Příběh smečky Stříbrného fénixe I.

Sasori no Suke
Ptačí louka – tábor – VTP
Vydal jsem se z ptačí louky k táboru. Nebylo to daleko, ale proč tam nejít a nepodívat se, jestli tam není Caendore, moje růžová láska. Hinata, moje kamarádka, mýtické stvoření zlatý fénix, se připojila a následovala mě vzduchem letem k táboru, zatímco já jsem si to pochodoval po pevné zemi a ve tváři jsem měl nasazený milý úsměv. Vešli jsme do tábora, tedy já do něj vstoupil, zatímco Hinata do něj vletěla. V táboře jsem sice spatřil skupinku vlků, včetně alfy Attie a bety Wayi. Ale Caendore jsem tady neviděl. Přesto mi pach prozrazoval, že tady někde musí být. Nebo spíše byla tady a odešla na východ. Rozeběhl jsem se po stopě Caendore a někoho dalšího. Arca? Myslím, že to byl on.

Caendore
VTP
Usmála se, byla ráda že byl Arco šťastný, alespoň pro teď. Bylo krásné jaký vztah se svým bratrem měl, alespoň někoho měl, už tak v jeho životě bylo dost smůly. Rozběhla se za ním k šedému vlkovi, když v tom ji do čenichu přímo praštil pach, zakopla a sletěla do zelené trávy, když se zvedla začala se ihned rozhlížet kolem, oči měla vykulené. Poznala by ho všude, uvnitř si ale říkala jestli je vůbec dobré aby ji viděl v takovém stavu, měla se o sebe rozhodně lépe starat, ale teď už bylo pozdě na nějaké přemýšlení o stylu života. Vrtěla ocasem a téměř celá se chvěla když zahlédla béžové tělo v dáli, očima vyhledala Arca, věděla že u bratra bude v pořádku. Rozběhla se tedy za vlkem s černým pláštěm.

Keiran Criest
VTP
Vyběhl jsem vstříc vytí a občas jsem zzavyl abych věděl ne jen já, ale i bráška, že se přibližujeme. A skutečně. Neuěhlo tolik času, jak jsem předpokládal a konečně jsem uviděl nejdříve jen pohybující se tečky. A pozdeji už jsem poznal, že to je bratr a růžová… jak jen, Caendore? Ach, ano to bude ona. Uvědomil jsem si a bežl jim vstříc. I když ona se pak zastavila a čekala na třetí tečku. Zpomalil jsem a zavrtěl ocasem. „Arco, bráško. Jak se vede? je něco nového? Vidím, že krásně běháš, to je úžasné.“ opravdu jsem z toho měl radost. A ta rána už nevypadal tak hrozivě jako poprvé, když jsem chudáka bratra uviděl. Měl jsem radost, že ho vidím.

Arco Iris Criest
/Velké Travnaté Planiny/
Nadšeně jsem se po pachu rozběhl za bratrem, než jsem poznal jeho přítomnost jen necelých pět metrů daleko. „Keirane, tak rád tě slyším!“ zavrtěl jsem při běhu ocasem a jakobych jej opravdu viděl, oběhl jsem jej. „Vlastně parádně, právě jdeme na lov tady s Caen, přidáš se?“ zeptám se následně vesele. A opravdu. Běh už mi nedělá problém, je jen nepravidelný, na třech tlapách.
Zároveň jsem cítil, že se pach Caen vzdaluje a přibýval jiný pach, jež mi byl velice povědomý. Mírně jsem znejistil.

.........................................................................................................

Velké travnaté planiny
Usmál jsem se i když mi bylo zcela jasné, že mě můj bráška nemůže vidět. Jenže to byl reflex, takže se s tím nedalo moc dělat a hlavně proč? Nevadí, že to nevidí, jsem si jistý, že to pozná jinak, třeba z mého hlasu, a pachu. Určitě. Přeci, když je vlk šťastný, musí to z něj vyzařovat i jinak. Zavislost na zraku je jen omezená. Takže jsem si s tím více hlavu nelámal a prostě se usmíval. "A já tě zase velmi rád vidím, bráško. Už je to dlouho, kdy jsme byli spolu." Řekl jsem a vesele vrtěl ocasem. "Jasně, že se přidám. Moc rád. Vlastně jsem taky na lovu. Ale zatím jsem narazil jen na pár starších stop." Když budou chtít, přidám se k lovu moc rád. Koneckonců, nebyl jsem jediný, kdo potřeboval nakrmit své břicho. Pohlédl jsem na brášku, který znejistěl a větřil. Pak jsem se zadíval k Caendore. "A-a, to je Sasori. Přichází k nám." Oznámil jsem Arcovi.

Velké travnaté planiny
Uviděl jsem ji. Konečně byla tady. Nebyla jenom přeludem či pouhým přáním, ale byla tady skutečná, reálná a voňavá. Viděl jsem, že se ke mně rozběhla a dokonce i ten ukázkový kotoul do trávy, který předvedla. Snad se ji nic nestalo, pomyslel jsem si. Myslím, že ne. Přidal jsem do kroku a a nyní jsem spíše už běžel jako vítr. Brzy jsem překonal vzdálenost, která se pokoušela marně rozdělit naše bytosti. Neměla šanci, byl jsem odhodlaný svou krásku mít tak blízko u sebe, jak jen to je možné. Zastavil jsem úplně u ní a naše kožíšky se dotýkaly. "Ahoj, lásko. Stýskalo se mi po tobě." Řekl jsem, sotva jsem popadl dech a olízl ji něžně na nosánek.

Pokývu zamyšleně hlavou. "V tom případě zkusím zajít prvně za ní." vděčně se pousměji. Určitě bylo lepší zkusit to prvně u ní a popřípadě teprve pak u jejího syna, který by taky mohl něco vědět. A nebo pak ještě třeba členové smečky... napadne mě. "Jsi fakt děsná." zavrčí patronka. Proč? Jen nechci nevědět. odpálkuju ji. "Aby se ti to jednou nevymstilo..." řekne podezíravě tiše a já nad tím v duchu protočím očima. Měla jsem svoji patronku ráda, ale občas mi s tou svojí starostlivostí lezla skutečně na nervy. "V to také doufám." řeknu si víceméně pro sebe a zaměřím pozornost opět na přibližující se vlky v dálce. Nepříjemný kousavý pocit v kožichu mi zmizí, jakmile mě Sethori ujistí, že ji je alespoň jedna silueta známá.