[18+] Grafity & Dawano -Kdes byl tak dlouho?

Účastníci - Dawano a Graph
Místo&Počasí - Ve svém doupěti, bez vlčat/ jaro, docela teplo
Děj - Po dlouhé době se tito dva znovu uvidí když Dawano ořijde do doupěte kde je i jeho partnerka. Ta ho ovšem dlouho neviděla, jelikož byl myslím se svými rodiči. Čím se asi usmíří?

Začneš prosím?
Graph je v jeskyni a když vejdeš, probudí se...

//teplo... jak to mám vnímat? xddd
///fájn, fájn, začnu, když to musí být xd

//AchAch

Probudila jsem se v bezpečí doupěte. Byla jsem stále sama a dokonce i bez vlčat. Jenže... Vždyť už dospěli, nebyla to vlčata. Bylo jaro a zrovna v tomto období jsem nejvíc chtěla přítomnost svého Dawana. Nic jsem nevěděla, byla jsem totiž neustále na území fénixe, nynější Elloris a úplně nejčastěji v doupěti. Jako, občas jsem si zašla zalovit a provětrat hlavu, ale často jsem zůstávala v jeskyni s paní samotou a netrpělivostí. Když jsem ucítil pach, nejdřív vlka a pak i mrtvého zajíce, stoupla jsem si a neutrálně hleděla ven. Vlk vešel do jeskyně a já otevřela tlamu. Nemohla jsem tomu uvěřit. Kde byl tak dlouho? Měl problémy? Usnul spavou nemocí? Co se stalo? V hlavě mi myšlenky jen vířily. Měla jsem radost, ale i vztek. Nenechala jsem se unést a chtěla si Dawana podat. "Dawano." řeknu zcela vážně a vážně se i tvářím.

//xdd
///"A chtěla si Dawana podat" - to se dá taky chápat dvěma významy xdd

Dawano si nervózně olízl pysky a pomalu přestal vrtět ocasem. Zdálo se, že Graphy nemá z jejich setkání bůhvíjakou radost. V přítmí doupěte Grafity vůbec nebyla vidět, až na pár lesklých očí, přesto si Dawano velmi dobře dokázal představit, jak vyčítavě se asi Grafity tváří. "Přinesl jsem ti jídlo..." Nevěděl, co říct, a tak plácnul první kravinu, co ho napadla.

//Necháš toho?

Zavřela jsem oči a pokusila se vycítit jak se asi cítí. Byl rozhodně šťastný že mě vidí. Vrtěl ocasem, ale jakmile jsem promluvila, pomalu se zastavoval. Pomalu jsem došla blíž k němu a krátce se dívala na zajíce. Byla jsem za to velice vděčná, ale chtěla jsem nejdřív vědět co dělal. "Když tu byla bouře, byla jsem v jeskyni s vlčaty a hlídala je. Kdes byl tu dobu? Kdes byl, když jsem tě tu potřebovala?" začnu pomalu zvyšovat hlas, dokonce jsem i trochu zavrčela. Upírala jsem své černé oči na něj. Byl vyšší a silnější, kdyby chtěl, mohl by mě lehce zranit. A to docela snadno, zřejmě bych se proti němu ani nebránila. Jenže já si teď dost dovolila a přitom si myslela že by mi v životě nic neudělal. Na to neměl.

Když sklonil hlavu, nabila jsem sebevědomí a chtěla pokračovat, je za chvíli se vzpamatoval a začal jsem hádat. Zkoušela jsem protestovat, skákala jsem mu do řeči, ale vždy mě přehlučil. Kde jsem byla? No zřejmě tady, spala. pomyslela jsem si. Bohužel jsem tou dobou byla asi v Aralském lese. Stáhla jsem uši. Radši než mu skákat do řeči jsem mu naznačila, že toho mám dost. Mohla jsem mu způsobit bolest. Stačilo jen špatně pohnout lopatkou. "Chceš vytahovat tohle? Bojovala jsem za Kirigakure, zrovna když jsem byla březí. Pomohl mi můj přítel a jiní ze smečky. Dokonce i tuláci! A můj partner nikde. 2 vlčata kvůli tomu nepřežila a já jsem dokonce života zraněná! Vzalo mi to to jediné co mi kdy šlo. Běh," zvýšila jsem hlas ještě víc než on. Bohužel, řvát na někoho koho jsem si vážila a měla ho ráda. Oči mi zvlhly a já se k Dawanovi radši otočila a rychle odešla dozadu jeskyně. Zatnula jsem zuby a snažila se nerozbrečet. Myslela jsem radši na něco jiného a zatím se mi vedlo zadržet slzy.

