Příběh smečky Kirigakure I.

Ishimura Tábor
Alfa sa neukázala. Nemienil som tu stráviť ďalšiu polku života čakanim. Zájdem vedľa k známym do Kirigakure. Zaškerim sa.
Územie Kirigakure- Louka Svitu
Došiel som tu, keď bola tma. Nebolo by ma vôbec vidno, až na žiarivy znak na čele, a červenkasty chvost, ktorý boli ako semafor. Hádam tu nájdem niekoho známeho zaspominal som na časy, keď som bol v Kirigakure na dobu asi 2 mesiace. Nenapadal ma žiadny plan na teraz, asi len ľahnúť a zdriemnut. Ráno zájdem za alfou sa ohlasiť, aby som tu nevynikol ako nejaký parazit

Mm - hranice
"takovym zivotem jsem tez zil dokud jsem si neuvedomil diky par prihodam ze nejlepdi pro me bude vytvorit vlastni misto ktere bude patrit me a tem, ktere tam budu mit pod svou ochranou" reknu pravdive a pohledl na Mauru "doufam ze mas rada beh" reknu a zavrtim parkrat ocasem a nakonec se rozbehnu a s pocitem ze se me drzi bud po boku nebo alespon na mem blizku vyrazim po pameti ktera toto uzemi zna dokonale na hranice které jsou nejblize hranicim zeiss.

Hranice - zeiss
Drzel jsem se podel hranic a mijel nekolik mist ktera mi az tak znama nebyla. Nejspise jine uzemi. Ale nenapadlo me se na nem ani chvili zastavit. Nechtel jsem a nemel jsem ani chut. Zvlastni ale ta chut dobyvat me nedrzi alespon pro tentokrat i kdyz kdybych dostal moznost asi bych se nebranil. No asi urcite. Potlat alfu ktera se podlamuje a sotva vede svou smecku tak ji klidne krk přišlápnu. Mozna ze i rad. Pomalu kdyz se blizime k zeiss se rozhlizim toto uzemi neni tak pratelske takze utok na zada je tu na dennim poradku. Jsme tu...

Hranice zeiss - u tabora
Od hranic jsem nevahal a jen pomalu se blizil dovnitr uzemi. Pomalu jsme se blizily k taboru a aniz bych se na nekoho ohlížel jsem si to miril k taboru. Pomalu u louky jsem zvolnil do prijemneho klusu. Vydychaval jsem dlouhou trasu a usmival se pod vousy ale jen tak mirni ze ze skoro ani Bae by to nepoznala "Jsme tu. Kousek odtud je tabor. Chces jit se mnou az do tabora nebo pockas tady" zeptam se ale tak nejak vim ze pujde az dovnitr se mnou

→ Misty forest
Za svými zády jsem pořád slyšel narážky té po*rané bílé vlčice. Zavrčel jsem a pevně stiskl Northie v zubech. Díky bohu jsem si to včas uvědomil a stisk povolil. No to by bylo něco kdybych si sám zabil další vlče. Nezastavoval jsem a stále šel pryč od místa střetu. Měl jsem však dost co dělat, abych se neotočil a neroztrhal tu bílou. Jak jsme se vzdalovali její hlas se ztrácel až zcela utichl. Jestli jsi Aylova partnerka tak ho chudáka dost lituju. Pomyslel jsem si ještě než jsme byli zcela pryč. Položil jsem Northie na zem. ,,Protože jsou hloupí.'' odpověděl jsem ještě lehce podrážděně. ,,Kdyby ti někdo ubližoval Northie tak mi to řekni, ano? Já mu pěkně vypráším kožich.'' 

MM - hranice - a dál k Zeiss

Poslouchala jsem Varoxe a na čumáku jsem měla spokojený výraz. "To zní velice zajímavě. Tahle myšlenka se mi líbí. Já ráda zkoumám, takže důvod, proč jsem odešla ze smečky byl prostý. Jen a čistě to byla zvědavost. Nic proti smečce Kirigakure jsem neměla."  Prozradila jsem Varoxovi. "Běh mám ráda, takže proč ne." Zazubila jsem se spokojeně a přidala jsem se k jeho rychlosti.

Probhli jsme vytrvalostním tempem kolem území smečky Ishimura a pak územím nikoho, které však bývalo územím smečky Zeiss, než se přesunuli na jihozápad.

"Znáš Tosara?" Zeptala jsem se bratránka. "Nebo Asklépiose?" To byly dva vlci ze Zeiss se kterými jsem mluvila. Takhle jsme si povídali cestou územím Zeiss, kdy naše rychlost pohybu přešla více méně do vydýchání.

