Tario & Dino & Rias » Green Trio

//Proč já první? =c Okey.

Kráčel jsem si to lesíkem směrem k hranicím naší Ishimurské smečky. Ne, kdepak, nebyl jsem hraničářem, ale už od doby, co jsem ve svých třech letech poznal Halta, mě hraničaření velice zajímalo, avšak s postem bety smečky jsem byl nadmíru spokojen. Dosáhl jsem svého vrcholu a to mi stačilo. Když jsem nyní urazil cestu k hranicím dlouhou jako toaletní papír, rozhlédl jsem se kolem. Moje srst se ježila při každém jediném pohybu, od té doby, co jsem znova potkal na Niwatu Richu a byl bez patrona, byl jsem ostražitější, než kdykoli předtím. Mísily se zde pachy vlků z různých smeček - atˇ už těch Niwatských, nebo naprostých cizinců. Nesedal jsem, i přestože v tom teple by pro mě bylo nejlepší rozvalit se do trávy a už nikdy nic neřešit, kromě smečky. Nedělal jsem to. Dával jsem pozor na dění kolem sebe.

//Protože proč by ne u.u

Dny mého toulání plynuly rychleji, než jsem kdy čekal. Neměl jsem téměř žádné známosti a již bych se mohl někde usadit. Nebyl jsem však stále rozhodnutý. Každopádně se mi prozatím líbil svobodný život bez závazků, bez poviností, život tuláka. Téměř bez starostí jsem kráčel letní krajinou. Slunce příjemně hřálo a sem tam zavál chladnější vánek. Procházel jsem se po okraji nějakého lesíka a koukal zároveň na druhou stranu na louku. Všude bylo zeleno a ptáci zpívali. Cítil jsem se jako ve svém živlu, jen ten poslední kousek od úplné svobody mě dělil - postrádal jsem křídla.

//Yááj jsem poslední x'D

Procházela jsem se a přemýšlela jsem nad tím co se vlastně stalo od té noci. Začínala jsem mít divné nálady a to vážně nebylo jen tak. Ani jsem si nevšimla jak daleko jsem ušla. Z mého rozjímání mě vyrušily pachy. Ale nakonec jsem nad tím zavrtěla jenom hlavou. A pokračovala dál ve své přemýšlecí vycházce. Kde vlastně ten vlk zmizel? Od té doby jsem ho neviděla. Pomyslela jsem si a sledovala vše okolo. Snad jako bych čekala, že se najednou objeví.

V dálce jsem viděl mihnout se něco zeleného. Ne tak nějak zeleného, jako jsou rostilny, tráva, nebo moje srst. Bylo to razivě zelené, možná to dokonce zeleně svítilo. Zastavil jsem se, uši nastražil tím směrem a snažil se trochu uvolnit. Takový ostražitý bych to přece nebyl já! Sledoval jsem, co to je. Blížilo se to ke mě, vonělo to docela zajímavě. Byla to podle pachu vlčice, pravděpodobně ze smečky Kirigakure. Zůstal jsem stát, civěl jsem na to, zamtímco jsem ucítil pach druhý. To mě trošku rozrušilo, ale nedával jsem to na sobě znát.

Všude okolo byly různé pachy. Vůně lesa, louky, pach zvěře a míšenina pachů smeček, na jejichž hranicích jsem se nacházel. Prošlo tudy spousu vlků a každý zde zanechal svou pachovou stopu. Však náhle mě praštily do čumáku dva pachy, pachy vlků, jež byli bezpochyb docela blízko. Trošku jsem zavětřil a sotva jsem si oznámil polohu, kde by se tito neznámí vlci mohli nacházet, vydal jsem se tím směrem. Vysoká stébla trávy mě hladila po tlapkách, bylo to příjemné, ale ve mě momentálně panovala ostražitost.

