Příběh smečky Kirigakure IV.

Nikdo mi zde nechce pomoci. Ba si mě ani nevšímá. Pomyslel si Zechariah, když si prohlížel tábor a vlky v něm. "Divíš se? Proč bys někoho zajímat měl. Jsi vlče, malé, nezajímavé." Ozval se patron. Jeho slova zrovna nepomohla k tomu, aby mladý vlček nabyl nějakého sebevědomí. Poté však ucítil zvláštní emoci, směřující směrem od jeho patrona. Temné, samolibé pobavení. "Možná by to chtělo jim vrýt do hlavy, že si zasloužíš být ve středu pozornosti," zamručel. Náhle Zechariah pocítil lehký pokles energie ve svém hrudníku, zatímco se mu rychlil tep a naježila srst. Kolem něj se zdvihl vítr, jak se v táboře objevilo tornádo. A ne jen tak obyčejné, nýbrž plné skleněných ostrých střepů. Zechariah automaticky vyštěkl a až poté vzniklo skutečné peklo, protože se v tornádu objevil oheň - ten rozžhavil střepy, kteřé řezali všechno a všechny, co byli poblíž, zároveň zapaloval suché barevné podzimní listí, stejně jako stromy a keře, nacházející se v táboře. Co se to dějě? "Ty se děješ."

Náhle uslyšel Zechariah hlas. Známý... a přesto ne tak docela. Chvíli mu trvalo, než si jej dokázal zařadit. "...mami?" Došlo mu nakonec. "Jí si nevšímej. Pokračuj... pokračuj!" Slyšel v hlavě burácet démona, který si liboval z pohledu na tábor, který pomalu začínal být v plamenech. Mladý vlček si nedokázal pomoci, jeho vlastní pohyb byl navádět patronem úsidleným v jeho hlavě. Dupl a kolem něj se na několik metrů objevil ostnatý drát, bylo jej tolik, že se nedal jen tak přeskočit a už vůbec ne odejít, bráníc tak kolikoli břiblížit se snadno k vlkovi bez řádného pořezání nebo se zamotání. Vyděšený vlček, který nevěděl, co si se svou mocí počít, jen hleděl na svůj čin, který pokračoval, jak se tornádo pohybovalo a zapalovalo více a více dřeva a listí.

Mladému vlčkovi se roztřásla kolena. Mohl mít všechnu tu moc, ale dokud s ní neuměl zacházet, pouze z něj nekontrolovatelně a nešetrně vysávala energii. Když uslyšel hlas ve své hlavě, zdvihl jí a pohlédl na vlčici, která mu myslenku poslala. Jak? Jak? Jak to mám zastavit? Zeptal se vlčice v mysli, poměrně beznadějným tónem. Když ucítil Venta, který se poměrně dobře bavil, zoufale mrskl ocasem. "Já nevím jak!" Zakňučel. Poté za sebou uslysel známý hlas, taktak jej zaslechl kvůli zvuku poryvů vetru. Otočil se přesně ve chvíli, kdy zahlédl koutkem oka matku a těsně před sebou draka, vteřinu předtím, nez ucítil bolest, chlad a pocit ublížení. Ten, kdo mu měl být nejblíž a pomoci mu z této situace, jej raději jako hrozbu zneškodnil. A poté mu vše zčernalo, zatímco se mu srdce ztišili na minimum, pokoušejíc se vypořádat s chladem, který jej pomalu zabíjel. Nehybné, zmražené tělo padlo na bok, zatímco tornado zmizelo jako prach ve větru.

