Kleeia&Miroki ~ Příběhy minulosti

Povzdechnu si. "Ano. I na ni," povím posmutněle. Už jsem však nemusel kvůli Rias zůstat sám a nic nedělat. Teď tu byla Kleeia. Dodávala mi další naději na šťastný život i když bych mohl být její otec. "Vlastně ano. Mám tu ještě bratra. Jmenuje se Angaraw, dlouho jsem ho neviděl a najednou po dlouhé době se objevil," řeknu a masky uklidím zpět do brašny.

Pokývala jsem chápavě hlavou. "Asi musí být, ale určitě fajn." Posmála jsem se.

--PŘESUNUTO DO UDÁLOSTI PO 18+--

Sledovala jsem jak se ke mě přiblížil, ještě víc. Opět mi stékla slza po líci, ale on ji utřel, svým čumákem. Tak jsem se snažila sebou necuknout, ale přesto tam nepatrný bojacný pohyb byl. "Nemůžeš za to.." Zašeptala jsem a opět přivřela oči k sobě...

Nechtěl jsem aby se mě bála. Bojí se mě vlastní partnerka? Ani jsem si neuvědomoval, že to bylo tak zlé, nebyl jsem v pořádku. Mohl za to Nibori, naštval mě. "Hej! Nesváděj to na mě! Můžeš si za to sám! To že neposloucháš a nedokážeš se ovládat není moje vina. A vůbec! Jak tě napadlo jí ublížit takovým strašným způsobem?" ohnal se po mě patron. Nibori, přestaň, už to děláš zase! varoval jsem ho. Jenže patron nehodlal přestat se obhajovat. Začalo to ve mě opět vřít, ta moje výbušnost. Ta zlost mi byla vidět i na očích. Podíval jsem se na Kleeiu. Nechápal jsem ani sám proč jsem si vždy vyléval zlost na druhých. Něco mi radilo abych to udělal znovu. Postavil jsem se a přišel k ní blíž. "Miroki!" zaslechl jsem znovu svého patrona. Rozběhnul jsem se pryč do lesa. Poprvé jsem se ovládl a odešel. V běhu jsem se pomalu zklidnil a když jsem zastavil, byl jsem zase normální. "Nibori, co to dělám? Nikdy jsem to nedělal ne? Co se stalo, že najednou vždycky vybouchnu?" řeknu nahlas patronovi. "Třeba je toho na tebe moc. Vždyť jsi byl ještě nedávno úplně sám a utápěl svůj život v minulosti," zkusil nějak zdůvodnit moje chování Nibori. Teď jsem s ním rozmlouval celkem často. On byl taky většinou důvod mého vzteku.

//Tady máš další román xdd

Ucítila jsem pohyb. Oči jsem neotvírala jsem je. Bála jsem se, že zase by vybuchl. Jenže to nepřišlo. Bylo najednou ticho. Slyšela jsem pouze tlukot vlastního srdce, jenž se zdálo že právě svádí závod. Pomalu jsem otevřela oči. Nebyl tu. Pomalu jsem se posadila. Bolela mě práva strana zad. Respektive bolelo mě zase to křídlo. Když mě tlačil k zemi, já jsem měla křídla zalehlé. Zkusila jsem s ním hnout, ale ozval se jen bolestný sykot. Z jednoho finálového očka se mi prodrala další slza, ale tentokrát z bolesti z křídla. Opravdu bolelo. Nechala jsem jej svěšené a začala ho odchodem z jeskyně dost táhnout po zemi. Nedokázala jsem jej držet u těla. Pohlédla jsem na nebe. Začínala tma. Přemýšlela jsem jestli ho mám jít hledat po pachu, nebo jestli ho nechat samotného. Chtěla jsem být teď sama. Ublížil mi teď víc, než jsem si dokázala přiznat. Tohle mě poznamenalo na celý život. Přestala jsem sledovat pomalu ukazující se hvězdy. Nasála jsem do čumáku pachy a po jednom určitém jsem se vydala. Nebyla jsem zvyklá hledat někoho po pachové stopě. Vždy jsem hledala ze vzduchu, ale bála jsem se o své křídlo. Bála jsem se, že když se teď pokusím letět, přijdu o to co miluji nadevše. O svou volnost, když jsem nahoře v oblacích. Brzy jsem k němu však pomalým šoupavým krokem se blížila. "Miroki, prosím. Stalo se. Ale já ti to odpouštím. Miluji tě. I přesto jaký jseš." Zašeptala jsem do větru. Byla to další taková drobná schopnost mé magie. Vítr jsem tak poslala na moment jeho směrem a má slova se k němu dostanou ať už se schovával kdekoliv. Občas jsem i bolestně sykla, když křídlo vláčené po projelo nějakou padlou větví, či kamenem.

