Příběh smečky Kirigakure IV.

Spala jsem. Spala jsem dlouho. Opět. Proč? Tento spánek byl tak bolestivý, ale zároveň tak příjemný a uklidňující.
Co všechno jsem zase ztratila? Tolik věcí a zážitků, co jsem mohla mít, ale neměla jsem. Jakou rychlostí ubíhá můj čas? Kdy skončí? Stárnu. Můj pád se opakoval, avšak přesto to tentokrát bylo jiné.
Ocitala jsem se pryč od všeho, pryč od domova, někde na prosluněné louce, pod kvetoucím stromem. Paprsky světla mě zašimraly na čumáku a donutily mě rozlepit své již dlouho zavřené oči. Zlatá barva se zatřpytila ve slunci a já zmateně zamžourala do denního světla. Jakobych se cítila úplně jinak, prázdě, ale přitom ne tak úplně špatně. Ve vzduchu byl cítit příchod jara. Nebo snad léta? Jak dlouho to bylo? Dva roky? Víc? Můj život mi doslova proklouzával mezi tlapkama. A já ho nedokázala chytit. Ztrácí se mi pomalu před očima. Nikdy to nebude, jako dřív. V hloubi mé duše vázl zvláštní trýznivý pocit, jako bych nestíhala, jako bych už nedokázala jít dál. Každý pokus o vzchopení, marné vzlety zpět k výšinám, všechno to mě sice naplňovalo nadějí, ale každý další pád utrpením. Ztratila jsem se v čase zapomnění? Co když jsem se nevytratila jen z vlastního života, ale i z života ostatních? Z života mých přátel, z života smeček? Jsem už prostě jen kus něčeho, co kdysi žilo? Převalila jsem se klidně na druhý bok, jako bych se válela po prachovitých píscích samého dna. Tam někde nahoře jsem viděla světlo. Malé světlo, které mi ukazovalo místo a čas, kde bych měla být. Ale bylo tak daleko. Dokázala bych se k němu vůbec přiblížit? Dokázala bych k němu doběhnout a vrátit se zpět? V hlavě se mi vybavily obrazy a vzpomínky. Části z mého života. Ty špatné, ale i ty dobré. Krása všedního dne a dramatičnost životních příběhů. Mí přátelé, smečka, ztráceli se mi a vzdalovali se, i když jsem nechtěla. Možná to vypadalo, že umírám, ale přesto jsem teď věděla, že mám stále pro co žít. Vždy, když jsem se cítila v koncích, vybavila jsem si pohled do jeho zelených očí. Riteruových. Jediných, které mě kdy přivedly opravdu k životu. Jediné, ve kterých jsem spoznala svůj smysl života. O to víc mě každá tato vzpomínka naplňovala nadějí a odhodláním, protože nikdy mi nebylo lépe, než když jsem cítila lásku a štěstí, a věděla jsem, pro co žiju a žít můžu. Vyhoupla jsem se na všechny čtyři a otřepala svůj hnědý kožíšek. Pohlédla jsem daleko za horizont. Co má smečka? Co Kirigakure? Postrádají mě? Nebo na mě zapomněli? Proč jsem Betou, když jsem k ničemu? Když se nedokážu ani zjevit a vplout zpět do každodenního života. Proč všechna ta hrdost a čest? Na mých bedrech jsem pocítila tíživý pocit, kámen zklamání. Bez jediného mrknutí z mých očí vyplynulo pár slz. Netvářila jsem se nijak, byla jsem ztracená. Ale co když teprve má přijít ta chvíle, kdy mám znovu ožít a dokázat, že jsem tím, kým chci být? Vrátit se zpět jako Jessie Crystal Eye, Beta Kirigakurská? Proč ztrácet naději? Možná se mi zdálo, že je příliš pozdě, ale není naopak příliš brzo? Možná jsem naději již ztratila, ale možná také ne. To světlo tam v dáli přeci jen sále září.
Mé srdce se rozbušilo a krev v mém těle se rozproudila. Každý přicházející poryv větru, či slabý vánek, mi dodávali pocit odhodlání. Cítila jsem náhle, jak vítr proudí v mých žilách a rozdmýchává oheň někde tam hluboko ve mě. Byl čas, právě teď?
Setřela jsem si mokré líce a na mé tváři se objevil již více emotivně zabarvený výraz. S odhodláním jsem vypla hruď a chvíli jsem jen tak stála vstříc horizontu událostí, vstříc zapadajícímu slunci, vstříc Niwatskému území. Opět se mi vybavili mí přátelé, vzpomínky, obrazy, štěstí i neštěstí. Já se vracím... Zhluboka jsem se nadechla a vyběhla vpřed. Poháněna voláním svého srdce, zpět domů.

