Akce & Příběh za Hranicemi

/Velký vlčí hřbitov/
Sklopil jsem pohled k zemi, jakmile jsem viděl její reakci. Přiskočil jsem k ní, kdyby náhodou potřebovala podepřít a pomaličku, pomalu jsem se rozešel ze hřbitova pryč, směrem k lesu. V ten moment jsem zachytil známý, avšak jiný pach. Zabádal jsem ve své paměti, než se mi to povedlo zjistit, již jsme byli u vlka. ,,Sinho..." vydechl jsem tiše a pokývl na něj.

//Promiňte, nevšimla jsem si.

/Vlčí hřbitov -> Cave Glácies -> Tábor Ishimury/
Vlčice byla docela dost mimo. Pouze jsem pokývl na Sinhu, pootočil se na neznámého cizího vlka a lehce se zježil. Zeiss... Ale notak, Dino, bez předsudků, ano? Neřeš to. Jo. To půjde. Huš. pomyslel jsem si a mé povědomí mi dokonale nahrazovalo Greenixe v jeho nepřítomnosti, což jsem vnímal docela výrazně. Zatřepal jsem hlavou a dotkl se Sniffl. V tu chvíli jsme zmizeli.
Objevili jsme se kousek od vlčího hřbitova, nedaleko Cave Glácies. Toto místo znám moc dobře. A Sniffl potřebuje odpočinek, nebo mi takhle lehne znova a to není dobré riskovat. pomyslel jsem si a vlčici opřenou o mě doteleportoval až do jeskyně, kde jsem ji nechal stát hned vedle šedobílomodrého vlka (Dmitrij). ,,Vrať se, až budeš mít dostatek síly," promluvil jsem tiše k ní a místo taky opustil.
Jakmile jsem doběhl opět do tábora naší Ishimurské smečky, měl jsem poměrně dobrý pocit, ale o neznámou vetřelkyni mě popadla starost. Je v jeskyni, bude v pořádku. Mně to taky pomohlo...

/Za hranicemi, nedaleko/
Pobíhal jsem po území, které mi bude zanedlouho novým domovem, byt' jsem si to tak nějak nechtěl přiznat. To mi ale v současnosti příliš nevadilo. Běžel jsem, značkoval kusy balvanů, keříky, stromky, až se mi BoltPacky na krku pohybovaly. Zubil jsem se. Byl jsem spokojen. Kromě toho, že se mi povedlo opustit smečku Kirigakure - a to zcela dobrovolně a úspěšně jsem měl taky za sebou uspokojení od naprosto cizí vlčice, kterou jsem neznal ani jménem. Už mi bylo jedno, že jsem potkal i tu trapnou šedivou, která nevěděla, co chce.
Větřil jsem tu různé pachy, ale nyní mě zajímal jen jeden jedinný. Na chvilku jsem se zastavil u jeskyně, kterou jsem chtěl v budounu nazvat sněmovnou naší sekty a zvedl hlavu. Mocně jsem zavyl. To vytí bylo volání mé jediné věrné dcery - Pellky. At' už byla kdekoli, potřeboval jsem ji nyní zde.

Někde za hranicemi
Ačkoliv se to některým může zdáti neuvěřitelné, i její maličkost nějakou dobu přetrpěla za územím smeček, kde ji nikdo nechránil. A kupodivu se ani nedostala do kdovíjak velkých problémů, o žádnou končetinu nepřišla a jizvy také nezískala, ačkoliv si ve finále nebyla zcela jistá zda je to dobře.
Koneckonců, uvěřil by ji vůbec někdo takový příběh? Že ona nešika přežila v nezkrotné divočině déle jak jeden den? Ne že by o tom teda měla komu vyprávět, život šel dál a ona se stále nedostala k hledání nějakých nových známostí a prozatím se bez toho i obešla.
Zrovna strkala čenich do nějakého křoví, hledaje ztracenou slečnu Zlatíčko, když v tom sebou chladný vítr donesl jednu krátkou a jasnou zprávu. Trochu sklesle se rozhlédla kolem a poté s vypětím všech sil opustila místo kde svůj kámen naposledy viděla, doufaje že si cestu nějak zapamatuje a poté bude pokračovat v hledání.
Za cesty přemýšlela nad tou strašlivou ztrátou a tím jak otřesná matka by byla, však tahle slečna Zlatíčko byla v pořadí snad již pátá, kdyby ostatní věděli jak nezodpovědně své přátelé ztrácí, určitě by ji stihl odporný trest.
Chvíli jenom běžela směrem odkud slyšela hlas svého taťky a když se vytí zcela vytratilo, spolehla se na své ne příliš dobré smysli a div nezabořila čenich do země, jak moc se snažila najít správný směr.