Lehl jsem si na zem. Musel jsem se vzpamatovat z toho co jsem málem udělal znovu. Byl jsem na tom stokrát líp než moje milá Kleeia, ale musel jsem si to neustále vyčítat. Větrem se ke mně donesla slova. Známý hlas, milý a příjemný. Otočil jsem se. Nebyl jsem schopný jít zpět. Bylo by lepší kdybych zůstal sám. Běžel jsem dál. Provětrat si hlavu. Nepomyslel jsem na to, že o mě může mít starost, ne běžel jsem někam kde si vybiju zlost i energii. Když jsem ucítil zajíce, bylo mi jasné jak si tu zlost vybiju. Nibori, zajíc. "Já vím co po mě chceš, ale já tě neštvu úmyslně a jestli si ty idiote myslíš že budu využívat své upřímnosti, pleteš se!" oplatil mi patron zle. To mi stačilo, rozběhl jsem se po pachu a jakmile zajíce našel, ulovil ho. Čekal jsem a koukal dlouho na zajíce. Teprve když se ke mně větrem donesl pach Kleeii, která mě zřejmě hledala. Utrhl jsem nejbližší květinu, vzal zajíce a následoval pach partnerky. Pár metrů od ní jsem položil obě věci na zem a lehnul si o metr dál. Hlavu položím na zem a koukám smutně do jejích očí.

Dlouho jsem šla za jeho pachem. Ale jakoby se pořád vzdaloval. Zastavila jsem se v chůzi. Pohled jsem ukotvila na větvích nad mou hlavou. Zhluboka jsem si povzdechla. Létat jsem aktuálně nemohla, utíkat také ne, protože kdyby mi křídlo jen vlálo, bolelo by to jak čert. Už jsem to chtěla vzdát. Jít pryč, když se objevil předemnou. Pousmála jsem se. Dary jsem obešla, přesto a děkovným pohledem. Lehla jsem si přímo k těmu a zdravé křídlo přehodila přes něj. "Už je to v pořádku." Řeknu opět laskavým hlasem, byla jsem až příliš hodná? Možná.. Pomalu jsem hlavu přibližovala k jeho. Chtěla jsem čumák přiložit k tomu jeho.

Překvapilo mě, že za mnou sama přišla. A z toho co mělo být potom jsem byl překvapený dvojnásob. Zahlédl jsem jak za sebou táhne křídlo. "Co máš s křídlem drahá?" zeptám se když přeze mě přehodí to zdravé křídlo. "To jsem ti udělal já? Co se ještě stalo? Moc si nepamatuju..." pokusím se o konverzaci, sice nepříjemnou, ale sama řekla že je to v pořádku. Když se Kleeia odhodlala udělat krok k našemu usmíření, podpořil jsem ji a přitiskl svůj čumák na ten její. "Takovou chvíli jsem si s tebou chtěl užít... Můžu ti to nějak vynahradit?" zkusím se zeptat šeptem. Ocas jsem si přehodil přes ní a olíznul jí ouško.

Když se mě zeptal na křídlo, stáhla jsem ho k sobě, ale další bolestné syknutí mě stejně prozradilo. "Nic." Zalhala jsem, dost nedůvěrně. Lhát jsem totiž neuměla. Fakt, že si neuvědomoval co se mnou vlastně celkově provedl, mě dosti překvapil. Jen jsem se na něj fialovými očky, stále lesklými, podívala. "Už je to opravdu v pořádku." Opět zalžu. Bála jsem se jeho. Být s ním sama. Ale nedokázala jsem ho opustit. Ani to nedokážu. Nikdy. Dost jsem se přemáhala necuknout, když nečekaně se mě dotkl jeho ocas. Spíš jsem dělala přesné opaky. Přitulila jsem se k němu. Zachumlala jsem se do jeho teplého kožíšku, ale místo spokojeně jsem vydechovala dost přerušovaně.