Stále jsem chodila a v hlavě mi panovalo nehorázně mnoho myšlenek. Ovšem, když byly pachy silnější už jsem začala dávat trochu pozoru. Musela jsem. Drak ví, co jsou to za vlci. Někdo mě sledoval a já se začala nervózně rozhlížet. Mé oči se po chvíli střetli se zeleným vlkem, který  na mě vyloženě civěl. Druhý pach se nepochybně blížil. Ten mi však někoho připomínal, ale v téhle chvíli jsem ho neuměla zařadit.

Už jsem si byl úplně jist, že jsem opustil území smečky Ishimury, nyní jsem stál na neutrálním území. Jakmile mě ta toxicky-zeleno-flekatá vlčice střetla, pohled jsem odvrátil jinam. Kdykoli jindy bych byl schopen se k ní rozběhnout a představit se jí, jen dnes jsem se na to necítil. Cítil jsem se odměřeněji a o to víc, když jsem byl mimo Ishimuru. Pach druhého vlka se blížil a blížil. Pohybem nejen hlavou, ale i celým krkem jsem rozpohyboval náhrdelník s přívěskem zlatého pegasího pírka a zašeptal do ticha: ,,Bastiodores.."
V tu chvíli mi na zádech vyrostla nádherná křídla. Připravoval jsem se na vzlet, ale pouze jsem udělal pár kroků vpřed a znovu zavětřil.

Pachy se blížily a já se začal kolem sebe rozhlížet. Kráčel jsem poměrně klidně, ale ostražitě. Za chvíli jsem již měl možnost vidět nedaleko vlčí siluetu. Byla černo zelená, někoho mi připomínala, ale nemohl jsem si vzpomenout. Když jsem se podíval líp, mohl jsem spatřit dalšího vlka, zeleného tak, že téměř splýval s okolím. Když jsem se blížil, mohl jsem si i povšimnout jeho křídel. Vypadalo to, že chce právě odletět, ale...? Když už jsem byl dost blízko, zastavil jsem se nedaleko nich a snažil se vypozorovat jejich reakce. Má ptačí pera byla nadzvižená a mé citrusově zelené oči kmitaly ostražitě z jednoho vlka na druhého.

Všichni tři jsme stáli už celkem v blízkosti. Nejvíc zelený vlk měl zničeho nic křídla. Druhý vlk, byl ptákovlk, ale bez křidel. Toruo, nebo jak byl? Nene. Taro. Ne to taky ne. No nevím. Pomyslela jsem si a oba pozorně sledovala. Nakonec jsem vzdychla. "Budeme se návzájem všichni prohlížet, nebo oba vylezete ze stínů?" Rekla jsem poměrně nahlas a tak to oba mohli slyšet. To hrobové ticho a nevěřícné prohlížení už mě nebavilo. Teď jsem čekala jen na jejich reakce, že aspoň někdo se odhodlal promluvit.

Slyším poznámky v mysli oné vlčice, trhnu sebou, načež i ona promluví. To už mě tolik nepřekvapí. Mávnu svými nádherně zlatými křídly a s úšklebkem se na ni otočím. ,,A co když ne?" zeptám se a uchechtnu se. ,,Maskovat se zelenou mezi zeleným se vyplácí, víš?" položil jsem již druhou otázku, spíše řečnickou jen tak do vzduchu a tak samo jsem pozvedl ocas. Začal jsem ním lehce mávat a nepřestával jsem se divně culit na vlčku. Už už jsem zachytil za jakýmsi křovím i toho druhého. ,,Jsi nenáááápadný..." zasmál jsem se s rádoby ironickou větou k vlkovi.

Po chvíli vlčice promluvila, pokývl jsem hlavou a nakročil směrem k ní, když v tom se ozval zelený vlk. Nahodil jsem zatrpklý výraz. "Já se neschovávám... narozdíl od tebe" , řekl jsem kysele a již se rozešel za nimi. Ptačí pera za mnou vznešeně vlála, kráčel jsem chvíli trošku povýšenecky, s tím jsem však brzy přestal. Došel jsem až k vlčici. Hm... ta toxicky zelená a zahalená tvář hustou ofinou... , vzpomněl jsem si na naše nedávné setkání. "Um... Rias?" Chtěl jsem se přeci jen ujistit. Pak jsem koukl ostřejším pohledem na toho zeleného vlka a čekal, jestli vyleze, nebo uletí jako plachý vrabec.

