Hato a Anemon - Budu mít průser když se s tebou začnu kamarádit?

Dobrou chvíli byla všude tma a pouze matně jsem slyšel Borůvčin hlas. Pomalu jsem otevřel oko. Obraz byl zpruvu rozzostřený, ale už jsem začal vnímat okolí: ,, Hmm?" Zamručel jsem a podíval se na ní: ,, Asi jo? Já ani nevím, co se stalo." Přiznám se a sleduji jí: ,, Sice se mi pohled takhle zespoda líbí, ale byl bych radši, kdyby to bylo obráceně." Řeknu s menším úšklebkem a vyškrábu se z pod ní. Ještě trochu se mi točila hlava, ale nebylo to nic strašného: ,, Kam bychom mohli zajít teď? " Uvažoval jsem nahlas a rozhlédl se.

Se zatajeným dechem jsem sledovala, jak se Hato probírá a když konečně otevřel oči, radostně jsem ho objala. "Jsem tak ráda, že nejsi mrtvý! Víš, já neumím první pomoc, takže bych tě musela táhnout za Diegem, ale to bych asi taky nedokázala, protože nemám sílu.... ne teda že by jsi byl tlustý, to ne!" malý Anemon se pletla do svých slov a neohrabaně máchala tlapkama ve vzduchu. "No obráceně to bylo před chvilkou, bylo to fakt super," zakřenila se a vyskočila na všechny čtyři. No ano, byl trochu hyperaktivní. "Hmm, tady nedaleko jsou kopce, můžem se tam jít kouknout!" navrhla nadšeně a vrtěla ocáskem ze strany na stranu.

Vykulik jsem oči, když mě objala: ,, Moc kontatku, moc kontaktu!" Po myslím si, protože jsem na kontakt nebyl vůbec zvyklý a uvolním se, až po pustění. Pak začala rychle mluvit a já pouze přikyvoval, protože jsem rozumněl každé třetí slovo: ,, No moment!" Řeknu a zamračím se: ,, Já nejsem tlustý! To dělá ta srst, je objemná." Snažím se obhájit, i když jsem nerozumněl celý kontext věty. Nad její další větou jsem překvapeně zamrkal okem: ,, Slyšel jsem to, co jsem slyšel? Nebo už mám halucinace?" Přemýšlím, ale pak to nechám být. Kývnu na její návrh: ,, Ale tentokrát půjdeme vycházkovou chůzí." Řeknu a pak se ušklíbnu: ,, Pokud mě tedy nechceš nést na zádech." Dodám.

Anemon samozřejmě ušlo, že se Hatovi kontakt nelíbí. Vlastně vždycky viděla jen to, co ona sama chtěla. Ji to tedy většinou od zlých věcí uchránilo, ale ostatním to trochu lezlo na nervy. "Vždyť jo! Vždyť říkám, že nejsi tlustý!" vyhrkla. Ještě aby se její kámoš urazil! To tak scházelo. "Přece jsem říkala, že bych tě neusnesla," řekla a potom jí došlo, že zase naznačila cosi o jeho tělesné hmotnosti, která byla sice normální, ale od Ane to mohlo znít... poněkud divně. "Ale to je hlavně kvůli těžkým kostím.... a svalům, samosebou," dodala nervózně a rychle mrkla po Hatovi, jak se na to tváří on.

Až po jejím vysvětlení mi došlo, že jsem pochopil špatně výklad. Pak jsem zvednul jedno obočí a sledoval, jak se snaží z toho nějak vykroutit. Neudržel jsem se a začal se smát: ,, Tak blbou výmluvu jsem ještě neslyšel! " Řeknu jako svým způsobem poklonu a štouchnu do ní tlapou: ,, Proč mě vždycky dokáže tak pobavit?" Po myslím si s menším úsměvem: ,, Veď mě, přece jenom to tu znáš líp jak já." Řeknu a následuji ji.

Upřímně si oddechla, když se Hato začal smát. Vlastně jí to vždycky tak nějak uklidnilo. Sama se teda zasmála a vyplázla na něj jazyk. "kde kdo by řekl, že po těch průšvizích se to už naučím," poznamenala s úšklebkem a šťouchnutí mu oplatila. "No jó, to znám. S bráchou jsme to tu hodně prolezli a jednou jsme dokonce byli u Zeisských hranic! Táta to ale neví, žejo. Protože to by se mu asi nelíbilo," řekla mu a zatvářila se dost důležitě, když mu říkala o svých dobrodružstvích. No kdyby tak věděl, že šli až za hranice a tam potkali Zeissačku, která je k jejich štěstí nakonec ušetřila. Jenomže zase takhle do detailů radši nezacházela. Třeba mu to jednou řekne celé.