Někde příliš daleko » Smečka Kirigakure
Cesta mi trvala několik dní. Tak lehké bylo ze života odejít, ale tak těžké se do něj opět vrátit. Vždy, když už jsem nemohla, pomyslela jsem na tu lehkost bytí a smysl, který mě poháněl k životu, čímž jsem dostávala novou sílu a energii. Vždy, když se v mých očích objevily slzy, stékaly pryč spolu s veškerou tou špatností, kterou jsem chtěla opustit. Cesta zpět byla neuvěřitelně těžká, ale nepopsatelně krásná.

Kirigakure » k Táboru
Čím více jsem se blížila k domovu, tím jsem se cítila lépe. Avšak nebyla jsem šťastnější ani nadšenější, abych nemusela býti zklamaná. Netušila jsem, co se za tu dobu odehrálo, ani jaká je momentálně situace. Netušila jsem, kdo všechno na mě zapomněl, či kdo všechno si mě pamatuje. Zda-li mě mají stále rádi, nebo mě již nenávidí. Jestli budu vůbec vítána, nebo vyvržena. Nebo může být všechno jinak. Můžu se vrátit do povznesení, nebo naopak zkázy. Netušila jsem, co mě čeká.
Ale čím blíže jsem byla k Táboru, cítila jsem špatný pocit. Jakoby se dělo něco špatného. A ano, mé srdce se zastavilo a strach v mém nitru vzplál, když jsem nedaleko před sebou zahlédla stoupající oblaka prachu a dým. A to rozhodně nevěstilo nic dobrého. Panebože, ne, co se děje?! Kirigakure, Tábor?! To není možné! Pocítila jsem v mžiku neuvěřitelsný strach. Co se dělo? Co když někdo umírá? Co když umírají vlci, co když umírá můj domov? Neskutečné obavy mě hnaly dál a já jsem běžela plnou rychlostí do Tábora. Mé srdce bušilo a já dýchala příliš rychle. Doprovázel mě pocit viny. Nebyla jsem tam, a když jsem nemohla nic udělat, něco se stalo? Hnala jsem se bleskovou rychlostí vpřed a jak jsem se blížila k Táboru a mé oči zazřely ony děsivé obrazy, nedokázala jsem tomu uvěřit. Na kraji Tábora jsem se zastavila a pohled mi padl na trosky, oblaky prachu, požár, zraněné vlky. Panika a hrůzné dějství se mi rozplývalo pod očima a vžíralo se skrz mé tělo. T-to... není možné... Nezmohla jsem se chvíli na nic jiného, než udiveně stát. Sayuri mi přitom přenášela do mysli obrazy z toho, co se v Táboře dělo. Viděla jsem i umírající Yllin. Zorničky se mi zúžily.
"Musím uznať, že mám rád vaše územie. Tábor máte ukrytí v hmle, ten kto založil Kirigakure, naozaj vedel ako zabezpečiť bezpečnosť svorky.." vybavila se mi v hlavě Kayova slova. Již jsem nedokázala unést ten pohled na vlky, na vlky z mé smečky, kteří přicházejí o domov, jejichž domov jim troskotá před očima. Zhluboka jsem se nadechla, doběhla jsem do středu Tábora a vyskočila na jeden vyvýšený kus rozborcené země. Vlci mohli vidět, jak se tam mezi oblaky prachu a jakési černé páry přihnala tmavá silueta. Možná právě teď je ten čas, teď musím převzít velení.
Vlci, zachraňme Tábor!
Zavyla jsem hrdelně a vzápětí vytvořila větrnný poryv, který rozfoukal oblaka prachu a černé páry, pokud se tedy černá pára dala takhle vymést. Ovšem tak šetrně, abych nerozfoukala oheň. Vítr také rozfoukal veškeré nepříjemné výpary i prach, který by mohl vlkům bránit v dýchání. Když oblaka prachu ustoupila, hned se do Tábora přihnalo více světla.
Uhasme oheň!
Zavyla jsem následně a snažila se popohnat ostatní k rychlejšímu jednání. Ale jak jsem viděla, všichni se snažili, očividně jim nebyl domov lhostejný. A tak to má podle mě být. Kolem plamenů, které jsem měla na dosah, jsem začala vytvářet vakuuové bubliny. Oheň v nich ztratil kyslík, díky kterému nemohl hořet, a tak plameny pomalu uhasínaly. Teď už jsem se nemohla nad ničím zamýšlet, musela jsem jen konat.

