Příběh smečky Ishimura III.

Chtěl vzít i druhého drobka, ale to se odhodlala Eveline natáhnout. No nic nenamítal. Prostě se pak znovu pomalu natáhl přes její tělo a malého vlčka opět olíznul, i když to už udělala Eveline. "Černý vlček s pruhy a dvěma ocásky." Pomyslel si, teda spíše to nevědomky šepnul, tak aby to opět slyšela jeho milovaná. Koukal, že v tomhle se asi jeho démoní geny vyřádili. Se jmény hodlal počkat samozřejmě až budou všichni na světě. Ještě jednou si své dva potomky prohlédl a znovu se uculil. Poté pohlédl na Eveline a pokračoval ve slovním povzbuzování. "Ano. Zvládneš to. Pro nás všechny."

(Uvnitř břicha Eveline)
Nepříjemný tlak. To jediné bylo cítit, za celou tu dobu pobytu tam. Tlak ze všech stran pro ní nebyl vůbec příjemný. Komu by taky byl, že?  Stáhla své už takto krátké nohy k tělu, a přestože nechtěla je chtě nechtě zase prudkých pohybem narovnala. Je tu tma. Malá, stále nenarozená vlčice se lekla svého vlastního hlasu, který jí zazněl uvnitř hlavy. Prudce sebou trhla, což znamenalo další tvrdší náraz do pevné stěny matčina břicha.  Tlak byl čím dál tím větší. Vlčka chtěla zase být v klidu a nemuset nic dělat. Je tu vlhko. Vlčka sebou zase nenápadně trhla, přestože už jednou svůj vlastní hlas slyšela. Bude si na to muset zvyknout.

Mistmane
Bolest nepolevovala a já se těšila, až už to konečně všechno bude za mnou, zhluboka jsem oddychovala, ale přesto trošku zrychleně... Fajn, trošku víc. Ale nešlo to. Něco bylo špatně. To maličké pídě se nějak moc vrtělo, nebo co. Snažila jsem se zabrat a zatlačila jsem i přes to, jak mi bolest stahovala břicho. "Tak... Pojď," zamrmlala jsem přerušeně mezi prudkými nádechy a výdechy. Honem, ať mlže další, jestli tam je... Pomyslela jsem si doufajíc, že tam už nic dalšího není. Jestli tohle přežiju, tak už přežiju všechno! Přemýšlela jsem dál.

Uvnitř břicha - Ven ( Mistmane)
Tlak pro ní byl více jak nepříjemný. Ošila se a lehce sebou zase cukla. Teď to, ale pro ní bylo jiné. Jiný pocit, než ten před malou chvílí. Začalo se jí vše motat. Věděla, že se něco děje, jen nevěděla, jestli je to dobře či špatně. Náhle tlak přestal a namísto tlaku se objevil nepříjemný chlad. To není pro malé, mokré vlče zrovna nejlepší. Místo toho, aby stáhla své tělo co nejvíce k sobě se co nejvíce natáhla. Nevěděla co má dělat. Mezitím se však z jejího hrdla začali drásat nesmyslné zvuky.

Mistmane
Konečně, konečně polevila bolest, přestože mi stále stahovala břicho, byla mírnější, možná zbývá už jen jedno... Přemítala jsem, nicméně jsem se i tentokrát pro vlče natáhla a očistila jej od obalu. Pak jsem malé (rozcapené) stvořeníčko přiložila ke strukům. "Tak pij, bublinko," oslovila jsem ji jemně, zatímco jsem se snažila neomdlít vyčerpáním. Už jen trošku... Jen málo, maličko. Připomínala jsem si. "Diego... Už jsou tři, tři malí. Kolik jich ještě může být?" ptala jsem se tiše, přičemž jsem stále doufala, že už tam je opravdu jen jedno nebo dvě. Heh, bublinka, tamto bude bobulka a to další brouček. Jo, přesně tak! Uvažovala jsem zatím nad přezdívkami.

Další na světě. "Ano. Jsou už tři. Už nás je celkem pět." Znovu se uculil a prohlédnul si druhou dcerku. Ta měla i růžky! I ji několikrát přejel jazykem a prohlédnul si je všechny. Nakonec se postavil, obešel Eveline a lehnul si vedle ní, tak, že jejich těla tvořil kruh. Udělal to z důvodu, aby vlčatům bylo větší teplo.. Jsou úžasné. A jsou jenom naše.

