Příběh smečky Stříbrného fénixe I.

/Fénixův les/
Výrazně jsem zpomalil a nakonec úplně zastavil, ihned vedle Bodky. ,,Chci se přesvědčit, že lidi, kteří chovají psy jinak, než na zabíjení, nejsou tak špatní," pověděl jsme fence a otočil se k ní rýhou na zádech ve tvaru N, která mi ještě pořádně nezarostla srstí. ,,..a proč si myslíš, že mi chybí tlapka?" dodal jsem a povzdechl si. Nakonec jsem se choulil do klubíčka a zazářil. Ta záře mě zvětšila a jakmile jsem se opět rozvinul, měl jsem nohy i ruce, ale ne ocas. ,,I toto je důvod."

Aralský les

Orfeon se hrdě postaví. Vypadá šťastně a když zachytí pach zajíců, vyběhne po stopě. Na jeho poznámku o zajících jen kývnu a vyběhnu za ním. Opravdu mě zajímá, jak lov dopadne. Vlastně je to můj první lov na tomto území, kdy nelovím sama. Napadne mě. A lovím s Orfeonem, to je také hezké. Nevím proč, ale jsem ráda, že lovím zrovna s ním. A s kým jiným? Pomyslím si. Zas tolik vlků tady ještě neznám. Vlastně znám jen Bodku, Aika, Destiny, Orfeona, Alfu Zeala a bývalou Alfu Attie... A to jen jménem... Pomyslím si a doufám, že jsem na nikoho nezapomněla.

//Nejsem zvyklá být dominantní...
/Arabský Les/
Běžel jsem za zajíci, které jsem však bohužel zatím neviděl. Radost na mě šla vidět, nedivil bych se, kdyby si jí Půlnoc už všimla. Byl jsem jako v sedmém nebi, bylo možné, že je to kvůli ní? Ale ne, nejsem tu, abych si života užíval, musím se dostat do vedení smečky a zachovat rod! Ale... když ono to někdy nefunguje jedno bez druhého! zamyšlen jsem neočekávaně změnil směr a Půlnoci, která mě dobíhala, vletěl přímo do cesty. Na poslední chvíli jsem nadskočil a zakoukal se na ni. ,,P-promiň... špitl jsem a znovu zavětřil. Opět jsem nabral původní směr, ale oči mi stále utíkaly k ní. Začervenal jsem se.

Aralský les

Orfeon byl šťastný, to bylo vidět. Já také byla šťastná, nevím proč. Kouknu po Orfeonovi a všimnu si, že míří ke mě. Už je ale pozdě a Orfeon mi vběhne do cesty. Nadskočí a omluví se mi. "Nic se neděje." Řeknu a usměju se. Přijde mi samozřejmé vlkům odpouštět, když to neudělali schválně. Rozběhnu se za ním, skočím přes křoví přede mnou a běžím dál za Orfeonem.

/Aralský Les/
Po chvilce běhu s Půlnocí v patách si všimnu jednoho zajíce, zbytek by měl být pravděpodobně v houští. Ušklíbnu se a otočím se k Půlnoci, výrazně zpomalím. Nadběhnu jim a doženu je k ní. Tak je polapíme z obou stran. bleskne mi hlavou a v tu chvili už zase zrychluji. Možná běžím i rychleji, než kdy předtím a naplno si to užívám. Dělám kolem stáda zajíců okruh, ve snaze je nějak nepoplašit a jakmile se dostanu před něj, zavyju a rozběhnu se proti nim. ,,Chytej!" zavolám na vlčici, přičemž tyto drobné tvory ženu naproti ní, samozřejmě ujištěn, že se nám jich nepodaří polapit ani polovina.

Aralský les

Ucítím blízko zajíce. Jsou tady někde. Jeden je blíže k Orfeonovi a ostatní cítím kolem v křoví. Orfeon zrychlí začne běžet kolem zajíců a když je před nima, zavyje a zavolá na mě, ať chytám. Vyrazím naproti nim a toho prvního kousnutím zabiju. Hned skočím po dalším, ten mi však těsně uteče. Zajíci se nám snaží vyhýbat, ale ne každému se to povede. Lépe řečeno, zatím se to nepovedlo tomu prvnímu.

