Kleeia&Miroki ~ Příběhy minulosti

Sledovala jsem co dělá a když se potopil bezeslov, zatvářila jsem se spíše na sebe stylem 'co děláš?'. Teď jsem ho určitě odradila, ty blbko! Skoro až jsem si zakřičela v mysli. Létala jsem těsně nad hladinou a čekala jsem až se vynoří, už automaticky z omluvným výrazem. "No ták, vynoř se." Šeptala jsem prosebně k hladině vody.

To že byla jen kousek nad hladinou se mi hodilo. Vynořil jsem se rychle, ne ani tak kvůli vzduchu, ale abych Klee stáhl za nohu do vody. Když jsem se s ní ponořil, vznikl ve mě takový zvláštně škodolibý pocit. Když jsem opět vyplal, rychle jsem si to namířil ke břehu a tam kde jsem dosáhl na zem jsem se zastavil a čekal na Klee. Ani mě nenapadlo že by to mohlo mít špatné následky.

Stalo se to teď tak rychle. Ani jsem se nestačila nadechnout a šup! Byla jsem pod vodou. Pomocí tlap i křídel jsem se dostala nad hladinu a snažila se popadnout chybějící vzduch. Poté jsem lehce zpanikařila. Rychle jsem se dostala na břeh a i přesto, že srst byla mokrá, i bezoklepání se, jsem měla dost zježenou srst. Křídla jsem teď nemohla ani složit k tělu. Nevýhoda křídel z peří. Těžko se litá, když jsou mokré. Když jsem se trošku uklidnila, teprve potom jsem se oklepala a byla schopná křídla složit. Ale s levým jjsem pak několikrát mávla. Už jen z toho šoku, že už jednou jsem ho měla nalomené a léčilo se dlouho. Podívala jsem se nenávistně na vodu. Vzdálila jsem se od ní kus. "Promiň, promiň, promiň." Začala jsem šeptat omluvu a sklopyla pohled k zemi.

S úsměvem jsem sledoval co Kleeia vyvádí. Teď mi došlo, že jsem ji asi dost vyděsil a rychle jsem běžel k ní. Sledoval jsem co se děje. "Kleeio!" zavolám na ni. Byla rozhodně v šoku. Když se vzpamatovala a začala se omlouvat, trochu smutně jsem se na ni podíval. Byl to spíš starostlivý výraz. "To nic. V klidu, dobrý. To já jsem si začal," řeknu a tlapkou se dotknu její hrudi abych ji uklidnil a zastavil to omlouvání. Usměju se a doufám že to pochopí a bude v pořádku. S úsměvem.

Když přijde blíž, mysl mi ucukla, ale tělo se jen třáslo. Nad jeho slovy jsem zavrtěla hlavou. "Ale já to přehnala.. A.." Nedokončila jsem, protože se dotknul mé hrudi a já se potom otřela celým tělem o tu jeho. "Promiň, bylo to tak nečekané a já... Křídla jsou mé všechno a už jsem měla jednou na mále, že už nebudu moct létat.." Zamumlám mu do srsti na hrudi, omluvným tónem a když se na něj podívám, pokusím se o chabý úsměv.

Nevinně ji pozoruji. Vypadala vyděšeně. Stále. "Ne, to ne..." řeknu a taky se zarazím když se o mě otře. Před chvíli se cítila nesvá když jsem byl blízko a teď se to změnilo, teď se ke mně dokonce tiskne. Usměju se a s úlevou si na chvíli položím hlavu na tu její.  "Mělas mi to říct dřív. Nechci ti ublížit," zašeptám a pak se na ni povzbudivě usměju. Bylo mi ji líto, vypadala opravdu vyděšeně.

Po chvíli se oddtáhnu a zahledím se mu tedy znovu hluboko do očí. Pomalu jsem se uklidnila a vystrašený výraz, nahradil veselejší. "Nepřipadalo mi to důležité." Odpovím mu. "Vodu jsem milovala, ale od doby s tím křídlem se bojím všeho, co mi omezí používat křídla. Pak si totiž nejsem jistá jestli je v pořádku, nebo ne v tom šoku." Svěřím se mu a můj pohled se zvedne k hvězdné obloze. "Mám jméno po jedne z mnoha hvězd. Křídla jsou mé propojení s oblohou na které hvězdy tak nádherně září. Bez moznosti létat, bych byla jako padlou vyhaslou hvězdou bez naděje na to, že bych znova mohla na obloze zářit, jako ostatní." Povím lehce zasněným hlasem. Poté zatřepu hlavou. "Asi to zní dost vlčensky, co?" Uchechtnu se.

