Příběh smečky Ishimura III.

/Neyew -> Srdce Neyewu/
Lehce zamyšleně jsem na něj při běhu pohlédl a poslouchal každé jeho slovíčko. Vážně o sobě mluvil zajímavě a nebál se na sebe prozradit i horší vlastnosti. Jep, ten se mi líbí. pomyslel jsem si ujištěně. Hlavní vlastnost pro vstup do smečky měl taky dle jeho tvrzení, docela dobře vyvinutou, takže nezbývalo, než mu přikývnout. Už jsme se dostávali do jednoho z nejromantičtějších míst na Niwatu, když jsem výrazně zpomalil. Nářek zde již slyšet nešel, zato pach tohoto místa mi připomněl mé mládí. Zastavil jsem se a otočil se na Minora, čekal, až mě doběhne. ,,Jsi připraven projít zkouškou?" optal jsem se jej, už jsem měl přichystaný úkol pro něj.

Běžel jsem vedle vlka, když začal zpomalovat, napodobil jsem ho. Nacházeli jsme se teď v jiné části lesa, která vypadal překrásně. Vzpomněl jsem si na sestru, které by se to tady moc líbilo. Má magie mi dovolovala odhadnout náladu a vlastnosti jiných vlků. Tak nějak jsem z Dina cítil vzpomínky na minulost, která nám bude přítomna na každém kroku, dokud nezemřeme. Na jednu stranu jsem za to rád, zkušenosti jsou zkušenosti. Ale na tu druhou... nejradši bych žil bez těch výčitek, že jsem něco mohl udělat lépe. Jak už to tak býval, každá věc má svá pro a proti. Když se mě vlk zeptal na zloušku, nervózně jsme polkl. Věděl jsme sice, že něco podobného přijde, ale i tak jsem byl trošilinku zaskočený. Snažil jsem se na sobě neda nic znát a přikývl jsem. “jasně, že jo,” usmál jsme se. Přece to nemůže být tak hrozné, no ne?

/Srdce Neyewu/
,,Budeme bojovat," pravil jsem mu jednoduše bez jakéhokoli zakrývání emocí, pouze s mírným úsměvem. ,,Zdáš se přátelský a milý, tak chci zjistit, zda by jsi se dokázal i někomu postavit," mrkl jsem na něj, jakmile jsem mu podal vysvětlení. ,,Mnohdy stojí za to se postavit i svým přátelům, což je omnoho těžší," dodal jsem následně a vzpomněl si na události, kdy jsem toto opravdu potřeboval a stěží, opravdu stěží to udělal. Svou sílu, rychlost, inteligenci i výdrž jsem prozatím skrýval (//u všeho 100%), neměl jsem v plánu bojovat naplno, abych jej nějak výrazně nezranil. Vyzývavě jsem k němu kývl. ,,Začni," vyzval jsem jej. Toto je i dobrá možnost na to, abych poznal jeho taktiku. napadlo mě následně.

/Srdce Neyewu/
Nový zájemce o členství ve smečce byl chytřejší, než jsem si zprvu myslel. Najednou tu přede mnou nestál jeden, ale rovnou tři. Vím, že takové magie existují, ale zatím jsem to viděl jen u Kaye, ale toto je zajímavější. Přesila, hm? pomyslel jsem si a namísto toho, abych se vyhnul, jsem proti jednomu z vlků poslal hrstku šípkových bodlin, které měly jasný cíl. Poté jsem se však teleportoval hned za jiného z klonů a skočil po něm, za pokusem jej povalit k zemi.

Doupě

Po nějaké době jsem se probudila a maličko jsem se protáhla. Cítila jsem že je tady něco jiného a taky bylo. Povedlo se mi otevřít jedno očko. Rozhlédla jsem se po okolí a hledala jsem někoho z mé blízkosti. Bohužel nikde nikdo nebyl. Trochu jsem zakňučela a pokusila jsem se otevřít i druhé očko, což se mi také povedlo. Rozhlížela jsem se svými modrými očky po okolí a poté jsem se zahleděla směrem kde bylo velké světlo. O něco víc jsem zakňučela aby mě bylo alespoň trochu slyšet a doufala jsem že mě alespoň někdo uslyší.

