Hato a Anemon - Budu mít průser když se s tebou začnu kamarádit?

Ane se prostě procházela. Neměla na plánu nic důležitějšího než se jen procházet po okolí. Brácha se jí kdesi stratil a tak tu takhle ťapkala sama a přemýšlela nad událostmi co se za velmi krátkou dobu staly. Zároveň si víc a víc uvědomovala, jak moc jí chybí táta. Smutně si povzdechla a zvedla hlavu. Prošla jakýmsi křovím a do čumáku ji udeřila vůně vody a samozřejmě i dalšího vlka. Jeho přítomnost potvrdilo jeho následné zvolání. Obezřetně vyšla ven a modrýma očima si ho prohlížela. "Taky jsi vlče? Ještě jsem jiné kromě mě a bratrů neviděla," řekla se zaujetím a došla až k němu. "Anemon," představila se ještě a lehce švihla ocasem.

Místo odpovědi vyšlo z poza křoví vlče a pach napovídal, že je to samice. Vyvede mě její dotaz, který zní až příliš přátelsky: ,, To bude léčka! Někde tu budou i dospělí vlci!" Po myslím si nedůvěřivě. Hold jsem byl už paranoidní, protože každý vlk se na mě koukal, že by mě nejradši zakousnul: ,, Ne jsem vrána. Kráááá." Odpovím na její dotaz a pak zakroutím hlavou: ,, Jasně že jsem vlče. " Do řeknu: ,, Jiná vlčata tu nejsou? Tak to vysvětluje, proč jsou tu dospělí tak vzteklí." Po myslím si a sleduji, jak ke mě přijde: ,, Hato z rodu Gája. " Představím se celým jménem a prohlížím si ji: ,, Ses vyválela v borůvkách? " Poukážu na její srst, která má hodně zvláštní zbarvení. Ano byla to první věc, která mě napadla a tak jsem jí řekl.

Nad jeho odpovědí se jen ušklíbila. Asi by byla odpověděla něco v tom smyslu, že velikost jejo mozku by tomu odpovídala. Ale nedokzála být na kohokoli hnusná. Snad i kdyby jí tady začal urážet, ona by se nebránila. Kdyby šlo ale o jejul rodinu, zakousla by se do každého kdo by jí přišel pod čumák. “Pokud hrajeme na rody, tak v tom případě jsem Anemon z rodu Virentem,” řekla sebevědomě. Byla na svůj rod samo sebou hrdá. Za tak krátkou dobu co chodila po světě už zjistila, že její rod je velice vážený. “To víš, společně s otcem,” mrkla na něj a přešla k vodě. Ještě nikdy se nekoupala a tak to dnes chtěla zkusit. “Umíš plavat?” Podívala se na něj ještě.

Čekal jsem na nějakou urážku, která obvykle po takové poznámce následovala. Ale nic nepřišlo, pouze se na její tváři objevil usklebek: ,, Asi jí to nedošlo." Po myslím si a nechám to být: ,, Virentem." Zopakuji po ní a přemýšlím, kde už jsem tohle slyšel. Chvíli mlcim, a pak mě to kopne: ,, Nejsi nahodou od Azriela?" Zeptam se ji a její vysvětlení, odkud má barvu srsti pouze kyvnu: ,, Jejich matka bude vypadat, že se vyvalela v bahně. Odkud jinud by měl Azriel barvu srsti?" Nápadne mě, ale zatím se rozhodnu, že se na to ptát nebudu. Pak ji sleduji, jak kde k vodě: ,, Ano umím. U vody jsem nějakou dobu vyrůstal. Ale být tebou bych do vody neskakal, je tu docela hloubka." Řeknu a pak ji upozornim. Potom sejdu z kamene a dojdu na břeh: ,, Jdes nebo si budeš hrát na hrdinu?" Zavolam na ní a tlapy namocim do vody.

Rychle kývne hlavou. “Jo, přesně tak, Azrael je brácha,” pověděla hrdě. Byla na svého bratra vážně pyšná. Uměl toho už celkem dost, norozdíl od Ane, která ještě neznala svou magii. I když jí něco říkalo, že to bude mít co dočinění s květinami. Sem tam totiž zacítila podivné emoce, které se těžko popisovaly a jí rozhodně nepatřily. “Znáš ho?” Vypadlo z ní ještě. Pamatovala si, jak jí říkal že někoho potkal, ale proč by to mělo být super?! Tohle bylo prostě obyčejné vlče. “Tse! Přece se nebudu bát vody,” zazubila se rozběhla se doprostřed jezera. A opravdu, Hato měl pravdu. Jezero bylo celkem dost hluboké a Ane samozřejmě neuměla plavat. Co chvíli si lokla celkem studené vody a podivně sebou mrskala.