Šel jsem s ní a po cestě mi povídala: ,, Tak na to se Azriela musím zeptat." Zapamatuji si a kývnu hlavou: ,, To jste toho s Azrim prožili dost. Já akorát ho málem jednou rozmáčl šutrem." Přiznám se a vzpomenu si na to příhodu: ,, V té chvíli se objevila taková ošklivá ještěrka a chtěla mě za to sežrat." Povídám dál a musím se nad tím usmát. Po delší době mi to přijde jako dobrá historka. Došel jsem s ní k onem kopcům: ,, Co je na tomhle místě zvláštní? " Zeptal jsem se mírně nechápavě.

"To mě se ještě nepovedlo," ušklíbla jsem se. Nikdy jsem bráchovi nepřála nic špatného, ale jednou začas si z něj udělat srandu nebylo vůbec špatné! Navíc, kdo by se na mě, na roztomilé vlče zlobil, že? I když... tohle už dlouho platit nebude. Přestávali jsme už být malými vlčaty, což mě popravdě trošku štvalo. I když jsem si vždycky přála být dospělou, nejradši bych asi zůstala nevinným vlčátkem. "No, když vylezeme dost vysoko, budeme mít krásný výhled," řekla jsem vědoucně a vyskočila na první kámen.

,, Aspoň se kouknu na území, které už nikdy neuvidím." Řeknu s menším úsměvem a jdu do kopce. Když dojdu až nahoru, naskytne se mi úžasný výhled na okolí: ,, Krásné místo." Po myslím si a sednu si. Dívám se do dálky a vše je zticha. Začnu přemýšlet nad věcmi, které mě nikdy netrápily: ,, Narodil jsem se za hranicemi a vše co jsem tam měl zahodil. Teď jsem tady a mám přátele, co mi tedy chybí?" Přemýšlel jsem a bylo na mě vidět, jak pomalu stahuji uši dozadu a výraz se mi mění na smutný. Vše to bylo nevědomky, jinak bych něco takového nikdy nedal najevo. Ne před ostatními vlky, přišlo mi to strašně trapné a cítil jsem se jako slabý.Z tlamy mi unikl povzdech, který jsem si už uvědomil: ,, Co to dělám? Zmuž se!" Po myslím si a snažím se tvářit zase v pohodě.

"Jak jako neuvidíš?!" zeptala jsem se ho lehce vykolejeně. Jakože odejde?! Plánuje snad přejít do Zeiss? Odejít z Niwatu? Z naší smečky? Jak jsem přemýšlela nad významem jeho věty, skoro jsem si nevšimla jeho posmutnělého výrazu. Tedy ten má nálady jak kdejaká vlčice, napadlo mě a vzápětí jsem přiskočila blízko k němu. Chytla jsem ho packou kolem ramen a strčila ho čumákem do krku. No... někde do míst mezi krkem a hrudníkem. "Copak?" zeptala jsem se a zatvářila se starostlivě.

Trochu jsem nechapave natočil hlavu nad její reakcí: ,, Dospělí přece říkali, že odsud odejdeme." Vysvětlil jsem jí a pak se usklibl: ,, Tady jde vidět, jak poslouchas." Rypnu si do ní a pak si vzpomenu na svého adoptivního fotříka: ,, Že ty bys mě odstrcila do Zeiss kvůli tomu, že jsem ,,zlý" vlk?" Řeknu napůl otázku a jako hotovou věc: ,, Kdyby mi dal fotřík šanci, ukázal bych mu, co se ve mě skrývá." Po myslel jsem si a mrzute tiše zavrcel. Sice si mě vzal k sobě, ale moc pozornosti jsem od něj nedostal: ,, Aspoň že jeho milovaná mi nabízí kožich za chladných nocí." Řeknu si v duchu, abych si dodal trochu optimismu a když se má hlava záboří do měkké srsti na jejím hrudníku, chvíli nevím co se po mě chce. Tak moc mě vyvedla z míry: ,, No.." Pokusim se rozmluvit, ale vzdu v hlavě mi zní hlásek, který říká, abych se přestal chovat jako slabé pako. Další chvíli mi trvá, než si rozmyslim, co řeknu, abych se fakt nechoval jak ubrecene pako: ,, Zastesklo se mi po mé rodině. Po tom jak mě otec chválil a dával mi svůj čas. Zastesklo se mi po matce, kterou jsem zteatil jako hodně malý. " Vyklopil jsem ze sebe: ,, Chtěl bych poznat, jaké to je mít rodiče, kteří o mě budou mít zájem." Dodam ještě tiše, přičemž se otru cumakem o její srst. Pak se odtahnu a podivam se jí do očí. Cítil jsem obrovskou úlevu, když jsem svůj smutek mohl s někým sdílet: ,, Dekuju, že si mě vyslechla. Teď ti musím připadat jako ufňukánek." Řeknu už s úsměvem, který značí spíše stud než radost.