???-Hranice
Ubehlo už veľa času a riekami pretieklo veľa vody čo hranice Niwatu prekročila jej teta Destiny. Vtedy tunajšiemu svetu vládla zima, no teraz mu vládla jeseň. Tráva si pamätala ešte niekoľko rokov kým sa ju konečne odhodlal niekto nasledovať. Ten niekto boli dve sestry, Comtessa a Kleeia.
Comtessa milovala lietanie, no napriek tomu sa jej podarilo stratiť sestru z dohľadu a to rovno krátko po tom ako sa priblížili k cieľu. Aká to nehoráznosť! Nahnevala ju. A navyše, bolo to od nej nezodpovedné. Preto niet divu, že sa snažila letieť čo najrýchlejšie napriek tomu, že by tým mohla po istej dobe riskovať astmatický záchvat. Klesla o čosi nižšie aby mohla lepšie vidieť. Chvíľu videla iba lesy na ktorých sa poznamenalo ročné obdobie, no potom uvidela dve viac-menej čierne postavy. Ona sa tu v pokoji s niekým baví a ani ju nezaujíma kde má sestru? Ach, Kleeia, celá ty. Nie, že by nebolo zaujímavé spoznať niekoho nového, ale čo takto chvíľu počkať? A samozrejme, dúfam, že im prerozprávaš všetko do detailov! pomyslela si trochu nahnevane. No ona sa len málokedy vydržala hnevať príliš dlho. Klesla k zemi až elegantne pristála vedľa dvojice vlčíc. Zlato-fialovým pohľadom skúmavo prechádzala po neznámej a pohľadom našla niekoľko zvláštností- dva chvosty, prívesok na krku, biele škvrny. Potom sa však obrátila k sestre. Jej doteraz jasnozelené znaky plynulo prešli do červenej farby. ,,Pre Gryfov, Kleeia!" zvolala. Bolo ťažké určiť, či nadšene alebo nahnevane. Možno oboje.

Nadšeně stále čekala na odpověď Alsafi, když v tom uslyšela známé mávání křídel. Když přistála a okřikla ji, nic si z toho nedělala. "Tesso, tomu neuvěříš! To je Alsafi. Naše sestřenka! Patří k tetě Destiny!" Hopsala nadšeně kolem starší sestry a ocásek zametal oblohu. Bylo to něco úžasného. A hlavně se sestra znovu objevila, takže bylo o starost méně.

Hranice
Keď jej sestra oznámila správu, že tá čierno-biela vlčica je údajne jej príbuznou, usadil sa jej na tvári na pár sekúnd prekvapený výraz, ten sa však potom zmenil na mierny úsmev venovaný mladšej sestre. ,,Ignis spomínala niečo také, mám pocit," povedala zamyslene. S Ignis a jej svorkou krátku dobu žila. Jeden zo spôsobov ako z nej chceli Hydra a Hope, teda predovšetkým Hydra vychovať vhodnú budúcu vodkyňu. Chvostom veselo mávla. ,,Tak, už nám zostáva len nájsť svorku, určite sa nájde niekto kto by to tu rád ukázal dvom vĺčatám. A samozrejme, cestu si nájdeme sami," povedala optimisticky s dôrazom na posledné slovo. Farby jej škvŕn menili farbu- z červenej prešli na oranžovú.

Mistmane
"Ano, pět..." zalapala jsem po dechu. Jak byly ty přezdívky, bodlinka? Ne... Ach jo, taky budeš bubáček, ty malá potvůrko. Olízla jsem malé škvrně s maličkými růžky. U Draka, to bylo tak roztomilé! Olízla jsem ještě další maličké, bobulka a brouček... A ty maličké ocásky! "Diego? Tak mě napadá... Naše rodina bude asi nejpočetnější na Niwatu... Tedy co se ocásků týče," zasmála jsem se, přičemž jsem sykla bolestí. Pořád to ještě nebylo všechno. "Tak pospěš, maličké," oslovila jsem zbývající vlčátko. Stále jsem doufala, že už je tam jen jedno. Ale byla jsem už dost splasklá, takže to bylo dost možné. Ty malé tlapičky, hlavičky, ocásky, křidýlka! Rozplývala jsem se v myšlenkách, abych se rozptýlila. A brzy je všechny obejmu! Láskyplně jsem se dívala na Diega, který mi pomáhal zahřát ty maličké.