/Někde v pryču/
Ano, opravdu jsem to cítil. Má dcera se blžila, protože se mi zdálo, že jsem její pach zachytil vcelku brzo. Když mě slyšela, nemohla být tedy daleko. Zavyl jsem znovu, již táhleji a lehce popošel vstříc hranicím Kirigakurní smečky, kterou jsem tak nenáviděl. Čekal jsem, vyjíc do nebe, do tmy. Byl jsem spokojený, odpočinutý a připravený pracovat - jenže jsem nemínil makat na sektě sám.

Někde za hranicemi
Naštěstí jejímu rodiči asi došlo že kdyby se měla opravdu spolehnout jenom na svůj čuch a zrak, moc by nepochodila a po chvíli se ozvalo další zavytí, které ji již konečně nasměrovalo správným směrem.
Cestou se ji přitom podařilo ani jednou nezakopnout nebo si zamotat tlapky do kořenů, takže tu vzdálenost mezi nimi během chvíle svižným během překonala a jen co mrkl už stála opodál. Prudce zabrzdila pár metrů od něj a hlavu naklonila lehce na stranu se šťastným úsměvem. ,,Co se děje?" Optala se zvědavě a sedla si opodál, leckomu by se možná zdála vyspělejší, avšak její mysl byla stále stejně uvolněná a neposkvrněná skutečným světem. Zamrkala a pokusila se zaostřit, poté co si sedla na studenou zem, sama si všímala že s věkem ji zrak čím dál víc opouští, ale prozatím si to všechno nechávala pro sebe, dokud teda viděla aspoň obrysy a mohla nějak normálně fungovat.

/Někde v pryču/
Zazubil jsem se, jakmile se ke mě dcerka blížila. Jako první jsem zaregistroval její boltpacky. Je celá po mě... aspon teda vrámci možností, hehe... pomyslel jsem si a vstal, obešel ji jednou a sedl si asi metr od ní. ,,Zakládám sektu, je to vlastně něco jako smečka, jen je menší... A očekávám, že mi s tím pomůžeš," začal jsem mírně nedočkavě, ale přitom jsem měl ocas lehce pozvednutý, tedy byl jsem připravený úplně na cokoli. ,,Jako první je třeba vymyslet název, území už mám," pravil jsem a natočil se směrem k jeskyni a lesu kolem ní. ,,Zde budeme sídlit. Jak cítím, nepatříš k žádné smečce, že? Výborně..." zahuhlal jsem.

Někde za hranicemi
Neočekávala nic extra důležitého, koneckonců, kdo by zrovna po ní mohl chtít něco důležitého? Nepatřila mezi ty nejchtěnější vlky. To s čím přišel ji ale doopravdy překvapilo a zaujalo. Sklopila jedno ucho dolů a naklonila hlavu lehce na stranu, zatímco nad tím jeho plánem uvnitř v klidu polemizovala. ,,Vau, to zní pěkně. Ale...Nemůžou se tím jenom přivodit problémy?" Zeptala se obezřetně a trochu zkrabatila "obočí". ,,Jak se zachovají ostatní smečky, když se najednou objeví nová." Uchechtla se ke konci tiše, aby tomu ubrala na vážnosti a celé to mohlo být pojato jako nepříliš důležité žvásty. Proč to vůbec sabotovala takovýma řečma? Měla být ráda že po ní chtěl nějakou pomoc.
Při zmínce o území se rozhlédla kolem stále s tím nedůvěřivým výrazem, ovšem během chvíle sebrala všechnu odvahu, odhodila strach a raději se snažila nemyslet na všechny možné špatné scénáře. Jako bych byla ve smečce nějak potřebná. Pomyslela si s úšklebkem a přikývla na jeho slova.