Na jeho odpověď jsem jen chápavě kývla. Ne, neposlouchala jsem dospělé, takže to že odcházíme jsem věděla jen tak okrajově. "Nejsi zlý vlk!" řekla jsem rychle. "Ale, ale já nevím... neříkej, že jsi o tom nepřemýšlel," dodala jsem. Hato rozhodně nebyl typický sviťák. Řekla bych, že byl přesně něco mezi. A tak si mohl vybrat kam půjde. A poté se rozmluvil, proč že e  vlastně cítí smutně. A já ho poslouchala a chápala každé jeho slovo. "Rozhodně nejsi ufňukánek... hele aby sis nepřipadal blbě, tak ti taky něco řeknu," pověděla jsem a mrkla na něj. "Tak dívej. Moje mamka, pernamentně spí, už si ani nepamatuju, kdy jsem s ní mluvila. Otec je pořád někde v tahu a snad si ani nepamatuje, že má vlčata. Moje sestra má vlastní rodinu, takže na nás taky čas nemá. To samé Diego. Arfael, můj druhý bratr, za celý svůj život řekl snad jednu větu a jediný z mé rodiny na kterého se můžu spolehnout, je můj bratr," dopověděla jsem. Nezněla jsem smutně, protože jsem se s tím za tu dobu už nějak smířila. "Takže bych řekla, že co se týče rodiny, jsem na tom dost podobně."

,, Jit do Zeiss?" Řekl jsem nahlas a zamyslel se: ,, Co mi to říkal Miroki? Jsou tam všichni zabíjáci a nikdo se o nikoho nestará." Probíral jsem v mysli vše, co mi bylo řečeno. Po dlouhé odmlce jsem se nakonec usmál: ,, Jednou dostat výprask mi stačilo a navíc tam není jedna vlčice, která je pro mě důležitá." Zasměju se a druhou větu řeknu více záhadně, abych v ní probudil zvědavost. Když se rozmluví, věnuji jí celou svou pozornost a dokonce byl i potichu. Bylo to divné. Nikdy jsem tak nikoho pozorně neposlouchal a nevstupoval do monologu svými obvyklými narážkami. Počkal jsem až skončí a pak se mi na tváři ubjevil úsměv, který se překrývl s úšklebkem. Vyprostil jsem se z jejího objetí a pak jí povolal na zem: ,, Tak já ti tvou rodinu vynahradím! " Vykřiknu se zubatým úsměvem: ,, Budu tě otravovat tak dlouho, dokud mě tvůj otec nevynese v zubech za hranice." Do řeknu s odhodláním a švihám ocasem ze strany na stranu.

Tak se tedy nakonec ukázalo, že Hato do Zeiss nechce. A já to brala v pohodě. Byl to jeho život, mohl si s ním dělat, co chtěl. Ale nepopírám, že by mi bylo líto kdyby odešel. Asi bych to zase riskla a vlezla za hranice. Ovšem jedna věta kterou vypusitl z tlamy mi způsobila dost velké překvapení. Myslel mě? Myslel Klee? Myslel nějakou jinou vlčici kterou jsem neznala? “Tak to... tak to ta vlčice musí být ráda, že je pro tebe tak důležitá,” poznamenala jsem potichu. Trochu mě to rozlítostnilo. Našteští se pak nálada změnila zase do veselé. Usmála jsem se na něj a zamávala ocáskem. “Neboj, to bycch nu nedovolila,” mrkla jsem na něj a seskočila o kousek níž.

