Akce & Příběh za Hranicemi

/Někde v pryču/
Vyprskl jsem smíchy. ,,Cože? Ozdobit? Proč bys to chtěla zdobit?" zeptal jsem se jí ne příliš nadšeně z jejího nápadu. ,,Nojo, vlastně, vy vlčice... Fájn, ozdob si to jak chceš, ale do toho se ti tlačit nebudu," protočil jsem očima a opět začal přecházet ve vzdálenosti asi čtyř metrů tam a zpět, s hluboce zamyšleným výrazem a ocasem volně svěšeným. ,,Posty... no... možná jo. Ale jen my dva, pak budou vyšší a nižší. A tak vybudujem vládu nových Joltsteinů... jo!" přemýšlel jsem nahlas nad tím, co bude či nebude, avšak ještě byl na všecko čas. ,,No, tak v jeskyni bude sněmovna, jáma stačí bohatě," pravil jsem mimochodem ještě k předchozí poznámce své dcery. ,,Nicméně, víš o někom, kdo by se přidal, hm?" zeptal jsem se.

//Promiň, když nemám na Blixe náladu, tak se k tomu nutit nemohu...

Někde za hranicemi
Trochu uraženě na něj pohlédla, ovšem než stačila cokoliv víc říct na svou obhajobu, už zase plácal něco svého. ,,Ty to nechápeš. To je esetyka, v tom se já vyznám." Řekla sebejistě a pokývala hlavou s nadšeným výrazem, nevnímaje že slovo řekla naprosto špatně a jenom se tím tak trochu potopila. ,,Budu něco jako princezna? Protože to by bylo boží." Uculila se a lehce sebou zavrtěla, ocasem přitom rozvířila sníh na zemi. Pokývla na jeho rozhodnutí skrz jeskyni a poté se dlouze zamyslela. Bohužel pro ni, moc vlků doopravdy neznala, vlastně spíše nikoho. Nechtěla ale samozřejmě před svým taťkou vypadat jak největší lůzr. ,,Vlastně, možná vím o jedné...bytosti." Zazubila se na něj ve snaze zakrýt svou nejistotu a ihned odvrátila pohled.

/Někde za hranicemi/
Opět jsem protočil očima. Tentokrát jsem se však rozhodl mlčet, stejně bych řečí nic neprovedl. S tichým povzdechem jsem se zmohl na pouhé zamručení. Rozhlédl jsem se a lehce zježený se koukl na dceru. ,,O kom?" začal jsem ihned vyzvídal, protože kdyby ne, to by tak hrálo. Pokud ji budu muset snést ve své sektě a později smečce, budu si ji muset ještě naučit Joltsteinovskému chování... nebo ji vážně nesnesu. Bez ohledu na to, že je to moje dcera, mám chuť ji zakousnout hned. Nebo vrátit Maysie. To bude lepší... Hm, ale ještě jí dám šanci. pomyslel jsem si.