Začal křičet. Takového jsem ho neznala. Nadával mi za to, že jsme si neřekli o pomoc. Jak jsem měla dojít pro pomoc? "A jak jsem pro tebe měla asi dojít, když mě a další vlky ten démon držel. Kdyby někdo odešel pro pomoc, jako jsem se chtěla já zachránit, nemuseli jsme to někteří přežít. Ty mi to vyčítáš?" řeknu tišeji, tak aby moc dobře slyšel a zvolila jsem klidný tón. Po další narážce na mé zranění odešel. Slyšela jsem jeho kroky a teprve potom jsem otočila hlavu. Tváře jsem měla mokré a na nich slepenou. Teskně jsem zakňučela. Nevyčítala jsem si to, jako bych já mohla vědět o napadení Ishimury. Byly to podobné případy. Obrátila jsem se. Bála jsem se jít za ním. I já teď chtěla být sama, ale co kdyby odešel navždy? Zkusila jsem se trochu uklidnit a opatrně vyšla z jeskyně. Polovinu těla jsem stále měla v jejím stínu. "Dawano..." šeptla jsem ve strachu. Nemohl slyšet. "Dawano, vrať se." řekla jsem prošebně a nahlas. Trochu jsem se klepala, nejdřív strachem, teď trochu i zimou. Hlavně jsem se bála aby neodešel.

//Ano. Přesně xdd

Buď neslyšel a nebo slyšet nechtěl. Mám běžet za ním? Měla bych? Otázky se mi proháněly hlavou. Otočila jsem se a chtěla se vrátit do doupěte, ale pak jsem si řekla že půjdu aspoň kousek za ním. Třeba si jen provětrat hlavu. Sešla jsem z hor a došla na louku. Mohla bych sledovat jeho pach, ale třeba běžel daleko. Pomalu jsem obcházela Fénixovi minihory. Rozhodla jsem se provětrat si radši hlavua nechala jsem Dawana, ať si dělá co chce. Viděl že mě to ranilo, šla jsem pryč. Když se mu chci omluvit tak ještě uteče. "Dál už se doprošovat nebudu," řeknu si a pokusím se pomocí magie zjistit kde je. Jeho myšlenky přicházely z daleka, skoro jsem je neslyšela. Musel běžet dlouho a daleko.

Dawano zrychleně oddechoval. Po několika minutách se mu dech zklidnil a Dawano začal uvažovat o návratu. Když se však chtěl postavit, nohy ho neposlechly. Byl příliš unavený. Hnědý vlk se rozhlédl po louce. Nádherné panorama květin lehce se pohupujících ve větru ho ukolébalo ke spánku, který však nebyl zrovna klidný.

Ležela jsem a přemýšlela. Možná mě opravdu opustí, třeba už je dávno pryč, za hranicemi. Pokusila jsem se znovu vyhledat jeho myšlenky. Byl už blíž, cítil se hrozně. Možná byl i vyčerpaný. "Dawano?" promluvila jsem mu do hlavy. Má magie byla už v docela dobré fázi. Mohla jsem slyšet myšlenky na území Fénixe, tedy bývalého Fénixe a přenášet pocity a stupňovat je taky na větší dálku. Chci se vůbec omluvit? Ne. On tvou nabídku omluvy odmítl, nesnaž se o nic, přemýšlela jsem. Přemýšlela jsem i o tom, co mu řeknu až se vrátí. Zatím jsem jen čekal. Obrátila jsem se a šla zpět k cestě, kterou se šlo k našemu doupěti. Tam jsem si sedla a čekala jestli se ukáže.