Hleděl jsem jí do očí. Bál jsem se udělat další krok, třeba by to neočekávala. Co hůř, mohla by utéct nebo mě odsoudit. "Chápu. Vážně se ti omlouvám, nevěděl jsem to. Vážně bych to jinak neudělal. Kleeio. Ty jsi přece křídla mít ani nemusela. Byla by jsi hvězda i bez nich. Ta nejjasnější a nějkrásnější a..." nedokončím. Byl jsem si jistý, že jsem k ní už choval mnohem více citů než jen přátelství. A proto než domluvila jsem se k ní naklonil a po té otázce, zřejmě řečnické jsem ji políbil. Tak jak to u vlků má být. (Možná olíznutí co já vím xd) Když jsem se zase narovnal trochu jsem v očekávání stáhl uši.

Konečně jsem se uklidnila pořádně už a kolem nás se snažila trošku zesílit vítr, aby srst uschnula rychleji, ale tak zkušená jsem nebyla. Vážně ne. Proto zřejmě bude muset srst uschnout pomalu. Naslouchala jsem jeho příjemnému hlasu. Olízl mě od tlapy, až k čumáku, když nedokončil větu a mě se rozbušilo srdce, jako splašenému koni, což mohl cítit přes mojí hruď, která se stále dotýkala té jeho. Teď bych byla určitě rudá jak rak! Díky gryfu za tmavou srst. "Miroki.. Já.. Já.. Nevím co říct, dělat. Takovou fázi života... Nikdy jsem ji nepoznala..." Vykoktala jsem ze sebe, ale stejně jsem se od něj neodtáhla. Spíše naopak. Natiskla jsem se na něj ještě víc.

Cítil jsem silnější vítr. Hvězdy, tma a všechno to okolí tu bylo tak krásné. Cítil jsem každý tep jejího srdce, každý nádech i výdech jsem cítil. Bylo to zajímavé, dlouho jsem nic podobného necítil. Cítil jsem to jak mě vnímá a poslouchá můj hlas, co říkám. Stejně tak jsem cítil její nejistotu. V tom okamžiku se jí rozbušilo srdce ještě víc. Po vzpamatování promluvila a já zatnul zuby v domění, že tohle bude bolet. Cítil jsem že budu opět psychicky o něco víc na dně až mi vynadá, ale její slova vypovídala spíš... Neutrálně. "A... Kleeio. Řekni mi jasně, prosím. Ano? Nebo ne?" odpovím jí s trochou strachu, který jsem se však snažil co nejvíce skrýt. Bál jsem se odmítnutí, ale chtěl jsem vědět jak na tom u ní jsem. Ovšem když se ke mně více přitiskla, bylo to pro mě určité znamení náklonosti. Možná lásky. To bylo dobré znamení samozřejmě.

Když řekl mé jméno, opět jsem se mu zahleděla velmi hluboko do očí. A zároveň i velmi jako nejistá a naivní zamilovaná puberťačka. Mlčela jsem chvíli, ale zdálo se mi to jako dlouhá věčnost. Pomalu jsem přikývla v domnění, že toho určitě nebudu litovat. "Ano.." Zašeptala jsem, protože jsem se bála, že kdybych to řekla nahlas, vytratil by se mi hlas a neznělo by to upřímně, jak to samozřejmě vyznít mělo.

Očekával jsem s napětím její odpověď. Jako by se teď tep jejího srdce zesiloval a já neslyšel nic jiného. V tom očekávání jsem ani nic jiného slyšet nemohl. Jen dech. Tyto dvě věci se neustále míjely. Byla to snad celá věčnost, ale nakonec ta odpověď přece jen přišla. Tiché, upřímné ANO. Oddechl jsem si. Zavřel jsem oči a přitiskl Kleeiu k sobě. "Muluju tě," řekl jsem hned jak jsem si položil hlavu na ní. Už mi bylo všechno jedno. Ta samota od doby co tu se mnou nebyla Rias? Pryč. Nejistota? Pryč. Strach? Pryč. Zase jsem se cítil dobře.