Moje domněnky se potvrdily, Azriel byl její bratr: ,, Ano znám. Potkali jsme se nedávno." Odpovim a při vzpomínce na něj se trochu usmeju: ,, Zajímalo by mě, kde ten sebevědomý bahno s nozickama je." Přemýšlel jsem a čekal, jestli za mnou borůvka přijde. Ale když se rozběhla, bylo mi jasné, že už ke mně nedojde: ,, Takže hrdina." Řekl jsem si pro sebe a když uvidím, že sebou až podezřele mrska, tak skocim do vody a plavu k ní. Když doplavu k ní, chytnu ji zuby za kůži na krku, přičemž se jí podaří mě jednou majznout a skrabnout do čumáku: ,, Au! Hele, jestli nás utopis, budu ti to vycitat i po smrti!" Zabrblam a tahnu ji ke břehu. Měl jsem štěstí, že jsem byl o něco větší než ona, jinak bych ji asi neodtahnul. Docela vycerpany jsem jí do táhnul na břeh a sednul si k ní: ,, Plavat jako kámen by ti šlo. " Poznamenam a utru si tlapou skrabanec na cumaku.

Ane si samozřejmě nevšimla, že Hata škrábla a tak se stále ještě trochu usmívala. I když se oba nacházeli v ne moc dobré situaci, prostě jí to stále přišlo celkem vtipné. Ten vlk jí přišel vtipný! A tak se chichotala i přes vodu v tlamě. Když jí vytáhl ven z vody, rychle se oklepala a poté zaměřila modrá očka směrem k černému vlčeti. "No to víš, já jsem talen..." zasekla se když spatřila škrábanec na jeho čumáku. Zhrozeně si dala packu před tlamičku a poté rychle přihopkala k Hatovi. "Jsi v pohodě?! Nechtěla jsem ti ublížit! Fakt!!" vyšilovala nad škrábancem a lehce se jeho bolístky dotkla tlapkou. Tak ráda by mu to vyléčila!

Na to jak se ve vodě pridusila, vypadalo, že si to užila: ,, Jí přijde vtipné?" Trochu jsem nechapave naklonil hlavu, ale její chcichotani bylo nakažlivé. Tiše jsem se zasmal a když ke mě při skočila, skoro jsek leknutim spadnul: ,, Je to jenom skrabanec, děláš jako bych tu umíral." Snažím se jí uklidnit a a oliznu si čumák: ,, Vidíš? Nekrvaci to." Poukazu na čumák s domněním, že jí to uklidní.

"No stejně...." poznamenala potichu a nedůvěřivě sledovala škrábanec na jeho nose. Nakonec ale taky usoudila, že to nebude smrtelné a přestala hysterčit. "A ty jsi se tu ve smečce narodil? Nebo jsi přišel až teď někdy?" zeptala se ještě a naklonila hlavičku na stranu. Ptala se hlavně proto, že ho tu nikdy neviděla. Jasně, neviděla sice spousty vlků, ale snad by se někdo o dalších vlčatech zmínil. Ane totiž bohužel ještě nezvládla přiřadit vlky ke smečkám podle pachu. "A máš už magii?" zeptala se ještě, protože chtěl jejich schopnosti porovnat.

,, Jestli tě to uklidní, potom zajdu za Diegem." Řeknu, i když si myslím, že je to zbytečné. Nad její otázkou se zarazím a přemýšlím, jestli mám říct pravdu: ,, Co když potom odejde a bude rozmlouvat Azimu naše přátelství? " Napadne mě a chvíli se sebou v duchu válčím. Nakonec vyhraje pravda a tak se nadechnu: ,, Narodil jsem se za hranicemi téhle smečky a pak sem přišel. " Vysvětlím jí a vzpomenu si na svůj první den na hranicích. Byly to příšerné vzpomínky, na které bych nejradši zapomněl. Na její další dotaz chvíli mlčím: ,, Magie...magie...magie." Hledám v paměti, co to slovo znamená a pak si vzpomenu, co mi říkal Azriel: ,, Smojí magii jsem nenešel a pochybuji, že nějakou vůbec mám. " Řeknu s pochybami a pohledem zabrousím na svůj holý ocas, na kterém se tvoří zvláštní strupy: ,, Neměl jsem ho předtím kratší? " Napadne mě a pak se pohledem vrátím na ní: ,, Ty víš jakou máš magii? Pokud vím, s vodou to nic být nemůže. " Trochu si do ní rýpnu s úšklebkem.