Dawano tiše zakňučel a sunul se stále blíž a blíž k doupěti. Ta blízko, až nejenže vnímal, že je Grafity blízko, dokonce ji i cítil a poté i viděl. V tu chvíli sebou tiše plácnul do křoví, aby si ho Grafity nevšimla. Už nemohl dál. Chtěl se omluvit, věděl, že by to bylo správné, ale... nedokázal to. A tak jen nešťastně mezi keříky pokukoval po Grafity, která ho v tuto chvíli nemohla cítit, neboť vítr, nebo spíš větřík, vál směrem od ní k němu, mohla však vnímat jeho přítomnost, stejně jako on vnímal tu jeji.

Blížil se. Cítila jsem to, ne podle pachu, ale vnímala jsem jeho přítomnost, už jen podle toho, že jsem slyšela jeho myšlenky stále blíž. Slova jsem ignorovala, vnímala jsem pouze hlas, který měly. Snažila jsem se něco zahlédnout v dáli. Možná, možná jsem ho viděla, jeho pohyb. Jenže zmizel. To byl zajíc, řeknu si, ale přes to jsem cítila jeho přítomnost. Pokusila jsem se vycítit jestli ho to mrzí, ale nedokázala jsem nic takového. Vstala jsem a šla pomalu kupředu. Za chvíli jsem se pořádně rozhlédla. Jeho srst celkem splývala, ale stejně jsem ho nakonec našla. Stála jsem nad ním a dívala se jak oddechuje. Byl moc vyčerpaný. Mohla bych mu způsobit bolest, s kamennou tváří, zcela bez emocí. "Vrátil ses? Takže ti za to opravdu stojím?" promluvím mu do mysli. Byla jsem neuvěřitelně ráda, že přišel zpět, ale zatím jsem to nechala, nedávala jsem na sobě znát jiné emoce než strach. I když jsem chtěla, stále jsem byla vyděšená a raněná.

Najednou Dawano zaregistroval pohyb. Grafity vstala a zamířila k němu. Dawana popadla panika, ale než sebral odvahu k útěku, bylo pozdě a Grafity stála nad ním. Dawano obrátil pohled k zemi, jakoby na té trávě bylo něco bůhvíjak zajímavého, a tiše zakňučel. Doufal, že to Grafity pochopí.
Její myšlenku zaregistroval, ale nedokázal na ni zareagovat, avšak... pokud ho Grafity dobře znala - jakože ano - pak ani odpověď nečekala. Mohlo jí dojít, že prostě v tuto chvíli odpovědět nedokáže. Ovšem, samozřejmě že mu za to stála. Jen byl prostě srab.

Dívala jsem se na to, jak mlčí a stydí se. Sklopil zrak a zakňučel. Věděla jsem, že mu to je líto, že ho to trápí tak jako mě. "Dawano nemusíš mluvit, víš že ti čtu myšlenky. Vím jak se cítíš, jenže tentokrát to chci slyšet," pošlu mu další myšlenku a posadím se. Hned na to si lehnu a snažím se vyhledat jeho pohled. Měla jsem ráda barvu jeho očí, chtěla jsem se do nich podívat.

//A to se nesnažím :DD

První pohled do očí. Pokusila jsem se usmát. Nemluvil, stále. Pohled hned zase odklopil, což mě zamrzelo, ale pak se na mě opět otočil. Nejdřív jsem byla šťastná, ale pak jsem viděla co se mu v očích zračí. Smutek a lítost. Možná by mi i stačilo, že trpý a uvědomuje si chybu, tak jako já, jenže pak vstal a přišel blíž. Zavřela jsem oči, bála jsem se že tentokrát mi opravdu ublíží. Když se dotkl mého čumáku, jemně jsem ucukla. Pak jsem otevřela oči a uvědomila si, že to byla forma jeho omluvy. Pomalu jsem se postavila a trochu se usmála. "Promiň, " opětovala jsem mu omluvu a zavrtěla ocasem. " Pojď," řeknu a rozběhnu se pomalu k doupěti.