Příběh smečky Kirigakure IV.

Tábor → za Vargem
Ohlédla jsem se za sebe na Tábor mé rodné smečky. Ovšem, vše bylo již opravené a já byla ráda, že to vlci dokázali. Jsou silní, dokázala bych mezi ně vůbec patřit? Dokázala bych tady vůbec dělat čest tátovi, potom co odejde? Obrátila jsem se zpět na tátu a setřela si mokré líce. Bylo to pro mě těžké, ale byla jsem prozatím odhodlána odejít s ním. O to jsem byla radši, že mi to nijak nezamítal a nekrátil náš poslední čas pospolu. Naposledy jsem vzlykla, ale pak už se snažila být klidná. Vstala jsem a rozešla se za tátou.
→ Ishimura

Destiny Aqua
Tábor
Zelený vlk (Tario) neodpovedal, no podišlo k nim nejaké vĺča (Aaron). Mierne sa pousmiala. ,,Nie, neviem kto je tvoja mama," povedala vĺčaťu celkom milo. Taktiež unavený, no nie je to úplne vážne. Ten druhý je na tom asi horšie, či? Neviem či by som dokázala dodať silu obom, uvažovala. To vĺča má rodičov, nech sa o neho postarajú tí, prečo by si sa mala zabiť kvôli cudziemu decku? ozval sa nespokojne Amon.,,Si veľmi unavený? Možno by som ti vedela trochu pomôcť tiež," povedala nakoniec ticho vĺčaťu. Mám pocit, že zranených nejako ubúda a vyzerá to tu už celkom dobre. Možno by sa to tu o chvíľu mohlo skončiť. Veľa som teda nepomohla, pomyslela si. ,,Je tu ešte niekto zranený alebo niekto kto by potreboval pomoc?" rozhodla sa nakoniec poslať myšlienku vlkom v Tábore. Cítila, že jej to odobralo energiu, hoci ju skôr začala pomerne dosť bolieť hlava, no bola ochotná vydržať to.
Räqo
Hory Mesiaca-Les kirigakurských sŕn
Na sestru sa pozeral pomerne znechutene. Uvažoval či sa podobá ich biologickému otcovi, alebo či sa mu podobá on sám. To čo hovorila ich mama o love vnímal len na pol ucha, zaoberal sa skôr svojimi myšlienkami, no napriek tomu išiel za sestrou a mamou. Nakoniec pribehol bližšie k mame. ,,Miroki-teda otec- mi povedal ako to vlastne je. Ale nechcel mi to povedať celé. Ako to bolo v skutočnosti? Prečo nás otec nechcel? Veď ťa musel mať rád, keď s tebou chcel mať vĺčatá, nie?" opýtal sa jej ticho, snažiac sa aby ho sestra nepočula.

Jay (sojka Aetase)
Tábor
Sojka přiletěla k (Hilary) a posadila se vedle ní. "Aetas Volito vzkazuje, že se má smečka připravit na temné časy,"  spustila tak nahlas, že to mohl slyšet jakýkoliv vlk, který ovládá schopnost komunikace s ptactvem. "protože Alfa Kirigakure právě stvrdil smlouvu se Zeiss o území a o spojenectví. Buďte na pozoru, hrozí smrt." Jay to možná trošku přeháněl, koneckonců, jako každá sojka, musel přece varovat les - v tomhle případě smečku.

Haymitch
Tábor 
Cože to udělal? Nevím sice, kdo to je, ani jaké jsou důvody. Ale Zeiss jsou nepřátelé. Temní spratci. Odjakživa z nich není nic dobrého.  Co si teď o nás pomyslejí ostatní.  Já toho spratka alfovského roztrhám. Uzavirat spojenectví a dávat území někomu, kdo zabíjí nez důvodu. Ať za to dostal cokoliv, nic nemůže splatit, to co udělal.  Jak jsem říkal, roztrhám ho, i kdyby to byl třeba muj bratr. Byl jsem naštvaný. Hlubuce jsem zafuněl.