/Srdce Neyewu/
Na poslední chvíli jsem se nastavil tak, abych neskončil zabořen čumákem v hlíně, která tady zůstávala ještě po zbytku mokré zimy, ale nebylo mi to nic platné. Za chvíli jsem byl zabořen do vody. Nějak jsem cítil, že ta voda není skutečná, ale přesto jsem pohyby, které připomínali plavání, se dostával blíže k Minorovi, který mi byl blíže. Netušil jsem, zda je to ten správný, ale tam, kde stál on, již byla souš. Zavřel jsem oči a zasoustředil se na popínavé kořeny zpod země. Snažil jsem se jimi upoutat vlka, načež jsem ucítil štípnutí na noze, ovšem falšované. Lehce jsem leknutím poskočil. Páni, opravdu vydařená iluze... napadlo mě.

Před brlohom

"Jo, to určitě" zavrčí s neskrývaným odporem. Jak jen mohla tu tvrdou věc jíst i s hlínou? Jak to,
že jí to chutná? Vždyť je to odporné! Ale jestli to může jíst Mitril, já můžu určitě taky! Jen si ho očistím. Argdem došel k jinému kamínku, ale už z dalky se mu ta představa hnusila. "He pšík," předstíral s nezájmem, ale ne a ne si pšíknout. Třeba ani pšíkat neumí! Pak si doopravdy pšíkne. A nic. "Nič! Nič nevyletělo. Asi nemam magii," stáhne hlavu dolů a lehne si u maminky. Popotahne. Copak neexistuje způsob, jak tu magii zjistit? Mě to tak hrozně zajímá! Zakňučel a díval se na sestru, která porcovala zuby ten kámen. "Jak ti to můše chutnat? Je to odporné. A taky mám hlad," zakňoural neutrálním tónem a podíval se na tatínka. "Preč já ten kámen nemůžu papat?, zeptá se s ukřivděným výrazem. Když zaslechne kňučení z doupěte, zvedne hlavu a zastříhá ušima. "Sestřička kňučí!" Prohlásí naléhavě aniž by tím směrem otočil hlavu.

/Srdce Neyewu/
Vlk mě docela rychle opět zmátl. Všecko se dělo tak rychle a jelikož já jsem si slíbil, že nebudu útočit plnou silou, trochu jsem to podcenil a schytal slabší kousanec do krku. Jakmile jsem zacítil prudkou bolest, dvakrát jsem sebou prudce švihl a vlka donutil se pustit, aniž bych jej nějak více odhodil. ,,Jsi dobrý... opravdu, hodně dobrý," pravil jsem Minorovi pochvalně, jakmile jsem se oklepal. Z mé menší ranky začla téct slabším proudem krev, to jsem ale nevnímal a s úsměvem vlka pozoroval. Posadil jsem se a čekal na jeho reakci. ,,A to ani nepoužíváš moc bojové techniky, s magií to umíš opravdu dobře," dodal jsem jednoduše pro jeho zhodnocení, no nakonec jsem bezproblémově usoudil to, co bylo třeba. ,,Minore, jmenuju tě nynějškem Kappou smečky Ishimura. Co nejdříve by jsi se měl jít představit do tábora alfám a obeznámit je s tím, že jsem tě přijal do smečky já," pravil jsem mu to, na co pravděpodobně celou tu dobu čekal a rovnou jej obeznámil s potřebnou nutností. ,,Být tebou, tak to neberu nejkratší cestou, pokud nechceš chytit migrénu z toho nářku," řekl jsem mu. ,,Byl to nářek démona, asi bych se k nim měl vrátit. Vlčice Tenebris z alfapáru je tam taky..." dodal jsem pak již spíše pro sebe.

