Příběh smečky Kirigakure IV.

PL

Vyšlo mi to a mec musel upustiť. Ale netrvalo dlho a zasa vychladol. Hneď si ho zobral, a pozoroval som ako jeho čepeľ sa rozhorela. Bolo to zaujímavé. Ja som neváhal a moje telo som zapálil zlatým ohňom. Videl som ako bežy priamo namna. Bol som pripravený uskocit aby som nedostal zasach. Ale v tom sa stalo niečo čo som nečakal. Náhle doňho vrazil blesk. Otočil som sa na zacha a udivene sa naňho pozrel. Lebo ma to prekvapilo. A keď som sa zasa otočil na toho vlka uvidel dom ako ho nejaké stvorenie ho nabralo na rohy a od hodilo. Neváhal som ani chvíľu a poslal som po tom vlkovi pár ohnivý ch gúľ. Ako vydis je somnou dobrovoľne. pošlem mu myšlienku. A otočím sa na zacha. Úžasný si Kežmarok by si bol môj syn. Lebo v tebe je potenciál. Poslal som zachová myšlienku a zasa sa otočil na toho vlka.

Tenebris stála na drakovi, letícím vysokou rychlostí několik desítek metrů nad zemí. To, že právě přeletěli hranice a jsou teď v Kirigakure Tenebris poznala podle změny pachu, která byla patrná i tak vysoko ve vzduchu. "Klesni trochu, draku." Požádala Tenebris patrona. Dobře.
Mimochodem, mé jméno je Hiawatha." Odpověděl drak a slétl blíž k zemi, teď byli asi jen 10 metrů nad zemí. Tenebris zavětřila. Tady už byly znatelné téměř všechny pachy a brzo ucítila i ten, který patřil jejímu synovi. Navigovala draka tam, odkud pach přicházel a kus od toho místa ho požádala o přistání. Pokud by je někdo vyloženě nevyhlížel, nemohl je vidět. Tenebris se skrčila pod keř a patron se odhmotnil. Po chvíli se Tenebris odhodlala ke kontaktování syna. Ale... Nevěděla, jakou by měl reakci, tak se ho rovnou pokusila zmanipulovat, ačkoliv se jí to příčilo. "Potřebuju si odskočit... Řeknu Demonovi a pak půjdu tam k tomu křoví..." To byla myšlenka, kterou vnutila Zechově mysli. Nikdo nemohl poznat, že tato myšlenka původně nevzešla z jeho hlavy.

Písečná louka

Žíhaný pozoroval scenérii z bezpečně vzdáleného křoví. Jakmile otec vytasil Andúril, který začal hořet, tak napjal sluch. Doléhaly k němu útržky slov, ale neslyšel to celé. Jenže to by nebyl Argdem, kdyby nezačal něco dělat, když se začalo něco dít. Viděl na vlastní oči, jak černý vlk vzplanul zlatým ohněm a jak vlče vypustilo nějakou hnusnou stvůru. Oba šli proti Aragornovi. To se tak přece nemohlo dít dál! Co by to byl za syna, kdyby nepřišel pomoci mladšímu Ishimuranovi? Zaznamenal ve vzduchu další pach, ale nebyl sto teď rozpoznat, čí je. Místo toho vyběhl ze svého úkrytu, přímo na tu jelení věc, kdyby chtěla dělat další problémy. Míjel obrovskou věc, která se postavila před otce, ale nedokázal ji poznat, když mu krev skoro vařila. Cítil hrozné rozhořčení, které se mísilo se zápalem bojovnosti. Žíhaná srst se jen mihla ve vzduchu a sám vlček - nyní velký už jako normální vlk - zaryl své tesáky do podivného povrchu na hřbetě tvora, který svými parohy napadl otce.

