Lazarus, Rowenn, Minor, Diego - Spontánna SH

Miesto: Hranice
Počasie: Ako na príbehu
Kto sem môže vstúpiť: Každý
Spontánna SH je o spontánnosti. Robte, čo vaši vlci chcú robiť a zoznamujte sa.
Začnite kto chcete bez poradia! Yaaay !

Enny
??? → Hranice

Vyhrabala se z jakési díry, kde přečkala dnešní noc, a vylezla na světlo denní. Zamžourala a do obličeje se jí vloudil jeden z mála slabých slunečních paprsků, které se draly přes zataženou oblohu. Zavrtěla hlavou a protáhla se. Ozvalo se pár nepatrných křupnutí z tlap, ale toho si nevšímala. Dnešní den nevypadal na to, že by se snad mělo dít něco zajímavého, a ona ani neměla nic důležitého na práci, tudíž se vydala neznámo kam, kam jí jen tlapy povedou. Vypadala jako povadlá květina, ze které každou chvíli upadne další umrtvený okvětní plátek. Nebylo se však ani čemu divit, bylo chladno, nechtělo se jí nic dělat, její tělo bylo prokřehlé a vůbec ne plné energie. Možná jen doufala, že cestou potká alespoň nějakého vlka do společnosti.

Kráčel z části území do další částí území, až se pomalu blížil k hranicím. U hranic jej celkem dost často napadalo, vydat se do Zeiss a zachránit.. nebo, alespoň najít a promluvit si se svou dcerou. Tiše si povzdychl, ale z myšlenek ho dostal pach, ke kterému se blížil. Jeho srst na vítr nijak nereagovala, byla dost hustá a před větrem ho dobře chránila. Po čase chůze za pachem spatřil vlčici. Byla mu povědomá. Rozhodně ji už potkal. Zapátral v myšlenkách, a došlo mu to. ''Enny?'' Zeptal se nejistě a usmál se. Poněkud nevěděl, že má rozdvojenou osobnost a tak ji znal jen pod tímto jménem.

Lazarus sa rozhodol na chvíľku vypadnúť z Brloha Orfeona a Polnoci. Bol to dobrodružný malý vlčok a vôbec nerátal s tým, že by mu mohlo nejaké nebezpečenstvo hroziť. Blížil sa cestou, ako prišiel, kde sa pošmykol. Pri hraniciach. V diaľke zazrel dve siluety. Uškrnul sa a pokračoval ďalej než zacítil známy pach. Tá vlčica! - pomyslel si a rozbehol sa. Skočil medzi vlka a vlčicu, pričom jeho ostnatý drát pozmenil na to, aby nebol ostnatý aby bol hladký a zo zliatiny ocele a zinku, ktorá vydrží vysoké teploty. Železo vystrelilo a obmotalo sa Rowenn okolo krku. Železo zatiahol a stuhol, aby sa vlčka dusila. "Už sme v bezpečí." - pousmial sa Lazarus hrdo a sledoval ako vlčka upadá do bezvedomia. Nebezpečenstvo predsa trebalo obmedziť a on možno takto spozná ďaľšieho vlka. Jediná možnosť ako dostať železo z Roweninho krku bolo, keby ho Lazar uvoľnil.

Vlčka nestihla ani odpovědět, když v tom se mezi ně přiřítil malý vlček. Několikrát překvapeně zamrkal, než si celou situaci uvědomil. ''Přestaň vlče, neublížila by nikomu!'' Štěkl k vlčeti a okamžitě se snažil přijít na to, co udělal, aby ji mohl pomoci. Z vlčete cítil pach Alfy ze severní části území. Nechápal, proč to udělal a proč byl na tak mladé vlče tak silný, že dokázal srazit dospělou vlčici, která je jistojistě ještě starší, než Diego (není starší ). ''Enny!'' Šťoural do ležící vlčice a prostě nemohl najít příčinu. Na vlče se zamračil. ''Ať si udělal cokoliv, tak to zvrať.'' Přikázal pevným hlasem. Mohl léčit pouze klasická, typická zranění, ne když se ho snaží něčím udusit.