??? - hranice kirigakure
Zemaris

Tulala som sa svetom a hľadala miesto ktoré by som už konečne mohla mazivat domovom. Kde som si mohla už oddichnut, a aj spoznať lepšie to miesto a aj okolie. Po dlhých dňoch som sa dostala na nejaké miesto. Bolo to zasa niečo nové premňa. Nasial a som pachy ale bolo ich dosť tak som usudzovala že sa nachádzam na okraji nejakej smecky. Sadla som si lebo som už nevládala ďalej ísť, musela som si aspoň na chvíľu odpočinúť.

PK - LKS
Demon

Chvíľu som bol na mieste a len pozeral do okolia. Podľa pachov sa po tomtp mieste niekto prechádzal ale už dobrá chvíľa to bola. Pozrel som sa na Rasa. A nasmeroval som si to do lesa cez ktorý som pár krát išiel a hlávne som nad ním letel. Po chvíli som bol u lesa a pozrel sa zasa okolo a pomaly doňho vošiel. Snažil som sa byť opatrný.

Ra's Al Ghul
PK---LKS
Něco se mi nezdálo. Jako by nás nekdo pozoroval, ale v okolí nikdo nebyl. Stejně bylo lepší, když jsme se vydali k lesu. Vůbec jsem neznal tohle území a to mě znepokojovalo.,,Vzal jste někdy vlčí život?" Zeptal jsem se alfy. Samozřejmě to mělo důvod, proč jsem se ptal. Nidky jsem se na nic neptal jen tak, nebo ze zvědavosti. Za chvíli jsme došli do lesa. Čekal jsem až alfa odpoví.

Hory Měsíce -> Les kirigakurským srn
Když jsem viděla bratrům pohled byla jsem zmatená: ,, Proč se na mě tak kouká? " Zeptala jsem se v mysli.  Začala jsem cítit,  že mě bere jako něco mín než on: ,, Jsem stejně dobrá jako ty!"  Vycenila jsem zoubky.  Poslední kapkou bylo to,  když si myslel bratr že ho neslyším a mluvil o otci svihla jsem ocáskem: ,,  Ukážu ti co umím! "  Pomyslela jsem si odhodlaně.  Zrychlila jsem krok a dohnala bratra: ,,  Myslíš že tě neslyším?"  Zavrcela jsem a silně do něj strčila. Bylo mi jedno,  že si ublíží.  Věnovala jsem mu znechuceny pohled a šla bez výčitek dál.

Hory Mesiaca-Les kirigakurských sŕn
Räqo
Räqo čakal na matkinu odpoveď keď do neho sestra strčila. Zapotácal sa a spadol. Bol nahnevaný. Nečakal na akúkoľvek reakciu matky a nahnevane vstal a rozbehol sa za sestrou, keď zrazu prudko zastavil- niekto by si pomyslel, že si to rozmyslel, no to nebola pravda. Zamával krídlami a vzlietol. Neletel veľmi vysoko a po chvíli dohnal sestru. Vrhol sa nadol, no neodhadol to dobre a nestihol zmeniť smer alebo niečo podobné a tak sa na ňu prakticky spadol, dalo by sa povedať. Zavrčal a vstal, cúvol o pár krokov.  Vietor sa zmenil, bol silnejší- jeho hnev ovplyvnil aj jeho mágiu. Nestrčil do nej ale zahryzol sa jej do prednej laby.

Tábor
Dopřával jsem si chvíli odpočinku, když v tom ke mě přiběhla flekatá vlčice. Neměla stejný pach, tudíž asi přišla z jiné smečky přidat pomocnout tlapu. "Egh.." , převalil jsem se na bok a zvědl hlavu k ní, když na mě promluvila. "Pomoc? Uh.. né, v pohodě" , odvětil jsem a mávl tlapou. Vyčerpání jsem ovšem stále cítil. "I když..." , pohlédl jsem do očí té vlčice. Smím tu vůbec žádat o pomoc? Trocha úlevy by nebyla od věci, pokud to ta vlčice dokáže, ovšem... Nebyl jsem si jist. Každopádně jsem usoudil, že na tom nejsem extrémně špatně, že vyčerpání není nic hrozného, stačí si přeci jen trochu odpočinout. Položil jsem opět hlavu na zem a vydechl. Možná jsem si myslel, že bych už mohl mít klid, ale přiběhlo za námi další vlče. Otráveně jsem opět zvědl hlavu, ale v tom jsem si uvědomil, že je to to vlče, kterému jsem zachránil život. Zatřepal jsem hlavou a nahodil úsměv, i když se mi to na vyčeprané tváři moc nepodařilo, a celkově působil jako poněkud zavádějící. "Mámu? Eee.. nevím kdo je tvoje máma" , pokrčil jsem rameny a chtěl se zase položit na zem, když v tom jsem si vzpomněl. Nebylo náhodou to vlče spolu s takovou tou bílou vlčicí? Porozhlédl jsem se po Táboře, ale mezi směsí tlap a srstí jsem se moc neorientoval. "Není to támhleta?" Řekl jsem a poukázal letmo tlapou mezi hlouček vlků, kde jsem zahlédl bílý kožich.