Tábor - Písečná louka
Poslechla jsem si proslov naší nové Alfy Jessie. Její slova se mi celkem líbila. Dávala jistotu, že volba byla správná. Jak jsem se tak rozhlížela po očku kolem, přišlo mi, že i ostatní vlci Jessie jako novou vůdkyni přijmou mnohem lépe než bratránka. I když on si post Alfy zasloužil. Rozhodně byl víc, než ten tulák, který měl být Alfou místo něj. Takhle to prostě bylo správně. A tak začala nová éra, éra Alfy Jessie.
Po proslovu hnědé vlčice jsem se znovu poklonila. "Ty to jistě zvládneš, o tom nepochybuji. Jsi silná a obětavá. Takže máš perfektní předpoklady pro úspěšné vedení této smečky." Řekla jsem k Jessie. Byla to pravda. Měla všechny předpoklady.
Zaznamenala jsem i žádost hraničáře. Inu, proč ne. Půjdeme se podívát, co se to na našem území děje a kdo, co za levoty to provádí. Po té myšlence jsem se vydala na cestu. Tedy, samozřejmě jsem počkala, až dokud Jessie něco neodpoví a teprve potom jsem následovala stopy hraničáře.

Kývla jsem. ''Jdeme zpět do doupěte..'' Odpověděla jsem své dceři. Švihla jsem ocasem a hned jsem se vydala z Tábora pryč. Nezastavovala jsem nikde. Chtěla jsem se schovat před světem. Cesta ke skalám se tentokrát snad nějak protáhla.. Trvala mnohem déle, než by měla.. Skály jsem obratně vyskákala. Mirokiho pach jsem tu nikde necítila. Odešel před nějakou chvíli.. V Táboře jsem ho taky necítila. Kdybych byla člověk, právě by mě polil studený pot.. On odešel? Prolétlo mi myslí.. Zatlačila jsem bolest a zalezla do doupěte, kde jsem se vyvalila na mechovou zem. Bylo v ní tak příjemně.. Podívala jsem se na Asu.. ''Až si odpočineme, co by jsi řekla na to, že se půjdeme podívat do Ishimury a do Fénixe? Přichází doba kdy brzy dospěješ a zvolíš si vlastní způsob života.'' Usmála jsem se na ní. Díky ní mi zůstal ten pocit, díky kterému jsem zůstala matkou.

Tábor

Proslov zkončil a vlci gratulovali nové Alfě nebo odcházeli. Za chvíli jsem zahlédl i Rias, která mířila k doupěti. Trochu jsem se bál aby nezačala vyšilovat když jsem nebyl tam a tady mě neviděla. Budu se muset rychle přidat. Doběhnu tedy k alfě a počkám si na chvíli kdy u ní nikdo nebyl. Chtěl jsem z jejího výrazu vyčíst jestli mě nezná, i když určitě upoutá její pozornost N, podpis milé Naiome. Pokloním se. "Hezký proslov Alfo. Já... Bych se chtěl přidat do smečky. Jsem Miroki z rodu Green Flame, partner Rias," představím se a už trochu doufám, že můj úkol nebude na dlouho. Měl bych se co nejdříve vrátit k Rias a Asuce.

Než jsem stihla odpovědět na její dotazy, usnula jsem. Však po probuzení jsem se na ní podívala. ''Ano poznáš.'' Zazubila jsem se. ''Kdo ví.. Sama jsem moc necestovala mezi uzemími. I pro mě to bude nové dobrodružství.'' Zazubila jsem se a švihla jsem ocasem. Byla jsem tu už dlouho a přesto jsem poznala jen území Kirigakure. Na území Fénixe i na Ishimurském jsem ještě nikdy během mého pobytu na Niwatu nebyla. Jen mi dělalo starosti to, kde je Miroki... No snad se brzy objeví. Pomyslela jsem si, abych se uklidnila. Stále jsem však líně ležela ve svém doupěti, protože se mi ještě nikam nechtělo. ''Ale ještě nikam. Teď se mi nechce. Času dost.'' Uchechtla jsem se ke své dceři a mávala ocasem těsně u země, jako bych ten mechový kobereček zametala.

Tábor
Jako vážně?! To celou dobu meleš o tom, že ti na mě záleží a při nejbližší příležitosti se vypaříš?! Odvrátila jsem se, když na mě otec mluvil a zůstala jsem tak, dokud nezmizel v dálce. Nepřekvapilo mě, že ho bratr okamžitě následoval. Ten by mu vlezl až do zadku, kdyby mohl. Pořád za ním běhá jako ocásek. Odfrkla jsem si. "Jo, to je vám všem podobný," vyštěkla jsem nakonec, ale už byli moc daleko, takže mě nemohli slyšet.Opět jsem se cítila zrazená. Jakoby se minulost opakovala. Zavedli mě do neznámého prostředí mezi neznámé vlky a pak mě nechali samotnou. Jakoby prostě nedokázali pochopit, jak moc jsou mi tyhle situace nepříjemné a jak moc se potom cítím nechtěná.  Věděla jsem, že ten zájem jenom hráli. Pro otce je opět důležitější ta jeho směšná práce než já. A možná, možná se spolu domluvili a odvedli mě sem, protože už mě v Ishimuře nechtějí. Nenáviděla jsem je za to.