“Za kým?” Natočila nechápavě hlavičku a zamrkala. Neznala Diega a vlastně anii neznala druhou alfu. Teda... ona ani nevěděla, že druhá alfa je. Kdyby ano, asi by se na otce opravdu naštvala. Nad jeho odpovědí, odkud že se tady vlastně vzal jen kývla hlavou. “Říkala jsem si, že nebudeš úplně zdejší,” uculila se a zrak jí padl na jeho ocas. Zvědavě pak zvedla hlavu a nastražila ouška. “Co se ti stalo?” Zeptala se. Nějak se nezbývala tím, jestli to nebude vlkovi vadit, takhle sdělovat osobní věci cizí vlčici.”Má starší sestra říkala, že každý nějakou má,” řekla mu. Švihla fialovým ocáskem a usmála se nad jeho poznámkou o vodě. “Jako magii mám pravděpodobně něco s rostlinami, i když se můj vrozený talent co se týče vody nedá zapřít,” pronesla s úšklebkem.

,, To je ten s dvěmi ocasy a rohy. Vypadá jako kdyby vylezl z bažiny. " Snažím se jí Diega popsat, ale jestli ho nezná, tak si na něj stejně nevzpomene. Kývnul jsem a pak si všimnul, že se mi dívá na ocas. Přitáhnul jsem si ho blíž k sobě a sykl jsem nad náhlou bolestí: ,, Au! Co s tím mám? "  Přemýšlím a pak se podívám zpátky na ní: ,, Srst mi vypadala jakmile jsem začal chodit a takhle tvrdnout teprve nedávno. Opravdu nevím, čím by to mohlo být." Přiznám se. Pak si poslechnu, co říkala její sestra: ,, To by mě zajímalo, co mám já za magii." Za mumlám si pro sebe: ,, Né každý umí plavat ke dnu jako ty. To máš pravdu." Řeknu a zasměju se: ,, Ukážeš mi tu tvojí magii? " Zeptám se jí a v hlase mi zní zvědovost, kterou se marně snažím zahrýt.

“Jóó už vím! To je můj synovec,” došlo jí a pomalu kývla hlavičkou, přičemž se jí na tlamičce objevil úsměv. Ostatně tak jako vždy, když někomu říkala, že má synovce. “Měl by jsi za ním zajít,” zhodnotila a zamyšleně střihla oušky. “Aby ti nakonec ještě neupadl!” Vypískla a švihla svým chundelatým ocáskem. “Určitě bude super!” Vyhrkla pozitivně a trochu poposkočila. Nad jeho zmínkou o plavání se jen ušklíbla a lehce do Hata drcla. A když se jí zeptal na ukázku její magie, nervózně se zavrtěla. Potichu začala broukat jakousi pomalou melodii a kolem jejích tlapek se začaly objevovat barevné malé květinky. Když opeť utichla, překvapeně se k nim sehla. “Páááni, tak je to jistý... máme s bráchou stejnou magii,” vydechla.

,, Synovec." Zopakuji po ní nedůvěřivě: ,, Neměla bys být starší jak on?" Zeptam se jí a je na mě vidět, že toho moc o rodinných vztazích moc nevím: ,, Jasně. Určitě z toho skrabance umřu!" Za vtipkuji a pak s úžasem sleduji, jak jí okolo tlap rostou kytky: ,, Uuuuu. To je hustý!" Vydechl jsem a pak se na ní podíval: ,, Umis i nechat vyrůst zajíce ze země?" Zeptal jsem se jí a v duchu si to představoval: ,, Byla by bomba, takhle si nachat vyrůst jídlo!" Po myslím si a zavrtim hlavou: ,, Azriel umí třást zemí." Řeknu jí a vzpomenu si na naše první setkání. Nad tou vzpominkou se kysele usmeju: ,, Umis i ty kytky donutit, aby někoho svazaly?" Zajímám se dál o její magii a přemýšlím, jaká by mohla být ta má.