Ignorovala jsem poznámku úplně zeleného vlka a protočila jsem očima. Ptakovkl došel blíž a nejistě se zeptal na mé jméno. Přece jenom to byl on. Přikývla jsem. "Tario, že?" Zeptala jsem se tentokrát nejistě já. Možná, že jsem se tentokrát strefila. Možná, že mě opraví. Střelila jsem pohled k tomu druhému. "Podle pachu.. Ishimura?" Pozvedla jsem obočí a i přesto že tak nějak splýval z okolím jsem poznala, že už to je poměrně starší vlk.

,,Huš." ohradil jsem se stařecky na vlka s ptačím peřím a drze se uculil. Poté jsem se otočil na tu toxicky zeleno-černou a usmál se. ,,Samozřejmě. A ty budeš Kirigakure, soudíce dle pachu... heh, ty vzpomínky..." pravil jsem a ihned začal nahlas lehce přemýšlet. ,,A vy dva se jako už znáte, jo?" nadzvedl jsem obočí. Možná mi do toho nic nebylo, možná jsem to měl nechat být a mlčet, ale to bych pak nebyl přece já. Houpal jsem lehce zdviženým ocasem a tvářil se docela spokojeně. Byl jsem docela rád, že tu mám společnost.

//Připomínám.

Zastavil jsem se před zelenou vlčicí - tedy Rias, jak jsem správně odhadoval. "Jo, Tario", zazubil jsem se krátce a nahodil opět neutrální výraz. Pak jsem se obrátil k zelenému vlkovi. Ishimura? Jedna ze zdejších smeček? Zamyslel jsem se a na chvíli zatoužil po pár informacích, však nechtěl jsem se zatím na nic ptát. "Jo, tak trochu známe" , odpověděl jsem mu a krátce koukl na Rias, poté zpět na něj. Pohodil jsem ocasem, však má ptačí pera zůstávala stále obezřetně napřímená.

Usmála jsem se na Taria, poté jsem se podívala na zeleného dědu. ''My se známe, ale neznáme tebe.'' Švihla jsem ocasem a uchechtla se. Když se na nás tak dívám, tak jsme se tu hezky sešli v zelených barvách. Pomyslela jsem si. Já sice, nebyla tak zelená, jako ti dva, ale mé toxicky zelené znaky a zelené vlasy, měli taky své kouzlo. Střihla jsem uchem a a opět švihla ocasem.

Vyplázl jsem jazyk na tu černou. ,,Jo, možná před chvilkou ne, ale už asi jo," uculil jsem se směrem k ní, no zároven taky k tomu zvláštnímu. ,,Fin," pošeptal jsem vzápětí a má zlatá křídla se rozplynula ve vzduchu. Poté jsem se rozhlédl po oněch dvou. ,,Co vás přivádí k opouštění hranic? Že by pocit volnosti?" nahodil jsem zlehka do vzduchu otázku a začal mávat ocasem volně ze strany na stranu. Zaslechl jsem myšlenky obou vlků. Konečně jsem se trošku pootočil k Tariovi. ,,Ano, správně. Ta nejlepší," blýskla se mi očka a na myšlenku té druhé jsem se jen poušklíbl. Má pravdu.

//Přípomínám.

Pohodil jsem ocasem a mávl tak svými dvěmi černými ptačími pery, které se omotaly okolo mého těla a následně opět přilehly k ocasu. Zelenáčova křídla se náhle rozplynula ve vzduchu. Udiveně jsem koukal, ale pak jsem zatřepal hlavou a nechal to plavat. "Huh? Možná..." , odpověděl jsem zelenáčovi poněkud zamyšleně. "Já spíš cestuju a objevuvu" , zazubil jsem se poté. Pak jakoby zelenáč odpověděl na mé myšlenky. Povytáhl jsem obočí a koukl na něj s výrazem 'cože?' . "Ty čteš myšlenky?" Optal jsem se nevěřícně s úšklebkem na tváři.