Dino a Catorce: Barvy podzimu

Místo: Skály bílých muflonů
Počasí: Brzy ráno, slunce právě vyšlo, obloha je naprosto bez mráčku. Teplota se pohybuje okolo patnácti stupňů celsia.
Roční období: jaro
Účastníci: Catorce a Dino
Konec: Až napíšeme

---
Začneš prosím?

Slunce už vyšlo, z oblohy mizí poslední barvy ohně, které mému kožichu se podobají hodně. V šedivých skalách o kámen světlo se odráží, rostou trsy rostlinek, vzpřímené jak na stráži. Procházím po pěšině a hledím do kraje, copak mi do cesty dnešní den přihraje? Mám snad být tento den jen osamělým poutníkem? Ušel jsme možná tak několik mil, když můj čenich známý pach ucítil. Toho zeleného vlka bych tu opravdu nečekal, rozhlédnu se a hle, sedí opodál. Sedí tak na skále, dívá se do krajiny, shlíží na svět, dolů do hlubiny. Přicházím blíž, mlčky si vedle sedám, na co tak hledí ve skalách marně hledám.

Sledoval jsem krajinu, zkoumal každou blbinu. Proč asi stromy listy mají? Snad ve svých větvích cosi tají? hluboce jsem přemýšlel, pointu toho promýšlel. Do té doby, než jsem zahlédl, známého vlka, hned jsem se ohlédl. ,,Catorce, ahoj, co tu děláš? Procházíš se, či snad cosi hledáš?" pozdravil jsem se a zeptal, jej bych tu vážně nečekal. Hlavu jsem opět v krajinu obrátil, myslel na to, jak mladí bych vrátil. Sledoval ptáky, jež v korunách švitoří, také slunce - když již obloha nehoří. Je tu tak pěkně, mé srdce už měkne. Krajiny Niwatu byly vždy nádhera, stejně, jako má jediná dcera.

Chvíli trvalo, než si Dino všiml mojí přítomnosti. No, nevadí, času jsme měli dosti. "Také tě zdravím, starý příteli, už je to dlouho, co jsme se viděli." Pak jsem sledoval jeho pohled do krajiny zas, a viděl jsem, jak pokojně plyne čas. "Vzpomínáš snad na čas svých mladých let, kdy ještě tak krásný a nový zdál se svět?" Prý se říká, že staří žijí vzpomínkami, vypráví, přesto nemají rádi, když jsou sami. Byl smutný pohled na tvář přítele, jehož tvář už vypadala tolik omšele, přesto je hloupé někoho rovnou pohřbívat, když si stále ještě může života užívat.

Ani jsem se nehýbl, pouze jsem přikývl. ,,Mám za sebou i před sebou, cestu velmi zdlouhavou... čas tak rychle letí a najednou, je jej jako smetí." jsem ze sebe vypravil a s úsměvem si poradil. Tento vlk celkem chytrý byl, neboť mou činnost odhalil. ,,Přísahám, je to jako včera, kdy jsem byl... pouhá centromera," zasmál jsem se tiše, pohlížel na skrýše. Co to zase, k sakru plácám? Přece teď nevzpomínám sám! zatřepu už jenom hlavou, v snaze uklidnit duši toulavou. ,,Občas se cítím trochu sám a říkám si, zda ještě někoho mám. Dlouho jsem si nehrál, už mi to chybí, rád bych si zabojoval, nebo šel chytat ryby. Případně dělat cokoli se dá, abych si dokázal, že i zbytek života, užívat se má!" povím, načež vlastně Catorcemu obohatím odpověď, i přestože to zní spíše jako zpověď.


//Tu už ty rýmy nešly, promiň. xD

Jen jsme ho pohledem zhodnotil dlouze, pak si pro sebe maličko pokývl pouze. Dlouhá cesta za sebou, v tom pravdu měl, však Dino sám v budoucnost neviděl. Však nikdo neví kolik dní a let, bude smět kráčet životem hrdě vpřed. Ale doufal jsem, že pravdu má a jeho další cesta bude ještě předlouhá. "Pravdu díš, jednou jsi vlčetem a v druhou chvíli jako stařec přemýšlíš nad světem." Ta věta byla metaforou pouhou, i když pravda, Dino už žil chvíli dlouhou. "Pokud chceš, můžeme někam vyrazit, avšak nechtěl bych tvé plány na klidné přemýšlení pokazit." S tímto návrhem z původní polohy postavil jsem se opět ladně na nohy.