/Aralský les/
Půlnoci se povedlo zadávit první oběť našeho dnešního společného lovu, donutilo mě to se na ni pousmát. ,,Lovíš dobře," pochválil jsem její refexy a znalecky na ni pokýval. Uznávám, že toto jí půjde. Že smečce k něčemu bude. Třeba se i jednou vyhoupne výše. napadlo mě. Ihned jsem také hbitě zareagoval, když jeden zajíc běžel mým směrem, jakmile spatřil Půlnoc. Sice se mě pokoušel zmást svými vysokými skoky, já jsem byl ale rychlejší a obratnější, než on. Zachytil jsem do čelisti jedno jeho ucho a jakmile začal křepčit, připlácl jsem si ho tlapou tak silně, že ho to dorazilo. Poté jsem mu pro jistotu ještě přetnul zuby dýchací trubici a maso bylo přede mnou. Pozoroval jsem zbytek unikajících zajíců a rozběhl se za jedním z nich v naději, že tento usmrcený zde počká. Nepoběžím daleko...

/Fenixuv Les/
Poslouchal jsem Bodku. Její řeč byla velice zajímavá. Byla zábavná a poučná, ale většině slov se mi ani tak nepovedlo porozumět. Až skončí, zeptám se jí. Potřebuju vědět přece všechno! Jakmile opět skončila, koukl jsem před sebe, jakobych snad něco mohl vidět. ,,A co je to ten aportek? A veterináři nejsou ti zlí, co působí bolest, že ne?" zeptal jsem se zvědavě. Ano, byl jsem zvědavý. Možná až nezdravě příliš.

/Fenixův les/
,,Hustý! To by mě mohlo bavit," pověděl jsem a jak jsem byl stále v lidské podobě, tak jsem se sehnul a rukama nemotorně hmatal po zemi, než se mi povedlo jednou dlaní narazit na klacík. Uchopil jsem jej a opět se lidsky vzpřímil. Napřáhl jsem tlap- teda pardon, ruku, a švihl s ní do dálky a upustil onen klacík. ,,Bodko, přines aportek!" zasmál jsem se, načež jsem se jediným zábleskem proměnil opět ve vlka a uvelebil se do sedu hned vedle svého bratra.

Aralský les

Když mě Orfeon pochválí, začervenám se a řeknu: "Děkuju." řeknu a zkusím chytit ještě jednoho. Skočím po něm, ale jemu se podaří mi uhnout, sice dostane mojí tlapkou tak, že se převalí na záda, ale hned vstane a uteče pryč. Ale jeho stopa je vidět, protože moje drápy ho přeci jen trošku zranili. No, ne dostatečně, aby uběhl jen pár skoků... Rozeběhnu se za ním a zajíc trošku zaostává za zbytkem, který pryč. Potom si všimnu, že za nimi běží i Orfeon. Loví toho samého? Napadne mne. Přeci jen, je zraněný, tak proč ne?

Za celou dobu jsem si nevšimla, že má křídla. Chvíli jsem nad tím překvapením stála s otevřenou tlamou. Poté jsem zatřepala hlavou. ''Obdiv až v Zeiss Niro.'' Napomenula jsem se a rozeběhla jsem se směrem k hranicím. Po nějaké době jsem tam konečně doběhla. Man'yak už tam seděl. ''Dej mi vteřinku.'' Posadila jsem se a vydechovala. Poté co jsem popadla druhý dech, jsem se postavila a podívala se na něj. ''Dobře. Můžeme.'' Prohlásila jsem a došly jsme do třetí sviťácké smečky.

Běžela jsem za ním a za pachy. Dělala jsem téměř stejné pohyby jako on, jen, abych neudělala tu stejnou chybu dvakrát. Vedle Man'yaka jsem sledovala tři vlky. Přivřela jsem očka, abych z té dálky dokázala rozeznat jak vypadají. Mlhavý pohled přes pravé oko, mě tak iritovalo, ale musela jsem se s tím naučit žít. Možná, že i jo. Vypadá na Alfu, nebo aspoň tu budoucí. Myslela jsem, že už proběhlo jmenování. No to je jedno. Víme kdo bude další na řadě a to je hlavní. Pomyslela jsem si na Man'yakův účet. Udělala jsem v plížení pár kroků vzad, hlídajíc, že pode mnou nic nekřupne. Tak vyrazíme už radši do Zeiss. Pomyslela jsem si a čekala na Man'yaka.