Nakonec i poslední vlče bylo venku. Čtyři krásná vlčata. Bylo jich najednou sedm. On a Eveline, kteří spolu mají čtyři nádherná vlčata a mají úžasnou adoptivní dcerku Taniu.. Usmál se a vzal poslední vlčátko opatrně do tlamky. Položil opatrně k bříšku a i nejmladší dceru párkrát olíznul. "Zajdu zkusit něco ulovit, abys taky doplnila nějakou sílu." Olíznul Evelininu tvář a během té krátké chvíle ji pomocí magie doplnil trošku energie. "A s pojmenováním počkej na mě." Dodal rychle, než by začala něco o tom, že používá magii. Přece neopustí úplně vyčerpanou partnerku s malými vlčaty! Jenže musel. Byla jeho povinnost starat se o smečku a teď ještě i o rodinu. Teď chtěl ulovit, alespoň zajíce pro Eveline a později, než začne úplně zima, zkusí ulovit nějakého toho jelena, aby měla smečka přes zimu co jíst. Jak stopoval, přímo pod tlapama mu proběhl zajíc. Ani vteřinu nezaváhal a vydal se rychle za ním. Soustředil se i na magii uvěznění úponky a snažil se zajíce do nich polapit. Po pár kličkování mezi opadlými stromy se to přeci jen podařilo. Úlovek sebral, s plnou pusou zamumlal kouzelné slůvko. Párkrát mávl křídly a proletěl nad lesem rovnou zpět do doupěte. Mrtvého zajíce položil přímo Eveline pod čumák a poté opět uzavřel kruh, aby vlčatům bylo teplo. "Najez se." Usmál se a dělal jako by nic.

Tabor
Bol som r´ad, kešd sa o nejakú chvíľu objavil v Tábore mladý žíhaný vlk, Agrdem, ktorý mi priniesol správu o mojom synovi. ,,Ďakujem ti za Informáciu a teraz choď ako právoplatný člen Ishimurskej svorky. " povedal som a pousmial som sa. Kývol som na Reddy, ktorá si dôležito šuchorila pierka a zazerala zo stromu. ,,Takže všetko bolo v poriadku." uistil som sa a kývol som na krkavca. Leť za Eveline. povedal som vtákovi. Zlostne na mňa zagánila ale so škriekaním odletela. Ktovie ako sa má... pomyslel som si a strihol ušami.

Mistmane
Ucítila jsem bolest, jak mě zevnitř tvoreček ještě několikrát kopnul, než konečně vypadl. Diego hned maličkou položil ke mně. Také jsem ji párkrát olízla a zachvátila mě úleva. Měla jsem to za sebou. Diego mi dodal magií trošku energie, ani jsem už neměla v úmyslu ho za to peskovat. Koneckonců jsem teď byla vyčerpaná já, ne on. On měl síly na rozdávání, takže toho využil. "Nepojmenovala bych je bez tebe," usmála jsem se unaveně, ačkoli jsem v sobě měla energii. Když se zvedl, pokusila jsem se ty malé omotat ocáskem, abych tak nahradila chybějícího Diega. Znovu jsem je všechny přejela jazykem. Naši potomci byli opravdu nádherní. Zanedlouho se Diego vrátil i s jídlem. "Děkuji ti, Diego, děkuji," poděkovala jsem a okamžitě se zahryzla do zajíce. Další vlna úlevy v podobě uklidnění hladu mě zachvátila a dala mi pocit, že nejsem prázdná. Konečně už jsem nebyla velká koule. Teď jsem maminka, Diego je tatínek a Tani má sourozence! Ještě nějakou dobu jsem žvýkala, ale potom jsem zvedla hlavu a mrkla na Diega. "Tak jak na tom jsme?" zeptala jsem se, poněvadž jsem neměla tušení, co je holčička a co chlapeček. Prostě jsem neměla moc času v návalu bolestech zkoumat, co je holčička a naopak! Navíc pokud chceme vymýšlet jména, tak potřebujeme vědět, kdo je co za pohlaví. Nemůžu holčičce říkat Kořínek! Fakt to ještě mám v hlavě?