Odhodlaně vyšel z území smečky ve kterém, měl rodinu a další. Měl to tam rád. ''Tak a jdeme na to.'' Ujistil sám sebe a vydal se tam, kde jej čumák vedl. 
Čím blíž, byl k poušti byl, tím začalo být větší teplo- ostatně jak to na pouštích bývá. Poušť, byla místy písčitá a místy zasněžená. Také se mohl lehce ztratit a už se jen tak nevrátit. Jenže musel. A to do tří dnů. Zasněžená půda, se měnila v písek a on kráčel dál. Doufal, že najít škorpiona, bude mnohem lehčí, než najít vodu. Avšak i tu vodu, musí najít. Začínal si být nejistý. Měl jsem do toho jít? Pomyslel si a pomalými kroky, kdy by jej i šnek předběhl, kráčel dál. Hlavu měl výhradně sníženou k zemi a snažil se najít nějakou stopu, po onom jedovatém pouštím tvoru.
Po nějaké době chození, neustále okolo, tušil, že už nic neudělá. Z bříška mu vyšlo zakručení. ''Ach. Před odchodem, jsem se měl najíst.'' Zamručel a to ani nevěděl, jak dlouho kráčel. Ale určitě to bylo několik hodin.
Když tak vykračoval dál, nezapomněl zakopnout o nějakou hroudu, které si ani nevšiml. Z menšího kopečka, udělal několik kotrmelců a když se přestal kutálet, skončil na zádech. Se zaskučením, se postavil opět na nohy.
V tom před sebou viděl vodu. Běžel k ní a chtěl do ní skočit. Jenže nakonec skočil do písku. ''He?'' Podivil, když otřepal písek z kožichu. Podíval se na oblohu. Měl ho z povdálí hlídat Fevris, ale ani toho neviděl.
Diego, kráčel dál a dál a čím víc, kilometrů nachodil, tím se cítil blběji. Možná jsem ještě neměl, zkoušku podstupovat. Pomyslel si a jeho sebevědomí, znovu kleslo. Najednou kolem něj začal divný zvuk. Špicoval uši, a snažil se přijít na to, z jakého směru to jde. Jenže ze všech stran, přicházel stejně hlasitý zvuk. Nedokázal ho zařadit a tak mu nezbývalo nic jiného, než být v pozoru a snažit se, zjistit o co, nebo koho jde.
Otočil se a tam se k němu blížil, celkem velký škorpion a vůbec nevypadal, že by se chtěl přátelit. ''Hodný, hodný.'' Špitl Diego a začal couvat. Nejdřív musel vymyslet, jak s ním vlastně bojovat. Nebo ho aspoň nějak přesvědčit, aby mu ten jed dal. Ovšem, mohl přemýšlet dřív, teď mu nezbývá nic jiného, než bojovat.
Škorpion, svými klepítky, cvakal a svým 'ocasem', mával, výhružně ze strany na stranu. Tam, byl jeho cíl. Jed škorpiona. Občas tlapou sekl, aby jej zpomalil a zahnal, protože zezadu se přece utočí líp, úplně na všechno. Jenže škorpion se nedal. Nebezpečně se blížil k Diegovi. Z jeho tlamy se ozývalo výhružné vrčení. Okolo Diega se začali tvořit celkem malé vodní koule. Teplo z nich vodu vypařovalo. Snažil se je spojit do jedné velké. Ano. Měl v plánu škorpiona utopit. Byl to jediný nápad, jenž jej napadl. Brzy nad Diegovou hlavou, byla velké vodní koule. Klesl s ní na škorpiona, a ze všech sil se snažil, udržet ji v koulovitém tvaru. Škorpion se začal splašeně hýbat a snažil se z vody dostat. Vzduch mu jisto-jistě musel docházet.
Diegovi se to zdálo jako věčnost, než se přestal škorpion hýbat. Vskutku to trvalo dlouho a udržet kouli, ho stálo mnoho sil. Když se koule rozpustila a v písku během chvíle zmizela, leželo tam bezvládné tělo škorpiona. Přičichl k němu a když jeho tělo cuklo, odskočil od toho. Hodnou dobu jej pozoroval, ale škorpion nevstal. Znovu k němu přičichl a život z něj už doopravdy vyprchal. Ještě však pro jistotu, odkousl hlavu a vyplivl ji. Poté se díval na mrtvé tělíčko a přemýšlel jak z něj ten jed dostat. U toho si i lehl, aby nabral trochu sil, ještě ho čekala cesta najít onu vodu. 
Po nějaké době, byl nejlepší nápad na který přišel, vzít tělo sebou. Jed se v těle bude ještě nějakou dobu zdržovat, protože stejně by jej neměl jak přenést, protože měl u sebe jen misku, na tu vodu. Tělo bez hlavy si vyložil na hřbet a při chůzi dával pozor, aby ho nikde neztratil. Po ještě nějaké době si našel takovou malou jeskyňku. V ní našel útočiště. Odpočinout si potřebovat. Zavřel oči a usnul.
Probudil se po spoustě hodinách. Prospal skoro celý den. Věděl, že už se jeho čas na splnění zkoušky krátil. Ale cítil se odpočatě. Potřeboval běžet. Tělo škorpiona tedy omotal jedním ocasem a z jeskyně vyběhl. Běžel dlouho. Vůbec nevěděl, kde by měl hledat zrovna vodu z Oázy naděje. Kde najde v poušti oázu? Občas zastavil a rozhlížel se zda něco neuvidí. Většinou buď viděl, nějakou tu Fatu Morgannu, od které se nechal vždy napálit, ale jinak nic. Všude jen pouštní písek.
V zorném poli se mu usídlila, další z mnoha jeho smyšlených oáz. Aspoň to si myslel. Zelené stromy a zelená tráva. Mezi tím, čisté jezírko. Běžel k tomu, avšak čím se víc blížil, tím se víc bál, že se rozplyne. Že se to znovu všechno rozplyne. Jenže tentokrát byl opak pravdou. Protáhl se houštím a vděčně se také vody napil. Chutnala mu. Následně do misky nabral vodu a pomalou chůzí, aby ji nevylil, kráčel zpět. Zpět... Tam kde jej vedlo srdce. Tam kde byl doma.
Trvalo to mnoho a mnoho hodin, než tou slimáčí chůzí, přece jen opustil nemilosrdné pouště a vděčně mířil do domů do Ishimury.
Pomalým krokem, mířil ke svým hranicím. V ocasu zamotaný škorpion, se svým jedem. V tlamě mísa, z poloviny plná vodou z oázy. Několikrát málem zakopl, ale bylo by to neštěstí, kdyby musel zakopnout a vylít tu vodu. Pocítil úlevný pocit, když se po skoro třech dnech vrací do Ishimury. Měl v plánu si někde z kraje ještě odpočinout. Měl ještě necelý den- několik hodin, než se bude muset vrátit do Ishimury do Tábora, před třetím západem slunce. Chtěl ukázat, že není slabý a že zkouška jej nestala mnoho sil. Avšak opak byl pravdou. Zároveň věděl, že lék, který z toho otec připraví, pomůže smečce a tak to nebezpečí za to stálo. Aspoň podle něj. Když přešel hranice, našel si menší jeskyni, kde si zavřel oči a dával pozor, aby se nic nepřibližilo k mrtvému tělu škorpiona bez hlavu a misky z vodou. Proto tedy jen odpočíval a snažil se neusnout. Potřeboval být kvůli tomu neustále v pozoru.