"Plácali cosi o Alfování. Jestli ještě nejmenovali, plánovali to. Aspoň můžeme říci Naiome, že víme kdo je současný Alfa a kdo asi bude budoucí," řekl směrem k Niře. Neznal jejich jména, bohužel, ale to by musel nějak zakročit a Naiome řekla, že to dělat nemají. Už se jen těsil, až bude zpět v Zeiss. Nechtěl se vracet cestou, kterou sem přišly - přes Kirigakure. Ještě by jen někdo chytil. Prostě šup šup pryč z Fénixe na území nikoho a alou do tábora podat hlášení. Cítil, jak mu v žilách pulzuje adrenalin, zároveň věděl, že jakmile se zastaví, vyčerpaně padne k zemi. Proběhali co mohli. Byl rád, že nenechalý žádné pachy - Nira furt smrděla jako tulák, což i oficiálně byla a z něho byla cítit Ishimura a Kirigakure, plus špína z řeky. Kývl na Niru a odplížil se směrem od tábora, načež vyskočil na nohy a tryskem se rozeběhl ke skalám. Cesta přes ně byla těžší, než cesta přes ty Zeisské - tyhle neznal a párkrát mu sklouzla tlapka. Litoval, že nemůže letět, ale nechtěl nechat Niru za sebou. Při sestupu navíc šlápl tak nešťastně, že sjel dva metry, než se zastavil tak tak o jeden vystouplý balvan, jinak by byl dole. "Sakra," zavrčel a přihodil několik nepublikovatelných nadávek. Jen co byl ale na druhé straně, mimo Fénixe, značne zpomalil. Cítil se o poznání bezpečněji. Odtud zároveň věděl, kudy lehce trefit do Zeiss. Nehodlal už ani běžet, jen se podíval na Niru, jak to zvládá a pomalým krokem se vidal směrem přes území nikoho k Zeisským horám.

Přesně tak. Kývla jsem a společně s ním vyběhla jinou cestou, než jsme tu přiběhli. Doufala jsem, že alfa bude potěšena a já neskončím hluboko v zemi rozervaná Zeisskou alfou. Běželi jsme přes jakési hory. Man'yakovi několikrát podklouzla tlapa. Když sjel o něco víc, tak jsem jen vytřeštila k němu oči. ''V pohodě?'' Zeptala jsem se, když jsem k němu sestoupila a odposlechla si pár jeho nadávek. Když už jsme byly mimo území Stříbrného Fénixe oddechla jsem si. ''Teď už to vezmeme pomaleji ne?'' Otočila jsem se k němu a šla vedle něj.

/Aralský les/
Vzpírám se chladnému větru, ba i dešti, kdyby byl, rozběhnu se znovu dále, ke stádiu zajíců. Už se blížím, jsem jim v patách. Během a několika následných prudkých pohybů se mi povede chytit můj druhý dnešní zaječí úlovek. Vzápětí mu přehryznu dýchací trubici a vítězoslavně, zastavujíc se, se otočím k Půlnoci. Zbylé zajíce nechávám uprchnout. Na krátkou svačinu dva stačí... pomyslel jsem si a poklusal blíže k Půlnoci. Cestou se mi povedlo sebrat i můj první dnešní úlovek, takže jsem nyní v tlamě nesl dva mrtvé zajíce najdenou.

/Fénixův les/
Bratr stále nevnímal, tak jsem se pouze zastavil. Byl jsem v naprostém klidu a bylo mi vcelku jedno, kolik vlků kolem je. Nicméně, nedaleko jsem cítil dva cizince, možná i vyhnance, tak jsem na malou chvíli znejistěl. Vážně ale jen mírně, protože jsem věděl, že tu mám kamarádku a bratra, se kterými si nejen užiju legraci, ale taky budeme snad držet pospolu. To aportkování je skvělý! nadšeně jsem si poskočil.