Akce & Příběh za Hranicemi

Ishimura ---> hranice Zeiss
běžela jsem dál. cesta ubíhala podivně rychle, ale to se mi možná jen zdálo. Ani jsem nevěděla jak a dostala se přes území nikoho až k hranicím Zeiss. Až tam jsem si uvědomila, kam jsem se to dostala. Nikdo ze smeček by sem neměl chodit, pokud měl trochu zdravého rozumu. Pochybovala jsem, že nechali hranice nezabezpečené. Ale co jsem tu dělala? Co jsem tu chtěla? Přidat se do Zeiss? Dokázat všem, že na to mám? Ne, nepotřebovala jsem nikomu nic dokazovat, leda tak sobě. Pověsti o Zeiss a jejích přísných pravidlech se ke mě donesly, ale... znala jsem přece jejich alfu, Naiome. Tak nějak jsem nevěřila tomu, že by mi ublížila, i když to možná byla chyba. Jenže Naiome tu nebyla jediná a ostatním Zeissanův by se nelíbil sviťák na jejich území. Možná jsem se cítila dost mizerně, ale ne tak, že bych chtěla spáchat sebevraždu. Už ne. Něco takového bych Diegovi nemohla udělat. Přiznej si to, na tohle nemáš. Diego. Nechovala jsem se k němu hezky. On mě chtěl potěšit a já utekla. S ocasem staženým mezi nohama a svěšenou hlavou jsem se otočila a pomalu zamířila zpět. Naiome bych možná navštívila ráda, ale zdálo se, že to není tak docela možné.

---> Směr Ishimura
Cesta zpět trvala výrazně déle a byla plná černých myšlenek. Co jsem chtěla dělat se svým životem? Nedokážu být dobrou babičkou, když jsem se nedokázala na Diegova vlčata ani podívat, aniž bych utekla. Nedokážu ani zahodit svůj starý život a posunout se jinam. Kdyby mě teď někdo viděl, byl na mě opravdu žalostný pohled. Byla jsem pohublá s rozcuchanou srstí, která nebyla špinavá jen díky mojí magii. A anvíc jsem se tvářila, jako bych právě pohřbila někoho velice blízkého, což byla vlastně pravda. Půjdu teď do tábora a poptám se po Kayovi, to bylo to nejlepší, co jsem mohla dělat. Ale bude mě chtít ještě vůbec vidět? Nedokázala jsem se postarat ani o naše jediné vlče.

Ose Arashi FK 
Louka Vlčat - - - - Hranice Zeiss 
Mladý vlk, spíše vlče, s dlouhýma nohama. Se nechtělo bavit, nemělo na to hlas ani chuť. Chtěl si jít někam v klidu přemýšlet, a tak se vydal na cestu. Chtěl najít klidné místo, kde ho nikdo nebude otravovat a bude moct rozvíjet svoje schopnosti a hlavně znalosti. Bylo mu jedno kde to bude. Cesta byla pro vlče dlouhá, ale ocitl se na nějakém místě l, kde uviděl skupinku vlků. Musel si odpočinout, ale nechtěl, aby si ho někdo všiml a tak si sedl o kousek dál.

/Hranice u pouště (směrem k hranicím Zeiss)/
Přišel jsem k poušti, kde se pachy obou psů, nových ve smečce, ztrácely. Tiše, sám pro sebe jsem si zavrčel. Toto se mi ani za málo nelíbilo. Nevypadalo to, že šli spolu, ale ani tak, že by tam šli nedobrovolně. Opustili hranice. Sami od sebe. Beru to jako zradu a tímpádem konec mezi Fénixy. Ti tu teda dlouho nepobyli. přivřel jsem oči a zíral k poušti. Ano, zůstal jsem tam stát. Nedoufal jsem, že se vrátí, naopak. Doufal jsem, že se už nevrátí. O tomto jsem si myslel své a odmítal jsem se nechat ovlivnit čímkoli z okolí. Zamyšleně jsem pohledem hypnotizoval poušť a větřil pachy.

Jack Ian Snart

Tábor - - - - Hranice u pouště (směrem k hranicím Zeiss)

Ehh. Zase jsem se zasnila v myšlenkách. Rozhlížela jsem se, a viděla jsem, že alfa odchází. Měla bych jako asasín jít s ním, plus to bude psina. Taky jsme dlouho neviděla má dva psí kamarády. Třeba se je rozhodl najít. Rozešla jsem se za ním, však trvalo mi velmi dlouho než jsem ho dohonila. Šla jsem přes území mé smečky, přes Ishimuru a tak dále U hranicích se mi ho konečně podařilo dohonit. Kývla jsem na něj.