Kleeia mi lhala. Sice jsem si uvědomoval co jsem jí proved, ale ty detaily mi unikaly. Ve vzteku jsem je orostě vypustil. Vstal jsem. To že se ke mně tulila bylo milé. Byl jsem rád že se snažila, ale nebylo to ono. "Kleeio nesnaž se. Vím že mi lžeš, zřejmě předstíráš i to, že ti nic není. Já nechci aby ses mě bála, chci aby to bylo v pořádku. Takže... Chceš mě opustit? Udělej to," řeknu a zatnu zuby. Neříkalo se mi to moc lehce. Měl jsem ji rád, miloval jsem ji. To že jsem utekl než abych jí ublížil, bylo dobré znamení. Třeba mě to opouštělo.

V jeho srsti jsem nezůstala však zachumlaná dlouho. Když se postavil, opatrně jsem ho sledovala a nevědomky jsem sklopila smutně uši. ''Dobře..'' Polkla jsem na sucho. ''Chceš slyšet detail, který si neuvědomuješ?'' Pozvedla jsem hlas v dotazu a na odpověď nečekala. ''Když si mě tlačil k zemi, přiskřípla jsem si křídlo. Aktuálně s ním nemůžu ani hnout.'' Odpověděla jsem mu na dotaz ohledně svého křídla. Poté jsem se pomalu postavila a nespouštěla z něj fialové oči. Tělo se nepatrně třáslo, nejen strachem, ale i zimou. Byla mi zima. ''Kdo by se po tomhle činu nebál?'' Zeptala jsem se já a stáhla jsem ocas mezi nohy a uši jsem měla stále sklopené. Jeho výzva, byla jasná. ''Ne.'' Jako jediné jsem řekla sebevědomě. ''Neopustím tě. Nikdy tě neopustím. Miluji tě!'' Posledním dvěma slovům jsem dala dost velký důraz. ''Naučím se s tím žít, ale nesmíš mě opustit. Já tě totiž neopustím! Ne dnes, ne jindy.'' Už jsem šeptala spíše dost pro sebe, ale přesto to jeho uším nemohlo uniknout. ''Budu s tím žít. Budu žít s tím, že jsi můj partner. Budu žít s tím, že tě miluji. Že i když mi ublížíš kolikrát chceš, neodejdu od tebe!'' Pokračovala jsem a slzy se mi opět tlačili z očí ven, ale snažila jsem se to co nejvíc udržet, ale znáte to. Čím víc se tomu bráníte, tím víc se vám chce brečet.

Udiveně jsem se na ni díval. Bylo to snad poprvé co na mě zvýšila hlas. Co obhajovala svůj názor a vůbec. Vzala odvahu mi říct takovou věc upřímně. "Bravo Romeo. Díky tobě si neužije ani kapku letu a volnosti," "Nibori už konečně drž hubu!" zařvu na celý les, přičemž mi ani nedojde, že jsem mohl vyděsit jak Kleeiu tak všechnu zvěř. Ale patron zmlk. "Kleeio. Díky tomu vím, že se musím ovládat. Ale sám to asi nezvládnu. Nibori mě vždy neuvěřitelně naštve a já vybouchnu. Mrzí mě, že jsem si zlost vybil na tobě a už se to nestane. NIKDY A TO TI SLIBUJU," řeknu upřímně. Musel jsem se vždy ze zlosti vzpamatovat. I kdybych si třeba prokousl vztekem tlapu, nesměl jsem ji už ublížit. Její odpověď na to, že mě má opustit mě ani tak nepřekvapila. Nic jsem neříkal a jen ji prošebně sledoval. "Nikdy. Pokud si to nebudeš přát tak tu budu pro tebe. Budu tě bránit a klidně za tebe dám i život. Buď si jistá, že se mě už nemusíš bát. Opravdu. To já se bojím že tě tím ztratím," řeknu. Když jsem viděl jak drží slzy, zasmál jsem se. Natáhl jsem k ní vřele jednu tlapu a čekal jestli bude mít odvahu mě jít obejmout.