/Někde v Pryču/
Odplivl jsem si nakraj, jakmile mi Pellka odpověděla. Chvilku jsem myslel, že odvrátím pohled, otočím se k ní zády nebo tak něco, nakonec jsem to neudělal a stále pouze v klidu seděl. Upřeně jsem ji pozoroval. ,,Ne. Je rozdíl mít sektu a smečku..." načal jsem větu, ve které jsem jí plánoval nějaké ty rozdíly vysvětlit, no nakonec jsem jen protočil očima. ,,Hele, to je jedno.. prostě mi pomož vymyslet nějaké ty zbytečné žvásty, čím bychom se jako sekta měli řídit... a takové ty blbosti, tu omáčku kolem toho, jestli víš..." pravil jsem. Sám jsem na sobě pozoroval, že plácám páté přes deváté, ale to bylo snad asi i poslední, co mě nyní mohlo trápit, nebo iritovat. ,,Uvidíš, že je jednou ovládneme, třeba budeme jednou smečkou... a to zní už lákavěji, ne?" položil jsem nakonec svého divného monologu otázku mířenou spíše do vzduchu, než k dceři nicméně, kdyby mi odpověděla, nebyl bych proti.

Hranice Strieborného Fénixa (západ)-smerom k Batawskej rieke
Nakoniec sa predsa len odvážila a prekročila hranice svojej svorky. Zmysly jej teraz fungovali na maximum- mimo územia svojej svorky sa zdržiavala naposledy tak dávno, že si to len sotva pamätala. Pravdaže, rada by navštívila aj územia iných svoriek- Kirigakure a Ishimura sa jej zdali pomerne sympatické a rada by ich ukázala aj vĺčatám- no tu mohol byť ktokoľvek. Nevinný lovec, hraničiar, zabijak aj špeh. A preto sa oplatí byť v strehu, skonštatovala v mysli. Ešte chvíľu musela kráčať na západ, kým v diaľke nezazrela čosi čo pripomínalo zmrznutú hladinu vody. Teraz už klusala a blížila sa k tomu, hoci si ešte stále nebola istá- nemusela to byť tá rieka ktorú hľadala. No predsa len... rieka na západe, tesne za hranicami svorky. Inú rieku na západe a za hranicami tu nevidím. Takže to pravdepodobne je ona, no aj tak by som to mala pre istotu ešte overiť, pomyslela si.

Všiml jsem si že se ke mě hlásilo vcelku hodně vlků, minimálně tři a z toho dvě úžasné příbuzné za které jsem byl děsně vděčný. "Děkuji Mauro, i tobě Molly..." pousmál jsem se na sestřenku a na sestřičku za jejich podporu. "Ale snad pochopíte když na vás budu dávat větší pozor, nejen že jste dámy, ale navíc, má rodina. Raději ať to odnesu já než vy." pousměji se a na obě pokývnu hlavou. pak se ke mě ohlásí i hraničář, což mě velmi mile překvapí, překvapeně ale i příjemně potěšen se pousměji i na něj, ale trochu jinak než na dívky. On nebyl má rodina ale byl jsem rád že se vydal se mnou. "Děkuji, budu rád když mě budeš doprovázet" pousmál sem se "Bude čest lovit po boku hraničáře" hraničářů bylo celkově málo a navíc, byly to vážení vlci. byl jsem rád že zrovna hraničář se vydal se mnou. Střihnu uchem když mi z ničeho nic do hlavy vejde myšlenka mého patrona Caendore rodí! nastražil jsme prudce uši a vytřeštil oči "Caen..." pošeptám neslyšně a pohlédnu na Yllin "Hned jsem zpět!" "Yllin, Caen rodí, musím okamžitě vyrazit!" dodám prudce předtím než mě patron teleportuje pryč. Běžím rychle a řítim se dopředu a patron mi pomáhá teleportací se dostat k Caen co nejdříve...