→ Tábor
JESSIE & TARIO

Vrátila jsem se vzdušným teleportem zpět do Tábora. Musela jsem uznat, že to tu vypadalo celkem pěkně. Jeden by ani neřekl, že se tu předtím odehrálo něco tak strašného. Pomalejším krokem jsem kráčela do středu Tábora a kontrolovala okolí. První, koho mé zlaté oči zazřely, byl onen ptakovlk, zřejmě vetřelec. Stihla jsem si jej všímat ještě předtím a z obrazů z boje proti démonovi, které mi předtím přenášela Sayuri, jsem si zapamatovala vše, co tento ptakovl dělal. Došla jsem k jistému rozhodnutí, proto jsem se rozešla přímo za ním. Tario viděl přicházet hnědou vlčici, jež zde byla očividně výše postavená. Sakra, určitě mě jde odsud vyhodit, pomyslel si a rychle vyskočil na všechny čtyři. Vyčerpáním by ani nedokázal utéct, jen se posměšně odplazit pryč. Přišla jsem až za ním a postavila se před něj. "Zdravím", pokývla jsem hlavou k cizinci. Ptakovlk pozdrav opětoval s podřazenou poklonou. Lehce jsem se pousmála. "Vděčíme ti za vše, co jsi se pro naši smečku rozhodl udělat..." , rozhlédla jsem se okolo a poukázala tak na nový vzhled Tábora, veškerou zeleň a hlavně zachráněný domov. "... i když jsi nemusel" , obrátila jsem pohled zpět k ptakovlkovi. "I když jsi tudy mohl pouze projít, utéci, tak jsi se rozhodl nám podat svou pomocnou tlapu, což vyjadřuje určitou míru odhodlání. Také to, jak jsi společně s námi bojoval proti démonovi a vystavoval sám sebe zranění i možné smrti, i když ti na nikom tady nezáleželo a vše tady ti mohlo býti ukradené" , odmlčela jsem se na chvíli. "A proto ti nabízím místo v naší smečce", řekla jsem. "Je pouze na tobě, zda-li se rozhodneš to přijmout" , dodala jsem a kývla hlavou. Vyčkala jsem chvíli na jeho reakci. Tario poněkud překvapeně poslouchal všechna slova té vlčice. Jeho ego uvnitř chvíli pocítilo jakousi hrdost, avšak přesně tohle dokázal teď odsunout stranou. Uvědomil si, že by to měl brát vážně. Nabízí mi místo ve smečce? Podivil se. A-ale... já ještě nejsem rozhodnutý, nevím kam půjdu. J-já... nevím... , v jeho mysli na chvíli zavládl zmatek a on kmital očima se strany na stranu. Ovšem, co když nenajdu jinou smečku, kde by mi nabídli místo? Co když právě tohle může být pro mě domovem? Mou šancí? Už jen z toho, že jsem se odhodlal zde pomoci a oni jsou mi vděční. Co když lepší místo nikde nenajdu? Možná to za to stojí... Na chvíli se zamyslel a pak jen suše polkl a pohlédl pokorně na hnědou vlčici. "M-myslím, že... příjmám" , řekl a snažil se působit sebevědomě, i když mu to možná moc nešlo. Bylo to celkem spontální rozhodnutí, tak jen doufal, že toho nebude někdy litovat. Pousmála jsem se. "Tak tedy, jako Beta smečky Kirigakure, Jessie, tě...", "...Tario", přerušil ji ptakovlk a představil své jméno. Pokývla jsem hlavou a pokračovala. "...Tario, jmenuji Kappou smečky Kirigakure" , pronesla jsem hrdě. Doufala jsem jen, že si toho vlk bude vážit a je si vědom hodnoty toho, co právě dostal. Otočila jsem se a za mým tělem jen zavlál můj hustý ocas. Rozešla jsem se zpět napříč Táborem. Vše se zdálo býti v pořádku, zraněným se dostávalo pomoci. Má ouška se stočila, když stihla ještě zaslechnout slova vlka se Stříbrnného fénixe. Chtěl mluvit s nějakou zdejší Betou. Otočila jsem se a poklusem přiběhla k němu. "Jsem tady" , pokývla jsem hlavou a dala najevo, že jsem tu k dispozici. Teď už bylo vše v pořádku, měla jsem čas. Koutkem oka jsem zahlédla do Tábora přilétat sojku, která se usadila na rameně Hilary. Díky zlaté náušnici jsem mohla slyšet, co říkala. Otočila jsem se a strnula. Zorničky se mi zúžily a srdce se mi rozbušilo. Nevěřila jsem. Vše v pořádku určitě nebylo, a já nedokázala přijmout všechno to, co sojka vzkazovala od Aetase. Zvenku jsem se snažila působit, jako bych nic neslyšela a vše bylo v pořádku, ovšem uvnitř jsem se třásla. Ne, určitě přehání, něco takového nemůže být...