Pořád jsem se pořádně nevzpamatovala ze smrti své kamarádky Yllin, která padla v boji. Zaujal mě však pohled mladého vlčka (Argdem) a při jeho myšlence jsem se zamračila. "Myslí si snad, že je nám smrt Alfy Yllin lhostejná?" Mojí myšlenku přerušila slova Jessie, kterou jsem napůl ucha poslouchala, ale po té jsem tam zůstala navým místě nemalou dobu pouze sedět a vyrovnávala jsem se se změnami. Yllinina smrt vrhala na všechno temný stín, ale Jessie byla více než dobrá náhrada. Post, úctu i respekt si zasloužila a já jsem ji věřila, že dokáže vést smečku dobře. Znala jsem ji od dob, kdy byla mladá, když jsem ji uviděla poprvé s Rose. Nevnímala jsem teď nic a všechny hlasy a obecně zvuky jsem slyšela pouze v pozadí svých vlastních myšlenek. Z toho transu mě probudila až tmavá srst s modrými i bílými znaky - Maura. "Mohu si s tebou pohovořit?" Zeptala jsem se jí zdvořile přes myšlenky, když jsem si vzpomněla na svůj vlastní záměr. Když jsem uslyšela zakňučení jednoho vlčete (Zechariah), tak jsem se za tím zvukem otočila. V tváři jsem pookřála, když jsem uviděla osamocené vlče, hlásající svůj hlad. Hned se ve mně probudil mateřský pud, i když já sama neměla nikdy vlastní vlčata a rozešla jsem se za ním. Nečetla jsem jeho myšlenky, jen jsem si všimla příchozí vlčice (Tenebris). Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla na její jméno, neboť nikdy jsem ji nepotkala. Znala jsem ji jenom z vyprávění jejího partnera, který trpěl, když ji postihla spavá nemoc, ale jako jedna z mála se dokázala ji postavit, probudit se, nejen žít, ale dosáhnout svého vrcholu v podobě vedení smečky. V táboře se však objevilo tornádo, plné skla a ohně. Překvapeně jsem zvedla hlavu a pomocí magie a vody z rostin, vzduchu, blízkého jezera jsem začala hasit to, co se zapálilo. Doufala jsem, že se nikomu nic nestalo, nikdy se nezranil, ale stejně bych ho ošetřila jako kirigakurská léčitelka. Kolem vlčete se objevil drát, který jsem neměla šanci přejít, ale dokázalo to nějaké stvoření, drak, který vlče zamrazil. Vytřeštila jsem oči a začala ho rozmražovat. Teď jsem zase jednou byla za svoji magii ráda. "Neboj se, všechno bude v pořádku," poslala jsem mu myšlenku a očkem pohlédla i na Alfu Ishimury. "Jste v pořádku Alfo Tenebris?" optala jsem se ji uctivě v myšlence a snažila se vlčkovi na dálku zachránit život rozmražením.

Jak se začalo Zechariahovo tělo ohřívat, ze začátku to nemělo vliv na jeho vědomí. Až po chvíli se jeho tělíčko lehce pohnulo. Zech nejdříve cítil zmatení, poté neskutečný chlad a bolest pulzující skrze celé jeho tělo. "Ublížila ti," zasyčel patron. Zechariah cítil jeho negativní emoce a nenávist, která pomalu začínala ovlivňovat i jeho mysl. "Neváhala a poslala svého patrona, aby tě azstavil násilím. Neobtěžovala se ani na slovo. Kdybys jí stál v cestě, bez přemýšlení by tě zabila." Dodal sebejistě, načež Zech ucítil uvnitř sebe zklamání a jistý hněv míšený se smutkem. To však patronovi nestačilo. "Měl by jsi jí zabít. Pokud se ti to nepovede, opustit jí. Odejdi. Demon ti chtěl dát svobodu. Nebo zapomeň na černého vlka a žij na vlastní pěst, ostatní jen zdržují tvou velkolepost. Jen dokud nevezmeš život do vlastních tlap do tebe budou všichni, včetně tvé vlastní rodiny šlapat," pokračoval. Zechariah začínal cítit srst, teplou srst, která měla povědomou vůni, když mu necitlivé, zmrzlé tělo začínalo přicházet k sobě. Okamžitě pocítil patronův zhnusený, nakažlivý hněv, který mořil celou jeho mysl. "A teď tu vedle tebe leží, jakoby nic neudělala, jakoby falešnou starostí mohla všechno vyžehlit," zavrčel. Zechariah se stále se zavřenýma očima zamračil. Buď už zticha... Pronesl. Jakoby zlý duch už nenatropil dost škody. Poté zvedl svou hlavu a položil jí svojí mamince na tlapu. "...mami."