Koutky mé tlamky se mírně pozvedly, k Catorcemu mě mé oči zavedly. ,,To není vůbec špatný nápad, kámo, procházky mám rád, jak je ti známo," přiznal jsem jednoduše. Kam tedy půjdem, nuže? Zamyslel jsem se hluboce, snad někam, kde je ovoce. Zatřpu hlavou a kouknu ne něj, jako by kolem něj ze sněhu byla závěj. ,,Já tu sice na území zkušený jsem, kam by se dalo jít, nevím jen. Proto veď ty a já tě budu následovat," povím a tiše doufám, že nebudu litovat. Myslím, že Catorcemu se věřit dá, jinak bych jej nebral za kamaráda.

Dino s procházkou souhlasil. Já měl taky procházky docela rád, obzvlášť když byly s někým, koho jsem znal... docela dobře. Na okamžik jsem se zamyslel kam by se dalo vyrazit, napadlo mě jedno pěkné místo. "Vadilo by ti navštívit území Stříbrného fénixe?" Zeptal jsem se. Rád bych mu ukázal své nejoblíbenější místo, nebo spíš docela velkou plochu, z celého Niwatského území, které jsme zatím navštívil, ale nebylo to zrovna nejblíž. Snad to nebude problém. Pokud řekne ne, byla tu i další zajímavá místa, i když bych neřekl, že nějaké z nich nezná.

Po předních tlapkách jsem sjel dolů a důkladně se protáhl. Poté jsem se zvedl a vytočil se na Catorceho. S klidným a uvolněným pohledem jsem byl ochoten ho nádledovat. ,,Nevadilo? Vlastně se tam docela rád podívám. Dříve jsem měl doupě na Watwayských skalách," zavzpomínal jsem lehce zamyšleně a oklepal se. Lehce jsem švihnul ocasem a popošel trošku dopředu.

Kývl jsem. "V těch jsem ještě nebyl, měl jsme na mysli spíš Velké travnaté pláně, ale pokud bys nic nenamítal ani proti opravdu dlouhé procházce, jestli chceš, můžeme se podívat i do Watwayských skal." Rád jsme poznával nová místa, možná by mě tam Dino mohl i trošku provést. A dlouhé výlety mi rozhodně také nevadily. Pomalejším tempem, aby mě mohl snadno dohnat, jsme vyrazil směrem Stříbrný fénix do své zamýšlené destinace.

Pokývnul jsem Catorcemu na souhlas, když navrhl směr procházky a trochu přidal do kroku, ať mi neuteče hned v první zatáčce. S úsměvem jsem mířil hned vedle něj směrem ke hranicím. Bylo mi celkem jedno, kam půjdeme. ,,I tam jsem kdysi byl. Původní území smečky Zatmění jsem znal jako svůj kožich," přiznám a pousměju se. Zhluboka se nadechnu a opět vydechuji. Je mi tak skvěle. ,,Jak se daří tobě, příteli?" zeptám se jej zvědavě a při chůzi švihám pravidelně ocasem.

"Tomu se nedivím, žiješ tu už dlouho, bylo by zvláštní, kdyby jsi to tu neznal." Už jsem to tu také začínal dobře znát, když jsem neměl co na práci, což bylo častěji, než mi bylo milé, zvykl jsem si toulat se po okolí. Asi bych udělal lépe, kdybych místo toho konečně požádal o přijetí do smečky, ale momentálně jsem ani netušil, na koho bych se měl obrátit, protože pokud byly moje informace správné, alfa byl opět někdo jiný, než když jsem se byl do tábora podívat minule. Kam ti vlci pořád tak spěchají? "Tak jako obvykle. V mém životě se nic neděje, pořád nemám smečku, nemám partnerku a ani tu neznám moc vlků." V duchu jsem si prošel, co všechno se stalo od našeho posledního setkání. Snad jediné, co by stálo za zmínku, bylo moje setkání s Raven, naše výprava a to, že mě málem utopila v řece. Ne, to poslední ne, to bych dobrovolně nepřiznal. Mám také nějakou hrdost.

Jdu spolu s Cartocem, loukou, polem i lesem. Uvažuju tiše nad jeho slovy. Jak to bude dál? Kdoví, kdoví... pomyslím si tiše, očima míjím skrýše, které jsem používal jako mladý, když jsem si ještě hrával tady. Jakmile skončí svou větou poslední, kouknu se letmo na slunce polední. Ušima střihnu, ocasem švihnu, stromu se vyhnu a povídám. ,,Tak proč jsi pořád takhle sám? Není ti smutno, nebo tak? Nejsi jako osamělý pták? Do smečky se určitě přidat jdi, je to fakt skvělý, to věř mi. Už máš aspoň nějaký smeř, smečku, do které bys chtěl?" obložím jej hned za chůze dotazy, jsem fakt zvědav, kam ten vlk vyrazí.