Zafuněla jsem nad slovy Asuky. "Dobře, no." Vzdychla jsem a líně jsem se postavila. "Jako první zajdeme do Ishimury a poté do Stříbrného Fénixe." Řekla jsem dnešní plán. Vyšla jsem z útulného doupěte a seskákala skály dolů. Poté to zamířila k hranicím.
U nich jsem se zastavila. "Takže připravená?" Zazubila jsem se a švihla ocasem.

Písečná louka - Tábor
Náš hraničář chtěl pomoc a já byla odhodlaná tak učinit, jenže když jsem dorazila na místo, zdálo se, že se nic neděje, nebo zkrátka nebylo potřeba nějak zasahovat. A to byl důvod, pro který jsem se rozhodla vrátit se do tábora. Třeba potkám Tobyho. Zajímalo by mě, no... zkrátka ráda bych jej poznala víc. Mohli bychom spolu někam zajít. Už se toho ve smečce odehrálo až moc! A chtělo by to chvilku klidu. Pomyslela jsem si a vydala jsem se nenápadně hledat hnědého vlka. (Teebihe)

Tábor
Ubehla dlhá doba. No dnes konečne som sa zobudil. Bol som zoslabnutý, predsa jedno ročne obdobie v spánku prežiť nie je sranda. Zatiaľ som bol dezorientovany, snažil som sa zistiť kde sa nachádzam. Po chvíli som zistil, že som v Tábore. Odľahlo mi. A kde je Akira? rozhliadam sa so snahou ju nájsť. No pamäť sa mi vráti a spomeniem si na poslednú udalosť. Vzdychol som si. Teraz, keď som bol mysľou a duchom späť som potreboval urgentne niečo pod zub. Takýto zoslabnutý si trufnem však len na nejakého zajaca.
smer Louka Svitu

Písečná louka -> hranice Ishimury

Cítit ve svém těle parohy té mrtvolné bestie by nebylo zrovna příjemné, což nabádalo Žíhaného k opatrnosti. Jeho útok na to temné zvíře však nejspíš neublížilo, jak mělo, avšak docílilo to jedině toho, že to zvíře začalo rodeo. Držet se bylo zbytečné, protože mohl skončit špatně, kdyby se nepřítel třeba rozhodl skočit na záda. Pokusil se bezpečně zase seskočit dolů, ale jedno prudké drcnutí zapříčinilo, že padal dolů po hlavě. To nic, zamračil se a přistál bokem na zemi, ale jako správný učenec byl zase během mrknutí oka na všech čtyřech. Viděl, jak to naivní vlče bere pryč, přesněji směrem k táboru. Něco tu nehrálo. Ten pach byl sice slabý, ale z toho vlčete cítil něco známého. Udělal ale několik kroků zpět a skončil v křoví, blízko úkrytu alfy Tenebris. Když ji zřel, vůbec nepřemýšlel na těch pár mělkých avšak krvavých škrábanců, které zůstaly na jeho těle jako známky boje. "To vlče... Váš příbuzný, alfo, běžel do tábora Kirigakure," sdělil jí nejistě. Bylo možné, že o tom už dávno věděla, ale coby kdyby. Sám zvedl své tělo a rozběhl se směrem k hranicím. Bylo jasné, že ten černý vlk už není jeho starost, proto opustil louku. A na Aysu v cizím táboře pomyslel jen krátce. Ona by nestála o mou pomoc a ani o nějaký oznámení, že se vracíme. Na to je snad dost samostatná, aby se vrátila domů. Jestli se jí teda bude chtít... Pomyslel si. Běžel k hranicím s jediným cílem. Bylo vidět, že Tenebris si nejspíše šla pro svého příbuzného a tak mohl jen doufat, že druhou alfu, a to Reela, najde včas, aby mohl přijmout zkoušku, která bude jeho vstupenkou jako právoplatného člena smečky. Navíc, tohle dobrodrůžo se bude dobře povídat ostatním!