Příběh smečky Kirigakure I.

ML
Tlapkou máchala do hlíny a přitom vytvářela různorodé abstraktní obrazce, po chvíli tady toho výtvarničení, začala do země jen tak tlapkou mlátit, jako by chtěla kresbu smazat. Střihla oušly, když na ni tatínek promluvil již klidnějším hlasem a vysvětlil co to slovo znamená. Došlo ji už z jeho slov, že jde o opravdu špatnou věc, ale proč nešli i ostatní, když byla maminka podvodnice? Mohla být podvodnice jenom vůči nim? A proč zrovna vůči nim? Proč chtěla být podvodnice? Zavrtěla lehce hlavičkou, to slovo bylo tak škaredý, že ho víc již nechtěla slyšet. Bylo asi jasné jak odpoví na jeho poslední otázku, jak ho vůbec mohlo napadnout, že by s ním nešla? Nevěděla sice co je to ta bojovnice, ale znělo to lépe jak podvodnice, možná to byl opak toho. Přikývla jistě na obě otázky a poté se již ne tak neopatrně zvedla, šlo poznat, že stání na nohách je pro ni již lehčí, avšak její nekonečná nemotornost to vždy pokazila. „S tebou."

"Zklamala jsem je." Zašeptala jsem a slzy mi tekly po tváři. "Blix odešel, protože poznal, co jsem udělala... a vzal s sebou Pellku. Předpokládám, že jí dal na výběr, s kým chce žít, a ona si vybrala Blixe. A já se jí nedivím..." Řekla jsem a přisunula si Rue ještě blíž k sobě. "Ty ode mě neodejdeš, viď, Rue? Mám tě nejradši ze svých dětí. Jako jediná z těch, co zůstali, nespíš. Každé ráno se znovu vzbudíš narozdíl od těch tří..." Řekla jsem zamyšleně. Po chvîli jsem dodala: "Omlouvám se..."

Doupě

"A tys zase změnila ten můj." Řekl jsem ji upřímně. Bez ní jsem byl jen pouhá troska přežívající a ten, kdo ztratil tolik, že by klidně mohl zešílet. Nicméně ona mě spasila. Olízl jsem ji nazpátek a pak se zadíval na tábor. "Jak se cítíš? nemáš hlad? žízeň? Netlačí tě něco?" Starostlivě jsem se Safiry vyptával.

Tábor

Co já všechno nezastihnu? Pomyslel jsem si. Ale jistě, musím být i jinde a řešit spousty dalších věcí. Není tedy divu, že se nedovím o každé události. "Tak to je super. Znamená to, že je naše dcerka šťastná? Jsem za ni rád. Opravdu?" Nadšeně jsem střihl ušima. Je skvělý pocit vědět, že se potomkům daří. "Tak to už se těším, až nám vnouče představí." Vážně jsem se těšil.

I Roxynor pozdravila příchozí Ylliln.
Yllin vypadal také březí, bylo znát, že vlkům se daří dobře a to bylo perfektní. Znamenalo to, že vše funguje jak má. Samozřejmě, že někdy se objevovaly potíže různých charakterů, ať už mezi jednotlivými vlky, tak na území smečky, ale i ostatních smeček celkově. Vyslechl jsem ji. "Chce se přidat? To je dobře. Nerad bych, aby tady byli vlci jen napůl. Měli by vědět kde chtějí být a za smečku dát i život." Pronesl jsem důrazně. Yllin řekla, že to půjde zkontrolovat, ale mezi tím sem přišel již zmíněný vlk a jeho žárlivý pohled mi napřímil ocas nahoru do dominantní pozice. Prohlížel jsem si ho důrazně.
Yllin mu to naštěstí objasnila i slovně, a tak jsem trochu polevil a zatvářil se spíše tázavě. Chtěl jsem, aby to řekl on. Jestli chce do smečky, tak ať požádá. Chm? 'Pracovní' vztah? Cože to? Je moje podřízená, jaký pak pracovní vztah. Prakticky vzato mi patří. Mně i Roxynor. Pomyslel jsem si pro sebe, ale nahlas neříkal nic z toho.
Konečně promluvil a požádal zmíněný vlk. Pokývl jsem hlavou. "Cokoliv? Jakoukoliv zkoušku?" Pak se Yllin udělalo zle. "Měl bys ji doprovodit do doupěte a pak přijď." Nařídil jsem Aciovi.