Po dlouhé době jsem vyběhla z území Zeiss. Rozhlédla jsem se. Nejdřív jsem potřebovala skrýt pach. Viděla jsem bahno. Eh. Pak se budu muset vyrochnit v nějakém jezeru. Pomyslela jsem si. V bahně jsem se vyválela jak nějaký pes. O pár kamenů, jsem se poškrábala. Když jsem se postavila a na ta záda, se podívala, napadl mě geniální nápad. No proč ne. Uchechtla jsem se. Zamířila jsem tam, odkud jsem kdysi vyběhla. Zamířila jsem si to do Kirigakure. Tam bylo vlků nejvíc, tudíž spousta sviťáků.
Těsně u hranic, jsem začala kulhat a tvářit se zuboženě. Každý třetí krok, doprovázelo kňučení.

Věří mi. V hlavě jsem se tvářila vítězně, avšak navenek stále zuboženě. ''Bylo..'' Odvětila jsem. ''Do Tábora ne.. Ještě ne.'' Zazmatkovala jsem a obličejově jsem to zahrála tak, že momentálně nechci do smečky. Že teď jsem již dost vyděšená. ''Musím do do..upěte.'' Zašeptala jsem. ''Doupě, které je mimo hranice.'' Pokračovala jsem dál šeptem a začala kráčet zase směrem pryč z území Kirigakure, pomalým, zničeným a kulhavým krokem. ''Jen jsem.. já musela.. najít si pomoc. Nemohla jsem být sama.'' Pokračovala jsem zničeně.

ARESEA
HRANICE K - MIMO KIRIGAKURE
"Dobre, pôjdem s tebou." - odpovedala jej Aresea jednoducho. Bola rozhodnutá vlčku v tom nenechať, sama vedela akí sú vyhnanci zlí. "Veď ma."  dodala jej vlčica a vybrali sa mimo územie. Dala sa do pomalého kroku a premýšľala, akoby mohla ešte vlčici pomôcť, alebo uľahčiť cestu. "Ako sa voláš?" spýtala sa jej  aby vlčici odohnala myšlienky od Zeiss. Musela sa dať z toho dohromady.