/Hranice u pouště/
Jakmile mě do čenichu udeřil pach jisté, vlčice ze smečky, protočil jsem očima. Teď jsem na ni vážně neměl náladu, byl jsem ponořen v myšlenkách. Proč to udělali? Proč odešli? Neslíbili nám předtím náhodou věrnost? Kdo je přijímal? Keiran? pomyslel jsem si a jen tak naoko se otočil na vlčici. ,,Nazdarrr," zabručel jsem otráveně. ,,Potřebuješ něco?" zeptal jsem se jí docela netečně a lehce zježil srst na hřbetě. Nechtěl jsem příliš, aby to vypadalo nevřele, ale své emoce jsem nyní sotva ovládal.

Jack Ian Snart
Hranice u pouště
,, Jít s tebou, pomoct ti, najít švé dva kamrády. Můžu? " Zeptala jsme se velmi laskavě a s nadšením. Musím vytáhnout má dva kamarády z nebezpečí a užít si srandu. A udělat to, co je správné. Kdyby jsem těm dvou něco stalo nesnesla bych to. Nikomu se nesmí nic stát. Já je najdu a doženu je do naší bezpečné smečky, kde Budem moct dělat nějaké hry nebo lovit, pomáhat, lézt  Co Budem chtít.

/Hranice u pouště/
,,Ani se nehni!" štěkl jsem na ni. Věděl jsem, že když na ni půjdu mírně, stejně mě neposlechne. Postavil jsem se před ni a varovně scvakl zuby. ,,Posloucháš mě? Nemůžeme si dovolit ztratit dalšího člena. Nesmí se nám stát to, co se stalo v Ishimuře. Opustili naše území, porušili pravidla... už je to jejich boj. Oni se nevrátí. Rozumíš?" byl jsem patřičně rozrušený a dával to na sobě znát. ,,Měli bychom se držet pokupě. To je ta tvá naivní důvěřivost. Oni nás opustili. Oni ti mohou jít po krku. Pochop to, u Rinthintina..." snažil jsem se Jack promlouvat do duše, i když mi něco (a patronka to nebyla), říkalo, že marně. ,,To je to, o čem mluvím. Ne každý, kdo ti odpovídá, je tvůj kamarád. Kamarád je někdo, komu můžeš důvěřovat," dodal jsem nakonec.

,, Každý si zaslouží druhou šanci, každý si zaslouží tolik šancí, kolik potřebuje. Třeba se spletli, udělali chybu. A umím se o sebe postarat. Jsou to kamarádi, dělali jsme spolu zkoušku, jednomu jsme zachránili život. Musíme je zachránit, aby jsme prokazalali, že naše smečka je silná a stará se o členy. " Pověděla jsem. Nehodlala jsem je ztratit. Oni mě nemohli zradit. Byli mí kamarádi pojednou. Udělám pro ně cokoliv.

/Hranice/
,,Přeji ti, ať máš někdy někoho v hrdle. Protože jinak se snad možná nenaučíš ani rozlišovat vlky, u kterých stojí za to, dávat druhé šance..." zašeptal jsem chladně a sklopil pohled k zemi. ,,Držet tě tu nemůžu, ale jakmile jednou pro vždy opravdu načichneš pachem Zeiss, už se sem nevrátíš, tak jako oni. Máš poslední příležitost se rozhodnout," pravil jsem jí. Jediné, co jsem věděl bylo to, že se něco děje. Netušil jsem však tak úplně co. Ale jistý jsem si nemohl být. Nikdy. A za tímto názorem jsem si stál.

Orfeon & Dino & Greenix
/Hranice -> Tábor SF/
Netrvalo dlouho a já cítil Ishimurský vlčí závan. To je Dino! Copak asi potřebuje? napadlo mě. Koukl jsem ještě naposledy po Jack. ,,Rozhodni se jak chceš," zabručel jsem k ní a okamžitě se sebral, rozběhl se zpět na svoje území. Po chvíli jsem zeleného dohnal, jelikož, pravděpodobně kvůli svému věku a zdravotnímu stavu, nebyl už zrovna nejrychlejší. Svraštil jsem obočí a přeběhl vedle něho. ,,Zpomal zelenáči, děláš, jakoby ti ulítly včely," zažertoval jsem. On opravdu zpomalil a já se jeho tempu přizpůsobil. Poté se na mě podíval. ,,Ishimura padla," oznámil mi jednoduše. ,,Budu hádat, Zeiss?" zavrčel jsem mu na to, načež jsem opouštěl prostor mezi hranicemi.