Cesta utíkala celkem rychle. Räqo se snažil mluvit tiše. Já však se rozhodla odpovědět nahlas. Však dřív, než jsem se k tomu dostala, Asuka po Räqovi vyštěkla a strčila do něj. Zastavila jsem se na kraji lesa a zamračila se na obě vlčata. "Nevím co mezi sebou máte za problém, ale vůbec se mi nelíbí." Spražila jsem oba chladně. Pak jsem se otočila na Räqa. "Ano. Miroki není váš skutečný otec. Ten váš pravý- Blix von Joltstein, mě znásilnil. Nepřišli jste na svět z mé vlastní vůle, přesto vás miluji. Miroki si vás taky zamiloval." Vyhrkla jsem rychle a chladně. Měla jsem vztek. Vztek na to, že mi opět připoměl tu událost, kdy jsem nedobrovolně obřezla, však přišli na svět čtyři krásné vlčata, které jsou moje. "Co jsem udělala v životě špatně?" Řekla jsem tak tiše, jak to jen šlo protože kdybych to řekla nahlas zlomil by se mi hlas.

Räqo a Asuka se začali prát. Mohli si ublížit. Hrdelně jsem zavrčela. "To snad nemyslíte vážně!" Vyštěkla jsem. Na povrh jsem se snažila tvářit přísně. Uvnitř mě však rostla bolest. "Vyrazili jsme spolu na váš první lov,  ne pranici. Co máte mezi sebou pořád za problém?" Mračila jsem se a zadržovala slzy. (Aneb, Rias=Příšerná matka xd)