''D-ěkuju.'' Řekla jsem prostě a tiše. Normálně, bych to vzala rovnou do Zeiss, ale nesměla mít podezření a zároveň jsem se musela soustředit na kulhání. ''Tudy.'' Otočila jsem směr na sever. Jiný vchod do Zeiss, tam byl. Našla jsem ho tehdá při tréninku a daleko od Tábora není. Na jméno jsem chvílinku neodpovídala. ''Kira..'' Pověděla jsem jméno své ubohé mrtvé matky. ''Jme-nuju se Kira..'' Řekla jsem a kulhavým krokem, které občas bylo doprovázené zakňučením, jsem kráčela na Sever- směr domů.

ARESEA
HRANICE K -ZEISS
Páčilo sa jej vlčkine meno. "Skvelé meno, moje je Aresea. Môj partner je teraz dlhšie preč. Je to Beta svorky Kirigakure. Ty máš partnera?" spýtala sa jej ďaľšiu otázku. Aresea ani vlastne nevedela, kam mieria. V Zeiss bola len raz a to sa tam zatúlala. Však milne si myslela, že vlčka ju naozaj vedie k jej nore. "Kedy tam asi budeme ?" spýtala sa vlčice. Chcela jej pomôcť a vrátiť sa domov, však bola by radšej, ak by zostala Kira v Kirigakure...Mala by tam väčšie bezpečie ako niekde za hranicami.

Hraně a bolestně jsem se usmála. ''To tvoje také.'' Kyvla jsem. Škoda, že svého partnera neuvidí, ještě déle. ''Měla jsem.. Než jsem utekla..'' Odpověděla jsem ji. Normálně bych se při vzpomínce na Lúthiena, začala usmívat jak malé vlče. Avšak teď, jsem se zatvářila ještě víc bolestně. ''Krutý a nelítostný vrah.'' Dodala jsem a už jsme se blížili k vchodu do Zeiss. ''Je to už.. kousek.'' Zakňučela jsem a mířila rovnou s ní do Tábora, avšak neustále, kliky-hákama.

ARESEA
HRANICE - ZEISS -TÁBOR
Sklopila uši, keď sa dozvedela o jej partnerovi. "Ach, to mi je ľúto." zaskučala. "To je asi každý zo Zeiss. Ale neboj sa, nedovolím, aby sa ti niečo stalo." pousmiala sa. Stále šla tam, kam ju vlčka viedla. Však po chvíľke jej udrel do ňufáka vzduch presiaknutý krvou. Každý vlk, čo bol aspoň raz v Zeiss, by ho poznal. Bolo však pre Areseu už príliš neskoro. "Nezablúdila si? Sme na území Zeiss!" zašepkala jej. "Musíme odtiaľto rýchlo a hlavne potichu vypadnúť." - dodala. "Než si nás niekto všimne, poď rýchlo!"

ARESEA
ZA hranicami- ISHIMURA -ISHIMURA TÁBOR
Aresea bežala ako jej nohy stačili. Pach mala čisto Kirigakurský. Otrela slzy do svojej hrude a pokračovala v behu. Dostala sa na územie Ishimury, celá zadýchaná a unavená. V tempe si šla poklusom do tábora, kde zbadala, že nieje niečo v poriadku. Bol celý vyhorený. Posadila sa a čakala, kedy si ju niekto všimne. Informácie sa hodili hlavne aj pre Kirigakure, však chcela vedieť o ohni viac už zo svojej zvedavosti ale aj z nátlaku. Zhlboka sa nadýchla a zakryla jej pocity presne tak, ako ich skrývala s tým, že jej partner je niekde a ani nevedela kde.

ARESEA
ISHIMURA_HRANICE_ZEISS_TÁBOR Z
"Oh, to mi je ľúto. Hádam sa to Vášmu bývalému členovi vráti..." - odpovedala Diegovi na situáciu. "Bola som zrejme vtedy na hraniciach, keď si prišiel. Trávim tam veľa času a čakám na svôjho partnera." - dodala. "Ďakujem Diego, máš to u mňa. Idem teraz domov, znova čakať na Aetasa." usmiala sa na mladého vlka a pozdravom vo forme kývnutím hlavy sa rozhodla bežať znova za hranice. Musím to Diegovi niekedy oplatiť.  - pomyslela si a bežala znova na územie Zeiss. 
Bežala ako jej sily stačili, však bola unavená. Behať z územia na územie nieje sranda a ona tiež už nemala 3 roky....