běžel jsem jak blázen rychle a když jsem poznal že Rynhorn zrychluje a zvětšuje vzdálenost teleportace, přišlo mi to zoufalé. Cítil jsem že proto má pádný důvod který mi nechce říct, nakonec mě sám opustil a běžel prudce přede mnou s doufáním že tam dorazí dřív aby snad pomohl... ale nemělo to smysl. I když jsem běžel rychlostí kterou moje tělo ani nepobíralo, nedokázal jsem porazit tolik desítek kilometrů dost rychle na to abych dorazil v čas a mohl Caendore pomoci. V dálce sem již viděl skály dělící mě od tábora Smečky Křišťálového jezera. Běžel jsem rychle, tak rychle že jsem i klopítal "CAENDORE!" zařval jsme z posledních sil když mé tělo proráželo křoviny na okraji tábora. Běžel jsme dokud jsem nedorazil až k doupěti.
bylo pozdě...
Z doupětě se linul známý pach smrti a neznámý pach krve při zrození. Pomalu jsem došel k chladnému tělu Caendore a očichal jej. Z jejího těla vyhasl život už před nekrátkou chvíli. Sedl jsem si a se slzami v očích sledoval dva zrozené životy živící se mrtvým mlékem mrtvé matky.... ach ne... zakňučel jsem teskně a očichal naše dva malé potomky... Caendore zemřela při porodu. Krvavá stopa u jejího těla byla tak velká že bylo jasné že vykrvácela. Smutně jsem pozoroval tělo vlčice, která pro mě zplodila mladé. Nakonec jsem jen bolestně semkl oči a zavyl.
Vzal jsem tělo Caendore na hřbet a dva uzlíčky do tlamy

Vlčice dala život dvěma nádherným statným vlkům, kteří se poprvé nadechli, napily a také poznaly něhu matky. Díky drakům nezůstaly napospas smrti ale našel je jejich otec aby jim dal budoucnost v kruhu vlků, kteří je snad i ochrání kdyby bylo třeba. Vlčice v posledním dechu uslyšela jeho hlas a volání jejího jména. S pocitem že vlčata jsou v bezpečí, když už je Varox na blízku, dokázala osvobozena od výčitek naposled vydechnout. A tak odešla veselá, bláznivá vlčice za svými předky do věčných lovišť jako matka a oddaná vlčice. Její pohled naposledy padl na místa co tak milovala, na vlky co nechávala zde ale s myšlenkou na vlky které uvidí a na to, že své přátele též jednou uvidí, odešla žít na věčná lovišťě... Věděla že spatřila své synky a též věděla že jsou u svého otce, rozdýchaný a napitá...