Doupě
Zase jsem se odebral do chvíle podřimování, ze které mě vyrušily příjemné doteky Bytosti. Zeširoka jsem zívl a natáhl se. "Chňa" , vyplynulo ze mě jako důkaz toho, že to co Bytost dělá, se mi líbí. Bylo mi to příjemné, a tak jsem se k Bytosti přisunul neohrabaným ťapkáním po zemi blíž. Různě jsem nastavoval tělíčko, jak mi to bylo zrovna příjemné, a nakonec jsem se převalil na záda a nechal Bytost olizovat mě na bříšku. Na mé tváři se znenadání objevilo něco jako radostný vlčecí úsměv. Vydával jsem ze sebe různé zvuky připomínající chechtání a mával jsem vrtítkem. Pak jsem chytil něco, tedy čumák Bytosti, do mých malinkých tlapek a přidržel jsem si ho u sebe. A náhle... jsem otevřel očka. Mé vidění zprvu zalila ostrá záře, ale poté se mi začal svět vybrvovat a vyostřovat. Můj první pohled padl přímo do tváře Bytosti. První pocity pro mě byly docela zvláštní. Dosavadní tmu vystřídalo světlo a stíny, barvy, obrazce a objekty. Tak takový je svět. Bylo to pro mě něco fascinujícího. Na mé tvářičce na chvíli zamrzl údiv. Hleděl jsem do očí Bytosti. To je ona, ta, která na mě čekala za stěnou, ta, pro kterou můžu žít. Z mého údivu ve tváři se změnil radostný a fascinovaný úsměv. Vyplkl jsem ze sebe další nesrozumitelné slovíčko a objal jsem jaksi čumák Bytosti.

Doupě - Před doupětem
Pomalu jsem zvedla hlavu, když jsem uslyšela známý hlas. Netušila jsem, jak se tu táta objevil, ale vrátil se. Posadila jsem se, ale ještě než jsem k němu stačila udělat krok, sebral mě a někam mě nesl. To místo, kde jsme se ocitli, bylo obrovské plné nových barev, pachů a zvuků. Zmateně jsem na to všechno hleděla. Necítila jsem se tu vůbec dobře a pobíhající a kříčící Argdem a Mitril mi v tom moc nepomáhali. Maminka! napadlo mě a začala jsem v té záplavě nových věcí hledat svou matku. Ještě jsem neměla šanci si ji pořádně prohlédnout, takže jsem přesně neviděla, jak vypadá. Když jsem ji uviděla, pootevřela jsem tlamičku. Maminka je tak hezká! Chtěla jsem být co nejdříve s ní. Váhavě jsem se postavila. Nohy se mi třásly, ale věděla jsem, že se k ní musím dostat. Pomalu jsem se k ní vydala. Byla to dost nemotorná chůze a dost mě to vyčerpávalo, ale motivaci jsem měla velkou, takže jsem pokračovala vpřed. Když jsem se konečně dostala ke svému cíli, objala jsem maminčinu přední tlapu svými drobnými tlapkami a s tázavým výrazem jsem se na ni podívala, jako bych očekávala vysvětlení.