Kráčíme tak tichým lesem, zem je tu pokryta vřesem. Bok po boku, jak za starých dobrých časů, svět přece ještě nepozbyl svou krásu. Nic není ztraceno, přestože chvíle chvíli míjí, nic není ztraceno, dokud všichni žijí. Naše kroky směřují za hranice ishimurského území, přesto to naše plány nijak nemění. Nad jeho otázkou přemýšlím po dobu okamžiku: "Proč jsem sám? Možná je to síla zvyku. Ale tak, jak čas běží, začínám mít pocit, že to změním jen stěží." Do které smečky se chci přidat? Které vlky chci každý den vídat? "Jsem už rozhodnut, kam se přidám, do Stříbrného fénixe se vydám."

,,Dobrá volba, asi, tuším, kdybych moh, tak tu svou zruším," zasmál jsem se lehce, jen tak, jsem beta, přes to nejede vlak. ,,U fénixů je málo vlků, každý se jim hodí, i tak mohou být impériem, když jim to osud splodí." pravím potom ještě dále, také střihnu ušima. Lehce se zachvěji, náhle, začíná mi být trochu zima. ,,Dva známé tam přece mám, několik vlků tam znám. Orfeon a Arco Iris, nepotkal's je, nevšiml sis?" zeptám se nakonec, ať nezním jak lakomec (xd).

Překvapeně jsem se na něj podíval, co mi to ten vlk tady povídal? "Jsi snad nespokojený se svou volbou smečky? Chceš mi snad tvrdit, že tam nemáte křečky? (Jiný rým mě nenapadl )" Ano, věděl, jsem, že ve Střírném fénixu je vlků málo, ale aby nebyli impérium, to by tak hrálo! Všiml jsem si, že se Dino trochu třese, byla tady celkem zima, v tomhle lese. Nad jeho otázkou se zamyslím a odpověď si řádně promyslím. "Orfeon, to jméno mi něco připomíná, není to vlk s barvou fialového vína?" Ovšem to druhé jméno mi známé není, nezmínil jsem to, copak to něco mění? "Jediný další, koho znám, je Ryuusaki. A její partner Toruo, toho znám taky"

,,Já spokojen vcelku jsem, zde prožívám život každičkým dnem," jednoduše mu pravím, čímž si náladu spravím. ,,Jen skvělá území i přátele stálé, mám blíže, tam a i dále," dodám ihned a jdu dál, i kdyby se mi Greenix smál. Tiše švihám svým ocasem, lépe, než kdejakým lasem. Moje mysl je nyní čistá, procházková nálada, ta je jistá. ,,Ano, to bude nejspíš on, jej by si nespletl ani slon," ušklíbl jsem se lehce drze, to by mě nemělo mrzet. ,,Ryuusaki a Toruo? Modrá vlčice! Tu jsem dlouho neviděl, neznám ji velice..." vzpomněl jsem si na starou známou, se srstí modrou, magickou ránou. O té jsem dlouho neslyšel, dokud Catorce nepřišel... tiše jsem si pomyslel, na nic jiného nemyslel.

Bylo dobře, že si Dino život užíval, pokud ne, ne že bych mu to nějak zazlíval. Koneckonců byla to jeho volba pouhá a na každého občas může přijít chvíle dlouhá. jak jsme tak kráčeli dál, vítr mezi stromy vál. "Toho fialového jsem potkal jen jednou, mé vzpomínky na něj už lehce blednou. Nevěděl bys čistě náhodou, kdo se stal budoucí alfou mou?" Tohle jsem potřeboval vědět, abych věděl, za kým mám pak běžet, až do smečky se přidat pokusím, ať toho vlka hledat nemusím. Však byly tu i další věci, na které jsem se musel zeptat přeci. "Promiň mi tu drzost že se ptám, tu otázku již dlouho v mysli mám. Však co se stalo s tvojí vlčicí, s tou se zlatýma očima, jak dvě svíce hořící?"

Ihned jsem zavrtěl hlavou. ,,Netuším, kdo je teď alfou. Naposled si pamatuji Attie, nevím kdo je teď, od mých známostí už je to řada let," přiznal jsem a sklopil hlavu zamyšleně, nechtěl jsem působit nějak namyšleně. ,,Drzý nejsi, příteli můj, hned ti odpovím na dotaz tvůj," tiše jsem si pozvdechl, zpomalil, znova se nadechl. ,,Richu, tahle, odešla pryč, naši lásku uzamkl klíč. Čím je ale dál, tím cítím větší žal. Chybí mi, snad plameny, naší lásky nebyly ztraceny. Snad svíce nevyhasly úplně, stále cítím, jak je ve mě," pravil jsem s lehkým úsměvem, tohle už potřebovalo ven. ,,Chci ji zpět, mohu si za to sám, páč v hlavě i srdci ji stále mám." dodal jsem nakonec, jak prostý lakomec (mně to dnes nejde, promiň. xd).