Příběh smečky Kirigakure I.

Ako dobre, že som sa stihla uložiť. Ešte skôr ako som mohla niečo povedať, Rascal zahlásil prapodivnú hlášku ,,Priprav sa." ja som sa toho ani nebála, bola som pripravená znášať bolesť, ktorá ma však zaskočila. Zhlboka som sa nadychovala a vydychovala. Po chvíli sťahov som vyvrhla jedno mláďa (Allweena)  zvrtla som sa ako mi to brucho dovoľovalo a drobné stvorenie som očistila od plodových obalov. Zistila som, že to je samička. Malú, keď som ju očistila, uložila som ju k strukom navretým mliekom. ,,Pi maličká." šepla som a oblizla som jej tielko.  

Pohliadnem sa na malú dcérku ako hltavo pila. Mojim telom prejde nával bolesti a moje brucho sa opäť stiahne od bolesti. Mláďa bolo už v panve. Bolelo to, zavrčala som od bolesti a vypudila som ďalšie vĺča. Ale to nebolo všetko. Miesto toho aby po narodení vĺčaťa (Taeron) sa mi uľavilo, bolesť neodoznievala, ale skôr pribúdala. Napokon som porodila ďalšie vĺča. To sa nehýbalo a prišlo mi akési čudné. Náhlivo som očistila čerstvo narodeného vĺčika, ktorý začal hlasno oznamovať svoju prítomnosť. Rýchlo, aby nenachladol som ho preložila k dcérke. Potom som sa zvrtla aby som si prehliadla nehybné vĺča. nejavilo žiadne známky života. Bolo mŕtve. Aj tak som ho očistila od plodových obalov a dívala som sa na pokrútené neforemné telíčko. Fľakatú srsť malo pokrytú hlienom. Vśimla som si, že to vĺča má zvláštne pokrútenú labu a je omnoho menšie ako obaja jeho živý súrodenci. 

Po nějaké té době co jsem se vyvíjel v bříšku maminky jsem procitl. Prostor zde by začínal být opravdu těsný. Zavrtěl jsem sebou, abych se lépe uvelebil. Načež jsem do něčeho vrazil. Bylo to takové jakési pružné a hned za tím se ozývaly různé zvuky. Ihned jsem se stáhl zpátky, ale to už jsem se dotkl něčeho dalšího. Další věci, která tu byla uvězněna se mnou. Kdybych mohl utekl bych pryč. Ale já chci pryč! Vykníkl jsem v duchu a rozhodil zvláštními tyčkami, které ke mě byly připoutány. V tom mě něco začalo táhnout ven. Bylo to moc silné na to, abych se tomu ubránil. A navíc, chtěl jsem pryč z tohoto těsného prostoru. Rozhazoval jsem tyčkami a snažil se ,,plavat'' za tou silou co mne táhla ven. Do mých slepých oček udeřilo světlo. V přítmý doupěte to tak strašné nebylo, ale přesto bylo o mnoho silnější než tam vevnitř. ,,Uííí.'' vypískl jsem jakmile mé pruhované tělíčko dopadlo na tvrdý povrch a ovál mě chladný vzduch. 

//registraci dodělám co nejdřív, jen nechci aby byl prohlášen za mrtvého.

Liamey
Kolem tábora -> Doupě Lavaris a Nozdorma
měla bych s tou svou leností něco udělat!pomýšlel a jsem si a zívla si, neměla jsem nejmenší chuť cokoli dělat. Přehodila jsem si oufinu dozadu, tak, jak mě to naučil Tichošlápek...ach...Tichošlápek...kde asi zase vězí?. V myšlenkách jsem zabloudil a k tomu dni, kdy jsme se potkali, tehdy na sobě ještě neměl ty kovové "Ozdůbky" ale já ho mám i tak ráda. Podívala jsem se na oblohu a znova zavzpomínala...jak mě táta učil něco o ptácích, zpívajících v korunách stromů, a motýlcích, a na příjemné dny v doupěti....v doupěti! Sakra! Zapoměla jsem, že máma má teď někdy rodit. Lenost nelenost, vystřelila jsem ze svého úkrytu ve křoví tak rychle, jako blesk, a hnala si to do hor. Cestu jsem si pamatovala. Lio! Jsi tak skvělá vlčice a na tohle zapomeneš! Styď se!pokárala jsem se v duchu. Když jsem doběhla do okolí doupěte, oufinu už jsem zase měla přes oči. Pomalu jsem vešla do doupěte...myslím že tam někde byla Licarix, ale ta mě ani tak nezajímala, jako to, kolik mám sourozenců....jestli jsou....živí. A taky, a to je hlavní, jestli je máma v pořádku! "Ťuky ťuk....smím dál?ohlásila jsem se, abych nevypadala jako vetřelec a sedla si. Chvilku jsem zápasila s oufinou, ale pak si všimla mámy, táty, a dvou malých vlčátek, usmála jsem se, ale stále seděla na místě...cítila jsem se provinile, a do toho mě přepadl strach, že mě už nebudou mít rádi...konec konců, jsem nejstarší...a co když mě jednoho dne vyženou?!/