Kráčela dál a jakoby se její myšlenky snad vyplnily, po pár krocích spatřila vlka. A ne ledajakého, zrovna on jí byl známý. Zastavila se a pohlédla na něj svýma kaštanovýma očima. "Jistě. Zdravím" , odpověděla poněkud nesměle, ale přesto se po chvíli koutky jejích úst stočily do milého úsměvu. Pak se však zamyslela, hrabala v paměti, ale za nic si nemohla vzpomenout na vlkovo jméno. "Uhm, nemohu si vzpomenout na vaše..." , nestačila ani dopovědět, a mezi ní a toho vlka se přiřítilo nějaké vlče. Zmateně couvla vzad, ale to jí příliš nepomohlo. V mžiku pocítila kovový drát obmotaný okolo jejího krku. Snažila se vydat jakékoliv slovo, ale místo toho z jejího hrdla vycházelo jen jakési hekání a marné lapání po dechu. Tlapami se snažila chytit drát a nějakým způsobem se ze sevření vysoukat, ale neúspěšně. Pro použití magie byla natolik vysílená, že by to stejně nemělo smysl. Náhle se jí začalo mlžit před očima. Mžourala očima do neznáma a cítila jen své sevřené hrdlo a tupou bolest hlavy, která pod docházením kyslíku přestávala myslet. S nepříjemným pocitem dušení se vlčka skácela k zemi.

Malý vlčok neveril vlastným ušiam. Zbavil ho nebezpečenstva! Mal by mu poďakovať.  "Je nebezpečná! Gŕŕŕ." - odpovedal vlkovi. Bol na seba hrdý, že dokázal tak rýchlo a efektívne nebezpečenstvo zvrátiť a že mal tú odvahu taký malý. "Keď si si tým ale tak istý..." - dodal Lazarus urazene a rozbehol sa k najbližšiemu stromu. Schoval sa zaň a vykukol len hlavou. Zasústredil sa a drát sa povolil, pričom rýchlo vystrelil k nemu a obmotal sa mu okolo nohy, kde sa zmenil na ten starý, ostnatý drát. Skryl sa celý za strom, akoby ho nikto nevidel. Pričupel sa a čakal, kedy tá červená vlčka sežehne toho bielo zeleného.

Zamračil se opět nad slovy vlčka. Když odešel za strom, zavrtěl hlavou a už chtěl něco vykřiknout. Však nakonec se sklonil opět k vlče. ''Enny, slyšíš mě?'' Opět do ní šťouchl čumákem. Snažil se alespoň ji předat nějaký kus své vlastni energie, když už nic. Když zaslechl lepší dýchání, než když vlček zaútočil a ona zkolabovala, spadl mu kámen ze srdce. Teď jen tedy předával po kousku energii. Po chvíli přestal, aby mu něco zbylo a opět se podíval směrem ke stromu kde se vlček schovával. Došel k němu a pohlédl za strom. ''Kde si na tokovou dedukci přišel, že je nebezpečná, hm?'' Povytáhl obočí a po očku sledoval tělo ležící vlčice. ''A kdo ty vůbec si? Měl jsem za to, že jediná vlčata jsou na území jen ty moje.'' Podezřívavě se zamračil. Ostatní už dospěla, po tom co věděl od odposlechu.

Vlk prišiel prekvapivo celý, živý a zdravý. Lazarus naň pozrel modrým okom s červenou zreničkou. "Zo skúsenosti." - odvrkol naň a vyšiel spoza stromu. Posadil sa. "Tak zrejme niesú. A nepredstavujem sa prvý.." - dodal k vlkovi a privrel oči. Neveril mu. Prišiel mu nejak príliš prezieravý a zvedavý. Nemal rád tú vlastnosť.

S tmou před očima ležela vlčka na zemi. Naštěstí to nebyla tak dlouhá doba, aby došlo opravdu k udušení, ale o určité množství přísunu kyslíku přišla, tudíž se dostala na chvíli do bezvědomí. A právě při tomto stavu byla možnost, aby se psychologicky přeměnila její osobnost.
Row
''Enny, slyšíš mě?'' Slyšela z dáli nějaký hlas. Před očima měla stále temno, ale pomalu přicházela k vědomí. Cítila náhle jakési zvlášní návaly energie. Netušila, co to je, co se děje. Ale její mysl pomalu začala opět pracovat. Po chvíli otevřela oči a prudce a zhluboka se nadechla, jakoby to měl být její poslední nádech. Cítila zvláštní pocit v hrdle a v plících, jakoby předtím nemohla dýchat, nemluvě a tupé bolesti a motání hlavy. Převalila se a pomalu se zvedla na všechny čtyři. Kde to sakra jsem? Pomyslela si zmateně při uvědomění, že není na místě, kde naposledy usnula. Chvíli koukala do země a čekala, dokud se jí přestane motat hlava. Poté zvedla hlavu a rozhlédla se kolem sebe. Blízko ní byl jeden neznámý vlk a za stromem se někdo schovával. Přišla o pár kroků blíž o podle pachu již byla schopná rozeznat, o koho se jedná. To je to vlče! Vzpomněla si na den, kdy kroky několika vlků vedly stejným směrem, a to za neznámým mistrem. Něco tady bylo divné. Chystá se mě snad zase obmotat drátem? Zatřepala hlavou a přišla ještě o kousek blíž. "Co... co se děje..?" Optala se skoro ospalým hlasem, celkově vypadala, jakoby právě vylezla z pelechu.