SASORI NO SUKE & FEAM RE ARTI

LB/TS: Hlásná hůrka -> Stříbrný fénix


S: "Budeš se muset rozhodnout." Zazněl hlas
F: a mně trvalo chvíli, než mi došlo, že ta slova byla opravdu vyřčena. Zamžoural jsem a otočil hlavu na vlka. Byl to můj alfa. "Rozhodnout?" Zopakoval jsem po něm ta slova. Neměl jsem ani ponětí, co se mi tím snaží říci a co přesně bych měl rozhodovat? "Jak to myslíš, Sori? Nerozumím ti asi? Je to nějak spojené s profesemi?" Nejspíš ano, protože proč jinak by to říkal. Dlouho jsem ani netrénoval, bylo tedy možné, že se mi tím snaží říci, právě tohle.
S: "Ano, rozhodnout, jestli povedeš náš klan." Odpověděl mi Sasori

F: a já pozvedl nevěřícně obočí. Cože? Já spíš myslel, že bude chtít, abych víc trénoval a nebo... možná odešel? Ale on mi řekl úplně něco jiného. "Ale vždyť Sasoriovce vedeš ty a Aetas, ne? Přece nejsem tak zkušený, abych byl betou." Odpověděl jsem mu upřímně. Vždyť Aetas byl nejlepší a nezkušenější a Sasori byl ten, kdo za tímhle stál a já byl jen - prcek.
S: "Aetas i já jsme... no... staří. I když je pravda, že on nevypadá na to, že by mohl opustit tento svět. Vlastně je poměrně mladý. Já však cítím, že je něco špatně, cítím se slabý a ještě musím něco zařídit. Možná se už nevrátím. Proto, proto chci, aby ses rozhodl. Pokud přijmeš, bude veškerá odpovědnost na tobě. Budeš si moci změnit vše. Takže se nemusíš bát." Uklidňoval mě a já jen pozvolna měnil výraz tváře na zachmuřilejší a zachmuřilejší. "Přemýšlej o tom. Pokud odmítneš, pochopím to, a všechno padne. Do ničeho tě ale nenutím. Vážně ne. Chápu to. Já sám jsem neuspěl. Vždycky jsem se snažil, ale i když jsem se dostal daleko, bylo to, jako bych běžel v alternativním světě. Měl jsem partnerku, ale ta spala. Měl jsem vlčata, ale ta nebyla má. Byl jsem členem smečky, ale jako bych neexistoval. Byl jsem synem elitní, ale jako bych byl jen duchem lesa. Možná, duchem hory. Chtěl jsem být užitečný, ale nebylo jak. Selhal jsem, ale ani tak si toho nikdo nevšimne. A teď je čas, abych odešel ze scény."
F:  Ta slova se mi nelíbila. nechtěl jsem, aby odešel, jenže mi bylo jasné, že stáří neobelstí žádný tvor. A když Sori naznačil, že něco není v pořádku, pak jsem neměl právo o tom pochybovat. "Pokusím se jej udržet, Sori." On se na mě usmál.
S: "Nebudu smutný, pokud změníš názor, nevadí, nebude to tvé selhání ale mé, takže se tím netrap a pokud tohle uspěje, bude to tvůj úspěch, ne můj. Takže hlavu vzhůru, chlapče. Hodně štěstí, alfo. Odteď jsi vůdcem ty." Sasori domluvil a poklonil se mi. "A já odcházím. Musím ještě něco zařídit. Ale návrat ti nemohu síbit, proto, nečekej na mě. Sbohem, Feame."
F: Jen jsem stál s otevřenou tlamou. "O-opatruj se, Sori. Ať najdeš, to co hledáš." Rozloučil jsem se s béžovým vlkem a díval se, jak odchází.


Feam -> HL
Sasori -> Stříbrný fénix

/Někde za hranicemi/
,,Asi na to peču, doděláme to jindy. Potřebuju se vyspat," zamumlám unaveně a zívnu, přičemž nespouštím očka z Pellky. Ta je teda dobře mimo, že mi odpovídá až po jakési době... protočím očima a už se jí nezabývám. Lehnu si na zem, právě ted' a tady a ještě na zlomek vteřiny probodnu dceru pohledem. ,,Ne, že mě budeš budit," zamručím, položím hlavu na tlapy a už tvrdě spím.