Doupě


Uculím se. Byla jsem ráda, že jsem s ním a on je tak šťastný. Jsem ráda že tolik nespím jako před tím jeho partnerky. Zadívala jsem se s ním na tábor a usmívala jsem byla jsem s mím miláčkem a hlavně jsem spolu měli dětičky. "No trochu tlustě nebo spíše jako velryba, ale jinak dobrý. Ne nemám vpořádku." Oblíznu ho na čeníšku bylo hezké jak je starostlivý. "Netalčí jen už se skoro nehnu jak mám velké břicho." Zazuím se.

MF
Tlapou od sebe odtlačil první zelené vlče a pohlédl, zřejmě k jeho bratrovi na stromě. ,,Jak se tam dostal? Vypadá jako zkažená veverka." Šeptl směrem ke Greenymu a poté se uchechtl. Na jejich otázky a prosby ledabyle máchl tlapou, samozřejmě, že jim hodlal pomoct, jinak by tu už nebyl. Doufal ale, že mu dají trochu času na rozkoukání, tohle bylo moc rychlé. Pohodil hlavou a opřel se předními tlapami o kmen stromu. Chvíli hleděl mezi větve a poté štěkl,: ,,prostě se pusť, my tě snad nějak chytneme." Řekl nakonec jistým hlasem, uvnitř mu ale tato jistota poněkud chyběla, však, kdyby to vlče spadlo, mohlo to znamenat i jeho konec. Však ho chytím, bude to v pohodě. ,,Pojď sem Zelí, budeš taková záchranná podložka, kdyby spadl, jo? Nebo sem nanos nějaké listí, já nevím v čem jsi dobrý."  

Greeny:
/Misty Forest/
,,Eh..." bylo jediné, co jsem ze sebe zvládl vydat. Zkažená veverka? To jako vážně? pomyslel jsem si a nechápavě se na vlka podíval. Byl jsem mírně zmaten. Na tento styl chování jsem nebyl zvyklý. Jakmile jsem ale zaslechl to podivné oslovení, nastražil jsem uši a rozesmál se. Nic hloupějšího snad ani vymyslet nemohl. napadlo mě a poté jsem se ztratil v houští. Když jsem z něj opět vylízal, po chvilce, tak jsem hlavou na zemi tlačil hromadu opadnutých listů, která však nebyla příliš velká, ani široká. ,,Bude to k něčemu?" zvedl jsem k dospělákovi pohled a poté pohlédl na brášku. ,,Neboj, dostaneš se dolů!" houkl jsem na něj s nadějí v očích.

Blix:
/Modřínový les/
Spokojeně jsem přikývnul. Toto se mi povedlo. Nyní jsem měl jediný úkol - vyrazit s Pellkou na východ, projít portálem do Německa a získat pásek s boltpacky i pro ni, abych mohl začít s jejím výcvikem. Sklopil jsem hlavu. ,,Vydáme se na výpravu. Daleko, pryč. Chceš předtím ještě vidět sourozence?" zeptal jsem se, ikdyž velice nerad. Věděl jsem však, že musím respektovat rodinné pudy, jinak bych tuto jedinou dcerku mohl i ztratit. Sehnul jsem se k ní a natočil zvědavě hlavu na stranu.

