Příběh smečky Kirigakure I.

,,Měl už bys něco začít dělat! Jinak tady chcípnu nudou!" ozval se hlas až příliš blízko jeho ucha. Rozespale otevřel oči a zamžoural po okolí. Na zádech ucítil něčí pařátky. Cukl sebou a zvedl se. Ozval se šum křídel. ,,Tsss....to mi nedělej!" prohlásil rozespale a koukl na výra jenž kroužil nad Táborem jako sup. ,,No jo, promiň." houkla a přistála vedle něj. ,,Viděla jsi Cherokee?" Zeptal se jen tak mimochodem ikdyž mu už odpověď byla jasná. ,,Ne... neviděla." prohlásila Allicia po chvíli. ,,Nevadí. Už jsem si celkem na toto zvykl." broukl a zvedl se ze země úplně. Oklepal ze sebe prach a zbytky sněhu, který již roztál. Příjemné teplo ho uklidňovalo. Usadil se pod strom a sledoval několik vlčic jak mezi sebou vedou debatu.

Už to bylo dlouho. Zase. Čas pořád plynul, ale Aiko jakoby uvízl v jeho smyčce. Teď už to však bylo lepší. Za tu dlouhou dobu, co byl sám, se lecos doučil a hlavně spoutu věcí pochopil. Ale to nebylo v porovnání nic s tím, co by ho normálně naučili rodiče. Proč se to jen muselo stát. Znaveně vylezl z nějaké nory a posadil se. Hříva mu zavlála v teplém ranním vánku. Se zavřenými oči zhluboka vzdychl. Po dlouhém čase přemýšlení nad svým životem se z něho stal docela jiný vlk. Už to byl někdo jiný, než to šťastné malé vlče. Oči rázem otevřel vstříc slunci na obloze. V jeho svěže tyrkysových oočích se zaleskla šedá spirála. Teď měl jeho život zcela jiný smysl. Rozhodl se jej změnit, i když to pro něj bylo velmi těžké. Byl takřka odhodlán zapomenout na veškerou svou minulost a začít znovu žít. Těžké bylo však zapomenout na rodinu, to byla jiná věc. Možná je nepřestane nikdy hledat, dokud je nenajde. Možná na ně nikdy nepřestane myslet, dokud zase světlo nevystřídá tmu. Jisté ale je, že na ně nikdy nezapomene. I když spolu prožili tak málo, jsou pro Aika vším. Jedinou věcí na světě, kterou zná a miluje. Ve slunečním světle se zaleskl pramínek slzy, který stekl Aikovi po tváři. Je čas, začít znovu. Je čas, začít žít.

Tábor
"Snad bude klid ještě nějakou tu dobu trvat." Při té myšlence švihnu ocasem. Chtěla jsem mír pro vlčata. Nechtěla jsem válku. To vůbec ne. "Takže prababička? Hmm...já bych si na tvém místě asi připadala moc stará, ale já nemám ani partnera." Pověděla jsem a o zmínce jsem o partnerovi se mi zachvěl hlas. Chtěla jsem se nějak smířit, že mít rodinu nebudu, ale nešlo to. Milovala jsem vlčata a byla jsem rodinný typ, ale doopravdy jsem věděla, že je se vším konec. "Doopravdy? Ani se mi nezmínila, ale ani se ji nedivím. Takže pokud si prababička, tak některé ze Zhiin vlčat má taky rodinu , ne?" Řekla jsem už klidně. "Tak aspoň tak. Musí být šikovná, když oni pořád mluvíš, ale každé dítě je pro matku úžasné,ne?" Usmála jsem se a koukla ji do očí. "Ne děkuji Crystal. Jsi moc hodná, ale ne." Pověděla jsem upřímně. "Sama se z toho musím vyhrabat a začít nový život." 

Tábor
Přemýšlela jsem a v mých myšlenkách jsem vzpomínala na Ayla. "Už skoro rok se utápím v žalu..." Pomyslím si, ale to se snažím poslouchat Crystal. "Ale je to pěkné, když někdo za tebou přiběhne a říká ti ,babi'. " Musela jsem se pousmát nad tou představou. Stejně mi Crystal připadala pořád mladá i když už ne jako nějaká puberťačka. To už ne. "Každá mamka miluje svá vlčata a toť platí i pro babičku nebo prababička a tak. Je úžasné je učit sedět, chodit a pak i lovit." Musela jsem se nad svými slovy usmívat. "Moc bych chtěla vlčata, ale na druhou stranu je nikdy nechci mít." "Dík. Jsi hodná." 