S nádechem ne příliš chladné ani teplé noci, jsme byly ve vzájemném objetí, možná jsme byly k sobě přitahováni tím jarem, možná to mezi námi doopravdy zajiskřilo, jen jsem doufala, že kdyby se něco stalo nebude to bolet. Tlukot srdce se pomalu klidnil, a dech se přestal tolik zatajovat. Příliš napjatá chvíle, byla pryč a mě jeho slova nádherně zazněla v ouškách. "I já tebe." Odpovím a olíznu jej na tváři.
//a budeme pokračovat? :'D tohle mě baví x'd

//Áaahh. xd. Jestli chceš tak jo. Nebo můžem pokračovat na příběhu. Až Miroki odejde zase do tábora

Bylo tu strašné ticho. Všechno už šlo pomalu spát a jen my jsme se stále ani nechystali. Já bych tedy neusnul. Dneska ne, už vůbec po tom co se dneska událo. Stejně je zvláštní, že se mezi vlky stane něco takového za jediný den, u nás jediný večer. To bylo opravdu divné. Sice vím že to takhle není jen u mě, takhle to má hodně vlků, ale i tak. Za jediný večer není možné se poznat, nebo ano? Kleein tep se zpomaloval. I její dech už nebyl tak tichý. Rád jsem teď slyšel její hlas. Zněl mi krásným tónem a ještě s krásnými slovy. Trošku odkloním hlavu a podívám se jí do očí. "Kam půjdeme?" zeptám se.

//Joo, budeme pokračovat a pak si na příběhu. Však co

Po až delší dobře jeho dotazu se teprve odtáhla a stále mu hleděla do očí. ''Stále to tu neznám. Můžeš mě třeba provést a až budu plnit zkoušku, aspoň nebudu tak ztracená.'' Usměji se a nakonec se od něj odtáhnu úplně a otřepu ze sebe zbytek vody v srsti. Ticho a tma celé té situaci dodávala jakási nádech tajemna a romantiky. ''Nebo já jsem ti vlastně ukázala svojí magii, tak ty mi můžeš ukázat tu svou! To jak vytváříš ty své lektvary.'' Navrhnu další nápad a pak, když ho lehce obcházím si všimnu jizvy ve tvaru písmene N. ''Nebo třeba mi říct ještě něco o sobě. Třeba příběh téhle jizvy.'' Povím a ukážu na zvláštní jizvu. Chci o něm vědět všechno, chci znát i jeho nejčernější minulost a vůbec jsem si to teď nespojovala s tím, že to patří k tomu, jak odcházel ze Zeiss a způsobila mu to tamní Alfa.

Nic jsem neříkal. Vždy jsem přemýšlel o tom co mi řekla a ona potom zase změnila téma na něco dalšího. Přemýšlel jsem kam by jsme šli, kudy bych ji provedl, území bylo opravdu velké. Taky se oklepu. Když opět promluvila, napadlo mě jí ukázat nějaký lektvar. Už jsem si sundaval brašnu, abych z ní nějaký vytáhl a Kleeia už mě obcházela a ptala se na jizvu. Tedy znamení N. Vyndal jsem z brašny otcovo masky a položil je na zem. "Takové znamení ti zůstane po opuštění Zeiss. Alfa Naiome se ti podepíše na kůži," zavtipkuji. Posunu k ní masky. "To je mého otce. Kindred z rodu Věčných Lovců. Mám hodně rodů, ale používám jen Green Flame,"  řeknu a nechám jí aby si masku ovce i vlka prohlédla, pak je opět uklidím zpět do neviditelné brašny. Vzpomněl jsem si na Oriseu. Dávala mi ty masky a pak mě i učila poznat rod Věčných Lovců. Zajímavý to příběh.

//Tak konec nebo?

Poslouchala jsem jej. "To je strašné." Řekla jsem k Naiome. Viděla jsem ji. Viděla jsem jak zničila tu smečku, jak zničila plno životů, kteří tam vedli spokojený život. "Naiome je strašná.." Zašeptala jsem do ticha a poté zatřepala hlavou. "A proč ty masky máš u sebe ty?" Zeptala jsem se ze zvědavostí v hlase.
//Pokračujeme, pokud ještě i ty chceš ^^

Pokrčím rameny. "Jo, už to tak bude. Nic s tím neuděláš, vzepřít se jí nemůžeš, je silná a zabila by tě," povím co jistě už věděla. Přikývnu hlavou. Nibori se v mé hlavě stále ozýval, ale já se ho snažil ignoravat. Vážně to nebylo nic potřebného, jen si tak mlel mě do hlavy. Kdyby se něco dělo, uměl mě opravdu úžasně vyrušit, to opravdu uměl. "Abych nezapomněl na rodinu. A hlavně na Asuku, protože vždy když se na ně podívám, vzpomenu si na ni," řeknu a láskyplně se usměju. "A teď budu myslet i na tebe," zašeptám jí.

Ouška jsem měla nastražené a zase ho jen poslouchala, opět jsem si i protáhla křídla. Nebyla jsem zvyklá takhle ležet. "Na první partnerku?" Zeptala jsem se a když se láskyplně usmál, usmála jsem se taky. "A já na tebe." Dodala jsem. "A máš i někoho jiného kromě adoptivní dcery?" Položila jsem další dotaz a zastřihala jsem ouškem.