Tábor - Hranice - Mimo hraníc smeček

Bolo tam rušno a moj zlatý ohen horal. Moja Rita si ma zastala tak ako ja jej. Zavrčal som tiež na jej Alfu s vicerenimi tesakmi. A keď suhlasila s tím aby sme už odišli. Chcel som už zavolať Diabla. Ale nestihol som lebo v tom dorazil Další vlk (Varox) Ktorý bol silnejsi. Strach som z neho nemal, už z nikoho som strach nemal. Ale pocítil som niečo studené. A snažilo sa mi to uhasiť moje plamene. Držal som moj ohen ako sa len dalo. ,,Diablo!" Zakrical som na plné hrdlo. A v tom sa zasa objavila oslpujúca žiara, a po nej môj drací patrón. Ktorý zareval, aa trochu zahnal chvostom. Pričom zlomil jeden strom, ktorý padol na zem. Vedel co to znamená ked ho zavolám. A tak chytil opatrne Ritu a vihodil si ju na chrbát. Eligos si vibehol po chvoste tiež na jeho chrbát a ja som pomaly ale isto tieť liezol na jeho chrbát. ,,Možete byť čokolvek, ale prenás ste iba običajni vlci ako každý iný." Povedal som jim keď som bol už na Diablovi a zniesli sa o dobrích pár metrov viac aby sme boli v bezpečí. ,,Ale všetko sa raz obráti a aj vy raz padnete." Povedall som jej a začal sa smiat. Nakoniec som pozrel na moju drahú a Diablo sa rozletel jedním smerom. Pri hraniciach sa ešte zastavil, ale nakoniec ich preletel, a už sme boli mimo uzemí smeček.

Kirigakure - Ishimura
Na louce moudrých jsem si uvědomil, jak mě bolí žebra. Zranění bylo pořád přítomno, jen nekrvácelo. Nic víc nic míň. Vypálená rána tvořila nepěkný strup. Roztáhl jsem křídla a vznesl se k obloze. Letěl jsem nad stromy, celkem nízko, takže jsem byl nenápadný, jako bych se proplétal trávou.

Za uzemím - hranice SSF - Aralský les

Pristaň Povedal som Diablovi a tak zletel dole a pristál. Riti prepáč ale musím nachvíli este niekam isž nezdrýím sa dlho a potom už zalozíme spolu domov nieke v tách kopcovh alebo kdekolvek budeš chćieť. Povedal som jej a Diablo ju dal opatne dole. Eligosi ti bud s nou a stráž ju. A Gabrieli ti tiež. Kebyže je problém okamžite ma najdi. Povedal som im a s Diablom som sa vybral smerom kde mala byť dalsia smečka. Leteli sme dosť nízko a tak som o chvilu videl nejakého vlka (Blixa). Diablo zareval silním hlasom. A preletel nadním. Leteli sme nadalej cez jejich uzemie. Cítioll som nové pachy , Ale sám som nevedel kde sa nachádzam lebo som tu bol poprví krát. Pristali sme nakoniec pri nejakom lese. Zliezol som z Diabla, a isiel do toho lesa. Chcel som niečo vikonať zlího.

Za hranicemi → Hory Dávnověku → Skalní jezero
Raději jsem si na Diablovi lehla a jen koukala dolů. Nebyla jsem zvyklá létat a tak jsem se i trochu bála, že spadnu, ale musím uznat, že to bylo skvělé. Cítila jsem se volná. Netrvalo to dlouho a přistáli jsme. Demonův patron mě položil zpátky na zem. Demon však zůstal nahoře. Nechápavě jsem se na něj koukla. Poté jsem přikývla. ,,Dobře, já to tu zatím prozkoumám.'' prohodila jsem. Kam chce jít jsem neřešila. Přece jen taky potřebuje trochu svobody a když bude chtít, řekne mi to sám. Chvíli jsem sledovala jak mizí z dohledu. Poté jsem se odebrala někam do hor. Cestou jsem větřila a snažila se si dobře zapamatovat terén i různá místa. Dorazila jsem k jezeru. Prozkoumala jsem okolí, napila se a pak se jen posadila na břeh. Bylo tu i docela pěkně. Bylo tu chladněji než na území smeček s nikde ani živáčka. Zkrátka ideální.