Misty Forest

Po očku sleduju vlka s ofinou. A stále se vší silou držím větve stromu. Jak jsem mohl vylézt tak vysoko? Taková menší záhada. Pak zaslechnu dospělého. Pustit se? A že mě chytnou? Ale jinou možnost asi nemám. Znovu se podívám pod sebe. A znovu usoudím, že to je špatný nápad. Ale teď pode mnou je alespoň nějaké to listí. Takže se nerozplácnu úplně o tvrdou zem. Podívám se na vlka s ofinou, potom na brášku, který mě ujišťuje, že mě dostanou dolů. Zhluboka se nadechnu. ,,Pouštím sééé!" Zakřičím a opravdu se pustím větve. A začnu si to svištět k zemi. Pokud mě nechytí...Chytí mě. Musí. Přijde mi, jako by se zastavil čas. Jenom já a vzduch kolem mě. Vítr mi čechrá zelenou srst, je tu vcelku dobře, ve vzduchu. Já už mám snad i halucinace! Pak ale zamrkám a opět se rychle přibližuju k hromadě listí a vlkům. Vlastně se přibližuju stejnou rychlostí celou dobu.

// Vargu PROSIM na strane 43 je post od Varoxe pro Maurusku :3 odpovis?

MF
Ušklíbl se, když jedno vlče poslušně zmizelo, zřejmě ho opravdu poslechlo a šlo hledat něco, co by popřípadě zbrdilo dopad. Pohlédl do koruny stromu a zubatě se usmál na druhé, jako by snad šlo o naprosto normální den a tohle dělal pořád. Ve skutečnosti jenom doufal, že se popřípadě stihne vytratit dříve, než někdo najde rozpláclé tělíčko toho malého. Při otázce donašeče listí pokrčil rameny. ,,Ve filmech to fungovalo." Opravdu to tam fungovalo, mohli spadnout z jakékoliv výšky, ale pokud pod nimi něco bylo, přežili. Něco měkého. Zvedne oči ospale k větvi až ve chvíli, kdy se lesem ozve křik toho zelenáče a ten se pustí. Možná by i vlče prostě spadlo vedle něj, bez povšimnutí, kdyby tak nevykřiklo, naštěstí ho tím ale upozornilo a jeho cesta se zastavila na jeho hlavě, když se pokusil natáhnout co nejvýš. Setřepal ho do listí a ledabyle ho přejel tyrkysovýma očima. ,,Vypadá v poho."

ML
Rozhlížela se kolem a prohlížela si nejrůznější rostlinky, které zde v lese rostly, nejvíc její pozornost ale upoutal kamínek, malý, akorát do tlamy, tlapkou si ho přitáhla a spokojeně se přitom usmívala. Však byl tak hezký, na jeho povrchu jako by tančilo sluníčko a hrálo nejrůznějšími barvami a ona měla ráda barvy. Stejně jako měla od té chvíle ráda ten kamínek, malý šutřík, který byl pro jiné tak nepodstatný avšak v jejím srdíčku alespoň na chvíli zamaskoval tu ránu, nebo spíše chybějící část. Střihla hnědými oušky, když na ni tatínek opět promluvil. Výprava zněla jako výlet a čím větší výlet, tím lépe, chtěla objevovat! Poznat nová místa, dostat se z této pro ni tak známé krajiny. Při jeho slovech se zamyslela. Možná ji stále úplně nedocházel fakt, jak moc se může jejich výlet protáhnout, že sourozence už nikdy jindy nemusí vidět, ale řekla si, že teď s nimi určitě bude maminka a s podvodnicí se ona setkat nechtěla. Navíc sourozence viděla před chvílí, pár hodin zpět, nebyla na nich zas tak závislá a v její hlavě ten výlet doopravdy vypadal jako cesta jenom na pár hodin. Nikoliv dní. ,,Můžou taky." Řekla nakonec po té době usilovného přemýšlení a proč vlastně ne? Proč taky nešli?