Varox nesl na hřbetě tělo matky svých dvou synů a teď již bezduše pomalu procházel lesy, loukami a i potoky než se pomalu dostal k okraji lučiny u tábora. Jeho tělo od ohonu přes zadní tlapy bylo orosené krví matky jeho dětí. jeho synů... Kus od tábora se rozhodl že nebude dobré nosit mrtvolu vlčice do tábora. Vzpomněl si že v dětství viděl pohřebiště vážených vlků u vyhlídky modrého zářivého ducha. Imagina. Pomalu se tedy s dětmi a tělem Caendore rozešel až na Imaginovu vyhlídku. Pomalu donesl tělo až k náhrobkům vlků. Položil Caendore na zem a k ní její synky. Vyhrabal díru přímo do hlíny a kamenů. Uložil tělo Caendore do země a pomalu jí polil zářivou manou. "Zbohem Caendore, řeknu synkům jaká si byla... zjistím jaká si byla a řeknu jim co vše zjistím... i kdybych proto měl obějít celý Niwat..." pošeptám k mrtvému tělu vlčice a se slzami v očích zahalím její tělo hlínou. Když je dokonáno, ze země vystoupí kámen, který je již s vyrytým nápisem postaven přímo nad hrob matky...
"ZDE LEŽÍ CAENDORE, VZNEŠENÁ, HRDÁ, VESELÁ A ODDANÁ VLČICE, MATKA, KAMARÁDKA A PŘÍTELKYNĚ" možná jsem o ní nevěděl vše ale věděl jsem že toto si zaslouží.... věděl jsem že v těch slovech je pravda...
Vzal jsem malé uzlíčky do tlamy a pomalu se rozešel do tábora. Mé myšlenky teď putovaly ke jménům našich synů... Caendore jim nejspíše jména nestihla dát a to mě mrzelo.. Bylo to tedy na mě...
"Synku, jsi statný již od dětství, jistě si se narodil první... Budeš mít jméno ze mne a to tak, že z obou mých částí. Budeš Ragnavaro.... bude to rázné a i krásné dlouhé jméno. Bude se k tobě doufám hodit... řeknu k prvnímu šedavému vlčeti s býlími i červenými znaky. Byl zajímavou kombinací mě a Caendore zbarvení. Druhý vlček byl zelenočerný a symboly zdědil po mne i po Caendore. Bylo zajímavé že v našem vrhu bylo vlče které neslo zelenou barvu ale když si tak zavzpomínám i Riteru měl, nebo má zelené vzory. "Jsi sice menší i útlejší než Ragnavaro ale jistě to budeš mít po mamince, budeš stejně tak zvýdavý synek jako ona byla vlčice. Oba dva máte co do sebe chlapci... ty budeš Xyrliass.... Jméno zvláštní jako vzor tvé barvy synku. Mrmlám mezi těly vlčat a pomalu docházím do tábora. Pomalu, zmáčen již uschlou krví docházím před Yllin. Mé oči jsou zarudle prosycené žílami, které ač mám za jiných okolností oči jednobarevné, jimi mísí a tvoří zvláštní útvary. Bylo více než patrné že jsem brečel a obyčejný pláč to nebyl. Položím vlčata na zem a dýchnu na ně svým magickým, teplým dechem, který je jistě dostatečně ohřeje a specielně ohřeje i zem pod nimi.
Můj pohled padne na Yllin a jen dvě slova mohou napomoci k domyšlení situace co se stala "Je mrtvá" pošeptám s očima stále ulepenými od slz.... Pohlédnu na své synky a se svěšeným ocasem čekám verdikt Yllin. osobně se nezmohu na nic než na v hluboké pokloně skosenou hlavu....

Někde za hranicemi
Ohlédla se lehce šokovaně, když si odplivl, jako by tu s ní snad ztrácel čas, fakt že ji tohle jeho gesto trochu urazilo se nedal přehlédnout, jelikož její úsměv náhle zcela zmizel a nahradila ho neskrývaná nas*anost. Ovšem nahlas jinak ani necekla, koneckonců to byl furt její taťka a ona potřebovala nějaký vzor za kterým by dolejzala. ,,Takhle v tom až tak velký rozdíl nevidím." Zabrblala si pro sebe avšak k němu jenom němě přikývla. Z jeho dalších slov pochopila, že to nejdůležitější má stejně zřejmě už dávno promyšlené a ona tu je jenom kvůli detailům na které stejně ostatní nikterak moc nehledí. A vyhovovalo ji to.
,,Stejně je nebude nikdo poslouchat ani si pamatovat." Pronesla s lhostejným výrazem a pohodila rameny. ,,Ale ne, že bych neměla pár nápadů." Uculila se ihned a párkrát přehodila hlavu ze strany na stranu jako malé rozjařené vlče. ,,ZÁKAZ TYKÁNÍ ALF-TEDA VŮDCI SEKTY!" Pronesla hlasitým a hrdým tónem. ,,Nic originálního, ale něčím musíme začít." Dodala poté již normálněji. ,,Takže úkolem naší sekty bude podmanit si Niwat?"