Před doupětem
"Nemůžeš lézt na stromy, Argie. Vlci na stromy nelezou. A většinou ani nelétají, není moc obvyklé, že bys křídla získal, pokud je už teď nemáš." A to neměl. I mě by se líbilo umět létat, ovšem obloha nebyla pro každého. Argie kameny jíst neuměl, jak vzápětí dokázal. "Tohle? To je plášť. Občas se tu dají najít. Ne, s magií nemají nic společného, ale jsou dobré, pokud se chceš umět pohybovat nepozorovaně." Vysvětlila jsem. "Magii poznáš tak, že se ti povede udělat něco neobvyklého, něco, co nikdo jiný kolem tebe neumí." Pokud by byl starší, vysvětlovala bych podrobněji, ale nechtěla jsme ho zahltit informacemi, které by ani nepochopil. "Na čumáku?" Na okamžik jsme přemýšlela, o čem to mluví, pak až mi došlo, že mám ještě svou masku. "Tohle? To je maska. našla jsme ji. nemá žádný zvláštní účel." Vlčata a jejich otázky. Otočila jsme se opět na Mitril. "Někdy ano, někdy ne, to záleží jakou magii máš. Ono existuje víc druhů a každý vlk má jinou." Zvědavě jsme sledovala, jak Mitril pojídá kámen. Ano, určitě to musela být její magie. Pokud neměla opravdu zvláštní chutě. Usmála jsem se na ni. "To je zase moje magie." Popravdě, tentokrát to byl spíš pokus a omyl, ale stejně to sedělo. než jsme stačila ještě něco říct, k mým uším se doneslo zakňučení a já se otočila k doupěti. rychle jsme odběhla a vrátila se i s Corou v tlamě. Položila jsme ji před doupětem na zem a lehce do ní šťouchla čenichem. pak jsme se věnovala opět Argdemovi. "Ale ano, máš magii, jen to bude něco jiného, co nemá s jezením kamenů nic společného. Nemůžeš ho sníst, protože vlci běžně kameny nejí, já je taky jíst nemůžu. je to její speciální schopnost." Okamžik jsme odolávala pokušení, abych si zjistila, co má za magii, ale neudělala jsem to. Bude zajímavější ji objevit klasickým způsobem. "Svou magii najdeš, jen musíš být trošku trpělivý." Má pozornost se mezitím obrátila k Aysu, která neohrabaně ťapala směrem ke mě. usmála jsem se na ni. Možná byla z vrhu nejslabší a nejmenší, ale chuť do života jí nechyběla. jakmile se dostala až ke mě, olízla jsem ji na hlavičce. "Podívej, Aysu, tohle je svět."

Pred brlohom
"Mamíí!" zapištím. "Bráška zase rozpráva, bez toho aby otvoril tlamku, bolí ma z toho hlaba.." zaknučím, pritom stiahnem uši ešte bližšie k sebe. No, na to mamča niečo vysvetlovala bráškovy, takže som ju nechala tak. Zatiaľ som prešla k ďalšiemu kameňu, ktorý som schmatla do tlamky a začala ho prežúvať. Skutočne to je dobrota.. pomyslím si, no potom som iba na mamčine vysvetlenie ohledne lietania, iba prikývla. Netrvalo dlho a maminka priniesla moju sestrišku za ktorou som sa rozbehla. "Aysu!!" vyšteknem, pritom k nej dobehnem a štuchnem do nej čumáčkom. "Pozri tady tu, to je obrovské a zvláštne.." poviem jej. "Poď to snami preskúmať, poď, poď.." švihnem chvostom a pozriem na svoju malú, sestru ktorá mala pekný kožúšek.

/Doupě Dina a Richu/

Probudím se kvůli něčí přítomnosti. Teď nemyslím to první velké huňaté, to druhé velké huňaté, ani to malé, které mám rád a cítím se s nimi v bezpečí. Myslím někoho... někoho, kdo vzbuzuje respekt jen tím, že je tady. Natočím hlavičku na stranu, za zvuky, za hlasy. Jedno slovo se mi ale okamžitě zalíbí. Anzi. Hezké, copak to asi je?
„Ňaf," pozdravím to. Ale asi to nestihne slyšet, protože se jeho pach vzdálí a pak úplně zmizí. Do malinkých oušek mi pronikne neznámý nepříjemný hluk. Je to nářek. A nelíbí se mi. Poslepu se rozhodnu zjistit, co to je a odkud se to bere. Zamávám tlapkama kolem sebe. Všude jen vzduch. Zavrtím se a přetočím se na bříško. Konečně pod nohama ucítím pevnou zem. Pokusím se těmi svými tlapkami odrazit a posunout vpřed. Vyjde to. Udělám to zas a znova. Zas a znova. Jde to pomalu a já se tak vzdaluju od svých dvou ze tří oblíbených chlupatých věcí. Ta třetí odešla stejným směrem jako to důležité se silným pachem. A tím směrem se vydávám i já sám. Po neskutečně dlouhé době se dostanu ven. Do čumáčku lačně nasaju okolní vzduch prosycený pachy a vůní... něčeho... stromů? Asi. Opět natočím hlavičku ke zdroji veškerého hluku. Moc z toho rozum nemám. Pocítím potřebu nejen slyšet a cítit, chci něco víc, chci se dozvědět víc. Najednou se stane něco naprosto neočekávaného. Rozední se. Tedy, spíš se tma změní ve spoustu tmavých a světlých šedých objektů. Sama od sebe, fakt, nekecám!
„Hvi?" ozvu se.

