Příběh smečky Kirigakure I.

Tá neschopnosť. Tá moja vlastná neschopnosť... pomyslela som si a pozrela som sa na alfu Vagra. ,,Áno už je to lepšie." povedala som. Videla som že Roxynor dochádza trpezlivosť. Naozaj, už mala zrejme toho dosť. ,,Áno môžeme ísť. Ale ty, by si sa mal vrátiť čo najskôr do Tábora." povedala som svojmu partnerovi. Naozaj, toto stretnutie zrejme neurobilo dobrý dojem. ,,Nevyčítaj si, že Acio, proste on nevie, čo je svorka a ako to chodí." povedal Rascal. Myslím, že by som to zvládla aj sama... pomyslela som si ale potom som sa od svojho zámeru opustila.,,Môžeme ísť." povedala som a s pozdravom obom alfam som sa vybrala smerom z Tábora. Narobila som si týmto spôsobom veľa problémov. Cestou uvažijem o mnohých veciach. Takto to ďalej nemôže ísť. Urobili sme zo seba hlupákov. povedala som Rascalovi. ,,Yllin, chcem len povedať, že ty za nič nemôžeš. Áno pravda, musíš sa trochu krotiť. Tvoja a najmä jeho rebélia, vám skôr uškodí ako pomôže. Tak skús... Aby sa Acio dostal do Tábora čo najskôr, prepožičaj mu svoje krídla." vysvetlil svoj návrh Rascal. Myslím, že hovoril logicky. Musela som so svojim patrónom súhlasiť. Keď som zastavila pred brlohom. Pozrela som sa na Acia. ,,Aby si sa do Tábora dostal rýchlejšie ako obvykle, tak t prepožičiam svoje krídla. Ak sa ich chceš zbaviť, jednoducho si ich odmyslíš a oni zmiznú, nepokúšaj sa o to za letu." povedala som mu a otrela som sa mu o krk. Na jeho chrbte sa v záblesku svetla objavil pár krídeľ. Terazpoletí rýchlejšie ako severný vietor. Dúfam že sa mu cestou nič nestane.  ,,Veľa šťastia so skúškou, a pokús sa byť pokornejší. Ale nie podliezavo." povedala som mu radu a potom som vošla do brloha, kde som sa zvalila na kopu lístia... Čakajú nás ťažké dni. pomyslela som si unavene.

Před doupětem

Čas plynul neskutečně pomalu a já se začínala nudit. Už se mi nechtělo dále vystlávat doupě, ani mi to už nejde. Je to tam vystlané jak pro princeznu. Po nějaké chvíli, kdy jsem ležela se zavřenýma očima, ale, stále ostražitá, nespala, jsem ucítila váhavé kopnutí, druhé, hned po něm, bylo silnější. To prvné bych považovala spíš za pohyb vlčátka. Zvedla jdem se a sklonila hlavu k břichu. Holčička či kluk? Ať to bylo cokoli, zašeptala jsem s letmým úsměvem: ,,Neboj, brzy budeš venku, maličký." Jakoby kopnutí přilákalo i otce, objevil se Noz. Vesele mi zajiskřilo v očích, oblízla jsem ho na čenichu. ,,Nervózní, jako každá matka před porodem, ale... s tebou to určitě zvládnu." Usmála jsem se a opět sklonila hlavu k břichu. ,,Už kopají. Cítím, že brzo půjdou ven." Netušila jsem kolik jich bude. Kolik bude holčiček, kolik kluků a... Ne, mrtvá být nesmí. Jinak bych to přikládala tomu, že jsem špatná matka a že vždy něco pokazím. Zajíce, kterého Noz přinesl jsem si však všimla jen letmo. K jídlu jsem vůbec neměla chuť.

Před doupětem --> Doupě
Než Noz stačil odpovědět, dostalo se mi kopnutí od toho aktivního vlčete, které se ozvalo před chvílí a mě zachvátily stahy a věděla jsem, že teď už je to opravdu tady, a že mrňousek chce ven. Zalapala jsem po dechu a okamžitě jsem se začala plazit k doupěti zatínajíc zuby. Nozovi muselo být jasné, že to na mě přišlo. Sklouzla jsem se do doupěte, uložila se do pelechu, který jsem si krásně vystlala. Uvelebila jsem se, aby vlče dopadlo do měkkého a já jsem opět bolestivě zatnula zuby a hlavu si položila na mech. Začala jsem tlačit, pomáhat prvnímu vlčátku na svět a po něm hned dalším. Muselo hned ven, chtěla jsem vidět, jaké krasavce v bříšku mám. Nemohla jsem se dočkat až vše bude za mnou.

Doupě

Bylo to bolestivé, ale vlče bylo venku vmžiku - sice jsem mu musela hodně pomoci, aby se dostalo na svět, ale chvilková o trochu větší bolest než ta, co se se stahy dostavovala neustále, byla znamením, že je venku. Stejně tak s pronikavým zakníknutím. Noz jej pozvedl k mým očím, které mi štěstím zajiskřily. Tělíčko bylo v barvě Nozovy pískové srsti s černými znaky a přechod mezi nimi byl vybarven do krásné oranžové. Netušila jsem, kde se vzala, ale to mi bylo úplně jedno, byla nádherná. Něžně jsem ji dostrkala ke strukům, aby se napilo. Zatím jsem zjišťovala, že prvorozený zázrak je holčička. Ale... co jméno? Její černá srst působila černě a blýskavě jako... onyx? Mám pocit, že onyx je černý. Dcerku jsem rychle oblízala a zbavila plodového obalu. Pak jsem Nozovi navrhla: ,,Co takhle Onyxia? To je pěkné jméno, no ne?" usmála jsem se navzdory bolesti, která pomalu doznívala.

Doupě

Najednou jsem vyjekla, když se dostavila další bolest se stahy. Zatnula jsem zuby a pomáhala jsem dalšímu vlčeti ven. Brzy byla venku, bolest se zmírnila a já jsem se zahleděla na další vlče - na další malou dcerku. Šťastně jsem vydechla, překousla pupeční šňůru a pomalu jsem ji dostrkala k její sestřičce a strukům. Tam jsem ji začala oblizovat, až jsem ji zbavila všeho plodového obalu. Byla jsem šťastná - právě jsem měla čtyři dcery - z toho jednu adoptovanou. Co ještě nějaký syn? Malá vlčí tělíčka jsem v sobě cítila. A něčí přítomnost venku taky. Přemýšlela jsem, zda vyslat myšlenku, ale vypadalo to, že ten někdo se nechystá mi vlčata usmrtit. Snad jsem zahlédla i tlapky Licarix. 

Pozrela som sa po brlohu. Bolo to príjemné miesto v peknej úžľabine medzi skalami. Toto miesto som si obľúbila, najmä preto, že to bola dobrá zašíváreň a vhodné miestečko na výchovu potomkov. Medzi týmito stenami chcem priviesť na svet už druhý vrh svojich potomkov. Zložila som zo seba tmavý plášť. Látka skĺzla na zem a ja som ju zodvihla a položila do skalného výčlenku. Schúlila som sa do klbka na hromade lístia a privrela oči. Takto pomaly som si šetrila energiu na nastávajúce hodiny.