Batawská rieka
Destiny sa nakoniec dostala k rieke. Prešla po nej pohľadom a nakoniec opatrne prešla pohľadom po brehu. V snehu ležal kameň. Podišla k nemu, sklonila hlavu a chytila ho do papule. Potom sa znova vystrela a podišla k brehu. Pustila ho na ľad. Ľad bol pomerne pevný, no kameňu neodolal a na mieste kde naň spadol kameň vznikla trhlina vedúca do vody, no bola tak tesne pri brehu, že Destiny stačilo podísť o pár krokov bližšie a skloniť hlavu, takže ju mala nad trhlinou. Pstruh a ostriež, pripomenula si v mysli. Ako ich však ulovím? Najlepšie by asi bolo nalákať ich na niečo alebo použiť mágiu. Ryby nemajú veľmi silnú vôľu, takže to nebude zložité ani náročné na energiu, uvažovala. Nakoniec sa teda zhlboka nadýchla a mierne privrela oči. Sústredila sa na myšlienky, mysle. U rýb to však bolo ťažké. Pstruha predtým videla a jeden práve preplával popri trhline. Rýchlo sa sústredila naňho. Sústredila sa na emócie pokoja a spokojnosti a pstruh takmer znehybnel. Pomaly plával späť k trhline... Destiny rýchlo strčila hlavu do vody a ešte stále omámeného pstruha chytila do papule. Rýchlo vytiahla hlavu z vody a ryba dopadla do snehu vedľa nej. Ešte chvíľu sa mykala, no po chvíli bolo po nej. Destiny sa medzi tým otriasla a pripravovala sa na pokus s ostriežom. Znova naklonila hlavu nad trhlinu a čakala. Potrebovala rybu dostať do svojej zóny v ktorej ju môže ovplyvniť. Všimla si ostrieža, no plával mimo jej dosahu a ona sa neodvažovala ísť na ľad. Sledovala teda iné ryby ktoré plávali popod trhlinu. No ostriežov tu zrejme bolo málo alebo boli skrátka bystrejšie ako pstruh. Nakoniec sa jeden dostal k trhline. Neváhala a okamžite strčila hlavu do studenej vody, no chňapla naprázdno. Vytiahla ju teda z vody a otriasla sa. Tak, je čas na pokus číslo dva, pomyslela si. Tentokrát musela čakať o trochu dlhšie kým sa ostriež dostal k trhline. Znova však urobila rovnakú chybu-nepoužila mágiu- a tak znova chňapla naprázdno. Už ju to začínalo hnevať. Tentokrát to vyzeralo, že ostriež si je istý, že ho neohrozí a tak priplával priamo k trhline. Využila svoju mágiu a dala mu pocit malátnosti a omámenia. Opatrne strčila hlavu do vody a chňapla po ňom. No aj tentokrát boli reflexy ryby rýchlejšie a ju unavovalo aj používanie mágie. Naslepo po rybe chňapla posledný krát a... zostala jej v papuli. Bleskovo vytiahla hlavu z vody, otriasla sa a ostrieža hodila do snehu k pstruhovi. Podišla k rybám a chytila ich do papule. No napriek tomu ešte chvíľu zostala na brehu rieky a užívala si chvíľkový pocit víťazstva.

/Někde v pryču, nedaleko Niwatu/
,,Hm, hm, dobrá... pro začátek je do oukej. Ty budeš má levá ru-ehm, chci říct tlapa. Souhlasíš? I tobě budou vykat. Líbilo by se ti to?" zeptal jsem se jí rovnou, ale nečekal jsem na odpovědˇ. Na její uraženost jsem nijak nereagoval, pokud chtěla být v sektě se mnou, musela se přizpůsobit. ,,Podmanit si Niwat, to zní poměrně dobře... ale začít bych chtěl smečkou Stříbrného Fénixe, ta má nějméně členů, bude nejjednodušší ji porazit." zamyslel jsem se nahlas. ,,Co si myslíš ty? V kolika smečkách jsi byla, podívat se?" zeptal jsem se jí zvědavě. Ne že by mě to zajímalo, možná bych to z ní měl cítit i na jejím pachu, ale to mi nyní nějak zvláštˇ nedocházelo. Hrábl jsem tlapou do země, značíc kus našeho území. Otočil jsem se a vrhnul pohled na jeskyni tady uprostřed lesa. ,,Tady," pravil jsem a otočil se zpět k dceři. ,,Bude naše sněmovna, kapiš?"

