Kořínka) jsem na to málem zapomněla. "Ano, zvládnu... Kvůli tobě, kvůli nám," vydechla jsem skrze zatnuté zub, ještě že už tam nebyla ta malá kulička.

Severozápadní hranice -> Tábor
Když se zase dostal na území vlastní smečky, uklidnil se. Tady měl větší pravomoce, než na území nikoho, a to i teď, když vlastně úplně do smečky nepatřil a skládal spíše než zkoušku do smečky zkoušku dospělosti. Běžel jak nejrychleji mohl, přičemž ho sledoval černý krkavec, kterého si však už nevšímal, protože ten svůj úkol splnil. On o něm vlastně nevěděl, protože měl za to, že zůstal na louce, kde byl Ose, aby ho hlídal. Všimnul si ho až u řeky, kde se musel zastavit, aby mocný proud její překročil. Křídly mu ten krkavec zašustil přímo u uší, až málem schytal vodu na peří, jak ve vodě Žíhaný automaticky zareagoval. Přešel to však s úsměvem a pokračoval k táboru klusem přes les, teď už vědomě doprovázený černým opeřencem. 
  Do tábora dorazil za stmívání, když padlo šero a hned se rozhlížel po alfovi. Vyhledal toho vlka a v mysli opět jásal, že už je zpět na pevné půdě. Chvíli si oddechl, protože z dlouhého běhu měl přirozeně trochu rozhozený dech, ale pak se pustil do povinnosti. "Ose je v pořádku Reele. Je na jedné louce na severozápad od severozápadních hranic Ishimury. Je tam s ním Kirigakurská vlčice, nejevila se jako nebezpečí," sdělil alfovi klidným hlasem, oči upřené na své tlapy. Byl připraven přijmout další část zkoušky, když tíhle ukázal své výborné orientační schopnosti. Pravděpodobně by synáčka alf našel i bez toho opeřence, ale trvalo by to déle a musel si přiznat, že Reddy mu přeci jen pomohl.