Tábor
Zvedla jsem od Jessie hlavu a můj pohled spadl na ptakovlka (Tario), který byl zranění, ale napohled šlo zjistit, že si zlomil tlapu. Jako léčitelka bych mu měla jít pomoc, ale na zlomeniny tu byla Maura a já jsem se s ní v tomhle nemohla srovnávat a pokud ona může pomoc, tak moje snaha by byla zbytečná. A taky, že ano. Maura se o vlka, který nepatřil do smečky, ale pomáhal, postarala. Hodila jsem na ní děkovný pohled a trochu se zamyslela. "Mauro? Mohu s tebou pak mluvit?" poslala jsem ji v myšlenkách a poté se opět soustředila na Jess. "Jak myslíš." Byla dospělá a já doufala, že nebude hazadérsky nakládat se svým zdravím. Úsměv jsem ji neoplatila, neboť do úsměvu mi nebylo. Samozřejmě jsme tohle skvěle zvládaly, ale trápilo mě pomyšlení na Yllin. Žije nebo si ji Draci už vzali k sobě? Shledala se s Lavaris a s dalšími nebo je naděje na její záchranu? Nebo už ji Varox zachránil? Kývla jsem vděčně na bílou vlčku s fleky (Destiny). "Vy jste Akiova matka?" poslala jsem jí zdvořilou a trochu zvědavou otázku, protože si byli dost podobní. Cítila jsem, jak se mi do těla vrací ztracená energie a taky do magie a ani jsem nevěděla, zda za to může nějaký nadaný vlk či samotný Drak. Teď jsem však potřebovala najít Aarona, moje vlče, tedy hodlala jsem ho adoptovat, pokud bude mít zájem. I s odmítnutí jsem počítala, ale důležité bylo to, aby bylo šťastné a v bezpečí. Uviděla jsem ho u ptakovlka a u flekaté možné Akiovi matky a proto jsem se tam hned rozběhla. "Zlatíčko moje," zamumlala jsem a olízla ho po hlavičce. "Jsi v pořádku? Odpusť, že jsem tě tu nechala a víš co?" Zadrhla jsem se trošku, ale pak pokračovala. "Co by si říkal, kdybych tě adoptovala jako svého vlastního syna?" Pousmála jsem se něj a hodila na (Destiny a Taria) omluvný a děkovný pohled. Beta Fénixu chtěla nějakou Betu a tak jsem tam šla a to už tam byla i Jessie, ale já mu chtěla i poděkovat. Aarona jsem vzala za zátylek a nesla ho sebou, protože jsem ho nechtěla znovu opustit. "Chtěla jsem Vám poděkovat za pomoc při záchraně tábora a asi by bylo slušné, abych se i já představila. Jsem Hilary, Beta Kirigakure," sklonila jsem hlavu v mírné děkovné pokloně. "Soko? Myslíš, že si ty dva myslí, jak nezodpovědná matka jsem? Že jsem nechala Aarona samotného?" Zeptala jsem se ho skeptickým tónem v hlasu. "Blázínku jeden, vždyť ty nejsi jeho matka. Tedy zatím. Je to nezodpovědnost jeho biologických rodičů a ne tvoje. Tvoje to bude, pokud ho adoptuješ," zasmál se mi Soka a já se zamračila. Byla jsem šťastná z toho, že tábor je zase v pořádku, většina vlků vyléčených, naděje, že Aaron bude mým novým synem, ale na druhou stranu mi obličej křivila bolest z pomyšlení na Yllin a přesty všechny pocity jsem si chtěla nechat nasazenou klidnou vyrovnanou masku. "Blahopřeuju k postu, zasloužíš si ho," poslala jsem ptakovlkovi (Tario), když jsem viděla, jak přijímul od Jess post Kappy. Cukla jsem však sebou, když jsem zaslechla tak zvonivý a hvízdavý hlásek a pár vteřin mi trvalo než jsem zaregistrovala sojku, protože to bylo poprvé, kdy jsem porozuměla zvířeti a netušila ani, že za to může zlatá náušnice. Vytřeštila jsem oči, když jsem to slyšela a raději odstoupila od skupinky vlků u Keirana a Jess, která se o to postará. Tiše, ale zuřivě jsem zavrčela nad slovy sojky, ale nechtěla jsem ji vyděsit. Přemítala jsem o jejich slovech v mysli a napadalo mě spousta otázek. Jak velký území? Je Yllin v pořádku? On je Aetas v Zeiss a proč? Co to Varoxe napadlo? "Prosím, prosím Soko, řekni, že tohle je jenom zlý sen, že jediný, co je pravdivý je můj vztah k Aaronovi," zakňučela k patronovi, protože na Yll mi záleželo a taky hrozně moc na smečce. "Vypadá to, drahá, že je to pravda, ale nezapomeň, co jste. Vlci silní a odhodlaní a Zeiss je jen ubohá smečka, kde se svojí vůdkyně všichni bojí a hrají si na temno. Jsou směšný, ale i nebezpeční kvůli tomu, co si nalhávaj," promluvil patron moudrými slovy i když možná ne úplně pravdivými. Otočila jsem se tázavě na Jessie a zajímalo mě, jestli to taky slyšela. "Soko, ať se stane, co se stane, tak udělám cokoliv, aby vlci kirigakurští byli v bezpečí," pomyslela jsem si, ale slova v mysli mířily k němu. Já jsem pořád musela o slovech sojky přemítat a ač jsem ve vnitř cítila strach, tak na povrchu jsem si snažila zachovat klidnou masku před Aaronem a před vlky, abych je nevyděsila a na sojku jsem jen beze slova kývla.