Batawská rieka- západné hranice SSF
Destiny klusala k hraniciam a potláčala túžbu zhltnúť jednu z rýb ktoré ulovila. No tak, to nemôžeš urobiť. Tie ryby sú dôkaz toho, že si splnila skúšku. Ak chceš byť Delta, nesmieš ich zožrať, napomínala sa. Vracala sa smerom k hraniciam jej svorky a mierne sa obávala o to, či vĺčatá nespôsobili nejaké problémy. Predsa len, bola za ne zodpovedná. Ak by niečo vyviedli, padlo by to na ňu, pretože ona ich má vychovať a ona ich má naučiť čo je dobré a čo je zlé, čo sa má a čo nie. A zrejme sa blížil čas, kedy by sa mala vĺčatám začať venovať intenzívnejšie. Takže by som ich mala naučiť všetko o svorke a tak. Aj o mágii a podobných veciach. A začať s učením stopovania, maskovania a pomaly aj nácviku lovu, uvažovala medzitým, zatiaľ čo klusala k západným hraniciam svorky. Je toho toľko čo ich musím naučiť! Akonáhle alfa uzná, že som skúšku splnila, musím s tým začať, pomyslela si. Dostala sa až na hranice a ani si neuvedomila ako. Na chvíľu tam zostala stáť, no potom ich prekročila. Vedela kam má ísť.

Někde za hranicemi
,,Klíďo." Pokud se vůbec někdo přidá. Pomyslela si pro sebe a lehce se rozhlédla kolem, avšak nikde nebylo ani živáčka. Přikývla na jeho strategii a plány, ona osobně to teda nebrala tak vážně, avšak zdálo se ji to jako příjemná změna od zbytku nudných dnů, navíc by zřejmě i skočila pod vlak kdyby ji to on řekl, ovšem to si ona sama nehodlala přiznat. ,,Nikde moc." Pokrčila rameny s lehkým zamračením, tentokrát se ovšem její zhoršení nálady ani tak netýkalo Blixe jako ji samotné. Byla trochu zklamaná z toho jak promanila první roky svého života, naštěstí její mysl jako by nebyla zvyklá na tolik depresivních myšlenek v jeden den a ihned opět začala uhánět jiným veselejším směrem. ,,Kapištuju. A jídlo? To kam budeme házet?" Zeptala se rovnou na jednu z pro ni nejdůležitějších věcí, však jídlo byla jedna z jí nejmilejších věcí. A že to šlo na její postavě vždy trošku znát.

/Někde v Pryču?/
Tiše jsem si povzdechl a vduchu začal uvažovat, co by se tak dalo dělat. Ne, že bych někdy uvažoval, to bylo něco, co šlo vždy absolutně mimo mě, ale nyní mě to nějak zvlášt' neštvalo. A proč by taky mělo? Mám tady dcerku, která na tom je inteligenčně podobně, jak já, jen není tolik vypatlaná a tudíž lehce manipulovatelná. Starosti a strasti jsem hodil za hlavu, abych ji měl chladnou a mohl tak přemýšlet nad zbytkem ohledně klanu. ,,Hm, jo, jídlo. To je dobrá poznámka. Co takhle vykopat nějakou jámu, nebo tak něco?" zeptal jsem se jí a podrbal se za uchem. Neměl jsem v plánu dělat nic zvláštního, nebo tak něco, to až poté v provozu. ,,A budeme se jmenovat Sekta Joltsteinů. Boží, co?" zasmál jsem se dcerce přímo do očí a obešel ji. ,,Tak jo. Nějak je třeba to dát dokupy. Můžeme přijímat členy smečky, jakmile však budou mítna výběr od jejich alf mezi smečkou a naší sektou, budou muset slíbit, že se vzdají místa ve smečce." navrhl jsem.

Někde mimo smečky
,,Jámu? Já myslela spíš jeskyni, nebo tak." Zamumlala si spíš pro sebe, samozřejmě mu totiž nehodlala odporovat pokud by si hodlal stát za sým, na druhou stranu on sám ji vybídl k nějaké spolupráci a nápadu, proč by se měla neustále držet stranou? ,,A chtělo by to ozdobit." Pokývala znalecky hlavou a rozhlédla se kolem, momentálně mělo sice vše skoro stejnou nudnou barvu, avšak hodlala se do pořádné výzdoby vrhnout jakmile vyroste první kvítí.
,,Jo, zní to dost nebezpečně." Přikývla na název a na tváři se ji opět usídlil ten nadšený výraz. ,,Jo! A budou tu taky ty...Posty? Ty tomu budeš velet, já vím. Ale něco dalšího." Zeptala se poté s neskrývanou zvědavostí, přičemž se soustředila na zem, ve snaze dát svá očka opět do normálu.