BL - Mlžné kopce
Dál hrabe, celá ponořená do své činnosti si přitom ani nevšimla jeho omluvného hlasu. Cukla sebou až po chvíli a pohlédla na svého společníka, celá od hlíny. To už stál dál od ní, zřejmě si až teď všiml jejího hrabaní. "Střihla" ušima a poté zavětřila. ,,Je to tady strašně mrtvé." Protnula ticho, které mezi nimi nastalo a rozešla se k němu. Přitom si všimla, že oba dva pomalu míří ke skalám a hlouběji do lesa, břízy pomalu začaly nahrazovat nejrůznější druhy stromů. Švihla lehce ocasem, větvičky ji křupaly pod malými tlapkami. ,,Možná jsme objevili novou zemi! Jak to tu pojmenujeme?"

V mamince Eldü
Jeden z malých tvorečků uvnitř prostoru si opět usmyslel něco dělat. Párkrát máchl hrabátky do tekutiny a pak si nimi následně zakryl hlavičku. Trochu se převalil ve snaze dostat se někam jinam. Někam, kde by se mohl dotknout něčeho jiného, než sám sebe. Začal tedy kopat zadníma pakcama a tím se posunul o něco dále, přičemž narazil do stěny. Uh, tebe jsem už jednou potkal! Trošku se odrazil, ale pak hned připlul zase k ní. Něco mu říkalo, že tohle není jen obyčejná stěna, tohle je něco víc. Cítil se u ní v bezpečí a cítil se milován. Mám tě rád stěno , jakoby chtěl říci a přitiskl se k ní. V zápětí nato mu zadní packa vystřelila, čímž stěnu kopl. Ihned se na ono místo natáhl hlavičkou, jakby jej chtěl pohladit. Nechtěl přeci stěně ublížit. Trochu doumal nad tím, co to vlastně všechno je.

Doupě
Zastříhám ušima a zpozorním, že jedno z těch vlčat začalo znovu kopat. A znovu. Nakonec se ale mrňous uklidnil, a já se v klidu usmála. Jen se neboj, brzy přijde velký den. lehce jsem se usmála a znovu se schoulím do klubka, přičemž koukám ke vchodu do doupěte. Od té doby co jsme přitáhli ty tajemné věci dovnitř doupěte sem přestal foukat vítr a ani tu nebyla nějaká veliká zima. Trochu jsem si ale dělala starosti o Higa - ne že bych ho podceňovala, ale začala jsem se bát, jaký by to bylo, kdyby nás opustil. Přestaň myslet na takovéhle věci, a zkus se těšit na vlčátka! řeknu si, usměju se a znovu začnu pochrupávat.

Zahleděl jsem se na vlčátko (Manon). Avšak než mě zaregistrovala zhroutila se na zem. Nadzvedl jsem jedno ,,obočí'' a přičichl k ní. Nepáchla ani po jedné smečce, ale nedokázal jsem určit odkud zhruba je. Podíval jsem se do dálky kam se dívala než upadla. Snad jako by čekala že za ní někdo půjde. Nesouhlasně jsem zamručel a dloubl do vlčete tlapou. Necítil jsem žádnou povinnost se o ní postarat, ale pojít hlady jí tu nenechám. Chytl jsem jí za kůži na zátylku a rozeběhl se domů.
Zadýchaně jsem vtrhl do doupěte a položil malou před Eldü. ,,Nesu ti dárek, můžeš ji i sníst.'' ušklíbl jsem se.

AKIT
BL ~ MK
Povzdechl si, když si všiml toho, že mu brýle trošku sklouzávají z čenichu, ovšem neměl náladu si je narovnávat, obvykle mu to totiž trvalo vcelku dlouho. ,,Jak budeš chtít," odpověděl monotónně a zhluboka se nadechl, přičemž nasál okolní pachy. V té chvíli mu ještě zakručelo v břiše. Jeho hlad byl čím dál tím silnější, přičemž ho ještě zužovala žízeň, která mu drásala vyschlé hrdlo. Přimhouřil oči a pokusil se rozeznat okolní pachy. Trošku se zarazil kvůli tomu, co ucítil. Vytřeštil oči a odvrátil od Marf pohled, aby si jeho výrazu nevšimla, jelikož věděl, že by dokázala poznat, že se něco děje.

