Dino a Catorce: Barvy podzimu

"Však já už si sám objevím, kdo stane se novým alfou mým." Zamumlal jsme v odpověď na Dinova slova, zjistil jsme to už dřív, zjistím to i znova. Tak kráčeli jsme dál, v hovoru zapleteni, když plyne čas, mnohé věci se změní. "Opustila tě a odešla za hranice, přesto snad doufáš, že ji spatříš někdy více?" Byla snad šance, že by jeho milá, na Niwatu se zase objevila? Byla však šance slepit zase zpět, co na dvě části roztrhl svět? Co stane se dále, je ve hvězdách, je zbytečné míti z budoucnosti strach. Však pro Dina choval jsme naději, že setkají se zase později a že věci zpět vrátí se, všechno špatné v čase ztratí se. "Jestliže stále chováš naději, přeji ti štěstí, milý příteli."

,,Jistě to bude šlechetný vlk, za to já bych ti dal i krk!" pravil jsem ujištěně, vysmátý jako štěně. Šel jsem dále, s Catorcem stále. Ocasem jsem lehce švihnul, v tom se před námi potkánek mihnul, já jen tiše cuknul, když mi on svůj pach vnuknul. ,,Jive, Jive, to jsi ty! Letíš jako opitý!" zasmál jsem se vesele a hleděl na myšího přítele. On si běžel směle dále, utíká mi neustále. Zanedlouho vidím i Ference, Albiho a Mallinis taky, zvířata z lesa, která dobře znám, nyní putují před našimi zraky. Jdou s námi, což mě samozřejmě těší, jsem rád, že to co my - oni neřeší. Následně z nich spustím zrak, kouknu na vlka. ,,Je to tak," přiznám. ,,A nic nekuji, i přesto ti děkuji," odpovědˇ svou jsem neskrýval, pocit zlý se do mě dobýval. Co když se jí něco stalo? To si neodpustím, snad se mi to zdálo! mé myšlenky mi nedávají spát, protože na ně musím stále dbát. ,,Každý z nás by si zasloužil lásku. Co ty? Máš už nějakou krásku?"

"Nebyl by alfou ten vlk který k ostatním je příliš smělý. Věřím že šlechetný ten vlk bude, v to mi přece doufat zbude." Přesto že se Dino jako malé štěně smál, na mé tváři kamenný výraz zůstával. Drobného hlodavce jsme pozoroval, co si před námi pochodoval. Nebál se nás, Dino vypadal, že ho zná, já měl také mazlíčka, nebyla to tedy věc záhadná. Bylo jich tu ale víc, než jen ten potkan, tři další zvířata, o kterých bych nevěřil, že je tu potkám.. Přidali se na náš pochod, byl to dost zvláštní doprovod. "Ach ano, v tom pravdu máš, můj příteli, ubozí ti, co lásku nikdy neměli. A ne, já jsem stále sám, přátelé jsou vše, co na světě mám."

,,I přátelé jsou dobrým lékem, neomezují se věkem," zasmál jsem se opět mile, možná vyznělo to roztomile. ,,Přátel těch já mám dost všude, nikdy neviš, kdy se to hodit bude, když se někde zapomeneš, s dobrým přítelem vždy rád budeš," dodal jsem ještě dvě tyto věty, které byly hodny postu bety. Věděl jsem, kam vítr vane, místo své mám už vybrané. S úsměvem jsem se pokračoval, v cestě, jíž jsem objevoval. Byl jsem št'asten, mnohem více, než když bych byl na rybníce. Na Catorceho jsem koukal, vzdych za vzdychem těžce soukal. Poté jsem zpomalil a zakašlal, ne, že bych se na to vykašlal. Pohledem sjel jsem Ferrence, Albiho, poté taky Mallinis i Jiveho. Najednou se mi udělalo špatně, proč zrovna ted', když je tak krásně?

"Vše co dnes říkáš jsou samé moudré řeči, jak se zdá, někdy vlkům vyšší věk svědčí." Tato slova jak poklona byla myšlena, s věkem se s vlky stane nemalá proměna. "Já přátel spíš pomálu mám, ovšem pár vlků zde také znám."Znal jsem pár vlků od každé smečky, ale spíš povrchní známosti to byly všecky. Možná že časem poznám i další a budu mít přátele, až budu starší. "děje se něco, příteli můj, připadáš mi poněkud nesvůj." Tohle jeho kašlání mi skoro i strach nahání.

Nad jeho poznámkou o moudrosti, jsem mávnul chvostem a měl z toho dosti. A ten onen šílený kašel, jak jsem se zastavil, hned odešel. Dýchal jsem zhluboka, zširoka a i vysoka. Poté jsem se do chůze opět dal, v cestě po území pokračoval dál. ,,Jsem v pořádku, neměj strach, dech mě dráždí na tlapkách, jenom už nezvládám tolik toho, co dřív, je to na mě mnoho," pravím tiše a usměji se, porozhlédnu se po lese.

//Přípomínám.

Na to jen chápavě přikývl jsem, dech zkracuje se, jak ubíhá pod tlapkami zem. Byl jsem však zvědavý, kam se dnes dostaneme, území fénixů bylo už před nosem. cesta vždy ubíhá rychleji, když se na ni vydáte s přáteli. Nic už jsme neříkal a jen kráčel dále, po půdě lesní, jak na hradním bále.

A tak putovali územím Fénixů dál, dokud je nějaký z nich nesežral.

//KONEC

Jo. A prostě šli a šli až nějakého toho Fénixe možná i našli. Pokud on nenašel je a nesežral bez závoje.

//KONEC.