Ležel při Eveline a sledoval prky, když uslyšel zakrákoraní havrana co jim přistál před doupětem a nahlížel dovnitř. "Hele. Nepatří k Reelovi?" Zeptal se. "Pokud jo, mohl by ho přivést. Byl by první co uvidí prcky." Zazubil se a poté se opět začal věnovat svým vlčatům. "Jsou to jeden sameček a tři samičky." Oznámil. Věděl, že je unavená z porodu a že tudíž víc je nezkoumala, protože je zkoumal Diego.

Mistmane
Ohlédla jsem se za havranem... Spíš krkavcem no. Vyvedlo mě to z míry, poněvadž o otcových mazlících jsem neměla ani potuchy. "Ano, je," zalhala jsem. Ale bylo to spíš z důvodu, že jsem věřila Diegovi, že to je určitě mazlík taťky. "Ahojky," pozdravila jsem ptáčka, "jdeš se kouknout na prcky?" zeptala jsem se s úsměvem, který byl také částečně hraný, protože mě znepokojovalo, jak jsou ti malí... no... malí! Otočila jsem se k Diegovi. "A kterýpak je chlapeček? Co takhle Ko-ne, radši to vymysli ty!" plácla jsem rychle. Nepotřebovala jsem, aby Diego věděl, že jsem přemýšlela nad jménem Kořínek. Jednou mu to řeknu. Aspoň se zasmějeme. "Jinak na jména moc dobrá nejsem, ale líbilo by se mi jméno na M... Třeba pro tamhletoho bobíka!" ukázala jsem na malou chlupatou kuličku, která se narodila jako třetí.

"Pokud patříš k Reelovi, tak ho přiveď." Usmál se na ptáka před vchodem jejich doupěte. Určitě rozumět bude, pokud k němu patří. "Vlček je ten co se narodil druhý." Ukázal čumáčkem na jediného syna, jenž byl šedý, s černými a lehce do stříbrna pruhy. "Jo. Rozdělíme si to půl na půl. Jo?" Zasmál se. "Tak když už si to začala, tak to dokonči a pak já." Zavrtěl jedním ocáskem.