Tábor
Byla to jedna z nejhorších věcí, která se mohla kdy stát. V mysli mě stále ještě doprovázely obrazy z tohoto dějství, které mi přenášela Sayuri. 

Rozběhla jsem se napříč Táborem a vše kolem mě se zpomalilo. Viděla jsem hořící místa, zraněné vlky, viděla jsem všechnu tu zkázu ve zpomaleném záběru. Běžela jsem a soustředila svou magii - vakuuové bubliny - do různých míst ohně. Zároveň jsem se snažila pomocí mé další magie - tedy magie ohně - pokusit též hasit plameny. Běžela jsem a pokusila se větrem odfouknout veškeré plameny, které by kdykoliv a jakkoliv ohrožovaly nějakého vlka. Byla tu i Rossiel. Elitní vlčice. Nevěřila jsem vlastním očím, ale nebyl žádný čas se zastavovat, skládat poklony či slova. Jen jsem kolem ní proběhla a ve zpomaleném záběru ji darovala děkovný pohled. Běžela jsem dál a odhodlaně se snažila o záchranu. Zahlédla jsem i Hilary a slyšela jsem její slova v mé mysli. Proběhla jsem kolem ní a věnovala jí taktéž jeden pohled. Nebyl ani lítostivý, ani děkovný, byl spíše... důvěrný. A běžela jsem dál. Viděla jsem skonalou Grafity, ale ta již byla doufaje v dobrých tlapách jiných vlků. Támhle pod kameny někdo umírá! Zakřičela Sayuri a mé srdce se rozbušilo. Rozběhla jsem se ke zřícené skále, kde oheň byl možná již uhašen. Telekinezí jsem odvalila pryč všechny ty kameny, i když mi to dalo příliš úsilí, ale s mou úrovní magie jsem to mohla zvládnout. A můj pohled padl na zeleného vlka. Ihned jsem si vybavila jeho identitu. "Isseyi!" Vyštěkla jsem vyděšeně. Doběhla jsem k němu a skácela se nad jeho tělem. "Isseyi, slyšíš mě?!" Zacloumala jsem jeho tělem. Ne, bylo příliš pozdě. Na mé tváři se objevila lítost, ale zároveň vztek. Ne, nemůže být mrtvý. Vlci teď přece nemohou umírat. Na jeho zelenou srst dopadlo pár mých ztracených slz. Cítila jsem náhle takovou marnost a zlost, to ovšem život zeleného vlka již nezachránilo. Ale musela jsem pokračovat dál. Nemohla jsem dovolit, aby umřel někdo další. Vzdušnou teleportací jsem opatrně přesunula Isseyovo tělo nedaleko do bezpečného místa. Předtím jsem se ovšem naklonila nad jeho hlavu, jeho prázdné oči plné utrpení. "Bude to dobré" , zašeptala jsem mu tiše do ucha, které ovšem už asi nic neslyšelo. V mém nitru vzplál oheň. Otočila jsem se a svým ostrým pohledem, zářivě zlatýma očima, jsem přeměřila Tábor. Tedy trosky Tábora. Rozběhla jsem se zpět hasit plameny. Poháněla jsem ostatní vlky, kteří nebyli zranění a mohli něco udělat, aby neztráceli naději. Odhodlání ostatních mě posilovalo. Teď přece nemůže být konec.