D I E G O
Opět přivřel oči k sobě. ''Fajn, já jsem Diego a jsem zdejší Delta.'' Představil se a když zaslechl hlas Enny, otočil se za ní. ''Jsi v pořádku?'' Zeptal se vlčky se starostlivostí v hlase a nechápal jak při skoro po udušení, může právě vypadat, že vylezla z doupěte, jakoby jenom spala.

Slyšel jsem si sice, jak alfy zacházely s vlky které se pachtovali se svitem ,ale stejně mě to sem k hranicím vždycky zatáhlo. Nějak jsem tu vždy narazila na další vlky a potom byla sranda. Jako minule s stou zelenou vlčkou, která jak se ke mě dostalo skončila bez nohy. Dobře jí tak, byla to čistě její blbost. Nastražil jsem ušiska když jsem zaslechl a také zacítil pachy dalších vlků. A jak jinak než ze svitu. Popravdě jsem si nebyl moc jistý, jestli bych tam měl lézt, protože jich bylo víc a moje schopnosti taky nebyly zrovna nejlepší. Přesto jsem se ale rozešel jejich směrem. Nehodlal jsem na ně útočit. Stejně jsem chtěl za chvíli pryč.

Lazarus z nej nemal dobrý pocit. Dokonca ešte horší ako predtým. "Moje meno je Lazarus a som nevlastným vĺčaťom tunajšej alfy Orfeona. Vážne ju poznáš?" - spýtal sa ešte raz Diega a zamračil sa. Nie, nemal problém dospelým tykať. Už neveril ani Diegovi, zrejme vlčicu zle odhadol. Zbadal aj ďaľšieho vlka, cudzinca. Však otočil hlavu na vlčku. Zdala sa mu byť nervózna. "Ja môžem ísť kam len chcem!" - odvrkol jej nahnevane. "A nedaj mi dôvod ti ublížiť....znova."

???-Hranice
Ach áno, zas a znova. Destiny sa zase vybrala na prechádzku, tentokrát mieriac k hraniciam. Ani jej zvyčajná spoločnosť sa nezmenila- sotva viditeľný kolibrík Joy a kavka Artemia letiaca na okolí. Dnes ju však zaujalo niečo iné- niekoľko miešajúcich sa pachov pri hraniciach- Diego, tuláčka, vĺča a Zeissák. Túto kombináciu jednoznačne nedokázala pochopiť. A navyše, jej prirodzená zvedavosť si predsa len našla občas cestu na povrch a toto bolo skrátka príliš. A navyše, mala by si splniť aj nejaké povinnosti. Zeissáci pri hraniciach, kde máme akože hraničiarov? Vážne potrebujeme lepšiu obranu, pomyslela si, mieriac k štvorici vlkov.

Měla jsem opět trochu volna a tak jsem se procházela u hranic. Dávala jsem si dobrý pozor, abych ji nepřekročila. Vypadalo to dost směšně, jak si všichni členové Zeiss dávali pozor, aby nepřekročili tu imaginární čáru. Jakoby snad byla jedovatá. Zaslechla jsem hlasy. Zvědavost mě přemohla a zamířila jsem k nim. Sviťáci občas melou vtipné blbosti. Třeba se zase pobavím, jako v případě té zelené svitačky, co poslala Velethera někam. Při té vzpomínce jsem se pobaveně pousmála. Pak mi však úsměv na tváři zamrzl, když jsem poblíž sviťáků spatřila Minora. Naštvaně jsem na něj sykla. Pokud by přešel hranici, měli bychom problém oba. On protože byl na sviťácké straně a já taky protože bych ho nejspíš musela prásknout a Naiome by tak zjistila, že jsem se toulala.