(>>> Zeiss)

/Misty Forest/
,,Neboj, Horrie, nahoru nepoletíš a dole tě najdeme!" zahulákal jsem a zazubil. Zvědavě jsem se podíval na onoho zvláštního vlka, jakmile od něj zaznělo nějaké mě né moc známé slovo. ,,Co je to film?" podivil jsem se otázkou a zamrkal na něj. V tu ránu už ale bratr letěl dolů. Pohlédl jsem na spadlého brášku. Dloubnul jsem do něj tlapou. ,,Žiješ?" zeptal jsem se. Poté jsem se spokojeně usmál. ,,Jó, on žije!" začal jsem radostí běhat dokolečka, poté jsem se zastavil před neznámým zachráncem. ,,Děkuju, jsem ti zavázanej!" výskl jsem nadšeně.

/Modřínový les -> Zpět k doupěti/
,,Cože?" zvědavě jsem natočil na mladou vlčici hlavu. ,,Jak jsi to myslela? Jako jestli oni můžou jít taky?" zeptal jsem se a oklepal se. ,,Pokud je máma pustí, je mi to šumák. Ale pokud je něco sežere, moje vina to nebude." prohodil jsem jen tak v klidu a protočil očima. ,,Tak poběž!" vyzval jsem Pellku a rozběhl se zpět po své stopě. Ovšem, neběžel jsem tak rychle, jako při cestě sem... zatím. Až mě Pellka dožene, chtěl jsem zrychlit, abych jí ukázal, že i toto je součást výcviku.

Místy Forest

Naštěstí dopadnu měkce, přímo na dospělého vlka, který mě následovně setřese do listí. V úžasu nad tím, že jsem celý a že mě dokonce nic nebolí, otevřu pusu a chci poděkovat svým šlechetným zachráncům. Jak jim nejlépe říct, že jim moc děkuju? Hm... Nakonec se rozhodnu podle přísloví o tom, že činy jsou lepší ne slova, nebo tak nějak to bylo. A vroucně předníma packama obejmu Greenyho, mého zeleného milovaného bratříčka. Pak ho ještě olíznu. A skoro stejně vroucně obejmu i druhého vlka. S olíznutím trochu váhám, přece jen to je dospělák, kterého vidím poprvé v životě. Ale i tak ho olíznu. A zářivě se na něj usměju. A pak začnu poskakovat radostí kolem okola a zároveň si u toho procvičím svaly namožené z držení se větve.

MF
Propána... Protočil očima, jako by to snad byla nejjasnější věc na světě a natočil se ke Greenymu, pro něj k Zelí. ,,To jsou hýbající se obrázky. Příběh, pohádka, nevím co pochopíš spíš." Vysvětlil krátce a sám si přitom rozpomněl na noci u gauče a před hrající televizí. Po takových chvilkách se mu stýskalo. Poté se už ale soustředil na to vlče co dopadlo do listí a o které se jeho, zřejmě dvojče začalo ihned starat. Mávnul tlapkou, když mu poděkoval a ledabyle pokývl hlavou. Nijak moc to neřešil a už už plánoval odchod, když v tom se mu cosi přisálo k noze jako nepříjemné klíště, v první chvíli mu ani nedošlo, že jde o tu zelenou veverku co zachraňoval. Jakmile vyplázne jazyk, začne ho od sebe tlači tlapami a hlavou přitom vrtí ze strany na stranu. ,,Nech toho." To jsem zas udělal kravinu, měl jsem tam spíš vyhodit i toho druhého a byl by klid. Zavrtěl hlavou a po očku pozoroval to hypeaktivní vlče jak poskakuje všude možně. ,,Takže, kam máte namířeno, sarančata?"

"Díky. Jsi moje světýlko ve tmě." Řekla jsem a Usmála se. Pak jsem si dcerku prohlédla od hlavy k patě. "Už jsi hodně velká. Nedávno ti byl rok, zapomněly jsme to oslavit. Pojď, půjdeme k jezeru. Naučím tě lovit a ukážu ti, co umím s vodou, ano?" Zvedla jsem se a vyzývavě se podívala na Rue.