Tábor
Trochu odomňa som zahliadol starú známu, Jessie a vlka Taria. S tupou bolesťou na hrudníku sa pohybovať bolo náročnejšie. Jessie sa neskôr niekde vyparila, a ja som to namieril k zelenému. "Gratulujem k postu" prichádzam k nemu. "Zelený" dodám a zasmejem sa. "Aký darček na ujmy na zdraví ti zanechala ta potvora?" opýtam sa. Všimol som si, že na oblohe sa začínajú tvoriť šedé mračná. Dokonca aj vzduch začal byť ťažší. "Búrka?" porozhliadam sa. Jedno prekvapenie za druhým. Svoju pozornosť opäť venujem Tariovi, ktorý nám naozaj dosť pomohol, a zaslúžil si aj moje poďakovanie za pomoc.

Tábor
Velmi rád jsem pomohl. Měl jsem dobré vztahy se smečkami. A pokud vím, tak Kirigakure a SF si vždycky pomáhali, stejně jako Ishimura. Zkrátka, proč nepomoci, když vás o to požádají? Usmál jsem se na bílou vlčici. "Velmi mne těší, Hilary. Rádo se stalo. Smečky si musí pomáhat." Odpověděl jsem a opětoval jsem ji poklonku. "Chtěl jsem se poptat na tu šedou vlčici - Grafity. Byla Kappou, takže jste ji věřili a bylá dobrou členkou?" Byla to pouze formalita. Mohla by dělat zkoušku, ale ve stavu, ve kterém byla, stačilo jen, aby se vůdčí vlci dohodli a vše mohlo hladce proběhnout.

Tábor
Přemítala jsem v hlavě nad tím, co jsem slyšela od sojky, jako vzkaz od Aetase. Co se může dít? Co udělal Varox? Co je s Yllin? Nevěřila jsem, že by bylo všechno zase špatně. V mé hlavě začaly zmateně pobíhat myšlenky, které občas zacházely až příliš daleko. Nevěřila jsem, že by se mohlo stát něco tak strašného. Možná... jsem se začínala bát? Ne, teď přeci nesmím klesnout a složit se k zemi. Rozhodně ne teď. Skrývání všech těch smíšených pocitů,  emocí, strachu a obav bylo pro mě těžké, ale nemohla jsem dopustit, aby mě takhle smečka viděla. Proto se snažila uchovávat poměrně kamennou tvář, i když jsem cítila, že to příliš dlouho nevydržím. Bylo toho zkrátka na mě moc. Tolik těžkých věcí dopadalo na má bedra a já se nemohla znovu nadechnout, ale musela jsem vydržet. Musela jsem vydržet a skrýt veškerou tu bolest před zraky ostatních. Proč jen musí být všechno tak těžké? Odvrátila jsem se, abych zatla pevně zuby a vyrovnala se s náhlou vlnou bolesti. Se zdánlivě klidnou tváří jsem se otočila zpět. Zahlédla jsem Hilary. Z jejího pohledu jsem vyčetla, že snad také slyšela slova sojky. Kývla jsem na ní a dala jí tak najevo, že já také. Vlk ze Stříbrnného Fénixe se po chvíli ozval. Otočila jsem pohled k němu. "Grafity? Oh, ano", potvrdila jsem jeho slova. Když pak bylo chvíli ticho a chvíli čas, poodešla jsem kousek za Hilary. Můj skleslý pohled naznačoval jisté obavy, ale přesto jsem nedávala najevo svou slabost, svou bolest. Ale přeci jen to byla má kamarádka, a přátelé jsou zde od toho, aby nám byli oporou? "Hilary, j-já..." , ne, nedokázala jsem to. Nemohla jsem. ...j-já se bojím... , domyslela jsem si pro sebe, avšak nevypustila jsem to jako myšlenku, aby ji nikdo nemohl přečíst. Tolik bolesti, obav o smečku, o vlky a jejich bezpečí, o domov... To vše se ve mě mísilo. Bylo těžké se s tím vypořádat, když jsem mohla tušit, že se nebude dít nic dobrého. Bylo to, jako bychom na to přímo čekali. Jako bychom čekali, až k nám příjde poslední zkáza. Ne, žádná zkáza nesmí přijít. Musíme být stateční. Postarám se o to. Společně to určitě zvládneme, jako smečka, jako rodina. Jakoby ve mě náhle vzplál oheň. Vzhlédla jsem k nebsům, když na zem začalo dopadat několik kapek děště. Obloha byla šedá a ze všech stran se hrnula tmavá mračna. Je to stejně jako v bitvách. V srdcích vlků vzplanou ohně a společně to všechno zvládneme, dokážeme překročit hranice až k samému ráji. Teď však bylo ticho. Ticho před bouří...