VS → cesta z VS
Než jsem stihl cokoli znovu namítnout už na mě ta bílá koule (Hilary) upustila další várku svým blbých keců. Tiše jsem zavrčel a zatřepal hlavou. Vztek ve mě tak vřel, že jsem měl co dělat abych je tu všechny nezmasakroval. ,,Tak ta tvoje kamarádka Rita je má matka.'' zavrčel jsem a pohrdavě se na Hilary podíval. Nána hloupá, copak nevidí jak to vlče lže?! Pomyslel jsem si popuzeně a pohledem šlehl k malé kanibalce. ,,Má dcera už ti důvod řekla. Proč bych to měl opakovat?! Proč jí nevěříš?!'' vyštěkl jsem a chlupy na hřbetě se mi lehce zježily. Na slova Northie jsem souhlasně přikývl. Mou pozornost upoutala druhá vlčice. Narostla jí křídla a odletěla pryč. Bohužel tu nechala svého mazlíka. Nah taková šance to skvrně zabít ... Natáhl jsem se k malé kanibalce. ,,Já si tě najdu ty malá mrško.'' zasyčel jsem výhružně a nenávistně ji probodl pohledem. Prošel jsem kolem Hilary ke své dceři. ,,Víš co květinko? Tu malou kanibalku si klidně nech.'' řekl jsem pohrdavě a v duchu dodal: Já se budu skvěle bavit až ti bude ničit život. ,,Jdeme Northie.'' vzal jsem dceru za volnou kůži na zátylku anižbych si uvědomil že jsem ji právě pojmenoval. Na můj povel se zvedla i Abeky a jako stráž mě s dcerou následovala pryč ze skal.

VS
Zadívala jsem se na vlčátko a sklonila jsem hlavu k němu. "Já podporuji spravedlnost a ne krutost. Co by si dělala na mém místě? Věřila by si někomu kdo chce někoho zabít a ani ti neřekne důvod? Jen na tebe vrčí a nadává ti? A ke všemu chce někomu ublížit před očima vlastní dcery?" Mluvila jsem k ní tiše. Nemohla jsem ji brát jako dospělou, ale nechtěla jsem ji přehlížet. "Beru tě vážně, ale chci to slyšet od něj!" Hlavou jsem kývla k jejímu otcovi. Měla jsme toho dost, ale nechtěla jsem vrčet na vlče bolelo mě u srdce, že si myslí, že ji neberu vážně. Jako kdybych ji jen ignorovala. "Tvá matky by mi nelhala. Tvoje matka je moje dobrá kamarádka. Neříkám, že lžeš, ale nevím komu mám věřit.  Vlku hrubýmu, který mi nadává, vrčí na mě, chce ublížit malý vlčce před očima své malé dcery nebo mám věřit malé vlčce, kterou ten hrubý vlk obvinil z vraždy? Kdyby tvůj otec byl rozumný a chytrý vlk, tak by to nedělal ne?" Mluvila jsem tiše, protože jsem chtěla zmírnit význam slov. Nechtěla jsem, aby ji to poznamenalo. Ucítila jsem další pach vlka (Cavalier), kterýho jsem už v táboře zahlédla, ale nikdy nepoznala. Nešel jsem však. V tom mi Zhia poslala zprávu. Kývla jsem, že chápu, ale stejně jsem podala otázku. "Je vše v pohodě?" Mírně jsem naklonila hlavu na stranu. To už Zhie narostly křídla, vznesla se a letěla směrem do Ishimury. Nevěděla jsme, že umí si nechat narůst křídla, ale nechala jsme to být. Jen jsem se koukla na medvěda. Naposledy jsme ho viděla před rokem, ale nechtěla jsme myslet na tu věc. Když začal ten vlk Higovič zase vrčet, tak jsem se na něj koukla. "Matka? Jako že si bratr mého bývalýho partnera? Bratr mé kamarádky Raven a kamaráda Noxe? To bych o to musela vědět a ty o mně." Namítla jsem, protože jsem agresivním vlkům prostě nevěřila. "Je velmi milé, že ukažuješ své dceři násilí a jakýho má hrubýho otce. Místo toho aby si hrála ze sourozencemi, tak se kouká na svého agresivního otce. A je super, že mi malé vlče říká, že někdo někoho zabil. Slyšela bych to od rozumného vlka a ne od malého vlčetem, které si nezaslouží znát tak brzo tyhle slova." Zavrčela jsem na něj a probodla jsem ho pohledem. "Květinko? Drzí, agresivní vlk je partner mé hodné, milé kamarádky. Ví co děláš? A pokud ublížíš své dceři, tak si tě najdu." Zavrčím na něj naštvaně. Ke slovům ke kanibalismu jsem se ani nevyjadřovala. Otočila jsem se k vlčeti a kývla jsem k ni hlavou. "Pa Northie." Rozloučila jsem se s ni a otočila jsem se na vlčku kolem, který se tu všechno točilo. Ta která byla pojmenována kanibalkou a obviněna z vraždy. "Co mi na to řekneš?" Pověděla jsem pořád naštvaně z téhle situace, ale věděla jsem, že jsem ji pomohla což jsem brala za dobré.