Jack Ian Snart 
Hranice - - - - Tábor
Ne, nemohla jsem mít chvíli klidu, přes mě se přehnal zelený vlk, kterého jsem znala, nemusela jsem mít asasínslý smysl, abych věděla, že se něco děje. Protentokrát jsem se vykašlala na kamarády, stejně jsou v pohodě. Co nejrychleji jsem utíkala do tábora. Po dlouhé době jsem tam doběhla.,, Tady je ale bordel. Mám nějak pomoct? " 

/Hranice bývalé Ishimury -> Strom Moudrých Prapředků/
Doběhl jsem po dvou tlapách, ehm... tedy pardon, nohách, přes hranice bývalé Ishimury ke Stromu Moudrých Prapředků. Uplynulo již mnoho let od doby, kdy jsem tu byl naposled. Celý jsem se stále třásl. V lidské podobě jsem měl lepší příležitost si pod strom sednout. Jakmile jsem rukou vyhmátl, kde se asi tak nachází, sedl jsem si a zády se o něj opřel tak, jak to lidi v přírodě dělají. Chvíli jsem jen poslouchal přírodu. Vlastně mi ani nevadilo, že je ošklivo, sychravo, mokro či zima. Já to nevnímal. Hlavně, že jsem byl v klidu a možná i v bezpečí. Na um mi přišla však jedna otázka. Kam teda teď patřím?

/Severní Tábor -> Louka Vlčat - bývalé hranice s Ishi/
Když jsem byl už poblíž hranic, což jsem cítil rozhodně narůstajícím pachem Zeiss, konečně jsem byl schopen zpomalit. Výjimečně jsem ani nevnímal okolí, nevěděl jsem, skrz co běžím, ani proč. Jediné, co jsem cítil, byly bolesti kloubů v kyčli, koleně a hleznu. Na louce jsem se zastavil, abych načerpal síly. Věděl jsem současně, že dále už nemůžu. Rozhlédl jsem se a poloslepým stařeckým pohledem zamžoural do dáli. Viděl jsem tam ležet nějakou skvrnu. Pomalým, opatrým krokem jsem se k ní vydal. Když jsem byl snad možná dva bezpečnostní metry od něj, nakrčil jsem čumák a natočil hlavu lehce na stranu. ,,Jsi mrtvola, nebo ne?"

Bývalé hranice mezi Ishi a SF
Slyšel co se všude dělo, proto setrval tak dlouho na hranicích smeček. Nechtěl se vrátit nikam, jeho domov nebyl nikde. Tenebris, jeho matka která jej adoptovala celou dobu jistě spala jako on. Neměl žádné dětství a přesto tu umíral ve sněhu. Měl na svém těle několik šrámů tvořící okolo něj černou skvrnu z jeho krve. Někdo k němu přišel a on byl nucený otevřít své oči. Jestli byl předtím pohublý kvůli nedostatku potravy, tak teď byl extra pohublý. Každá kost na jeho těle byla vidět a on se cítil jako mrtvola. K tomuhle stavu se pomalu vázali i problémy co teď zažíval. Opatrně zvedl hlavu a podíval se na vlka, který k němu přišel a promluvil. Mrtvola, to bylo asi označení pro neživou věc. Opatrně na něj upíral plaché zeleno-fialové oči s černým bělmem plné bolesti. "Mrtvý asi nejsem...spíše se k tomu blížím mílovými kroky." Přiznal se a opatrně zase položil hlavu.

/Louka Vlčat/
Sehnul jsem se a zblízka kouknul na mladého vychrtlého. Fakticky vypadal jako naprostá troska, a já ho tady nemínil nechat. ,,Ale víš, že tady přežít nemusíš... Seš kousek od vyhnanců, Ishimury je konec," pravil jsem mu jednoduše a stručně. ,,Tenebris se přidala k temnu," dodal jsem nakonec už trochu tiššeji, v mém hlase bylo slyšet jasné zklamání. ,,Pokud mi to povolíš, vemu tě do tábora Elloris. Postarají se tam o tebe. A já ti udělám něco, co jsem se naučil od jedné super vlčice. Je to sice lidská věc, ale koho to zajímá..." navrhl jsem. Měl jsem namysli něco, s čím jsem přišel až tehdy, co jsem to viděl u Spirit. "Vstávej, dáme tě dokupy," povzbudil jsem ho drzým hlasem a s úškrnem ho poozoroval.