//Mám tě prej nakopnout, abys odepsala i Asu  *kop*

Dost jsem se lekla, když zařval, ale na mě to nebylo. Bylo to na jeho patrona. Přesto jsem z té nečekanosti se dost polekala. A pak mluvil ke mě. Nevím jestli říká pravdu, ale tváří se u svých slov tak přesvědčivě. ''Prostě se stalo..'' Zašeptala jsem. ''Stalo se a už se to nevrátí.'' Dodala jsem stejně tichým hláskem, ale oči jsem z něj stále nespouštěla. ''Pomůžu ti. Dostaneš to pod kontrolu.'' Usmála jsem se a konečně zvedla uši, což mohlo být v dobrém znamení pro Mirokiho, že teď už se opravdu cítím lépe. Pomalu jsem zvedala tlapku, že se následně nechám vtáhnout do jeho oběti, když v tom se k nám přiblížil nový pach. ''Proč tu řvete tak nahlas? Neměli by jste teď spát a připravovat se na cestu, hm?'' Poznamenal, lehce zamračeným výrazem, rohatý Delta. Diego byl vždycky v pozoru, kromě toho, jejich doupě nebylo od tohle lesa daleko. Já se na něj podívala omluvně. ''Promiň, už budeme ticho.'' Poznamenala jsem a snažila se tvářit co nejvíc v pohodě. Diego se otočil, ale v polovině pohybu se zarazil. ''Jsi zraněná...'' Zašeptal do tmy a blížil se k nám. Otevřela jsem pusu, že chci něco říct, ale on jen zvedl tlapu. ''Žádné výmluvy. Bude to rychlovka.'' Řekl rázně. Byl smečkovým léčitelem a tak byl v pohotovosti pořád. Opatrně přikládat svou mohutnou bílou tlapu k mému křídlu a les zalilo zlatavé světlo. Bolestně jsem sykla a v křídle se ozvalo menší křupnutí. ''Jestli chceš mít to křídlo úplně zdravé, při cestě za mnou občas přijdeš a nebudeš ho přepínat.'' Přikázal a teď se opravdu otočil. Cítil ve vzduchu však i jiné zranění, než to křídlo, ale vypadalo to, že je to její vnitřní boj. ''A teď přeji dobrou noc.'' Řekl nakonec a odcházel.
Já jsem se snažila pohnout pomalu křídlem. Už nebolelo! ''Diego je vážně úžasný.'' (//Další večer, další ego up  ) Řekla jsem a v očích mi tentokrát i blýskli jiskřičky radosti. Konečně jsem křídlo stáhla k tělu a nemusela jej vláčet po zemi. Podívala jsem se na Mirokiho. Doufala jsem, že mi opět nabídne svou tlapku a já se mu můžu uvelebit v obětí.

//Zítra Asuuu. Počítám s tím že to čteš, takže zítra. Ještě jedině že by mě matka nenahnala hned spát. Uvidíme

Bylo mi líto, že jsem nemohl vrátit čas a odběhnout už před tím. "Já vím. Budu rád když se to jednou zapomene," odvětil jsem a sklopil uši tentokrát zase já. Ale jen na chvíli. Jakmile zvedla uši, bylo to pro mě znamením, že už je jí lépe. Pohlédl jsem jí hluboko do očí a najednou slyšel hlas. Patron mi v hlavě zase mlel nesmysly. "Ber to pozitivně! Konečně sis po těch letech nějak... Udělal radost. Aspoň už nejsi panic!" smál se. To neni k smíchu! I když doufám že to není naposled, řeknu v dobrém slova smyslu, ale on to vzal opět jinak. "Chceš říct, že bys znovu znásilňil Kleeiu nebo jinou vlčici?' zeptá se už bez toho smíchu. Ale prosimtě. Kleeiu už nikdy! zasměju se zase já. "A ty ostatní, " nebylo moc rozenat jestli to je otázka nebo ne. Jako, uvažovat jsem nad tím musel. Sice bych tak Klee podvedl, ale to bych jí neublížil. Jako Zeissan bych to udělal. Ale co, stejně bych neměl jedinou možnost!
Když k nám přišel další vlk, chvíli jsem ho pozoroval. Zřejmě jsme ho vzbudili. Byl jsem ticho, Kleeia ho asi znala. Jakmile se jí začal dotýkat, otevřel jsem nechápavě tlamu. Můj idiotský nechápavý pohled musel vypadat komicky. " Bude to rychlovka!" vybuchl smíchy. Zavřel jsem tlamu a propaloval vlka pohledem. Čekal jsem mlčky celé to ošetřování. Já byl alchymista, proč.. Počkat, to by jí asi nepomohlo. Navíc bych podobný lektvar, který by pomohl na její křídlo neměl mít ani u sebe. Byl jsem za nespolehlivého hlupáka. Když konečně vypadl, podíval jsem se tázavě na Kleeiu. "Och. Aha. Diego je ten nejlepší ovšem..." řeknu podrážděně. "Měl bych být uražený, ale. Jsem zklamaný," řeknu upřímně a ohrnu pysky. Vypadala radostně. Takhle se u mě snad nikdy netvářila, nikdy! Jistě že tvářila, ale to si Miroki v žárlivosti neuvědomoval. Zahrabal jsem v brašně a vytáhl z ní vytáhl tmavý hraničářský plášť. V této tmě jsem se teď mohl hezky ztratit. "Když ticho, tak i s neviditelností," řekl jsem si pro sebe. Nasadil jsem si i soví ponožky a postavil se. Mohl jsem se Kleeie teď rychle ztratit z dohledu. Utéct a pak by mě jen těžko hledala. Měl bych? Jenže když jsem viděl jak se klepe zimou, nechtělo se mi ji tu ani nechat. Chvíli bylo ticho a já přemýšlel co udělat. Nakonec jsem se rozhodl. Přišel jsem k ní a propůjčil jí svůj plášť jako deku. "Pojď sem!" řekl jsrm už konečně i s trochou té radosti. Opět jsem ji nabídnul svou tlapu.