"No... asi by měl, jenomže v mém případě není," zazubila se a pomyslela na Diega. Měl už své vlastní potomky a měl mi říkat teto! A jak mi budou říkat jeho děti? Prateto? To by bylo dost divný. "No jen aby se ti tam něco nedostalo a ty pak neumřel!" trochu si ještě zahysterčila, i když bylo vidět, že už trochu v klidu. Na pozitivní ohlasy kolem její magie reagovala malým úsměvem. "Ne, zajíce neumím nechat vyrůst, to jen rostliny," kývla hlavou ke květinám a poté se ještě trochu usmála. Bylo by vtipný nechat vyrůst nějaké zvíře. "Jo, Azrael toho umí víc než já," vysvětlila a pohodila ocasem. "Až budu umět svou magii lépe používat, tak asi ano?" zamyslela se a protože nevydržela být dlouho v klidu, vystřelila jí packy k černé Hatově srsti. Jen co se jí dotkla, zase ucukla zpátky a rozběhla se směrem od něj. "Mááááš babůů," zakřičela ještě na něj a u toho se smála, jakoby to bylo bůhví jak vtipné.

,, Aspoň bude mít tvůj bratr co žrát, když se mu mršiny nelíbí." Řeknu s usklebkem: ,, Určitě se najde něco, v čem budeš lepší jak on. Třeba to, že tvá srst nevypadá jako bys prošla bahnem." Nepřímo jí slozim komplement, který si ani neuvedomim a pak se na ní nechapave podívám: ,,Baba? Co to má být?" Přemýšlím, co tím chtěla říct a podivam se na svou srst, jestli mi tam něco nepripevnila. Když se ujistim, zamerim svůj pohled znova na ní: ,, Nemyslela třeba lovenou?" Napadne mě a s touto myšlenkou se za ní rozběhnu. Za dobu, co jsem přemýšlel nad významem Baby, měla Ane dost velký náskok a s mou rychlostí se náskok nijak výrazně nezmensoval. Po chvíli běhu jsem se zastavil a snažil se popadnout dech: ,, Sakra, je těžší jí chytit než jsem předpokládal." Po myslím si a snažím se vymyslet plán, jak bych ji dokázal chytit i bez toho, abych se neubehal.

"Nelíbí se mu mršiny? Co jsou to mršiny?" zeptala se malá Anemon s hlavičkou zvědavě na stranu. Nad jeho ne úplně komplimentem se zachichotala. "Nó to sice ne, ale zase vypadá, jako bych se prošla v borůvkách, což mi ale moc nevadí, protože borůvky jsou super," rozpovídala se o naprosto nepodstatných věcech a poté tedy utekla od Hata, protože si přece nenechá dát babu hned na začátku. Jak se ale občas otáčela na něj, zjistila že je dost za ní. Zjistila, že je poměrně rychlá, ale její výdrž také nebyla nic světoborného. Zastavila se tedy i proto, aby se vydýchala sama. Udělala několik skoků směrem k Hatovi a několik metrů od něj si sedla. Zvládla by mu utéct i tak, takže se stále tvářila celkem sebevědomě. "Tak co? Chytáš moje stíny?!" popíchla ho a začala se smát.

,, Mršiny se říkají zvířatům, kteří leží už delší dobu na zemi a nikdo je ještě nesnedl." Vysvětil jsem jí a usmál se: ,, Nahodou takhle ti to sluší. " Složil jsem jí další poklonu, kterou jsem si znova neuvědomil. Oddychoval jsem a snažil popadnout dech: ,, Ještě si nevyhrála." Řeknu odhodlaně a z posledních sil vystřelil tak rychle, že nestihla utéct. Skočil jsem po ní a svalil ji pod sebe na zem: ,, Mám tě!"  Řeknu vítězně a zamota se mi hlava z přílišné námahy: ,, Wow.. Proč se všechno hýbe?" Po myslím si a svalim se vedle ní na zem.

"Tak to se nedivím, že to bratrovi nechutná," vyplázla jazýček na znamení, že tohle je tedy opravdu humus. "Oh, díky," uculila se na něj. Čekala kdy tedy vyběhne, aby mu mohla znova utéct a pak se vytahovat, jak ho hezky předběhla. Jenomže to on mezitím překvapil jí. Svalil jí na zem, jako ona už kolikrát bratra. Ale vždycky měla tak nějak pocit, že ji nechává vyhrát schválně. A to se teď potvrdilo. Ona totiž rozhodně nebyla silná tak jako kluci a tak ji povalit bylo lehké jako zabít mouchu. Nakrčila nosík a usmála se. "No tak jo, vyhráls," přiznala a spatřila jak padá na zem. Rychle se nad něj postavila a šťouchla do něj fialovou packou. "Hej, hej, jsi v pohodě?" koukala na něj starostlivě a sem tam do něj tou packou ještě šťouchla. Jo, nebyla by to dobrá léčitelka.