MM

Poslouchala jsem jeho odpověď na mou otázku o smečce. "To je skvělé, že máš smečku. Já jsem zatím byla stále na cestách, takže jsem se neusadila. A vlastně mě napadlo, že navštívit rodinu by nemuselo být špatné." Ne, to vážně nemuselo. Sestru už ani neznám, ale obávám se, že ta možná už ani nežije. Ale strejdu Varga a mámu Minuimi a tátu Lestera bych viděla docela ráda. Nabídl mi, že bych jej mohla doprovázet. "Jasně, ráda."

Stáhla uši k hlavě nikoliv v submisivním gestu, ale spíše útočném. I tak její postoj působil zcela podřízeně a vystrašeně - samozřejmě to celé brala jako hru. Pronikavým pohledem propalovala malé vlče, kterému se tlamička, co chvíli ustavičně otevírala jen kvůli tomu, aby vypustila slova proti její osobě. Zlý, zlý... syčela v duchu a polykala, aby ze své tlamy dostala poslední zbytky krve. Oči, ze kterých stále kanuly hořké slzy dobře imitovaného zoufalství a strachu se rozšířily triumfem, když ani jedna z vlčic nezpochybnila její tvrzení a místo toho hlasitě a bezostyšně vystupovali proti Béžovému a Malé kouli. Manon měla chuť se začít hlasitě smát a poplivat jejich zneuctěné tváře porážky. Naštěstí ovládla své podivné psychopatické touhy, které přenesla v ještě větší ukřivděný třas jejího těla. Mírně klopýtla, když se Barevná pohnula a z jejich zad vyrostl další pár končetin, který však byl zcela odlišný, než ten, který kdy v životě viděla. Na kratinkou chvilku otevřela tlamu překvapením a nechápavě sledovala mizející siluetu v dáli. Zdejší tvorové ji nepřestávaly udivovat. Třeba v sobě má nějakého vetřelce, kterému ty končetiny patří. zamyslela se, ale v tom si povšimla dalšího, tentokrát menšího, divného tvora. (Abeky) Byl hnědý, válcovitý, ale i přes to mohutný a jeho tesáky se divoce blýskaly na slunci. Manonin mozek, který až do teď mohl vnímat pouze tmu a pud sebezáchovy, byl najednou vystaven tolika novým informacím a vjemům, že se z toho Manon udělalo mdlo. Šarvátku mezi všemi přítomnými přestala poslouchat už dávno avšak, když se k ní Béžový naklonil a řekl větu, která ji rezonovala v hlavě, tak procitla v opětované vnímání situace. Ostražitě se naježila a stále přitisknutá k zemi sledovala odcházející dvojici. Neovládla temný vítězoslavný úsměv, který však při otočení Bílé opět změnila ve vyděšený a stále ublížený pohled. Zamrkala, když byla tázána a podívala se dolů za siluetami. "Děkuju," řekla upřímným hlasem, ale každé písmenko v sobě neslo, tak odpornou lež až ji lahodně šimralo v jazyku.