Snažila jsem se vlče rozmrazit, což nebyl pro mne takový problém. Moje magie byla docela silná, ale led se obnovoval. Když přestal, tak moje magie vody, kterou jsem trénovala už tolik dlouhých let, začala led rozpouštět ve vodu a tu jsem poslala daleko od vlčka, aby nebyl promočený na kost. Znala jsem příliš mnoho případů vlčat, která prostydla a nechtěla jsem už další zažít. Vždyť pořád byl podzim, i když na zimu jsem se moc těšila. Zima byla moje nejoblíbenější roční období, protože mi moc připomínala okolí smečky, do které jsem se narodila. Krajina byla krásná, když ji pokryla sametová bílá přikrývka. "Nebojte Alfo, bude v pořádku," poslala jsem vlčici myšlenku a snažila se vodu rychle dát pryž z dosahu srsti vlčete. Přeci jen, ale bylo dobře, že ho matka ohřála. "Taky bych se někdy rád koukal, na tvoje vlastní vlčata. Bílé chlupaté modrooké kuličky," povzdychl si Soka v mé mysli, ale já ho nevnímala. Já měla vlčata, Aarona a Koku. Mé dva poklady, na kterých mi záleželo více, než na čemkoliv jiném na světě.

Starostlivě hleděla na Alfu Tenebris a jejího syna, ale vypadalo to, že všechno míří k dobrému konci. Když ucítila cizí vlčí pach a uslyšela hlas té vlčice (Darkey), tak jim darovala ještě jeden pohled. "Pokud byste potřebovala ještě pomoc, tak se neváhejte na mě obrátit a mimochodem máte zraněnou tlapu od toho drátu. Vyléčím vám ji a nebo moje Ramidreju. Toť je vlastně jedno, ale nezapomeňte, že se tam může dostat infekce," poslala další myšlenku Tene a doufala, že neřekne, že je to jen škrábnutí. Její pohled spadl na ranku na její pacce, ale to už se rozešla za pachem a narazila na vlčici, které darovala přátelský úsměv. "Zdravím, mohla bych ti nějak pomoc?" Zeptala se vlídně a nahla hlavu na stranu čekajíc, co bude vlčka potřebovat.

"Mé jméno je Hilary, těší mě, Darkey," představila se a na vlčku se přívětivě usmála. Vyslechla si její slova a jen kývala hlavou, že poslouchá. "Ano, jsou a právě jsi v táboře v jedné z nich. Tohle je smečka Kirigakure a na území Niwatu jsou dohromady čtyři. Tahle, Ishimura a Stříbrný Fénix. Je tu však ještě jedna a to Zeiss, ale je to temná a nebezpečná smečka," vysvětlila ji a při názvech ostatních smeček vzpomínal na vlky, kteří v nich jsou. Ve Fénixu Alyss a Grafity, v Ishimuře Em, Dino a další, v Zeiss Nox. Vlčí tváře ji prolítly hlavou a jí se na tváři udržoval pořád přátelský úsměv. "Musím zase vidět staré přátele," připomněla si a přešlápla na místě.

Vyslechla si její otázky ohledně přijetí vlka na post Kappy, při tom ji úsměv neopouštěl a i v očí ji přátelsky zářilo. "Alfa nebo Beta ti dají zkoušku a pokud ji splníš, tak se staneš členem na postu Kappy. Většinou je to lov, menší souboj nebo donést nějaké předměty," objasnila ji a vzpomněla si na svoji zkoušku na Kappu od bývalé Alfy Varga. Musela přinést tři předměty a to šišku z modřínu, kus ledu a nerost. Její myšlenky se stočily na první dny v Kirigakure, na Rose, Darky, Eldü, hráškovou bitvu a desku, která je kdoví kde a všechny tři kamarádky teď spaly. Když spatřila starého známého, tak na něj kývla. "Ahoj, Cave," pozdravila ho a nepatrně máchla ocasem.