Měsíční vrchy
Jen jsem se chvěla a snažila se nějak uklidnit. Při Riteho slovech již nějak neodpovídala, ale myslela si své. Stojí, a ty to určitě víš, pomyslela jsem si a schoulila se do klubíčka. Obloha už byla tmavá a plná zářících hvězd. Tady ve skulině to však nebylo vidět. To nějak přehřmí, všechno. Stejně tak, jako po noci následuje den, obrátí se všechno toto v dobré , pomyslela jsem si, věřila jsem tomu. Náhle jsem ucítila, jak se ke mě Riteru doplazil a dostal se za mě. Hlavu položil na mé tělo. Vůbec mi to nevadilo, ba naopak. Cítila jsem se najednou tak... v bezpečí, klidná. Zkrátka, bylo mi v jeho přítomnosti dobře. Z jeho těla a husté srsti se na mě ihned přeneslo aspoň trochu tepla. To mi však stačilo, aby se zahřálo mé srdce plné žalu. Nepatrně jsem se k Riteruovi natiskla. Jakoby se teď vše změnilo, cítila jsem nějaký pěkný pocit, ale netušila jsem v nejmenším, jaký. Chvíli jsem popřemýšlela nad Riteruem. Vždyť ho vůbec neznám... Ale to, že mi zachránil život a snaží se mě ochránit je důvod k tomu, mu věřit. Jen tak se ovšem zachová opravdový přítel.


Takhle proběhlo několik dalších dní. Trochu jídla, vody a hlavně spánku pro Jessie, aby se uzdravila. S Riteruem byli v této skulince v Měsíčních vrších tak dlouho, dokud se Jessie úplně nezotavila. Poté byl čas, znovu začít.

MK
Nijak neskrývala svůj zamračený výraz, když ji Akit odpověděl. ,,Jak budeš chtít." Zabrblala a napodobila přitom jeho hlas. ,,Já se snažím odlehčit situaci a Ty prostě," zhluboka se nadechne a při dalších slovech opět napodobí jeho hlas: „ne, ne. Jak budeš chtít Marf, mě je úplně jedno že se mi snažíš zvednout náladu!" Při parodování přitom zvedne jednu tlapku a neustále mění výraz. Když domluví, dupne co nejvíc může a zastaví. S možná až naštvaným pohledem pozoruje psa před sebou, její oči se po chvíli zalesknou a při bližším pohledu lze poznat že se tam na chvíli mihnou slzy.

Měsíční vrchy
Docela ho překvapilo, že Jessie nijak neodporovala a ucítil, jak se k němu trochu natiskla, což ho překvapilo ještě více. Nervózně se zachvěl a opět očima zabloudil ke skulině, kterou se díval na noční nebe, občas zahlédl i nějakou zářící tečku, hvězdu. Nebe ovšem bylo tuto noc zakryté mraky, takže hvězd spatřil opravdu jen pomálu. Začínaly se mi už klížit oči a zanedlouho usnul.

Věnoval Jessie nejistý pohled a přemýšlel, jak dlouho spolu již ve skulince jsou. On sám poměrně často chodil ven něco ulovit, byť jeho pokusy nebyly vždy úspěšné, ovšem stačilo to k tomu, aby uživil jak sám sebe, tak Jessie. Za tu dobu, co se o ni staral - a to dobrovolně - si k ní vybudoval opravdu hluboký vztah, byť to ještě stále považoval za pouhé přátelství. Nasucho polkl a zavřel oči. Vyčkával na to, až se Jessie konečně probudí, potřeboval se jí totiž na něco zeptat. Měl totiž pocit, že už by po dlouhé době opět mohla skulinku opustit a vyjít ven.

~

AKIT
MK
Její slova ho zabolela. Zastavil se a mlčky na malou fenku hleděl. Uvědomoval si své chování, ano, ovšem rozhodně nechtěl, aby se na něj naštvala. Úplně zapomněl na to, že ucítil pach jakéhosi vlka a jen zoufalým pohledem hleděl před sebe přemýšlejíc, co udělal špatně. Nepřipadalo mu totiž, že by se ke své společnici choval nějak výrazně ošklivě, byl zmatený. Stáhl svůj ocas mezi nohy a přemýšlel, jak to všechno napravit, avšak nic ho nenapadalo. Sklopil uši a polkl. Byť se to nemuselo zdát, Marf mu poměrně přirostla k srdci a to, co řekla, ho poměrně ranilo. Takhle na dně se necítil už dlouho. Připadal si jako slaboch, když ho dokázalo několik vět tak moc ranit, avšak připadal si ještě bezcennější než obvykle. Po tváři mu sklouzla jedna drobná slza, kterou následovaly další a další. Otevřel tlamu, aby něco namítl nebo se omluvil, ale rychle ji zase zavřel, bál se, že by situaci ještě zhoršil.