Přešel jsem až blíž ke sviťákům a přejel je pobaveným pohledem. Až za několik vteřin mi došlo, že jsem toho s rohy znal. Snad mi dokonce řekl tehdá i jméno, ale to už jsem zapomněl. Asi nebylo důležité. Možná bych už něco vypustil z pusy, kdybych nezaslechl syknutí. Překvapeně jsem se otočil a zazubil se. "Neboj, nejsem idiot," pronesl jsem jejím směrem. Bylo mi naprosto jasné že tu jde o překročení hranic a nebyl jsem naprostý kretén, abych to udělal. "Ale bude tu sranda," dodal jsem a temně se ušklíbl směrem k šedavé vlčici. Popravdě byla jednou z mála známých vlků, které jsem v Zeiss potkával. Kdybych hodně přivřel očka, označil bych ji za kamarádku.

Row
• • • • • • • •
Pohlédla na vlče, tedy Lazaruse, jak se představil před tím neznámým vlkem s rohy. "V tom ti nebráním" , dodala na jeho slova poměrně nevrle, avšak ona sama zastávala názor toho, že si může chodit, kam chce. Bolest hlavy sice již utichala, ale ona stále mžourala očima na toho vlka. "Jak jako... znova?" Otázala se nechápavě. Ty tréninky s magií, či co to bylo, nebrala jako ublížení, ale však nic jiného ji on přeci nikdy neudělal. Najednou se k jejímu čumáku dostávalo čím dál více cizích pachů. Začala z toho být dosti nervózní, zmatená a nevrlá. Co se sakra děje... Ptala se v duchu sama sebe, když už bolesti a nepříjemné zvláštní pocity odeznívaly, a její mysl se konečně uvedla do jakéhosi poklidu.

"Pred malou chvíľou som ťa pridusil a odpadla si do bezvedomia. Predstavovala si pre mňa hrozbu, zsotala si na žive len kôli Diegovi. Ja by som ten drát neuvoľnil." - oznámil jej. Lazarusovi sa nepáčilo, že sa tu hromadí toľko vlkov a začal byť z toho nervózny. Len to vysvetlite jeho malej hlavičke. mal len 5 mesiacov..."Nemám dobrý pocit, Diego." - zavrčal. Zbadal aj ostatných vlkov ako sa prizerajú. Boli to preň hrozby a nepriatelia! Dupol labkou a všetkých vlkov prítomných okrem neho a Diega začal obkolesovať okolo nôh ostnatý drát. Okolo predných nôh. Zatiahol. Bola to silná zliatina, ktorá odolávala vysokým a takisto aj nízkym teplotám a zničila by sa až po hodine usilovného ničenia danými živlami. Vlci mohli cítiť ako ostré zádražky ostnatého drátu sa ryli do ich mäsa. Určite každého prekvapovalo, ako toto mohol taký mladý vlčok docieliť. A ak by to videla Naiome mohol daný vlk čo ho unesie dostať veľkú odmenu. "Kto ste!" - zavrčal a zacúval vedľa Diega. Nechápal prečo ale veril len jemu.

Row
• • • • • • • •
Po tom, co uslyšela odpověď od Lazaruse, se na její tváři rozehrál obsolutně nechápavý výraz. Cože? Diego? Zamyslela se a otočila hlavu na onoho neznámého vlka. Poté přesunula pohled zpět k Lazarusovi. Uchechtla se s mírně nervózním výrazem ve tváři, ale přeci jen bylo znát, že tomu nevěří. Nebo snad nechce věřit? "Hloupost... nědělej si ze mě srandu..." , pověděla poněkud výhružně a pobaveně, však s nepatrnou nejistotou v hlase. Něco takového ji přišlo čistě absurdní, spíše si myslela, že ji sem musel někdo z těch dvou dotáhnout. A vůbec z toho nebyla nadšená, naopak spíše zmatená a nejistá. Ještě k tomu, když se blížili další neznámí vlci. Rozhodně neměla dobrý pocit. A najednou... zase ty jeho dráty obmotané okolo jejích tlap. "Ale noták!" Vyštěkla a poskočila, když zacítila ostny, jež se jí zarývaly do masa. Již věděla, že je nemůže nijak zničit, ani se z nich vysoukat, dokud je Larazus nepovolí. Tak co jí zbývalo? Na svou obranu začala vrhat do tlap toho vlčete malé, ale ostré ohnivé střely.