Před doupětem
"Svět?" zopakovala sem. Samotnou mě překvapilo, jak věrohodně se mi podařilo napodobit to, co řekla. Co to slovo vlastně znamenalo? A pokud se tohle místo jmenuje svět, jak se jmenuje to, kde jsme byli předtím? Chtěla jsem se na to maminky zeptat, ale to už se k nám přihnala Mitril. Překvapilo mě, jak nadšenou reakci v ní moje přítomnost vyvolala. Zadívala jsem se na ni poněkud zaraženě, ale její nadšení z toho všeho bylo tak nakažlivé, takže jsem se nakonec musela usmát. Pustila jsem se maminky a zvědavě se zadívala na sestru.

Doupě ---> ven
Když jsem někoho zahlédla zadívala jsem se na ni a zvědavě jsem si ji prohlédla. Maminka? Ona je překrásná. Poté jsem se už nechala vynést k tomu světlu, když už jsme byly někde na tom světle trochu jsem přihmouřila mé různobarevné očka. Zvědavě jsem si prohlížela okolí svými zvláštně zbarvenými očky. Poté jsem se však pokusila postavit na své nohy a trochu jsem se na nich zakymácela, naštěstí jsem se na nich udržela. Vrávoravě jsem se vydala k mamince a když jsem k ní dorazila, lehla jsem si u ni. Ne že bych byla nějak unavená, ale malinko jsem se okolí bála. Nebyl to vůbec zvyk být v tokovém zvláštním prostředí a tak jsem radši zůstala u maminky.

Před brlohom

"Ale jdi ty," vyplázně na Mitril jazyk a v leže pozoruje dění okolo. Hele, mí zbylí sourozenci se vzbudili! Zvrtí ocasem s vypláznutým jazykem a bez váhání se k nim vydá. "Ahoj Aysu! Ahoj Cor!" Zasměje se a zastaví se až u nich. Nedočkavě hrábne tlapkou do země. Ta pachuť hlíny mu stále zůstala v puse. To je hrozné! Čumákem šťouchne do bílého kožíšku Aysu. "Vstávej! Poď objevit svět!" Našpulí pusu, jako kdyby chtěl vypadat jako nějaký hrabě pán. Pak se znovu zvědavě podívá na maminku. "A co teda vlci můžou?" Podrbe se zadní nohou za ušima a podívá se jí do očí. Jé, ma každé jiné, to se mi líbí! Pomyslí si a nepřestavá se usmívat. Když však přejde k tématu o magiích, zvážní a zpozorní. Toto téma je tak zajímavé! Co je tvoje magie? Zeptá se v hlavě, ale neřekne nahlas. Nic se nestalo. Nebo ano? Tázavě nakloní hlavu na stranu a podívá se na svůj bok. Teprve teď si vlastně uvědomuje své dokonalé zbarvení. Tak detailní! Jako tygr. "A má moje magie co dělat s mým zbarvením?" Položí další otazku a zvědavě sam sebe prohlíží.