Louka vlčat
Jeho další matka padla? Ishimury byl konec? Ihned se vymrštil až kosti zapraskali v jeho těle. "Moje matka...je u temna? Proč to udělala? Já myslel, že měla dobré srdce když mě tehdy zachránila. Jak to že je Ishimury konec?" Jeho mozek to nepobíral, ale věděl že i když měl Tenebris rád, tak jí již nikdy neuvidí. "Takže zase nemám rodinu?" Zeptal se ho smutně a sklopil hlavu. "Já nevím jestli by bylo dobré se do tohohle všeho motat, každý v mém životě mě nechal na pospas. Jestli myslíš, že mě v té neznámé smečce přijmou tak dobrá, půjdu s tebou." Zamručel a podíval se na své vyhublé packy. "Jinak jsem Ashnodeus." Představil se. Nechtěl se k tomu ani moc hlásit, ale co se dalo dělat. Tohohle vlka neznal, byl starší než jeho matka a přesto měl více energie než on samotný. Přesto jen mlčky kývl a rozhlédl se okolo sebe. Po jeho pacce tekl další pramínek temné krve jak popraskaly strupy z toho prudkého vstávání. On jej však ignoroval, zelený vlk byl pro něj hlavní.

/Louka Vlčat -> Tábor Elloris/
,,Vyhnanci nás napadli a my se nestihli včas ubránit, zpropadená prašivá Zeiss," zavrčel jsem tiše. ,,Aby je rakovina vzala, zmetky jedny nevychované, zabijáky odporné," hudroval jsem, jakobych na ně posílal blesky a mračna. Neuvědomoval jsem si, že se tímto stávám nepřející sviní, ale i kdyby, v tomto případě by mě to nemrzelo. Prohodil jsem a jakmile se vlk v rychlosti zvedl, přiskočil jsem k němu, abych ho podepřel. ,,Hele, oba se klepeme jak staří sklerotici, jen já stářím a ty slabostí," ušklíbl jsem se. ,,No jen pojď, u nás přijmou opravdu každého, Těší mě, Ašnodeusi, no jsi v hrozném stavu. Moc se mi nechce s tebou takto chodit přes půlku území. Hele, víš ty co? Zavři oči. Toto bude sice trochu nepříjemné, ale bude to rychlé," upozornil jsem jej a využívajíc stále naplno svou magii, jsem taktéž zavřel oči, zašeptal španělsky pár slovíček a dotknul se vlka. V ten moment jsme oba dva zmizeli.

/Strom Moudrých Prapředků/
Seděl jsem, opřen o strom, den a noc. A den, a noc, a den a noc a den. Jo a ještě noc. Přemítal jsem nad životem, čas od času si trochu zdřímnul a stále uvažoval, zda pro mě má život ještě nějaký smysl. Začal jsem zvažovat, že se vydám na dlouhou cestu pryč z tohoto území. Jenže teď jsem tu měl rodinu, co na mě byla závislá. No co, stejně když tu zůstanu, budu jim odstrašujícím případem. Tak co mám teď dělat?

??? - - - Skály úplňky
Starý letargický vyhnanec se koulíbal krajinou. Poslední pár měsíců tohle dělal. Bezmyšlenkovitě putoval území nikoho, protože jedině tam měl jistotu, že na nikoho nenarazí. Do smeček nemohl, ani do jedný, ale jemu to bylo jedno. Bez energie a bez chuti do života se snažil aspoň v nějakém klidu existovat. Ano, samozřejmě se mu stýskalo po dobách, kdy si užíval s Rain a kdy zápasil s Alfami, al co s tím mohl dělat. Chybělo mu také létání do vzduchu, už dlouho se tam nevznesl. Neměl zrušení, jestli ho jeho křídla unesou, byla dosti zničená, plandala mu neovladatělně na těle, občas s ním pohnul, aby neztratil cit, ale to bylo vše. A tak byl zbaven i poslední svobody, létání.