Doupě Kaye a Saphy ---> Směr území Kirigakure
Vzbudila jsem se po dlouhé době v doupěti. Sice trošku pohublá, po dlouhém spánku, ale zato parádně odpočatá. Kolik času tak mohlo uplynout? Byla jsem tu sama. Kay byl nejspíš kdo ví kde, Looren asi taky. Mohla bych se je pak vydat najít. S úsměvem na tváři jsem se přemístila k samoplnícím miskám, napila se a dala si kousek masa. byly to užitečné věcičky, tyhle misky. jeden nemusel chodit na lov pokaždé, když dostal hlad. Pak se podívám do tábora, jestli tam někde Kay není, nebo jestli nebudou ostatní vědět, kde bych ho našla. Looren už bude možná velká a já většinu jejího vlčeství prospala. To budu muset napravit, byla ostuda neznat vlastní dceru.
vycházkovým tempem jsem vyrazila z doupěte, stále s úsměvem na tváři. vypadalo to, že venku bude krásně. Možná byla tma a už trošku zima, protože přišel podzim, ale to ničemu nevadilo. Možná právě tma způsobila, že jsem nekoukala pod tlapky a nevšimla si toho něčeho, co leželo před doupětem. Místo toho jsem o to zakopla. leželo to tu už hodně dlouho a rozhodně to tu nebylo, když jsem do doupěte naposledy lezla. Ale bylo to divné, chlupaté, malá a zvláštně měkké. Tedy... měkké na kámen. Zvědavě jsem k tomu sklonila hlavu. Smrdělo to divně. Jako stará mršina. Slabě rozkladem, slabě hnilobou, co ale bylo nejdivnější, bylo to cítit jako vlk. Podle velikosti spíš vlče. Co by tady dělalo mrtvé vlče? Úsměv z mé tváře pomalu mizel, čím déle jsem se snažila zjistit, co je to zač. V tom pachu bylo i něco vzdáleně povědomého a přestože jsem to zatím nedokázala identifikovat, svíralo se mi z toho srdce v hrudi. Tak zvláštně povědomé...
Ganezi? Není to... není to... že ne? Bála jsem se to i vyslovit. Ne, nemohla to být ona. Nemohla to být moje malá Looren, prostě ne. Naše jediné vlče tu nemohlo ležet mrtvé před doupětem. Už dlouho mrtvé a bez jediného povšimnutí. Byli jsme tu přece, abychom ji ochránili před jakýmkoli nebezpečím. Ale čím víc jsem hledala důvody, proč by to neměla být ona, tím jsem si byla jistější, že to ona je. Promiň. Ozval se Ganezův smutný hlas. Ale s tímhle byste nic nedokázali, byla vážně nemocná. Copak to něco znamenalo? Byla naše jediné vlče. Opravdu museli být draci tak krutí, že nám dali jen jedno a pak si ho zas tak krutě vzali zpět, ještě než stačilo dospět? Byl to snad trest, že jsme byli špatní rodiče? Že já jsem byla špatný rodič, že jsem se o ni nestarala? Že byl Kay věčně pryč a pracoval pro smečku? Nebo se nám snad snažili říct, že k sobě ani nepatříme? Po čenichu mi stékaly slzy, padaly dolů a vsakovaly se do prořídlého a rozcuchaného kožíšku mrtvého vlčete. nejspíš bylo dobře, že byla noc a já ji tak zřetelně neviděla. Mohla tu ležet už několik měsíců, na pohled snad ani nebyla poznat. vědět, že je moje vlče mrtvé byla jedna věc, ale vidět ho napůl shnilé a sežrané červy bylo něco úplně jiného. těžko říct, jak dlouho jsem tam stála, než jsem se odhodlala poodejít stranou a vyhrabat v zemi jámu, kam jsem pak její malé tělíčko odnesla a zahrabala. zasloužila si alespoň pohřbít, ne tu hnít na sluníčku.
Seděla jsem vedle čerstvé, vlhké hlíny a dívala se na malý hrobeček. Dobrá nálada už vzala za své. "Odpočívej v pokoji, Loo, snad se máš v nebi dobře." Zamumlala jsem potichu, otočila se a zamířila pryč.
Kde byl vůbec Kay? Muselo to být už opravdu dlouho, co se naposledy v doupěti ukázal. Kdyby tu byl, určitě by ji pohřbil sám. Možná, že když ji uviděl, když zjistil, že je mrtvá, utekl a opustil mě. Možná se mu něco stalo, když pracoval pro smečku a už se nevrátí nikdy. To jsem já nevěděla, ale na dobré náladě mi to rozhodně nepřidalo. Ale pokud za celou tu dobu nebyl v doupěti, těžko bude v táboře. nejspíš o něm ani nikdo nebude vědět. Nakonec, opravdu jsem teď neměla náladu se s někým bavit nebo vůbec někoho potkat. jednu chvíli to vypadalo, že máme všechno, byli jsme malá, ale šťastná rodina a teď jsem zbyla už jen já a neměla jsem nic. Můj partner byl kdo ví kde, možná si i našel jinou partnerku, která pořád nespí, možná odešel z území, možná byl mrtvý, možná něco úplně jiného. Jak jsem ho znala, nejpravděpodobnější byla jeho smrt. Žádná povinnost by ho nezdržela tak dlouho, novou vlčici by si nenašel, aniž by mi vysvětlil, proč se rozhodl mě opustit a z území by určitě neodešel.
zahloubaná v podobných černých myšlenkách jsem se vydala pryč od doupěte, ale ne směrem k táboru. Můj čumák nabral směr ke Kirigakure.

Doupě Mistmane
Po náročném porodu se malá vlka stejně nakonec probudila. Protáhla své krátké nožky, které hned nato umístila na bříško matky.  Zatím jí upřímně bylo celkem teplo v objetí obou rodičů.  Cítila se v bezpečí, tak jako dříve v břiše. Tiše kníkla, když se převalila na bok a poloha jí nesedla. Viděla jen tmu, vadilo jí to. Jen černo. To však byl v tento moment konec tmy. Škvírkou mezi víčkem jí prosvitlo světlo. Začínala vidět, částečně. Lekla se. Znala jen tmu, černočernou tmu, dalo by se říci. Vlčka sebou polekaně trhla a znovu kníkla. A však nic nenamítala, byla ráda za cokoliv, co bylo jiné než černá tma.