Misty Forest
,,Ano hloupí. Prostě tady,'' ukázal na její hlavičku. ,,máš mozek, ale oni tam nemají nic. Jen moskožrouta co pošel hlady.'' odfrkl jsem si. Někteří vl i holt moc inteligence nepobrali. ,,Líbí se ti mlátit ostatní?'' zeptal jsem se na její poznámku o vyprášení kožichu. Líbilo se mi že je v tomhle dcera po mě. ,,Ale k tomu budeš potřebovat výcvick.'' tajemně jsem se usmál. Zamýšlel jsem se nad její otázkou. ,,To nevím ...'' zamumlal jsem. Eldü už se ne probudila opravdu dlouho, vždyť vlčata už chodí, mluví a ona to všechno zaspala. Začínal jsem se obávat nejhoršího. ,,Maso.'' odpověděl jsem stručně.

Yllinino bříško
Kulička se stále jen svíjela a hledala polohu ke spánku v té velké teplé věci. Znovu se zavrtěla a kopla těma podivnýma pahýlkama do něčeho měkkého, a pak do toho něčeho ještě šťouchla takovým zajímavým výčnělkem na ksichtíku, jakmile se jím však dotkla stěny, poplašeně ucukla a znova, plnou silou, která ovšem moc veliká nebyla, do stěny udeřila. Zase se zavrtěla, když už si myslela, že ji stěna nijak neohrozí a snažila se opět usnout.

Tábor


Acio se neměl k ničemu. Pozvedl jsem obočí a zadíval se na vlka zkoumavě. Dělá si snad ze mne srandu? jestli se nepohne, tak mě opravdu naštve! Tiše jsem zavrčel, tak, že to sotva někdo slyšel, znělo to spíše jako hluboké dunění. Tiché a hrozivé. Dal jsem mu ještě šanci. Snad napraví, co pokazil. Ale zkoušku bude mít těžkou, chci, aby prokázal svou loajalitu. A to nekompromisně. Nehodlám si hřát na sobě hada. A zatím moc poslušnosti neprojevil. Neodvedl Yllin.  "Jsi v pořádku, Yllin?" Zeptal jsem se bílé vlčice.

Lavarisino bříško
V tomto teple a temnotě začínala býti každým okamžikem větší nuda, celou dobu co zde pobývám, tak nemám co jiného dělat, než li spát a pohybovat se v tomto divném prostoru. Často jsem vrážela do nějakých divných věciček, ve mě to probouzelo dojem toho, že chci jít někam jinam. Ale kam? Zadním hýbátkem jsem znovu udeřila blízko něčeho. Rozhodla jsem se to něco již nazvat stěna. Osobně, nelíbila se mi. Furt mi nechtěla ukázat to jiné místo, byla opravdu špatná a já ji stále nenáviděla. Dobře, ještě jak dlouho tu budu? Doufám, že ne moc dlouho. A s tímto neklidným pocitem jsem zase zaspala uprostřed toho nicotného tepla.

-> Doupě a jeho okolí
Čím dále čas plynul, tím více jsem cítil, že narození dalších vlčat je na spadnutí. Cítil jsem to ve vzduchu, všude kolem mě, třebaže jsem byl daleko od vší civilizace, cítil jsem Lavaris. Viděl jsem ji všude kolem sebe, a to pro mě byl signál pro to, abych se vrátil. Potřebuje mě a, konec konců, u narození dalšího vrchu bych nesměl chybět. Navždy bych si to vyčítal.
Žiji v zatrpklosti. Svou stálostí jsem nestálý, a i když v citech vždy věrný, nedokážu dosáhnout závazků, které bych měl plnit. Něco jsem před pár měsíci slíbil a teď... nevím, jestli to dokážu splnit, jestli dokážu být dobrým otcem. Co si o mně vůbec myslí Liamey? Trávil jsem s ní tolik času, kolik jsem mohl, ale... tato myšlenka mě neustále pronásleduje.
Pospíchal jsem zpět k doupěti. V tlamě zajíce, který byl mrtvý sotva pár hodin. Už mě bolela tlama z toho vláčení jeho těla - mohl jsem si vybrat lokaci blíže doupěti pro lov. Ale nebudu přeci okrádat naši vlastní faunu. Na chvilku jsem opět postál u dvou hrobečků, ale vnitřní volání bylo silnější. Přiběhl jsem v momentě, kdy jsem viděl Lavaris ležet venku. Její břicho bylo obrovské, skutečně nepotrvá moc dlouho a na světě bude pár dalších hladových krků. Pár dalších andílků. Pomalu jsem přišel k Lavaris, pustil před ní zajíce a sám se svalil do trávy. Láskyplně jsem jí olízl ouško. "Jak se cítíš?" Taková byla má první slova po dlouhé době nevidění se.