Tábor
Musel jsem ještě chvíli přemýšlet nad tím, co se právě stalo. Jo, jsem teď členem smečky... Přemýšlel jsem, zda-li jsem si to opravdu zasloužil. Porozhlédl jsem se kolem sebe. To jsem toho udělal tolik? V mých očích to možná tak nevypadalo, ale rozhodně jsem nepopíral rozhodnutí zdejší Bety. Pro malé vlče, které tu bylo u mě a flekaté vlčice, si zanedlouho přiběhla bílá vlčice. Ano, byla to přesně ta, kterou jsem myslel. Pokývl jsem ji hlavou na pozdrav a pak jen sledoval, jak si bere vlče a odchází. Následně jsem uslyšel její hlas v mé hlavě. Co to? Nechápal jsem, jak ke mě takhle dokáže mluvit v mysli, sám jsem nic podobného neuměl. "D-děkuju.." špitl jsem si spíš už jen pro sebe, neboť bílá vlčice mě již nemohla slyšet. Pokývl jsem ještě děkovně hlavou jejím směrem, kdyby se náhodou otočila. Netušil jsem, že se mi dostane takových gratulací. Ohlédl jsem se za vlkem, jež ke mě přicházel. Možná na mě změnil názor, když si předtím myslel, že ten poprask v Táboře jsem zavinil já. I přes vyčerpanou tvář jsem se na něj celkem přátelsky zazubil. "Eh, děkuju" , cukl jsem koutkem do ještě většího úsměvu. Při jeho oslovení mi však úsměv spadl. Pohlédl jsem na něj podrážděně, ba i dotčeně, ovšem myslel jsem to zajisté ironicky. Zasmál jsem se. Chtěl jsem mu také říci "černý", nebo "hnědý" , ale usoudil jsem, že něco takového radějií vynechám. "Tario" , představil jsem se a dal mu najevo, že mi raději smí říkat jménem. "No, měl jsem zlomenou tlapu, ale taková černo-bílá vlčice mě z toho vyléčila" , odpověděl jsem mu. "Kromě vyčerpání je to už celkem vpohodě" , uchechtnu se. "A co ty?" Opětuju mu otázku. Stejně jako on, jsem si i já všiml zatažené oblohy, na které se začaly tvořit tmavá mračna. Pár malých kapek mi v zápětí dopadlo na čumák. Otřepal jsem se.

Tábor-SSF

Keiran začal vše vyřizovat. Byla jsem mu za to vděčná. Kývnu Kývnu na Jessie která si mě všimla. S Dawanem nastoupíme patronovi na záda a já jen sleduju mraky co se sem začly přibližovat. Asi zmokneme, pomyslím si. Vargův patron Gar se zvedne ze země a začne stoupat výš a výš. Usměju se. Myslela jsem si že na území Kirigakure strávíme jako členka zbytek života, ale to by nebylo tak zajímavé. Jen škoda že budou přátelé teď daleko.