//jen sorry že to trvalo hodinu.
#mobil

Nad jeho chováním jsem si povzdechla. Vážně? Opravdu? Myslí to vážně? Byly otázky na jedno brdo, které jsem si teď pokládala v myšlenkách. ''Že si ze mě děláš legraci a právě to nebyla žárlivá slova na léčitele smečky, synovce mojí adoptivní mámy a mého nevlastního bratránka, který má svou rodinu.'' Pozvedla jsem obočí a naklonila hlavu na stranu, když si oblékal svůj plášť a ponožky. Najednou jsem ho viděla o dost méně. Ve tmě jsem ho viděla výhradně kvůli té toxické zelené. Sice nevím jak on viděl mě. Ještě z tmavším kožichem, ale což.
Poté kolem mě přehodil svůj plášť a já se pousmála. Bylo v něm příjemné teplo a já cítila v tom jeho pach. (//Já když jsem kradla bývalému mikiny). Cítila jsem se najednou tak spokojeně. Chytila jsem se jeho tlapky, při jeho vyzvání...

Na slova jsem nijak nereagoval. Slyšel jsem velice dobře a sledoval ji u toho s klidnou, vážnou tváří. Bylo mi jedno, že to byl její příbuzný. Vadilo mi jak o něm mluvila. Měl jsem rád pozornost svých blízkých. Když tu byla se mnou sama tak obzvlášť, ale místo pozornosti tu byl strach. Bylo mi jasné že se po tom bude bát, ale nepřál jsem si to a chtěl to napravit (// Ten pocit když někomu splníš přání a pak na to doplatíš ) Když mi podala svou tlapku. Přitáhl jsem ji k sobě i s pomocí své druhé tlapy, jenž jsem ji dal kolem pasu. Sám jsem se na ní natiskl a nechal ji ať se klidně zavrtá do mého kožichu. Pod pláštěm jsem ji těžko viděl, ale viděl jsem aspoň její oči a slabý obrys. Svůj čumák jsem zabodl špičkou do její srsti a nasával příjemnou vůni. "Pokud nebudeš proti.. Mohli bychom se zkusit bavit o vlčatech. Třeba jména a jestli je vůbec chceš. Já mám malou zkušenost a postarám se o vás, ale to hlavní vykonává matka.." zkusím trochu prolomit ticho. Sice to byla krásná chvíle, ale byl jsem zvědavý jak zareaguje.

//Vždyť se ho nebude bát napořád!  bude se bát jen úplně nečekaných doteků  
Byl hodnou chvíli ticho. Ohledně Diega radši už vůbec nereagoval a vsadím se, že pod zástěrkou noci se stejně netvářil dvakrát nadšeně. Tiše jsem si nad tím povzdechla. Nechala jsem se sice přitáhnout, ale z druhé tlapky jsem trošku ucukla, když si mě přitáhl ještě blíže, ale nakonec jsem se znovu do jeho kožichu zachumlala a doufala, že už se znovu neoddálí. Po jeho slovech jsem já hodnou chvíli mlčela. ''No.. Můžeme to téma zkusit.'' Zašeptám do jeho srsti nejistě. Po tomhle činu, být mohou, ale i nemusí a já si to bohužel uvědomovala. ''Začneš?'' Podívala jsem se na něj prosebně.

Byl jsem rád že už se nebála. Sice se lekala dotyků, které byly vyloženě jen.. No partnerské a normální kamarádi by si to asi nedovolili. Užíval jsem si aspoň toho, že byla tady se mnou a nechala se aspoň pořádně obejmout. Musel jsem se usmát. "Chci znát tvůj názor. Na výchovu, jestli ti budou v životě hodně vadit..." řeknu a přesunu svou plnou pozornost k ní.