Sledoval jsem její reakci a snažil se neusmivat. Ale to selhalo. Začal jsem se priblble usmívát, jakoby to nebyla vážná věc. Což teda nebyla, ale to bylo teď jedno: ,, Řekl bych že jo. Někdy vás dvě musím seznámit." Dál jsem jí napínal a vymyslel způsob, jak bych jí navedl na odpověď: ,, Tak já ti jí popisu." Zacnu a dělám, že přemýšlím: ,, Je asi takhle vysoká, vypadá jako když prošla boruvcim a její oči vypadají jako jezero za úsvitu. " Po píšu a i když vypadá někdy hloupě, tak vím, že to pouze hraje. Za myšleně se jí za hledím do očí: ,, Tím chceš říct, že kdybych musel odejít, tak bys šla se mnou?" Zeptám se jí s malým úsměvem, který uvidí pouze vlk, který mě zná.

Sledovala jsem jak se usmívá a nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu. “Hmm, když myslíš,” poznamenala jsem a sklopila ouška. Až při popisu mi to došlo. Radostně jsem se usmála a rychle mu skočila kolem krku. “Áá, jsem to jááá,” vykvíknu s jiskřičkami v očích. “Jde o to kam bys měl v plánu jít,” také se pousměji. Ale o něco víc než Hato, který se usmál tak málo, že by to malokdo vůbec odhalil. Odtáhla jsem se opět od jeho černé srsti a sedla si o kus dál.

Musel jsem se zasmát, nad její opožděnou reakcí: ,, Vidíš, jak si chytrá. " Řeknu a poplácám jí tlapkou po zádech a pak se zamyslím: ,, Kam bych šel? " Dumal jsem: ,, To já nevím. Za hranicemi se mi nelíbilo, protože se tam nic nedělo a pach z dalšího území, které jsem míjel mě pálil v čumáku." Řekl jsem s pokrčenými rameny: ,, Ale třeba na novém místě to bude jiné. Vlk ví, co nás tam čeká." Usměju se a švihnu ocasem: ,, Měli bychom pomalu jít, než tě začne tatík hledat." Navrhnu a radši ani nemyslím, co by vůdce dělal, kdyby mě viděl se kamarádit s Ane: ,, Co myslíš, budu mít průser, když zjistí, že se s tebou kamarádím?" Zeptám se jí a jdu pomalu z kopce dolů.

"No jo, to já jsem," ušklíbla jsem se a nastražila ouška, když začal říkat cosi o tom, kam by se vydal. "Já se tam těším, mám ráda poznávání nových věcí! A tady už to znám," řekla jsem mu a zašvihala ocáskem. "Ale prosímtě, táta mě nehledá, snad ani neví jestli má nějaká vlčata," poznamenala jsem a na konci věty se trochu uchechtla. I když mi to vlastně k smíchu nepřišlo. Bylo to spíš smutné, že se mnou táta netrávil čas. "Možná, že menší průseřík mít budeš," kývla jsem hlavou a hravě do něj strčila.

,, I kdyby tam byli nebezpečná monstra, která by tě chtěla sežrat?" Začal jsem od ní vyzvídat a pak jí naslouchal: ,, Rodiče jsou takoví. Pořád jenom pracujou a nás nemají čas." Mávnu nad tím tlapkou: ,, Můj fotřík je také věčně někde zalezlí a je zázrak, když si mě všímá." Dodám své pocity a trochu si povzdychnu: ,, Jen kdyby mi dal šanci mu ukázat, jak úžasný můžu být... Pak by na mě byl hrdý!" Po myslím si trochu smutně: ,, Já mu ještě ukážu." Tiše si zavrčím pro sebe, ale na Ane se usměju: ,, No, už mě dlouho nikdy nevytahal za kůži." Řeknu se smíchem, i když to byla velmi nepříjemná zkušenost. Pak jdu dolů z kopce: ,, Kam tě mám vůbec doručit?" Otočím se na ní s tázavým pohledem.

“No tak bys tam byl ty nebo Az a určitě byste nedopustili, aby mě nějaké monstrum sežralo nebo snad jo?”zeptala jsem se ho a naklonila fialovou hlavičku. “Heh, no... snad budu jednou lepší rodič,” poznamenala jsem a poslechla si Hata. Také to neměl zrovna jednoduché. Ale kdo tak ano. “Já nevím. Chceš mě vůbec někam doručit?” Pozvedla jsem obočí a zase do něj trochu drcla. “Chceš se mě zbavit?” Pousmála jsem se uličnicky a přeskočila jeden z kamenů.